Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Vlasta Chramostová: Až po Kubáska?

Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech

Díl I. – Až po Kubáska?

Tři desítky let od vyhlášení Charty 77. Mám napsat, co jsem dělala v lednu a únoru 1977. To nejde stručně. Mnohé jsem napsala do své první knihy. Dá-li Pánbůh, mnohé ještě napíšu do druhé. Alespoň tedy několik vzpomínkových miniatur. Po poledni na Štědrý den 1976 jsme se rozloučili před Klášterní vinárnou na Národní třídě, kam jsme každoročně chodili „na šneky“. Dávali jsme si malé dárečky a přáli si klidné svátky. „Jsme“ znamenalo v těch časech Václav a Olga Havlovi, Vaškův bratr Ivan, tehdy se ženou Květou a dvěma syny školáky, kteří se na srdečném setkání dospělých moc nebavili. Pavlíčkovi: František s Alenkou. Topolovi. Lanďák. Jelena a Pavel Kohoutovi. A my se Standou. O Vánocích 1976 jsme věděli, že klidné svátky nebudou. Všichni, nebo aspoň manželé, podepsali Chartu. Když Pavel řekl na rozloučenou „Tak, kamarádi, na shledanou v novém roce, nebo před popravčí četou“, rozcházeli jsme se se smíchem dost křečovitým.

Noční rozhovor v autě cestou na chalupu byl jedním z těch, co i z pevných svazků dělají ještě pevnější. Uvažovali jsme, co se může po vyhlášení stát, jak asi bude moc reagovat na oponenturu tolika známých a různorodých osobností. Od padesátých let přece jenom uplynulo hodně těžké politické vody a všichni prožili léta šedesátá. Jenže… Věznění a nucený exil mohou trvat dlouho, nemusíme se dočkat návratu. A nejsou to nejvyšší tresty, jaké pamatujeme. Už dávno víme s Krylem že tato noc nebude krátká. A když se dočkáme? Může to být zkouška charakteru, ale i talentu. Vzpomněli jsme na příběh filmového režiséra Kubáska. Když přišli nacisti, řekl „s těmi nechci mít nic společného“ a odešel z Barrandova. Když se pak po válce vrátil… Nu, profese se mu nedařila. To Otakaru Vávrovi s jeho Svatováclavskou orlicí se dařilo mnohem lépe. Jistě, nesrovnatelné talenty, ale také nepřerušená profesionální kontinuita. Tehdy za té noční jízdy se nám osud režiséra Kubáska zdál nejtěžší. A zabydlel se mezi námi slogan „Bereme to až po Kubáska? – Až po Kubáska!“ Pak jsme nepřetržitě poslouchali Svobodnou Evropu. V Prysku byla slyšet dobře. Když jsme se dozvěděli, že při rozvozu signatářských listin byli kamarádi v Praze zatčeni, sedli jsme do auta a jeli do Prahy. Jen jsme zavřeli dveře od bytu, zvonila StB. Museli mít hlášení, že se vracíme domů. Nechala jsem je čekat. Standa mi uvařil kávu a já si četla rady o právech při zatčení. Kupodivu čekali. Pak jsme jeli. Vůbec jsem nevnímala kudy a kam. Byla jsem mimo sebe. Spolujezdec na zadním sedadle vedle mne dělal výrazné posunky, jako že by mi nejraději rozmlátil hubu. Ale byla to pantomima. Jen třas jedoucího auta. Za chvíli jsem se dokázala herecky soustředit a uklidnit. Když jsme dojeli do Ruzyně, počkala jsem si, až mi otevřou dveře. Nikam nespěchám a jsem dáma. Šli jsme dlouhou chodbou a na všech dveřích, kolem kterých jsme procházeli, bylo na roztržených papírových sáčcích od svačiny tužkou napsáno: Obsazeno. Tady všude jsou kamarádi. Co jsem jim v té chvíli vzkazovala, nenapíšu. Bylo to patetické.

