Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Dušan Havlíček

Charta 77 a VONS v Listech

Třicáté výročí Charty 77 bylo v českých médiích hojně komentováno – věcně, výstižně, zajímavě a obsáhle, někdy ovšem i zaujatě, jednostranně a povrchně. To už se historicky významným událostem stává, zvláště z období „normalizačního režimu“ v letech sedmdesátých a osmdesátých, a zvláště když se na nich – vedle osobností autenticky vždy protirežimních – měrou nemalou iniciativně podíleli i takzvaní exkomunisté či „pražskojarníci“.

Vedle připomínek nesmlouvavě trefných – mám na mysli třeba P. F. 1977 z pera spisovatele Pavla Kohouta v Právu 30. 12. 2006 – a věrohodných svědectví jiných přímých účastníků jsme se mohli setkat s případy, kdy se do seriózně koncipované úvahy vloudily – snad ve snaze po lehkém stylu – ahistorické floskule. Aspoň jeden příklad za všechny: hovořit o „okupaci Československa Leonidem Brežněvem v srpnu 1968“ může být pro generaci, která dobu nezažila, přece jen trochu zavádějící. (Čtenáři, odpusť malichernou stařeckou poznámku pamětníkovi, který hřmění tanků pěti států Varšavské smlouvy zažil na vlastní uši, přihlížeje z bezprostřední blízkosti zmatenému hemžení politického vedení v noci z 20. na 21. srpen 1968.)

O Chartě 77 existuje rozsáhlá literatura. Všechny dokumenty Charty 77 byly například shromážděny Vilémem Prečanem, který se po svého odchodu do exilu v červenci 1976 neúnavně věnoval mj. soustavné archivaci samizdatové literatury a veškerých disidentských písemností v Čs. dokumentačním středisku nezávislé literatury. První soubor dokumentů Charty 77 a textů, které mají k působnosti Charty 77 vztah, sestavil Vilém Prečan již v Knize Charty, kterou s jeho předmluvou vydala v koprodukci s Listy v č. 4 své řady Doba – hlasy z domova 1976/77 Společnost pro čs. literaturu v zahraničí INDEX. Dnes jsou k dispozici v publikaci Charta 77 (1977–1989): Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace, kterou rovněž uspořádal Vilém Prečan a kterou vydal v roce 1990 ÚSD ČSAV v nakladatelství Archa. Cenné informace přinese nepochybně i Mezinárodní vědecká konference u příležitosti 30. výročí vzniku Charty 77 letos v březnu v Praze.

Vycházím nicméně z přesvědčení, že nic nemůže vhodněji dokreslit obraz historické události než náhled do původních pramenů, které autenticky zprostředkují názory, úmysly, debaty jejích aktérů, a tedy i atmosféru společenství Charty. Stačí například nalistovat v 58. čísle XV. ročníku čtvrtletníku Pavla Tigrida Svědectví z roku 1979 stránky, na kterých byly přetištěny z bulletinu čs. občanské iniciativy Informace o Chartě 77 fejeton Ludvíka Vaculíka Poznámky o statečnosti i paralelní úvaha Petra Pitharta Bedra některých, dvě rozdílně polemické fejetonové odpovědi Václava Havla Milý pane Ludvíku a Milý pane Pitharte a některé další z příspěvků do této rozpravy.

Významným zdrojem informací o Chartě 77 a o dění kolem ní byly a jsou – jak už jsem zde při příležitosti třicátého pátého výročí časopisu Listy napsal před dvěma lety – právě Listy, které v roce 1971 začal v Římě vydávat Jiří Pelikán. Z analýzy, na které jsem v tom čase pracoval již třetím rokem, vyplynulo, že v třinácti ročnících 1977–1989 byly otištěny celkem 453 příspěvky z prostředí Charty 77 a VONS – bez rozdílu formy a obsahu – na 610 tiskových stranách. V procentním poměru představuje tento podíl – bez přihlédnutí k literárním letním číslům – téměř 13 % z počtu otištěných příspěvků a více než 10 % stránkového rozsahu.

Jak už jsem tehdy mohl upozornit, byla Charta 77 v Listech uveřejněna hned v prvním čísle ročníku 1977 a následně Listy přinesly prakticky všechny dokumenty Charty 77 a VONS, většinou v plném znění. Listy publikovaly i všechny dokumenty Charty 77 k řešení závažných společenských problémů, referovaly o vzájemných vztazích a stanoviscích Charty 77 k mírovému hnutí, o její spolupráci s polským KORem atd. Zároveň na stránkách Listů probíhaly i diskuse a polemiky o činnosti Charty 77 a VONS, o jejich poslání a účelnosti, nejednou i velmi kritické.

Studie, kterou jsem v loňském roce uzavřel, podává zevrubnou kvantitativní a kvalitativní obsahovou analýzu „římských“ Listů. Podstatnou část tvoří rovněž jakási čítanka výňatků a citátů z klíčových statí a příspěvků k tematicky členěným kapitolám. O jejich koncepci si lze učinit představu z textu, který loni uveřejnilo Centrum pro čs. exilová studia Univerzity Palackého v Olomouci z kapitol Mírová hnutí a Kultura a umění (Fenomén Milan Kundera) v 2. svazku své ediční řady Emigrace. Dodávám, že u řady příspěvků – celkem asi 740 – je k dispozici integrální text v elektronické podobě.

Dovoluji si předložit čtenářům Listů k 30. výročí Charty 77 několik ukázek právě z kapitoly, která je věnována jí a VONSu. Pokud jde o Chartu 77, zaměřila se studie v podstatě na tři aspekty: jak bylo v Listech interpretováno poslání Charty 77 a sméřování její činnosti; jak byla připravována a – pokud to publikované dokumenty dovolí – jak byla přijímána její rozhodnutí; jaké polemiky v prostředí Charty probíhaly. Z obsáhlých citací tu ovšem předkládám jen kratší charakteristické pasáže.

První zprávy o Chartě 77

Listy uveřejnily Chartu 77 v plném znění na první straně prvního čísla v únoru 1977 se jmény prvních signatářů a s upozorněním, že 5. února 1977 oznámili mluvčí Charty 77 prof. dr. Jiří Hájek a prof. dr. Jan Patočka v komuniké č. 5 dalších 208 podpisů. Listy pak pravidelně otiskovaly všechny další dokumenty Charty 77 se jmény nových signatářů.

Druhé číslo téhož ročníku je prakticky věnováno ohlasům na Chartu 77. Na prvé straně je uvedena stať Zdeňka Mlynáře – a zjevně i jeho osobní politické krédo – První bilance Charty 77 (Listy, ročník VII, číslo 2, květen 1977). Autor v ní kriticky rozebírá – jak říká – „politické třeštění“, které moc rozpoutala na počátku ledna kolem Charty 77. Připomíná především cíle Charty 77:

… Obsahem Charty 77 je, jak známo, jediný problém: rozpor mezi existující persekucí skupin občanů za jejich politické či jiné přesvědčení a mezi tím, že formálně se vláda hlásí k Mezinárodním paktům o lidských právech, které podobnou persekuci vylučují. Není to rozpor malý. Svým způsobem je to skutečně politicky klíčová otázka, či jedna z klíčových otázek. Přesto však tento problém sám o sobě nestaví ještě do centra pozornosti celý komplex rozporů současné československé reality, jak to posléze dokázala oficiální propaganda a represe…

Mlynář poukazuje na paradoxní důsledek, který propagandistická kampaň proti Chartě 77 rozpoutala:

