Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Václav Klusoň: Sociální stát a jeho budoucnost

Václav Klusoň

Sociální stát a jeho budoucnost

Loni 14. listopadu u příležitosti 110. výročí založení Dělnické akademie byl ve Steinerově sále Lidového domu v Praze předán Pamětní list Masarykovy dělnické akademie Miloši Hájkovi. Stejné pocty se dostalo i Miloši Pickovi při příležitosti jeho osmdesátin. Pick pak pronesl projev, v němž své vylíčil dramatické zážitky z období druhé světové války a poté seznámil posluchače se dvěma statěmi, jež loni publikoval. V první se zabýval globálními důsledky čínských hospodářských reforem (Revue Pohledy), ve druhé sociálním státem. Stať pod názvem Hospodářská a sociální výkonnost modelů evropského sociálního státu v soutěži s USA vyšla v říjnovém čísle prestižního časopisu Politická ekonomie. Právě k té bych rád připojil několik poznámek.

Vycházeje ze současné krize evropského modelu sociálního státu M. Pick provedl jeho všestrannou analýzu, pomocí níž identifikoval hlavní příčiny právě probíhajícího úpadku tohoto modelu. Zabýval se však i jeho úspěchy v poválečném období; jak číselnými údaji doložil, byl v porovnání s neoliberálním modelem úspornější, konkurenceschopnější a zejména vykazoval vyšší růst produktivity práce. Sociální model toho dosahoval prostředky, které jsou dnes vesměs předmětem kritiky ze strany liberálních ekonomů: harmonizací úloh státu a trhu, rozsáhlým přerozdělováním vytvořeného produktu, povzbuzováním souhrnné poptávky rozpočtovou a měnovou politikou a pluralitou ve vlastnictví kapitálu. Jak autor uvádí, ve Švédsku dodnes představuje státní sektor přes třetinu zaměstnanosti. Rozsáhlým přerozdělováním se podle Picka vytváří sociální soudržnost společnosti, což on sám považuje za významný výrobní faktor. Naproti tomu neoliberální model USA byl v celém poválečném období založen na politice levné práce a liberalizace trhů. Politika levné práce nepochybně přispívá k růstu zaměstnanosti, současně však oslabuje motivaci k růstu produktivity práce.

Od poloviny devadesátých let se evropský sociální model dostává do potíží. Začíná se mu podle Picka v porovnání s USA nedostávat tzv. znalostního faktoru vědeckotechnického rozvoje, jehož uplatňování tam vede k vyššímu ocenění výstupů, k souběžnému zvyšování produktivity práce i kapitálu. Působení tohoto faktoru v hospodářské politice USA dále umocňuje měnová a rozpočtová politika oslabováním kursu dolaru k euru, obecně nízkým zdaněním a nízkou ochranou práce. Na evropský sociální model se teď snáší kritika ze všech stran; vytýká se mu především plýtvavost v sociální oblasti a ve zdravotnictví. I když je výtka v některých případech na místě, nelze opomíjet ani skutečnost, že obyvatelstvo v důsledku zvyšující se úrovně lékařské péče, avšak též snižování porodnosti stárne, že tedy prodlužování života se stává nákladnějším. Proto pokud by se veřejné výdaje v této oblasti razantně snížily a kupř. zdravotnické a sociální služby by se v podstatné míře privatizovaly, „délka lidského života“ by se postupně stávala komoditou.

Je úsměvné, jak mnozí dnešní liberálové argumentují pouze „plýtvavostí sociálních systémů“, aniž by si povšimli velkého plýtvání na opačné straně sociálního spektra, tj. u boháčů a nakonec i ve středních vrstvách, a se stejnou vehemencí je zdůrazňovali. Na přelomu 19. a 20. století americký institucionalista Thorstein Veblen v knize Teorie zahálčivé třídy (The Theory of the Leisure Class) přišel se dvěma velmi výstižnými pojmy: plýtvavá a okázalá spotřeba. Jeho kritická analýza způsobu života bohatých lidí neztratila ani po sto letech na věrohodnosti, naopak fenomén plýtvání nabyl obludných rozměrů. V jistém slova smyslu plýtváme všichni a spořit by se mělo všude, nejen na potřebách sociálně slabých vrstev.

