Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?

Pavel Šaradín

Je třeba revidovat dějiny?

Jako každý rok v lednu připomněla média nejrůznějšími způsoby výročí vzniku Charty 77, letos již třicáté. Vyrovnával se s ním i její signatář Bohumil Doležal. Článek uveřejnila 6. ledna Mladá fronta Dnes pod titulkem Co dneska zbylo z Charty 77. Autor textu jej uvedl „jako výraz jakési sebekritiky“.

1.

S Bohumilem Doležalem by bylo možné polemizovat v mnohém, všimněme si však jen něčeho. V jeho článku se objevují názory již několikrát publikované, které poukazují na společenství Charty 77 jako na samozvanou, vyvolenou mravní elitu, kterou – ironicky míněno – prostý lid nepochopil, neuznal její zaslouženou vůdčí roli. Přirozeně z toho pak autorovi vyplývá, že Občanské fórum bylo „manipulativní“, mělo „aparát bez členstva“, tedy nezvolený ve svobodné soutěži, kterou nám zavedl až Václav Klaus. Hlavní představitelé Charty 77, kteří se zapojili do polistopadové politiky, se „z větší části odepsali brzy po převratu a odebrali se na lukrativní vejminky v akademickém a diplomatickém světě“. No a luxusní vejminek byl „pro Havla prezidentský úřad“.

Autor přitom nepřihlíží k tomu, že obdobná širokospektrální hnutí vznikají takřka všude, kde země nastupuje transformační cestu k demokracii. V první fázi je politika méně koordinovaná, více spontánní a do značné míry chaotická. V čele těchto hnutí stojí charismatická osobnost, popřípadě osobností více. To znamená, že skutečně nejdříve sjednává zásadní věci „aparát bez členstva“, protože v krátkém čase nelze založit standardní politickou stranu, nabrat členy, uskutečnit primární stranické volby, zorganizovat sjezd atd. K vejminkům se ještě vrátím.

Druhá věc, která mi na článku vadí a s níž chci polemizovat, je návrh na revizi novodobé historie, včetně činnosti Charty 77. Pojetí dějin Bohumila Doležala vyznívá jednoznačně: „Dějepisectví je soudem nad minulostí.“

2.

Myslím si, že dějepisectví má být nenormativní vědou, která musí především popisovat, odhalovat a ukazovat věci minulé co nejplastičtěji, detailně a předkládat všechny argumenty a poukazovat na možné souvislosti. Pluralita našich interpretací kultivuje společenskou diskusi. Každý události nahlížíme jinak a vážíme si přece toho, že můžeme názory ostatních poznávat, obohacují nás, i když s nimi nesouhlasíme. Dějepisectví nemůže být soudem nad minulostí. Nebo jinak: kdo z nás má odvahu soudit ostatní?

3.

Z tohoto postoje Bohumil Doležal zavrhuje dědictví Charty 77. Nastolila „morální marasmus“, který má svůj původ ve „falešném smíření“. To také autor označuje za „neblahý historický kompromis“, „falešný kompromis“ či „vydání hromadných odpustků“. Jde mu o to, že komunisté nebyli vyloučeni ze společnosti, že exkomunisté obsadili mnohé instituce a že dokonce exkomunističtí historici se stále zabývají historií. Co jiného než smíření má založit demokratickou společnost? Řekne-li někdo, že je proti smíření a kompromisu, měl by dodat, co místo toho navrhuje. Jiná cesta než čistky, perzekuce, ostrakizace nebo dokonce občanská válka, jak to známe z mnoha případů ve světě, pak totiž není.

Charta 77 zmiňuje ve svém prvním prohlášení Všeobecnou deklaraci lidských práv a svobod, která je rovněž součástí ústavního pořádku České republiky. To, že její obsah Charta 77 prosazovala a obhajovala z pozic vítěze, ji přece ctí.

4.

Každý známe desítky nejrůznějších příběhů, které zpočátku vypadají jasně. Když aktéry příběhů poznáme blíže, zjistíme, že osudy se všelijak proplétají, zamotávají. Nakonec znejistíme a naše prvotní soudy začnou vyvolávat spoustu otázek. Četl jsem nedávno román Jiřího Hájíčka Selský baroko. Hlavní hrdina, genealog, sestavuje rodokmeny a dostane zakázku, která ho vede k příběhu udávání na vesnici z 50. let minulého století. Zpočátku děj vypadá celkem jednoznačně, odhaluje se nám pravděpodobné dobro a pravděpodobné zlo. Teprve na konci zjistíme, že všechno mohlo být trochu jinak. To až se dostaneme ke konkrétnímu osudu a pohnutkám, které nemusí být odsouzeníhodné.

Kdyby nedošlo ke společenskému smíření a my bychom třeba všem exkomunistům zakázali působit v oblasti humanitních věd, jak vyvozuji z textu B. Doležala, dostali by všichni prostor se hájit, proč vstoupili do KSČ? Nezaložili bychom spíše nové křivdy? Byl by to dobrý základ moderního demokratického státu?

Kruh se uzavírá. Exkomunisté by nemohli být historiky, diplomaty a univerzitními učiteli. Nepraktičtí a v politice zkrachovalí chartisté „lukrativní vejminky v akademickém a diplomatickém světě“ dostali, což Bohumil Doležal rovněž odsuzuje. Tak kdo by tu vlastně zůstal? Kde bychom najednou vzali desetitisíce vzdělaných špičkových odborníků, kteří si tak či onak nezadali s režimem?

5.

V lednu 2006 čtenáře Mladé fronty Dnes, která se považuje za prokapitalistický list, Bohumil Doležal varoval před spoluprací ČSSD a KSČM. Svůj komentář nazval Demokracie v ohrožení. Vláda sociální demokracie měla podle něj spoluohrožovat demokracii v zemi, v tomto duchu na vykreslení Jiřího Paroubka list věnoval mnoho energie. Jiří Paroubek, který ohrožuje kapitalismus a nastoluje socialismus, rovnostářství a omezuje podnikatelské svobody.

V polovině ledna 2007 Mladá fronta Dnes zveřejnila zprávu, kterou uváděl titulek Stát zřejmě ztratí zámek Koloděje. Čtenář by si mohl z titulku vyvodit, že Mladá fronta Dnes schvaluje zestátnění majetku, popřípadě poúnorovou politiku. Nesocialistický pravicový deník by totiž měl psát v jiném duchu: „Křivda napravena, Koloděje se konečně vracejí potomkům majitelů“.

6.

Bohumil Doležal se mýlí. Prezidentský úřad pro Václava Havla nebyl vejminkem. Promítl do něj obsah toho, co spolu oba v roce 1977 podepsali. K revizi dějin není žádný důvod, možná naopak. Dohoda mezi vítězi a poraženými z roku 1989 je jedinečnou událostí českých dějin. A co víc, Občanské fórum, které ji zprostředkovalo, za ni neslo v prvních svobodných volbách v roce 1990 plnou odpovědnost. Což také voliči pochopili.

Pavel Šaradín

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.