… Nikoli Charta 77 sama o sobě, šířená sice ve stovkách strojopisných kopií, ale přece jen – pokud by byla ponechána sama sobě – uzavřená do vymezeného prostředí, ale oficiální kampaň proti ní udělala z otázek diskriminace skupin občanů otázku, k níž je soustředěna politická pozornost uvnitř země. Již po týdny je to vnitropolitická otázka číslo jedna. Zájem o vlastní text Charty 77 byl povzbuzen tak, jak by to nikdo nemohl dokázat. Je při tom samozřejmé, že kdokoli si Chartu sám přečte, udělá si také vlastní úsudek o postupu politické moci proti ní. Není při tom ani tak důležité, zda týž člověk pak na svém pracovišti trpí, aby i on byl jako anonymní jednotka pracovního kolektivu svého závodu započítán mezi ty, kdo "odsoudili ztroskotance a samozvance". Trpí to ze strachu, nikoli z přesvědčení…

Kampaň proti Chartě 77 se viditelně dotkla – Mlynář dixit – hlavní společenské základny „normalizované“ politické moci v Československu:

~… Desiluse a rezignace po násilném potlačení politické linie roku 1968 vnější přesilou zplodila vhodné podmínky pro to, aby lidé masově hledali východisko ve svérázné „dohodě“ s mocí: ve veřejné sféře se podrobí vyžadovanému rituálu souhlasu s tím, co moc dělá – a moc jim za to umožní žít mimoveřejně, mimopoliticky, soukromě docela slušně, a nechá je jako soukromníky na pokoji. Kdo chce být nadprůměrně oficiálně preferován, může toho dosáhnout horlivou nadprůměrnou službou politické moci. Vcelku moc také trpí, aby si každý myslel svoje – jen říkat to nemůže. V Čechách situace nijak nová, spíše historicky až moc dobře známá.

K zajištění této „dohody“ ze strany moci ovšem nutně patří strach, který je jejím nejdůležitějším garantem. Strach z toho, že kdokoli vybočí z rámce „dohody“, bude postižen docela a beze zbytku, i ve své soukromé sféře: diskriminován v práci a výdělku, s celou rodinou a dětmi…~

Podle Mlynáře zaznamenala moc v podpisové kampani relativní úspěch jen v jediném případě: v případě prohlášení uměleckých svazů ze dne 23. ledna 1977. Zde se však dostaly, říká Mlynář, ke slovu politické proudy uvnitř mocensko-politické struktury, jež se orientují na postupné, snášenlivější, kompromisnější řešení vnitropolitických konfliktních situací:

… V tomto prohlášení uměleckých svazů totiž již bylo vůbec vypuštěno samo slovo Charta 77. Podpisy se tu sbírají pod souhrn rituálních politických frází, jež nevybočují za rámec běžné a po léta vybírané „daně“ ze strany politické moci. V přívalu těchto frází se pak cudně krčí větička o pohrdání „těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě… odtrhnou a izolují od vlastního lidu“; a teprve v této větičce je ještě uvnitř zabaleno konstatování, že „také u nás“, se našla taková skupinka odpadlíků a zrádců…

Klíčovou částí úvahy Zdeňka Mlynáře je pojednání o různosti názorové a politické orientace signatářů Charty 77:

… Charta 77 nepochybně překvapila oficiální moc mj. tím, že na rozdíl od dřívějších protestů a peticí nebyla politicky jednobarevná… A teď najednou je tu Charta 77 se stovkami jmen, kde vedle sebe najdeme komunisty a marxisty, křesťany i lidi známé jako odpůrce a kritiky komunistické politiky či marxismu. Pro oficiální propagandu to má jediné vysvětlení, které do omrzení stále omílá ve všech sdělovacích prostředcích: tito lidé se spojují, protože jsou všichni vlastně „agenty imperialismu“, protože je spojuje „nenávist k socialismu“, „pohrdání lidem“, popřípadě různé společné vlastnosti, jako je „nezkrotná pýcha“…

Příčiny politické a světonázorové pestrobarevnosti podpisů pod Chartou 77 jsou však docela jiné než společné ambice těchto lidí „dostat se k moci“. Nikdo z nich nepotřebuje být „u moci“, aby mohl realizovat svou občanskou aktivitu. Tito lidé se domáhají jenom a výlučně práva na to, aby v souladu s normami, zakotvenými v Mezinárodních paktech o lidských právech, mohli projevit a uplatnit své názory a přesvědčení, svou pracovní kvalifikaci, realizovat svou potřebu žít i jiným okruhem problémů, než jsou problémy holé, soukromé osobní existence a zajištění materiálních potřeb takové existence… Proto je ona pasáž v „Prohlášení Charty 77“, která jasně říká, že nejde o žádný politický program, nýbrž jen o snahu zajistit všem občanům formálně deklarovaná práva, pasáží nikoli taktickou (jak se domnívá moc), ale hluboce pravdivou, zásadní…

Autentickou výpověď o poslání a cílech Charty 77 podává v Listech profesor Jan Patočka, s profesorem Jiřím Hájkem jeden ze dvou prvních mluvčích Charty 77. Jak uvádí redakční poznámka, profesor Patočka napsal text Co můžeme očekávat od Charty 77“(Listy, ročník VII, číslo 2, květen 1977) již v nemocnici, pět dní před svou smrtí:

… Mezi početnými otázkami, které nám kladou domácí i cizí (a jež si musíme ovšem klást i sami), je otázka tohoto titulu jedna z nejpalčivějších. Vždyť každý konflikt směřuje k vyřešení a je to výsledek, který nakonec rozhoduje, ať jinak máme sympatie pro tu či onu stranu na základě způsobu, jak si počíná. A sympatií vzbudila Charta dost, nepotřebuje si více přát; čím větší sympatie, tím však bývá větší i starost. A tak se musí vyjadřovat často také způsobem, který na první pohled nemusí být příjemný: vždyť není právě slast být upomenut na iluze, kterým se člověk rád oddává a zejména tehdy, když zřetelně visí na tenkém provázku nad velikou hloubkou, když na opačné straně je veškerá moc a její takřka nespočetné prostředky, kdežto na vlastní straně jsou téměř veskrze jen „ideální“ položky. Co může pak Charta očekávat? Jaká je její budoucnost? Mnozí tazatelé jdou až tak daleko, že se ptají: nezhorší Charta situaci naší společnosti? Nezavdá podnět k další represi, k potlačení těch, o kterých se dosud nevědělo, že patří ke kritikům – a k „zvýšené bdělosti“ vůbec, která postihne všechny bez rozdílu, pokud měli ještě nějakou volnost pro ruce a lokty? Vždyť tak tomu přece bylo po r. 1968–69: napřed pohovory a všelijaké očistné komise, pak vylučování ze strany a ze zaměstnání, systematický sběr kádrového materiálu, nemožnost pro určité lidi uchytit se kdekoliv, pronásledování i rodinných příslušníků atd. atd. až po stále opakované „komplexní hodnocení“, u kterých si mnozí slibují, že jednou přestanou, a která přestat nemusí…

Jan Patočka v závěru své úvahy, která byla sepsána 8. března 1977, stručně shrnuje, co lze od Charty tedy očekávat:

… že v náš život vstoupí nová ideová orientace, která sice nijak nestojí v protikladu k orientaci socialistické, která dosud měla monopol tak exkluzivní, že mohla reklamovat svou přednost dokonce i ve formě očividně nedostatečné: orientace na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém; Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoliv.