Jedním z velkých témat sociálního státu je – a zřejmě v rostoucí míře v budoucnosti bude – velká důchodová a majetková nerovnost. K někdejším tradičním příčinám nerovností (koncentrace vlastnictví půdy, nerovnost ve vzdělání apod.) přistoupily příčiny nové, zejména liberální hospodářská politika a v případě postkomunistických zemí způsoby ekonomické transformace. Problém je v tom, že přetrvávání a růst těchto nerovností velmi ztěžují redukci chudoby a že úkol přijetí a realizace ideálů sociálního státu činí obtížnějším. Je pozoruhodné, že právě některé země s vysokou mírou nerovností bývají i zeměmi velmi chudými. Úroveň nerovnosti se v praxi odhaduje pomocí tzv. Gini-koeficientu, nabývajícího hodnot v intervalu (0;1), tj. od hypoteticky dokonalé rovnosti k dokonalé nerovnosti. Je zajímavé, že takové chudé země (měřeno HDP na obyvatele), jako jsou kupř. Čína, Mexiko, Venezuela a Rusko, vykazují extrémně vysoké nerovnosti. V tom případě ani ekonomický růst nemá příliš velký vliv na redukci chudoby, příp. redukci sociálních nerovností. Hovoří se o tzv. konzervačním vlivu nerovností na chudobu. Rovněž je snadné uvést příklady velmi bohatých zemí s dobrou mírou ekonomického růstu, jako kupř. USA, kde je přesto, nebo právě proto, nerovnost velmi vysoká a stále se zvyšuje. Vysoká míra nerovnosti a chudoby se v určité fázi může projevit v růstu sociálního a politického napětí a může společnost destabilizovat.

Vraťme se však k Miloši Pickovi a jeho popisu sociálního modelu. Ten se dostává stále pod silnější tlaky, pokud jde o podíl veřejných rozpočtů na HDP, snižování jeho přerozdělování, snižování daňové zátěže a zvyšování podílu kapitálu již na prvotním rozdělení. Jak M. Pick doslova říká, „kapitál vypovídá svou tradiční společenskou smlouvu o svém podílu na financování sociálního státu“. Přitom je nezbytné zejména podíl výdajů na vědu a vzdělání zvyšovat. Uvážíme-li však, k jak obrovskému nárůstu veřejných výdajů v období posledních více než 130 let došlo, uvědomíme si obtížnost každého kroku zpět. Paternalistický stát má nejen institucionální, nýbrž zejména hodnotové zázemí, které zvyšuje jeho odolnost vůči změnám, zejména vůči jeho omezování. Podle jedné studie Mezinárodního měnového fondu z roku 1995 se podíl veřejných výdajů na HDP za 14 nejvyspělejších zemí zvyšoval velmi rychlým tempem zejména po druhé světové válce; zatímco v roce 1870 činil jen něco málo přes 8 %, v roce 1937 činil tento podíl již dvojnásobek, tj. 18 %, po ní se rapidně zvyšoval; dosáhl 28 %, v roce 1960 však již činil 43 % a v roce 1994 49 %. Rychlý poválečný růst těchto výdajů byl ovlivněn i idejemi tzv. státu blahobytu, později sociálního státu, k němuž dala bezpochyby podnět i známá zpráva lorda Beveridge z roku 1942, na základě níž Velká Britanie začala po válce uskutečňovat sociální reformy. Mezinárodní měnový fond však již dlouhou dobu obhajuje názor, že „čím lépe tržní ekonomika funguje, tím omezenější může být úloha veřejného sektoru“. Rozsah sociálního státu je tedy jakousi klesající funkcí rostoucí tržní ekonomiky.