Masmédia se po třiceti letech hemží informacemi. Vypráví se o chartistech. Shromažďují se dokumenty. Kdo se chtěl něco dozvědět, nemohl přehlédnout tučné titulky. Objev: podpisy prvních chartistů nalezeny – Dobrodružství při narození Charty 77 – Ženy Charty 77. ČT zítra odvysílá první díl seriálu o ženách, které měly odvahu postavit se komunistickému režimu. Ještě po čtrnácti dnech v MF Dnes: Charta 77 viděná z odstupu. V Národním muzeu v Praze nevelká výstava Charta a její doba, doba a její Charta. Mimořádně je vystavena i Nobelova cena Jaroslava Seiferta. Ředitel při vernisáži přiznal, že pořadatelé váhali, má-li se uspořádat právě v prostorách honosného Pantheonu. Vzpomněli prý na zemřelého Karla Kyncla, který se tu kdysi ucházel o místo topiče. Nebylo dovoleno zaměstnat ho v kterémkoli kulturním zařízení ani v kotelně. A tak jsme v Pantheonu vzpomněli na zemřelé chartisty. Hrál nám Jarda Hutka disidentské písně a Eva Kantůrková řekla pár pěkných slov. Ministerstvo zahraničních věcí zahájilo Maďarskem putování fotografické výstavy. Má navštívit Belgii, Bulharsko, Francii, Německo, Nizozemsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Španělsko, Švédsko, Ukrajinu, USA a Velkou Británii. Četné práce a knihy hledají význam Charty 77 jako jedinečného občanského fenoménu na mapě tehdejších sovětských satelitů. Hledají spravedlivé zařazení Charty 77 do historických souvislostí, do tehdejší domácí i zahraniční politické situace. Škoda že už tak mnozí nemohou vydat podrobná svědectví. Jména však nemohou být zapomenuta. Profesor Jan Patočka, MUDr. František Kriegel, profesor Václav Černý ani Jaroslav Seifert. Právě ti ale vypověděli všecko podstatné nejen o Chartě 77, ale hlavně o době, která jí předcházela a z jejíž atmosféry a jejího dědictví vzešla. V každém případě po třiceti letech jako by přicházela satisfakce. Jsem pochopitelně ráda. Na druhé straně se objevily i neslušně hlasy, jejichž tón omlouvá jen datum narození pisatelů. Drzost nahrazuje hloubku informací. Každá doba, která se stala minulostí, je mladým těžko sdělitelná, a musíme se proto snažit ji vysvětlovat znovu a znovu. Ale hlavně a především populistický hlas hlavy státu, Václava Klause. Dal se už dřív slyšet, že chartisté byli skupinka nepříliš významná. Důležitější byla vyčkávající, mlčící a poslušná většina. Vyslovení tohoto názoru nepoškodilo jeho s takovým úsilím pěstovaný imidž. Dočkal se sice nejednoho protestu, ale jeho „národní“ obliba je sedmdesátiprocentní. Ale to ponechme historii.

Reportér mi v živém vysílání televize položil otázku, čím si vysvětluji, že jenom Marta Kubišová, Pavel Landovský a já jsme známé tváře dnešního šoubyznysu. – Já nejsem známá tvář šoubyznysu, pane redaktore. Ani Pavel Landovský. A Marta byla oblíbená zpěvačka a hvězda populárních televizních hudebních pořadů už v šedesátých letech. Zábavě se tenkrát ovšem šoubyznys neříkalo. Jen se po srpnové okupaci 1968 dvacet let na veřejnosti neobjevovala. Pavel Landovský byl lidově proslulá hvězda filmových veseloher. A já, o hodně starší, jsem stačila být dokonce čtvrt století u divadla. Z toho dvacet let na Vinohradech. Všichni tři jsme měli za sebou úspěšnou práci, než jsme byli z veřejnosti vyhoštěni. Po Listopadu jsme se dokázali vrátit do svých populárních profesí. A v nové době žilo stále ještě dost těch, kteří se po nás ptali. Proto se o nás psalo víc než o návratech univerzitních profesorů, učitelů či farářů. Bohužel.

Mladého redaktora ale nenapadlo to podstatné. Že totiž nikdo jiný než my tři z populárních uměleckých tváří šedesátých let mezi signatáři Charty 77 prostě nebyl. Zato jich 99,9 procent podepsalo takzvanou Antichartu. Je to dodnes silně neuralgický bod. Plno animozit, alibismu i závisti. Nikdo nikdy nikomu nevyčetl, že neměl odvahu podepsat Chartu. Zato dost bylo těch, kdo měli v průběhu třiceti let potřebu se chartistům vysmívat. Neexistuje publikace, která by Antichartu důkladně mapovala. Neexistují věrohodné seznamy. Na to si budou muset nové generace zájemců pár desítek let počkat. Nejsem zatrpklá. Naopak. Jsem šťastná, že jsem se ještě v 63 letech vrátila na jeviště, do rozhlasu, televize i filmu. Ale žila jsem sedmnáct let v nejbolavější skupině naší bolavé společnosti. V osmdesáti vím, o čem mluvím.

Leden 1977 byl hektický. Houfovali jsme se a sdělovali si, co je nového. Mediální palba byla silná. StB nás podrobovala novým a novým zkouškám. Osmadvacátého ledna vyvrcholil hon na čarodějnice: Anticharta. O té příště.

Vlasta Chramostová (1926) je herečka.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Vlasta Chramostová: Bohumil Paroulek a Jiří Pelikán

Vlasta Chramostová: Osobnosti — ale doopravdy: Vzpomínka na Františka Pavlíčka a Ivana Kyncla


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.