V tomtéž čísle z května 1977 přinášejí Listy zároveň i nekrolog k úmrtí Jana Patočky z pera Jiřího Hájka. Poté, když vylíčil životní dráhu profesora Patočky – člověka a filozofa – podává autor výpověď o jeho občanských postojích:

… Po celý svůj život považoval za svou základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahoval se k ní však jako politik, nýbrž jako ten, kdo ji reflektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů. Svou osobní existencí zůstával ovšem odpovědným příslušníkem dané obce ve všech jeho částech i celku. Tak i jeho významný podíl na nejpolitičtěji orientované události jeho života, Chartě 77, byl a je charakterizován touto jeho obecnou a konkrétní filosofickou i občanskou angažovaností. Nedbaje útrap vzal na sebe úkol mluvčího Charty 77, v němž obstál nepochybným způsobem. Pro krátké občanské veřejné vystoupení neváhal dát v sázku celé duševní bohatství své osobnosti a všechny myšlenkové vývoje, jejichž hodnocením se budou zabývat další generace. Udržel onu nepartikulární odpovědnost občana za věci obce, nikoliv jen této určité obce, ale též a především za onu všeobecnost, která – a jedině ta – zakládá lidskou morálku. Proto mohla Charta 77 vzbudit tak všeobecný zájem, neboť, v neposlední řadě díky Patočkově postoji i formulacím, stavěla a staví do popředí i protikladu jakékoliv partikularitě právě tuto obecnou orientaci, povinnost občana bránit to, co lidskou obec ustavuje a udržuje…

Vývoj názorů na Chartu 77

O vzniku Charty 77 se v Listech hovoří spíše obecně. Výjimku tvoří úryvek z rozsáhlého rozhovoru Václava Havla s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech, v kterém Havel odpovídá na otázku, jak Charta vznikala. Úryvek byl uveřejněn v Listech k 10. výročí prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977 a k 50. narozeninám V. Havla 5. 10. 1986 pod názvem Jak se rodila Charta 77 (Listy, ročník XVI, číslo 6, prosinec 1986).

Zevrubnější informace o tom, jak Charta vznikala, jak a kým byla sepsána a jak shromažďovala své přívržence, jak probíhalo vzájemné dorozumívání mezi signatáři apod., musí zájemce hledat v pozdějších dokumentech a výpovědích. Např. v rozhovoru s Alexandrem Kramerem pro Právo uvádí Petr Uhl – 25 let po zveřejnění Charty 77 – doslova:

… O tom, že by bylo dobré založit nějakou trvalou občanskou iniciativu, která se bude věnovat obraně lidských práv, se dohodla skupina lidí, kteří se 10. prosince 1976 sešli v bytě Jaroslava Kořána. Byli to Václav Havel, Pavel Kohout, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář, Pavel Landovský, Václav Vendelín Komenda, Sváťa Karásek… Já jsem chyběl, protože právě toho dne propustili z vězení mého tchána Jaroslava Šabatu. Ale byl jsem na druhé schůzce, která se konala o několik dnů později; tam už Havel přečetl text, který sepsal, a my ostatní jsme ho na místě jednak zkrátili, jednak doplnili. Například Mlynář a já jsme do něj „vnutili“ pasáž o právu pracujících svobodně si zakládat odborové organizace… Název Charta 77 – jakožto odkaz na slavnou britskou Magnu Chartu Libertatum – navrhl Pavel Kohout…

V těchto výpovědích – zejména pokud jde o principy a praxi volby mluvčích Charty a o ověřování názorů signatářů na jednotlivé dokumenty Charty 77, popřípadě o podílu signatářů Charty 77 na tvorbě těchto dokumentů – nelze však ani dnes dospět k jednoznačnému poznání.

První zmínky o rozporech uvnitř blíže nedefinovaného – a neidentifikovatelného – prostředí Charty 77 přináší Vilém Prečan v červencovém dvojčísle osmého ročníku Listů:

… V souvislosti s odstoupením prof. dr. Jiřího Hájka z funkce mluvčího Charty se objevily komentáře, které považují tuto změnu za „příznaky vnitřních sporů uvnitř československého hnutí za lidská práva Charta 77“. Vidí jejich příčinu v rozporech mezi „umírněnými“ a „radikály“ uvnitř Charty, jejichž výraz spatřují v nedávném polemickém vystoupení historika Jana Tesaře proti Jiřímu Hájkovi…

Vilém Prečan se k polemice kolem Charty vrací o několik měsíců později, v 6. čísle osmého ročníku. Uvádí, že na Tesařův otevřený dopis z 20. února 1978 odpověděli nejen Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek, ale také Luboš Kohout – otevřeným dopisem z 5. března 1978 – a Petr Uhl – otevřeným dopisem adresovaným Luboši Kohoutovi 31. března 1978.

Po podrobném rozboru polemiky vyjadřuje Vilém Prečan uspokojení:

Od polemiky, již jsem se tu snažil v hlavních rysech reprodukovat, uplynulo více než půl roku. S potěšením mohu konstatovat, že rozhodné oponování názoru, jako by se projevovaly uvnitř Charty rozkladné tendence, mé naděje i přesvědčení, že Charta není skleníková květinka, že má hluboké kořeny se stále novými výhonky, se potvrzuje spíše než názory opačné a k dalším možnostem vývoje Charty pesimistické…

Vítá aktivitu nově vzniklého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a svou úvahu uzavírá zjištěním:

… Za nejzávažnější pak považuji zesilující trend v Chartě 77 směrem k protržení kruhu izolace, jímž se režim pokouší Chartu obklopit. Rozumím-li tomu dobře, jde o vykročení směrem k široké občanské veřejnosti tím, že by její dokumenty byly adresovány nejen úřadům, ale současně, možná i především všem spoluobčanům; a hlavně, že by se aktivita Charty zaměřovala na ty oblasti a úseky života společnosti, kde jde o řešení naléhavých zájmů širokých vrstev. Množící se diskuse a návrhy v tomto směru uvnitř Charty svědčí o tom, že se možná připravuje nejzávažnější změna v dosavadní činnosti a aktivitě Charty 77…

Listy informovaly o věznění historika Jana Tesaře již v červenci roku 1972, ale jeho první příspěvek Polemika a vědomí společných cílů se v Listech objevil až v únoru 1979. Zdá se, že je to Tesařova poměrně smířlivá replika na předchozí polemické výpady na jeho adresu. Tesař si klade otázku, co přinesly dva roky Charty, avšak úvodem upozorňuje na situaci, do které Charta přišla, a zasazuje ji – myšlenka, která nebývá jinými obvykle sdílena – do souvislostí uplynulého desetiletí:

… Je zřejmé, že Charta organicky navazuje na proud nesouhlasu s „konsolidační“ politikou, jak je praktikována od dubna 1969. Existence tohoto nesouhlasu je doložena individuálními i kolektivními veřejnými protesty po celou dobu trvání režimu „reálného socialismu“. Proud veřejných projevů nesouhlasu zejména s represivními opatřeními nikdy docela neustal. To je velice důležitá skutečnost, a nejsme-li zrovna pesimisté, musíme uznat že až překvapující množství občanů vzalo vážně odhodlání prosadit změny v uspořádání společnosti, jak byly proklamovány v roce osmašedesátém. Je pravda, že mezi občany protestujícími proti násilnému obnovení starých poměrů většinou chyběli vůdcové „obrodného procesu“. Ale rozhodující je fakt, že po celé desetiletí „konsolidačního“ režimu existoval v Československu zcela zřetelně a podepsaně vyjádřený nesouhlas a že se ho nepodařilo žádnými represemi odstranit…

Tesař pak klade další otázku: Jak vlastně došlo k tomu, že angažovaná demokratická opozice je od počátku spíše „disentem“? Proč tvoří neúměrně malou menšinu národa?