Sociální model potřebuje modernizaci

Východisko z krize sociálního modelu v případě tří severských zemí, Finska, Švédska a Dánska, spatřuje M. Pick ve snižování sociálních výdajů, nikoliv však na úkor omezování veřejných výdajů na HDP, nýbrž právě ve prospěch zvýšení nákladů na vědu, výzkum a vzdělání. Schůdnost tohoto řešení v těchto zemích dokládá tím, že podíl jejich veřejných výdajů na sociální a zdravotní systémy byl v porovnání s průměrem EU velmi vysoký, takže je bylo možno snadněji snížit a získané prostředky použít k podpoře vzdělání, vědy a výzkumu. Vysoká míra zdanění zde přitom vytváří zdroje jak pro průměrné sociální výdaje, tak pro nadprůměrné výdaje na vědu, výzkum a vzdělání. V těchto zemích se poté snížila míra nezaměstnanosti i míra chudoby a v období 1996–2000 se zvýšila produktivita práce a totální produktivita, a to tempem, jež přesáhlo výsledky jak EU, tak i USA. Model těchto tří zemí označil Pick za znalostně-sociální model, který vznikl ve Skandinávii převážně solidárně rozvíjenou cestou znalostní modernizace sociálního modelu. M. Pick vidí dvě neslučitelné alternativy: „buď znalostní modernizace sociálního státu, nebo jeho okleštění, privatizace, potržnění a ústup k neoliberálnímu modelu. Buď více znalostí, nebo více chudoby“.

Tím však příběh Miloše Picka nekončí. Ve stejném čísle Politické ekonomie, ve kterém publikoval svou stať, vyšel i článek Milana Žáka a Petra Vymětala z Vysoké školy ekonomie a managementu Institucionální aspekty nové komparativní ekonomie. ČR a EU. V ní se autoři na základě rozsáhlé empirické analýzy zabývají institucionálními faktory, jež v jednotlivých zemích ovlivňují úroveň správy a řízení. Tento výzkum probíhá v rámci projektu Světové banky zaměřeného na význam kvality správy a nese název Governance Matters (GM). Kvalita správy je rozčleněna do šesti problémových okruhů: demokracie, politická stabilita, výkonnost vlády, regulační kvalita, právní řád a kontrola korupce, které se dále rozpadají na větší množství dílčích ukazatelů. Analýza i její výsledky jsou prováděny pro tyto skupiny zemí EU: EU-25, EU-15, EU-10 a EU-8, a to ve všech problémových okruzích. Zajímavé je srovnání tzv. souhrnného ukazatele kvality správy v závislosti na podílu veřejných výdajů na HDP. Z tohoto hlediska jsou identifikovány celkem čtyři skupiny členských zemí EU. Z nich nejlepších výsledků dosahuje skupina tří severských zemí – Švédsko, Finsko a Dánsko – a skupina zahrnující Irsko, Lucembursko a Velkou Britanii. Tuto druhou skupinu autoři nazvali anglosaským tržním modelem, první skupinu pak sociálně demokratickými ekonomikami. Nestává se tak často, aby dvě skupiny autorů, kteří s velkou pravděpodobností ani o sobě nevěděli a kteří uplatňovali rozdílné přístupy, metodologii a sledovali odlišné cíle, dospěly téměř ke stejným výsledkům. I ortodoxní liberál bude muset asi připustit, že „ten Pick má přece jen trochu pravdu“.

Znalostní model, respektive společnost znalostí (Knowledge Society) není ovšem žádným objevem posledních let. Jako první s tímto pojmem přišel v roce 1962 prof. F. Machlup ve své knize Produkce a distribuce znalostí ve Spojených státech. Následovala řada pojednání, jejichž autory byli vesměs velmi významní ekonomové. Za všechny budu jmenovat nositele Nobelovy ceny za ekonomii prof. K. J. Arrowa a F. A. Hayeka. Mnoho pronikavých myšlenek vyslovil u nás dobře známý a nedávno zesnulý P. F. Drucker.

Úkolem dalších studii na téma znalostního sociálního modelu bude muset bezpochyby být přesnější definice a dostatečně věrohodná charakteristika tohoto modelu. K jeho určení zřejmě nestačí pouze údaje týkající se objemu prostředků z veřejných rozpočtů jdoucích do oblasti vzdělání, vědy a výzkumu. Pokud bychom se spokojili jen s takovým vymezením, nevyhnuli bychom se politice plošné alokace zdrojů a politice nediferencované podpory všem a všude. K úspěšnému uplatňování modelu kupř. v oblasti vzdělání nedospějeme, budeme-li budovat univerzity třeba v každém bývalém okresním městě. Právě naopak. Podporu je třeba směrovat především do špičkových vzdělávacích institucí. Obdobně ve vědě a ve výzkumu. Právě zmíněný Drucker vyzdvihoval význam podpor především silným, nadprůměrným kolektivům a jednotlivcům, kteří případně již prokázali vysoký invenční a inovační potenciál. Plošné rozdělování zdrojů, jež kupř. kritérium velikosti podílu veřejných zdrojů na HDP implikuje, může snadno vést k „zaopatřování“ podprůměrných, slabých, a tedy z hlediska sociálně-ekonomického růstu neperspektivních.