… Rozhodující většina naší společnosti, prostí lidé, se kdysi vřele ztotožnili s „Dubčekovou“ politikou, a tisíce tanků intervenční armády spontánně považovali za okolnost podružnou a neschopnou ovlivnit vůli národa. A tito lidé byli oklamáni politikou ústupků malodušných vůdců. Kdo nepochopí toto trauma, s nímž šel národ vstříc novému období svých dějin, nemůže pochopit ani lhostejnost a apatii většiny národa, jak ji známe všichni my, jak ji konstatují zahraniční pozorovatelé a jak s ní počítá režim. Český národ není horší jiných a nedal přednost materiálnímu blahobytu před ideálními hodnotami, jak se to někdy píše. Není především tak naivní, aby neviděl, na čem je založen, k čemu spěje a jak skončí dnešní „blahobyt“. Nikoli národ, nýbrž především jeho tehdejší vůdcové ukázali, jak málo si cení ideálních hodnot, svobody a pravdy. A my, kdo jsme s politikou vyklizování pozic nesouhlasili, polemizovali jsme s ní zřejmě nedostatečně a málo nahlas, a většina národa nás v psychologickém útlumu nestačila ani zaregistrovat. „Že jsme my to neznali, když jsme tehda povstali“, můžeme si teď povzdechnout v duchu Havlíčkově. A neměli bychom se divit, že když nás většina národa podvědomě ztotožnila s vedoucími politiky roku osmašedesátého, byly jí dost lhostejné naše osudy…

Tesař v závěru své úvahy varuje před „dílčí seberealizací“ a vyzývá Chartu, aby se otevřela celé společnosti:

… Charta, která probojovává rozšíření demokratických principů ve společnosti, nevznikla mimo společnost a nežije mimo ni. Již proto má i ona sama ve své struktuře rysy ne příliš demokratické. Zčásti byly nevyhnutelné v poměrech, v jakých Charta vznikala, jindy jsme prostě neměli dost fantazie nebo odvahy; v obou případech je to daň podmínkám, v nichž žijeme. Za dva roky se však změnily poměry i my; je načase demokratizovat Chartu, je to možné a také nutné. A to by měla být naše starost ve třetím roce Charty.

Jan Tesař není jediný, kdo vyžaduje demokratizaci Charty 77. V témž čísle Listů jsou otištěny – pod pseudonymem Bohemicus – Poznámky k Chartě Jana Šterna. Autor oceňuje přelomový význam Charty, ale zároveň vyzývá k reflexi:

… Plochý čas našich sedmdesátých let rozdělila na léta „před“ a „po“ Ní. Nerozlišila však jen scénu, nýbrž i aktéry. Jedny nadala významem, který nově interpretuje celé jejich předchozí konání. Druhým pošramotila reputaci ve chvíli, kdy se jejich čas již klenutě završoval. Stala se aranžérem neuvěřitelných situací, ironických střetů a napínavých dramat. Uprostřed stojaté bezdějinnosti vyvřela jako proud s mnoha epickými odbočkami. Vnesla život do morálního skomírání a režim vyprovokovala k afektu, v němž jednu chvíli na sebe vykřičel vše, co předtím namáhavě kamufloval…

Štern spatřuje základní problém ve zvratu situace, k němuž došlo po zveřejnění Charty:

… Podle svého původního záměru chtěla být Charta 77 jakýmsi kolektivním zastáncem všech, jimž se děje křivda. Chtěla být obhájcem každého, komu jsou upírána práva, k jejichž dodržování se náš stát přijetím známých paktů zavázal. Situace se však hned po vyjití Charty radikálně změnila – ten, kdo chtěl bránit pronásledované, sám se stal štvancem. Charta musela zatím hájit především sebe samu, své signatáře a aktivisty, svou holou existenci. Na to, aby se účinně zastala těch, kteří žijí za hranicemi její bezprostřední působnosti, jí posléze nezbyl čas ani energie… A u těch pak, kteří původně shlíželi k Chartě s opatrnými nadějemi, převládla skepse: Jakpak by se nás mohli zastat, když sami sobě pomoci nemohou? Pravda, to už bylo řečeno hodně dávno: „Jiným pomáhal, sám sobě pomoci nemůže“. Ale lidé většinou nejsou sčetlí v Písmu a navíc netouží po trnovém věnci…

Štern důrazně upozorňuje na – jak se zdá – největší problém Charty – její intelektuální výjimečnost a zejména na klíčový problém, který představuje postoj široké a zdánlivě netečné veřejnosti:

… Také u nás si rádi zanaříkají nad „změšťáčtěním“ dělníka. Jednou je to z vládních míst, když se dotyčný nechová podle propagandistického lineálu. Podruhé je mu to předhazováno právě z opačného tábora pro jeho netečnost k veřejnému dění. Avšak na „úniku“ občana k chatě a zahrádce není nic „měšťáckého“. V jádru je to akt sebezáchovy hluboce zklamaných lidí…

Prostředí Charty 77, vztahy, spory

Poměrně častým tématem příspěvků, pojednávajících o Chartě 77, jsou úvahy o podílu a vhodnosti účasti bývalých členů KSČ, popřípadě tzv. exkomunistů na jejím ustavení a na činnosti v hnutí. Do debaty zasáhl na počátku roku 1980 významnou měrou teolog a signatář Charty Josef Zvěřina (Listy, ročník X, číslo 1, únor 1980). Autor ve svém příspěvku Nežít v nenávisti – Přátelům a nepřátelům nejprve zdůvodňuje, proč podepsal Chartu 77:

V diagnóze naší situace ukázala Charta 77 patologické příznaky moci a lži. Snad ve zkouškách a bojích ustoupily do pozadí příznaky jiné choroby, na které skrytě také ukázala – nemoci nenávisti. Už svým vznikem, svou existencí, celým svým obsahem a smyslem byla Charta činem, který z této choroby ukázal východisko, který překonal fakticky nenávist a demonstroval cestu k jednotě. Tato stránka Charty nebyla dost zdůrazněna. Zdá se však podstatná a podnětná pro hlubší poznání kořenů naší bídy, pro metanoi osobní i obecnou a tak i pro nápravu věcí společných. Tu již nepůjde o Chartu, ale o jeden ze základních problémů lidstva – o hledání vnitřní jednoty.

To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem podle svého křesťanského přesvědčení Chartu 77 podepsal a proč nyní z ní vycházím k boji proti nenávisti.

CHARTA 77 je vyznáním víry v člověka, která u křesťana samozřejmě souvisí s vírou v Boha: „Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 J 4, 20b).

Přitom však Charta není – a to je důležité – kompromisem mezi světovými názory, mezi ateisty a věřícími, mezi soupeřícími stranami nebo stranickými klikami…

… Vznikla v duchu partnerství, nadstranické jednoty, neúplatným hledáním pravdy. Tak jde daleko hlouběji než kompromis, protože vyjadřuje, co je v pluralistním názorovém spektru signatářů opravdu společné. Právě tato skutečnost, že se Charta 77 zrodila ze společného myšlení a odvahy, z lásky k svobodě, pravdě a spravedlnosti jako výraz jednoty a lidského obecenství, je historickou událostí v tomto rozbitém světě.

Charta je tak určitým znamením doby. Proti tomu kladou skeptici „politickou“ otázku: kdo za ní stojí? – Doma i v cizině… Doma i v cizině odpovídají přátelé i nepřátelé: hrstka intelektuálů. Nehledě k tomu, že tomu tak není, a hledě k heslu jedné naší národní tradice „Na množství nehleďte!“ – stojí za Chartou ta nejprostší skutečnost, která se jmenuje PRAVDA. Ta sjednotila signatáře tak mezi sebou různé, s neznámým množstvím těch, kdo s ní nebo s nimi skrytě nebo nepokrytě souhlasí a sympatizují. Tedy kvalifikovaná většina národa…

Charta se podle Josefa Zvěřiny stala „ozvučnicí skrytých tužeb lidí po svobodě, pravdě a jednotě, lidí u nás a na celém světě“, ale zároveň i znamením pohoršení a odporu:

~… Farizeové různých vyznání se pohoršují. Pohoršují se nad jednotou komunistů a nekomunistů, ateistů a křesťanů – což je pohoršení pochopitelnější u KSČ než u křesťanů. (Ovšem významní představitelé křesťanství ve světě Chartu přijali kladně a signatáře hájí.)

Abych toto pohoršení křesťanů odčinil, chci říci několik slov o „exkomunistech“ i ateistech v hnutí Charty.~

Neznám všech dvacet škol marxismu, které k r. 1970 uvádí Günther Bartsch; musím se omezit na komunismus, jak jsme jej viděli a zažili na vlastní kůži u nás.

V nacistických koncentrácích spojilo utrpení a odpor proti obludné nacistické ideologii komunisty i nekomunisty. Komunisté tvořili dobře organizovanou, názorově vyhraněnou, bohužel však mnohdy krutě výlučnou skupinu. Část těchto koncentráčníků začala u nás po osvobození budovat podle starého vzoru nám neznámý totalitarismus a nové koncentráky, nejdřív pro nekomunisty a nakonec i pro komunisty. Jak jsem sám zažil, měli to komunisté ze „Slánského bandy“ velmi zlé. Ti, kdo oběšení unikli, byli na tom ve srovnání s námi hůř, vnitřně i zevně; od kriminálních živlů byli i biti; dostali se mezi ně, protože byl odstraněn pojem politického vězně (na čemž měli předtím svůj podíl), takže jsme byli všichni „sprostými zločinci“.

Dialog s komunisty v našich vězeních nebyl už tak snadný a otevřený jako v nacistických koncentrácích a jejich vlastní dialogy byly hořké a mstivé. Ukázaly se mezi nimi tři kategorie: konformní (věrní stalinské verzi), reformní (uznávali „deformaci“ a nutnost oprav), a nonkonformní (zoufalí nad komunismem vůbec). Dnes je u nás další verze: „exkomunisté“. Nevím, do jaké míry toto označení vyslovuje pravdivě skutečnost, chci jen vyjádřit to, co je spojilo a spojuje v jednotu s nekomunisty. Byla to Charta. Není sice jejich výlučným dílem, ale vystupují v ní jako partneři. Podepsali, co podepsali, tedy ne to všecko, co jim pomluvy podkládají.

Jednota, která byla vytvořena a která budí pohoršení, se zakládá na prostých skutečnostech. Byl učiněn objev, že člověk je člověkem, ať patří straně či nikoli. Že je dávno víc toho, co člověka s člověkem spojuje, než co je ideologicky a stranicky dělí. Dále, že člověk není animal producens et consumens. Že homo faber má právo být homo ludens, tvořivý podle odpovědné svobody. Že může existovat homo sapiens, jemuž je proto třeba „přát každé pravdy“. Že homo religiosus je automatickým druhem tohoto rodu homo sapiens. Že náboženská svoboda vyměřená potřebami státního ateismu je absurdní, stejně jako ateismus ve formě státního řízení a zřízení, zařízení a nařízení. A že na polopravdách, násilí a nenávisti nelze budovat socialistickou společnost – ba vůbec žádnou. Proto těmto lidem věřím…

Zásadní příspěvek k objasnění a vymezení pojmu exkomunisté, k rozboru jejich společenského postavení a jejich účasti v Chartě 77 přinesla v květnu roku 1982 úvaha Miroslava Kusého Exkomunisti a Charta (Listy, ročník XII, číslo 2). Kusý nejprve rekapituluje výsledky čistky, která v KSČ následovala po nástupu Gustáva Husáka k moci:

Pri veľkej konsolidačnej čistke, ktorou husákovské vedenie KSČ zavŕšilo svoj radikálny obrat od „československého experimentu 68“ k reálnemu socializmu, opustilo stranícke rady okolo 600 000 členov KSČ… Súhrn týchto exkomunistických jednotlivcov bol rovnako zameraným, jednotným politickým faktorom iba v strane a cez stranu. Pokiaľ boli v strane, nešlo o faktor zanedbateľný: tých 600 000 komunistov nepredstavovalo šesťstotisíc straníckych outsiderov; naopak, bola to stranícka elita obrodného procesu 1968. Elita hospodárska, politická, kultúrna, vedecká, umelecká. Boli to tí komunisti, ktorí sa maximálne angažovali v obrodnom procese. Angažovali sa za obrodu socializmu u nás, za jeho demokratizáciu, humanizáciu…

Kusý si klade otázku, co se stalo s touto šestisettisícovou armádou politické a mravní elity předsrpnové strany, s touto masou aktivních, marxisticky vzdělaných, uvědomělých, čestných, nekonjunkturálních vyloučených komunistů, a konstatuje nejprve, že exkomunisté nemají od Velké Čistky ani organizační, ani programovou základnu, ani své vedení:

… Husákovské vedenie sa nedostalo k moci demokratickým, legálne prebiehajúcim procesom v strane a v spoločnosti: dostalo sa k nej na sovietskych bodákoch. Pomery v strane nezvrátilo vo svoj prospech demokratickými postupmi, ale uzurpáciou vedenia a Veľkou Čistkou ako mocenským opatrením…

~… Bol to teda veľmi obratný manéver, husársky Husákov kúsok, pomocou ktorého sa zo šesťstotisícového straníckeho prúdu, progresívneho krídla, stalo rázom 600 000 vyvrhnutých, izolovaných nímandov. A to nímandov nielen politických, ale aj spoločenských, pretože tvrdá trestajúca ruka novej husákovskej strany ich okrem politického postihu zasiahla aj dôsledným existenčným postihom, ktorý mal v zmysle starozákonných noriem siahať až do oného povestného siedmeho kolena…

Kusý rozhodně odmítá systém, který se nazývá „reálný socialismus“:~

~… Reálny socializmus, ku ktorému husákovské vedenie odviedlo československú spoločnosť od obrodného procesu, je cieľavedome proklamovanou negáciou takéhoto dovŕšenia predpokladov socialistickej premeny československej spoločnosti. Odmietnutím koncepcie demokratického socializmu odmietol jej demokratizačné ciele, odmietnutím celého zmyslu hesla „Socializmus s ľudskou tvárou“ odmietol jej humanizačné ciele… Ono jadro exkomunistov, ktoré sa hlási za zákonitého dediča obrodného procesu 68, sa preto muselo naprosto samozrejme a s najhlbším vnútorným presvedčením začleniť do hnutia občianskej iniciatívy Charta 77. S Chartou ho bytostne spája úsilie o konštituovanie právne konsolidovanej občianskej a civilizovanej ľudskej spoločnosti u nás, úsilie o zabezpečenie zákonných a humánnych istôt občianskej a ľudskej existencie každého človeka v tejto republike. Nemala by to byť plnohodnotná vlasť len pre komunistov, len pre privilegovaných, ale pre každého, kto sa tu narodil, kto tu žije a je rozhodnutý tu naďalej žiť.

Pre týchto exkomunistov ich účasť v Charte 77 logicky plne nadväzuje na ich základné demokratizačné a humanizačné úsilie v obrodnom procese 68, je jeho pokračovaním na dnešnej úrovní a dnešnými prostriedkami. Veď východiskom ich koncepcie demokratického socializmu boli občianske práva; základom ich hesla „Socializmus s ľudskou tvárou“ boli ľudské práva…~

~… Charta 77 je však celospoločenským hnutím za presadzovanie a dodržiavanie ľudských a občianskych práv ako nedeliteľného, nekúskovateľného celku: je to nestranícky, nepolitický program, vytyčovaný predstaviteľmi celej spoločnosti pre celú spoločnosť a cez ňu aj pre jestvujúcu vládnucu stranu. Akčný program si robila vládnuca strana pod tlakom verejnosti; Chartu si vytvorila samotná táto verejnosť pod tlakom vládnucej strany a na obranu proti tomuto tlaku.

Z toho tiež vyplýva, že hnutie Charty je v tomto ohľade hlbšie, univerzálnejšie, dôslednejšie ako demokratizačné a humanizačné aspekty obrodného procesu 68: je to hnutie, ktoré má širšiu základňu a jednoznačnejšie vymedzené ciele. Exkomunisti v Charte sú súčasťou tohto hnutia…~

Polemiky mezi chartisty

V Listech se nejednou objeví články kritizující činnost a zaměření Charty 77 vcelku i takové, které se negativně vyslovují k jednotlivým činům a prohlášením Charty 77.

Přemysl Janýr, pod pseudonymem Jan, vybízí v roce 1981 Chartu, aby se nepokoušela diskutovat s mocí. (Mluvme k těm dole; Listy, ročník XI, číslo 2).

… Budiž mi prominuto, že se nepřipojím k hloubavcům, kteří po 4 letech Charty budou hledat pozitiva, která přinesla. Jsou-Ii jaká – a ona jsou – pak je musíme vidět a cítit. Spíš však jde o ta negativa, která je třeba také vidět a o nichž je třeba mluvit.