Neoliberálně jednou provždy?

Není snad třeba zdůrazňovat, že zdaleka nejde jen o alokaci prostředků z veřejných zdrojů, nýbrž též, a možná především, ze zdrojů vyprodukovaných soukromým sektorem. V druhém případě lze rovněž snadněji vyřešit otázku motivace jednotlivců i kolektivů. Z tohoto hlediska jsou pozoruhodné zkušenosti s využitím akciových opcí pro zaměstnance amerických korporací, k jejichž úspěšnému uplatňování došlo zejména ve druhé polovině devadesátých let. Jeden průzkum na vzorku 100 firem ukázal, že zaměstnanci vlastnili až 33 % základního kapitálu firmy. Vzorovou ukázkou byl Microsoft, jenž zplodil ve svém vrcholovém řízení obrovské boháče, avšak i z tisíců zaměstnanců vytvořil milionáře. Zaměstnanecké akciové opce byly v těchto případech zaměřovány na poměrně úzký okruh vysoce kvalifikovaných a talentovaných mladých pracovníků, na jejichž tvůrčím nasazení často závisí úspěch či neúspěch zpravidla nedávno založeného podniku. Šlo většinou o technologicky velmi náročné obory v agresivním soutěžním prostředí typu Silicon Valley. Uplatnění takovéhoto modelu má zakladatelský význam – podstatně přispívá k zakládání a k úspěšnému uplatnění především malých podniků s velkým potenciálem růstu. Nepochybně by taková strategie přispěla i k prohloubení koncepce sociálního znalostního modelu a zvýšila jeho výhlídky na praktické uplatnění. U nás však pro to nejsou zatím vytvořeny předpoklady, zejména v důsledku nerozvinutosti kapitálových trhů.

Význam vědecké práce je nepochybně určen mírou, v jaké se podařilo pokročit v poznání zkoumané problematiky. Avšak i sebeúspěšnější badatel se v nejlepším případě zmocní jen malé částečky pravdy. Proto význam jeho práce spočívá také v tom, kolik a jaké podněty pro práci případných pokračovatelů nabídl. V tomto ohledu je význam Pickových studií nepochybný. Příslušníkům nejmladší generace ekonomů je však Miloš Pick i příkladem houževnatosti, s jakou na tématu svého výzkumu pracuje, a to bez ohledu na reakce okolí. Jen takový člověk, nepodléhající módním a konjunkturálním výkyvům ve společenské atmosféře, se může dopracovat výsledků, jež projdou testem času.

Problematika výzkumu sociálních modelů či sociálního státu je tak široká, že zde není místa ani na to, abych podstatná témata alespoň vyjmenoval. Po přečtení a promyšlení Pickovy úvahy mě však napadly různé pošetilé myšlenky. Má vůbec smysl uvažovat jen o reformách sociálního modelu a tvářit se, že neoliberální model je dokonalým řešením sociální otázky a že tento model žádné reformy nepotřebuje? Vše nasvědčuje tomu, že problém chudoby a sociálních nerovností hned tak nevymizí a že s uplatněním principu solidarity se budou muset umět vyrovnat i liberálové. Co když se za čas začneme zabývat nějakou variantou liberálního sociálního státu? Bude to hereze, nebo nezbytnost? Byl by to protiklad v samotném předmětu (contradictio in subiecto), nebo jen protiklad v definici (contradictio in adiecto)? Kdo ví!

Václav Klusoň (1926) je ekonom.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Tomáš Tatar: Ekologicky šetrná revitalizace sociálního stát

Miloš Pick: Pověry o sociálním státu v éře globalizace

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.