Myslím, že základní chybou Charty byl její výchozí bod, pokus o diskusi s režimem. Předpokládá to totiž, že režim chce diskutovat, a tento předpoklad je od základu chybný. Žádný, ani demokratický režim nebude diskutovat z „etických“ pohnutek o tom, co by měl dělat lépe. Každý režim musí být k diskusi donucen…

Autor se velmi kriticky vyslovuje o obsahu dokumentů, které Charta 77 od svého prvního prohlášení vydala a vyčítá Chartě zejména, že se z ní stala „obranná samoobsluha“:

… Další dokumenty Charty ztrácely na ohlasu ve společnosti nikoli proto, jak režim se svými kritiky zatočil, ale protože bariéra dosavadního nemluvení byla již jednou prolomena a jejich obsah sám říkal stále obecněji jen to, co občané vědí i beztak: že se nedá jezdit do zahraničí, že zásobování hapruje. Malou výjimkou byl dokument o atomových elektrárnách: o haváriích v Jaslovských Bohunicích se do té doby nic nevědělo. Dokument o cikánské otázce, jakkoli eticky vznešený, podobně jako dokument o poměrech ve věznicích, jakkoli humanisticky opodstatněný, nemohly ve společnosti zabrat, protože šly mimo její vědomí. A režim si mohl oddychnout.

Zejména v poslední době se zprávy z okruhu Charty omezují na sdělení o tom, kdo byl kde zadržen (a eventuelně policií zmlácen), kdo odsouzen. Sem tam je v té věci poslána stížnost, tu Husákovi, tu Feješovi. Každý ví, že to jsou platonické stížnosti.

Pro veřejnost se z Charty stává obranná samoobsluha a to má nutně demobilizující účinek. Ti, kdo velkohubě roznesou režim už u prvního piva, ale poslušně tleskají, když se na ně dráb dívá, dostávají recht: vždycky přece říkali, že je to všechno na draka. Ti, kteří měli cukání na počátku Chartu taky podepsat, si říkají, že bylo přec jen moudřejší se neukvapovat kvůli deklaraci sice velmi morální, ale – když se spočítají oběti a co to dalo – málo účinné. Protože koneckonců jsou lidská práva sice hezký ideál, ale realismu všedního dne vzdálený…

Některé polemiky, které byly v Listech v souvislosti s dokumenty Charty 77 uveřejněny, vnucují otázku, do jaké míry a v jakém okruhu signatářů Charty mohla být její stanoviska prodiskutována.

V červnu 1984 vydali čtyři historici-signatáři Charty 77 – Miloš Hájek, Hana Mejdrová, Jaroslav Opat a Milan Otáhal – prohlášení (Listy, ročník XIV, číslo 5, říjen 1984), v kterém velmi důrazně kritizují dokument Charty 77 č. 11/84, nazvaný Právo na dějiny a zaslaný prezídiu ČSAV:

… dokument Charty 77 č. 11/84, nazvaný Právo na dějiny a zaslaný prezídiu ČSAV, je kritikou neutěšeného stavu současné české historiografie. Souhlasíme, že tento stav vyžaduje vážnou analytickou kritiku. Předložený dokument ovšem takovou kritikou není. Kdyby byl text dokumentu pouze článkem, podepsaným jedním či více autory, třeba i pseudonymy, mohli bychom ho považovat za sice ne příliš zdařilý, ale přece jen podnět k diskusi o daném tématu. Na dokument Charty je ovšem bezpodmínečně nutno klást požadavky vyšší. Považujeme proto při vší úctě k osobám mluvčích za chybu, že tak nekvalitní text byl vydán jménem Charty a poslán prezidiu ČSAV…

Po výčtu sedmi věcných výtek připojují podepsaní historici meritorní výtku k postupu mluvčích:

… Velmi nás zaráží skutečnost, že jsme – stejně jako další historici-signatáři Charty – nebyli o přípravě dokumentu uvědoměni, natož požádáni o konzultaci, ačkoliv naše činnost v oblasti historického bádání je všeobecně známa…

Oceňujeme, že v závěru dokumentu se výslovně uznává možnost odlišných názorů na danou problematiku. Nepovažujeme však za dobré, že mluvčí přijali skupinové stanovisko za dokument Charty, zejména když nevyužili možnosti konzultací s řadou historiků. Výsledkem je pak dokument, s nímž právě proto, že jsme signatáři Charty 77, musíme vyjádřit svůj nesouhlas…

Spory byly vedeny i o metody veřejného působení chartistického hnutí. Názorové rozdíly se vyostřily zejména v druhé polovině let osmdesátých. V květnu 1988 napsali signatáři Charty 77 Jan Dus a Miloš Rejchrt dopis mluvčím Charty 77 (Listy, ročník XVIII, číslo 5, září 1988), v němž energicky protestovali proti usnesení 4. fóra Charty, které se konalo 14. května 1988.

Mluvčím Charty 77 Stanislavu Devátému, Miloši Hájkovi a Bohumíru Janátovi: Žádáme, abyste nás včas informovali o místě a době příštího fóra Charty. Chceme přijít a upozornit, že účastníci posledního fóra z 14. t. m. přijali neprohovořené a v jednom důležitém bodu zcela nesprávné usnesení. Účastníky fóra neomlouvá, že přijali nesprávné usnesení v časové tísni, způsobené záměrným a protiprávním zákrokem dobře informované policie. Vadí nám následující věta, a sice její nesmyslná střední část, kterou zde uvádíme kurzívou: „Charta 77, jejímž posláním je usilovat o dodržování lidských práv, nemůže sice sama formulovat a prosazovat žádný konkrétní politický program, měla by však ve větší míře než dosud různé rodící se politické aktivity podporovat, protože právo na politickou seberealizaci je jedním ze základních občanských práv.“

K tomu připomínáme: Chartisté směli a smějí formulovat a prosazovat konkrétní politické programy, a potom také „různé rodící se politické aktivity podporovat“, ale Charta 77 ani to prvé ani to druhé nikdy činit nesměla a nebude smět, nemá-li se zpronevěřit svému správnému základnímu prohlášení a tím se sama zdiskreditovat. Námi kritizovaná věta obsahuje nesnesitelný vnitřní rozpor. Bylo by přece nesmyslné, aby jakoukoli politickou aktivitu, a dokonce nějakou teprve „rodící se“ politickou aktivitu, podporoval někdo, kdo neformuluje a nemůže formulovat vlastní politický program. Opakujeme: Chartisté směli a smějí, ale Charta 77 nesměla a nesmí. Jedním z významných úkolů Charty 77 je bránit politicky činné ne-chartisty i chartisty před nespravedlivou perzekucí (přičemž bránit nespravedlivě perzekvované vůbec neznamená ztotožňovat se s jejich názory, které mohou být hrubě chybné a ohrožovat samotnou podstatu Charty), nesmí však bez vlastního konkrétního politického programu, který nemá a mít nemůže, podporovat veřejnými prohlášeními jakékoli rodící se nebo už ustavené politické aktivity. Chceme na příštím fóru přesvědčit přítomné, že pokračování ve směru, naznačeném ocitovanou větou, by vyvolalo oprávněné pochybnosti o poctivosti naší občanské iniciativy.

V témže čísle Listů byl uveřejněn dopis, v kterém Dusovi a Rejchrtovi odpovídá Václav Havel i jejich replika. Havel píše:

… Především se mi zdá, že toto komuniké poněkud přeceňujete, když v něm vidíte téměř cosi jako začátek scestí Charty a její zrady svého poslání. Není to nic víc než názor účastníků fóra na to, co by Charta měla dělat, je to tedy názor mezi názory, podobně jako názor váš či názor jakékoli jiné skupiny signatářů nebo příznivců Charty. Není to žádný dokument Charty, který by jménem Charty něco vyhlašoval.

Dále se mi zdá, že vaše kategorická tvrzení o tom, co Charta smí a co nesmí, co je autenticky chartovní a co nikoli, vycházejí z podivné představy, jako by Charta a „chartovnost“ byly nějaké jednou provždy exaktně dané a naprosto jednoznačně vymezené kategorie, nebo dokonce jakási dogmata. Já si ale naopak myslím, že to, co dělá Chartu trvale živým organismem, je právě to, že po celou svou historii vlastně v jistém smyslu znovu a znovu hledá svou identitu, zkouší a zkoumá různé možnosti své práce, pátrá po jejich hranicích a vždy znovu je pracovně vymezuje a že její dějiny, smím-li se tak vznešeně vyjádřit, jsou – mj. – dějinami různých pokusů o vlastní interpretaci a o interpretaci svého poslání a své role. Charta se nevznáší kdesi mimo prostor, čas a společnost; má prostě svůj život, provázený nesčetnými interakcemi s jejím okolím. Nevidím v tom její slabost, ale naopak zdroj její vitality.

To všechno jsou ovšem poznámky spíš okrajové. Podstata nedorozumění je v něčem jiném: hlavním důvodem vašeho (na mé gusto zbytečně podrážděného) protestu je slovo „podporovat“. Vše přitom nasvědčuje tomu, že tomuto slovu rozumíte jinak než účastníci fóra: chápete je prostě jako ztotožnění, identifikaci. A jelikož – jak správně upozorňujete – se Charta nemůže identifikovat s žádným politickým programem či hnutím, bijete na poplach. Jenomže, podporovat opravdu neznamená identifikovat se! Uvědomte si, že Charta už jedenáct let podporuje nejrůznější iniciativy, kulturní, náboženské, filozofické, pedagogické, mírové, humanitní atd. atd….~

… Odvážil bych se dokonce říci, že podpora, kterou Charta od počátku dodnes poskytuje nejrůznějším nezávislým iniciativám, je možná vůbec tím nejdůležitějším, co dělá, a výsledky této podpory jsou možná jejím vůbec největším přínosem této společnosti!

A proč by tedy nemohla přesně tak, jak už léta podporuje tohle všechno, podporovat i různé pokusy – ať už rodící se či existující – o politickou seberealizaci občanů? Proč by neměla těmto pokusům přát, bránit je, hájit jejich právo na existenci, pomáhat jim? A proč by taková podpora měla znamenat, že se s nimi identifikuje a tím sama sebe mění v nějaké politické hnutí, čehož se tak hrozně obáváte? Kdyby Charta podpořila – ať už morálně či nějakým konkrétnějším způsobem – úsilí vytvořit nějaký politický klub demokratického zaměření, proč by to mělo znamenat, že se ztotožňuje s jeho programem? Mám pocit, že kdyby váš puristický výklad Charty byl domyšlen do důsledku, nemohla by Charta dělat skoro nic!

Jsem si jist, že tušit účastníci 4. fóra, jak si slovo „podpora“ vyložíte vy, zvolili by asi slovo jiné, které by vás tak nerozčílilo.

Jan Dus a Miloš Rejchrt Havlovo vysvětlení nepřijali:

… Charta ať kypí novými myšlenkami a úsilím o hledání nových cest. Ať za tím účelem nepolevuje v svolávání fór, dokud nepochopí vedoucí politici, kteří dávají direktivy policii, že jejich úsilí o znemožnění těch fór je politicky krátkozraké. Ale ať se neopakuje, k čemu došlo 14. 5. t. r.: Ačkoli mohl být předem připravený návrh usnesení fóra Charty pouze vyslechnut, vůbec ne prodiskutován, byl nejen ukvapeně odhlasován (když policisté vcházeli do místnosti), ale navíc jakožto „usnesení fóra Charty 77“ vyslán do atmosféry! Poslouchá-li každý stý padesátý občan republiky Hlas Ameriky, slyšelo na sto tisíc Čechů a Slováků to usnesení. Jenže těch sto tisíc posluchačů nemohlo být a nebylo v posledních letech účinně informováno o tom, že jen stanoviska potvrzená podpisem „mluvčích“ jsou stanovisky Charty, a že přijaté „usnesení fóra Charty 77“ znamená jen „názor mezi názory“, asi jako názor pouze nás dvou (jak píšete) „či názor jakékoli jiné skupiny signatářů nebo příznivců Charty“. Vysvětlil jste nám, že slovo „podpora“ v usnesení fóra Charty neznamená identifikaci: Teď však abyste to ještě vysvětlil tomu asi sto tisíci spoluobčanů…

Dus i Rejchrt se domnívají, že pro publikování nějakého jakoby programu Charty, „ve větší míře než dosud“ podporovat „různé rodící se politické aktivity“, je právě v té chvíli naprosto nevhodná doba a upozorňují na nebezpečí nenávistných sektářských aktivit:

… Právě v příštích měsících sice nemusí, ale může dojít k tomu, že politické vedení státu nebude schopno pokračovat v perzekuci a tedy v primitivním, ale krátkodobě účinném potlačování politických nálad obyvatelstva. Nemusí totiž dojít k tomu, več politické vedení bezpochyby doufá: že bude v Moskvě s glasností konečně konec. Glasnosť se tam může udržet a u nás se může začít v důsledku toho hroutit perzekuční politika a mohou se u nás objevit a přijít k slovu „různé rodící se“ politické aktivity, které autoři „usnesení fóra Charty 77“ z 14. 5. t. r. neměli na mysli, totiž aktivity poznamenané sektářskou nenávistí. Obáváme se tohoto vývoje: Nějaká radikální a mimořádně atraktivní, protože nenávistně sektářská politická iniciativa, rychle získá tisíce či statisíce přívrženců, jenže brzy nato zaviní rovným dílem se stalinisty další politickou pohromu národa, a potom budou přátelé i nepřátelé Chartě právem vytýkat, že měla právě takový postoj předvídat; že jaro 1988 bylo nejméně vhodnou dobou, aby se široce publikovalo jakoby oficiální stanovisko celé Charty, vyslovující zvýšenou podporu různým rodícím se politickým aktivitám…

VONS

Informaci o ustavení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných uveřejnily Listy v dvojčísle 3–4 z července 1978. VONS byl ustaven, jak se říká v prohlášení sedmnácti signatářů, kteří se podepsali plnými jmény i s adresami*), „v duchu poslání Charty 77 a v souladu s její snahou podporovat vznikání užších pracovních společenství, zaměřených k jejím dílčím úkolům“. I když se složení VONS časem měnilo, byl výbor vždy přesně jmenovitě vymezen.

Od 5. čísla VIII. ročníku až do posledního čísla XIX. ročníku otiskovaly Listy prakticky všechna sdělení VONS. V obsahovém rejstříku časopisu jsem zaregistroval 139 kratších i delších sdělení VONS, z nichž některá jsou souhrnná. Tři z těchto sdělení byla vydána společně s Chartou 77 a jedno s polským KOR. V několika případech se jedná o komentáře k případům sledovaným VONS. Listy ovšem netajily, že se někteří disidenti či signatáři Charty ojediněle vyslovovali k působnosti VONS pochybovačně. Jako příklad lze uvést stať Petra Pitharta Odvaha myslet (Listy, ročník X, číslo 2, duben 1980), v které autor odpovídá na polemický článek Václava Polanského k jeho úvaze Pokus o vlast, uveřejněné v roce 1979 v 59. čísle časopisu Svědectví:

… Když už se mě Polanský pořád nabádavě ptá, koho že mám na mysli, když se vůbec nevyjadřuji a tím méně s dostatečným pochopením a uznáním třeba o členech Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, cosi alespoň naznačím: až posledního z těch odvážných lidí pustí z vězení, bude patrně namístě promluvit si přátelsky o tom, zda účinná pomoc lidem v nouzi nevyžaduje někdy diskrétnější postupy, anonymnější angažovanost pomocníků, věcnější a především nikoli uspěchané informace o jednotlivých případech. Účinnou pomoc totiž ve skutečnosti – bez ohledu na upřímná přání kohokoli – přímočaré odhalování praktik moci ve svých důsledcích ruší, oslabuje. Opravdu lidem pomoci vyžaduje leckdy nesamozřejmou zdrženlivost, která se ovšem může zdát lidem odvážným neprincipiální a nedůsledná. Ačkoli o důslednost tu nejde: na počátku byl přece ušlechtilý úkol pomoci konkrétním lidem… Budu snad mít právo o tom promluvit, protože u zrodu této aktivity jsem po několik měsíců byl, do výboru jsem však nakonec nevstoupil. Tedy tuto solidaritu ano a vždycky; pro podporu a uznání má každý právo rozhodnout se podle vlastní úvahy…

Listy svou celou publikační činností a zejména soustavným zveřejňováním sdělení VONS, ohlasů na ně i dalších protestů proti perzekuci občanů prokazují, že obranu lidských práv považovaly vždy za své přední poslání. Z dokumentů INFOCHu, z kterých Listy hojně čerpaly, je zřejmé, že VONS nebyl jen jakýmsi nástrojem sebeobrany úzkého okruhu disidentů, nýbrž především významným zastáncem všech režimem stíhaných osob bez rozdílu.

Solidarita a jednota

Významným zdrojem informací o Chartě 77 byl vedle Listů čtvrtletník Svědectví, vydávaný Pavlem Tigridem v Paříži. Není náhodou, že přes rozdílnost výchozího politického zaměření převládala v základním postoji k společenskému významu, činnosti a poslání Charty 77 v obou časopisech výrazná solidarita a že do nich v onom období přispívali často titíž autoři.

Charta 77 nikdy nebyla – jak to nejednou zdůrazňovali její „zakladatelé“ – politickým hnutím, ale chtě nechtě byla svrchovaným politickým aktem par excelence, který mimořádným způsobem ovlivnil společenské dění v Československu a vyvolal nepřehlédnutelnou odezvu v zahraničí. Exilové časopisy k tomu závažnou měrou přispěly.

Charta 77 byla konečně stmeleným společenstvím, jak na to poukázal v úvodním odstavci své úvahy Nežít v nenávisti Josef Zvěřina. Společenství Charty 77 dokázalo po celou dobu svou jednotu uchovat a neváhalo se zastat chartistů před ideologicky motivovaným napadáním. Připomeňme alespoň dva případy, které to příznačně dokumentují.

Byl to právě evangelický duchovní Miloš Rejchrt, který v úvaze Právo konat soud a spravedlnost (Listy, ročník X, číslo 3–4, červenec 1980) energicky polemizoval s výpady proti Pavlu Kohoutovi, uveřejněnými v rakouském katolickém časopise Praesent:

… Prorok Ezechiel říká (18,23): „Zdali jakou libost mám, když umírá bezbožný? dí panovník Hospodin. Zdali ne raději, když se odvrací od cest svých, aby živ byl?“. A dále (18,27–28): „A když by se odvrátil bezbožný od bezbožnosti své, kterouž činil, a činil by soud a spravedlnost, tenť duši zachová při životu. Nebo prohlédl, a odvrátil se ode všech přestoupení svých, jichž se dopouštěl; jistě žeť živ bude a neumře“.

Nikdo nemůže upřít člověku konat „soud a spravedlnost“, ani vlastní hříšníkova minulost ne. Ono „odvrácení od bezbožnosti“ může a nemusí být provázeno sypáním popela na hlavu. Vnější znamení sama nejsou pokáním, pokání je učinit „sobě srdce nové a ducha novéno“ (Ez. 18,31), pokání je činit soud a spravedlnost.

Svou úvahu uzavřel Rejchrt jasným poselstvím:

Pavel Kohout nepotřebuje, aby mu někdo vystavoval dobrozdání. To, co podle Praesentu v posledních sedmnácti letech konal a psal, hovoří jasně. Dovolím si jen malé osobní vyznání: za jeden z nejlepších českých fejetonů považuji Kohoutův Od Fučíka k Minaříku (Listy, ročník VI, číslo 3, červen 1976); za jednu z událostí poslední doby, která má i symbolický význam, považuji trestní stíhání katolických duchovních Zajíčka a Gombíka pro rozšiřování Charty 77; nezastala se jich církev, zastal se jich veřejně, statečně a s nasazením vlastní osoby Pavel Kohout.

Nemá-li Kohout právo zastávat se postižených a psát virtuózní fejetony, kdo je má? Není-li v Chartě 77 místo pro Pavla Kohouta a bývalé členy strany (a proč ne pro stávající?), pak Charta nemá smysl. Není-li někdo z důvodu své minulosti oprávněn zasazovat se o občanská a lidská práva, potom k tomu není oprávněn nikdo – ani anonym, ani Georg J. Morava, ani já.

Druhý příklad je z pozdější doby. Jedním z výjimečných případů, kdy Listy polemizovaly s jiným exilovým časopisem – a to ještě nepřímo – bylo zveřejnění dopisu redakci Práva lidu, který podepsala skupina disidentů z Prahy a za jehož správnost odpovídal Václav Havel (Listy, ročník XVI, číslo 4, červenec 1986). Dopis redakci pateticky vyzýval, aby zastavila diskusi o prof. Jiřím Hájkovi, jednom z prvních mluvčích Charty 77:

Vážená redakce, stále větší smutek se nás zmocňuje, když sledujeme diskusi vašeho časopisu o Jiřím Hájkovi. Nechápeme ji, nerozumíme jí a děsíme se toho, jak se myšlení a cítění tolika československých exulantů vzdaluje myšlení a cítění našemu. Žlučovitá zloba, potřeba vynášet nesmiřitelné rozsudky na základě popletených informací, touha kádrovat naše spoluobčany a určovat, kdo smí bojovat za lidská práva a vyjadřovat se k poměrům v Československu, to všechno na nás z vašeho časopisu vane a z toho všeho jsme velice stísnění.

~Přátelé, prosíme vás, v našem společném zájmu, vzpamatujte se!

Podepsáni: Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Jiří Ruml, Martin Palouš, Jan Štern, Jan Kozlík, Rudolf Slánský, Vladimír Kadlec, Jan Ruml, Václav Malý, Jan Litomiský, Anna Šabatová, Rudolf Battěk, Marie Rút Křížková, Dr. Václav Benda, Dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Jaroslav Šabata, Jana Sternová, Ladislav Lis, Eva Kantůrková, Bedřich Placák, Vavřinec Korčiš, Václav Havel, Vladimír Stern, Ladislav Hejdánek, Marie Říhová, Vladimír Říha, Jarmila Bělíková.~

Za správnost: Václav Havel.

V Praze dne 14. dubna 1986

*) Ing. Rudolf Battěk, Křižíkova 78, Praha-8 Karlín, Otta Bednářová, Novodvorská 416, Praha 4, Jarmila Bělíková, Novovysočanská 12, Praha 9, Dr. Václav Benda, Karlovo nám. 18, Praha 2, Jiří Dienstbier, Podskalská 8, Praha 2, Václav Havel, U dejvického rybníčku 4, Praha 6, Přemysl Janýr, Dlouhá 29, Praha 1, Elzbieta Ledererová, Bílinská 496, Praha 9 – Prosek, Václav Malý, Nám. Republiky 35, Plzeň, Ivan Medek, Janáčkovo nábřeží 49, Praha 5, Dana Němcová, Ječná 7, Praha 2, Dr. Ludvík Pacovský, Washingtonova 9, Praha 1, Jiří Ruml, Kremelská 104, Praha 10, Dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Šárecká 67, Praha 6, Anna Šabatová, Anglická 8, Praha 2 – Vinohrady, Dr. Jan Tesař, Kallabova 29, Brno, Petr Uhl, Anglická 8, Praha 2 – Vinohrady.

Dušan Havlíček Text vychází z obsáhlé analýzy exilových Listů.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.