Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Arnold Suppan: Rakušané a Češi: nepřející sousedé?

Arnold Suppan

Rakušané a Češi: nepřející sousedé?

1.

Václav Havel si 15. března 1993 v projevu na Vídeňské univerzitě postěžoval, že občané Rakouska a České republiky žili i přes vzájemnou „příbuznost velmi dlouho spíše vedle sebe než společně“. Během celého 20. století se podle Havla ve vztahu mezi oběma národy ukazovaly „spíše rozpaky, trpkost, podezřívání a závist než skutečně tvůrčí spolupráce“. V pochopitelném nadšení z nabyté samostatnosti Československa a vytvoření demokratického systému po roce 1918 se staré Rakousko stalo „synonymem pro minulost a svrženou cizí nadvládu, zatímco mnoho (německých) Rakušanů vnímalo zejména Čechy jako ničitele významné středoevropské říše“. O dvacet let později se pak „mnoho našich německy mluvících spoluobčanů“ postavilo na Hitlerovu stranu, a přispělo tak k našemu „podrobení“, „což způsobilo ve vzájemných vztazích ještě hlubší trhlinu“. Po roce 1945 se Československo znovu stalo „vítězným státem“, ztratilo však svobodu, zatímco obsazené Rakousko svobody nabylo, a mohlo tak vytvořit moderní demokracii.

2.

České a rakouské země prožily mezi léty 1526 a 1918 společnou historii habsburské říše, která se sice vyznačovala mnoha válečnými konflikty s vnějšími nepřáteli, sotva bychom však mohli mluvit o těžších vnitrostátních konfliktech — to lze dobře ilustrovat na Třicetileté válce, která byla válkou náboženství, nikoli národů. Ve slavné bitvě na Bílé hoře (1620) bojovali katoličtí Bavoři, Valoni, Lotrinci, Neapolitánci, Španělé, Dolnorakušané, Poláci a Chorvaté proti protestantským Falcům, Sasům, Čechům, Moravanům, Slezanům, Hornorakušanům, Maďarům, Holanďanům, Angličanům a Skotům. A císařský hrdelní soud na Staroměstském náměstí v Praze postihl Němce a Čechy, pány, rytíře a měšťany. Česká dvorní kancelář byla přeložena do Vídně, němčina se stala druhým úředním jazykem a Obnovené zřízení zemské z let 1627–1628 učinilo Čechy a Moravu korunními zeměmi Habsburků. Podstatně tvrdší bylo nucené vystěhování minimálně 100 000 českých a německých protestantů, z toho 350–400 panských a rytířských rodin, které byly potrestány také ztrátou statků.

Doba mezi Vestfálským mírem a polovinou 18. století přesto nebyla „dobou temna“. Výrazná výměna elit vedla k poevropštění českomoravské šlechty a její kultury. Stejně jako Valdštejn si nechávali zámožní statkáři stavět skvostné barokní zámky a reprezentační paláce; biskupové a řády soutěžili ve výstavbě rezidencí a klášterů. Jezuité a piaristé vybudovali cenný vzdělávací systém a čeština byla používána v nízké i vysoké literatuře. Dvorní sbory, chóry a hudební školy pěstovaly pozoruhodnou hudební kulturu, která přiváděla v úžas ještě i Mozarta. Jen daně, které se z důvodu habsbursko-tureckých válek neustále zvyšovaly, způsobovaly nepokoje mezi poddanými. Skrytý protestantismus se i nadále vyskytoval na severních územích Čech a Moravy a v alpských zemích.

Pragmatická sankce sdružila rakouské, české a maďarské dědičné země v jednu „monarchistickou unii“. Jednotlivé země však zůstaly „stavovskými státy“. Císař Karel VI. se pokusil o propojení zemí také zbudováním cest mezi Vídni a Prahou, Břeclaví a Terstem i Bratislavou. Podporoval lodní dopravu na Labi a Vltavě. Nevěnoval však dostatečnou pozornost vojenskému zabezpečení impéria, což zaplatila jeho dcera Marie Terezie ztrátou šesti sedmin průmyslově vyspělých slezských knížectví ve prospěch Pruska. Královna Maďarů a Čechů neopomenutelnou ztrátu nahrazovala modernizací centrální správy, soudnictví, obecného (vícejazyčného) školství a roboty. Náboženské, hospodářské a sociální reformy císaře Josefa II. zašly ještě dále. Vyrovnaly postavení luteránů, kalvinistů a katolíků, umožnily židům provozovat řemeslo a studovat na vysokých školách, zrušily kláštery, které se nepodílely na výchově mladých nebo neposkytovaly péči, zmodernizovaly vzdělávání duchovních a zavedly v celé monarchii němčinu jako úřední jazyk. V důsledku toho se rychle zvýšil počet obyvatel, kteří se stěhovali, obchodních a pracovních vztahů i smíšených manželství. Pohyb obyvatelstva přispěl k učení novým řečem. Na tom mohly úspěšně stavět první dvě generace českého národního obrození –nejdříve generace Josefa Dobrovského, potom generace Františka Palackého. V době Metternichova působení pak někdy v „souladu“ a někdy v „rozporu“ s Němci v českých zemích a habsburské monarchii rozvíjely muzea, kulturní spolky, historickou a jazykovou literaturu. Rok 1848 umožnil dokonce rovnoprávnou politickou účast v poprvé zvoleném rakouském Říšském sněmu, který v Kroměříži vypracovával návrhy ústavy. Neoabsolutismus sice zabránil národně politickému rozvoji, české a rakouské země se však rozvíjely díky výstavbě strategicky a hospodářsky významných železnic, zřízením poštovní a telegrafní sítě, vznikem moderního bankovnictví, druhou vlnou industrializace a změnami ve statistice a trestním právu.

3.

Mezi lety 1860 a 1914 se Cislajtánie vyvinula k modernímu ústavnímu zřízení podle západního vzoru, a také ke státu se dvěma sociálními strukturami, podobnými u dvou národních společností: německo-rakouské a české. Základní práva, spolkový život, školský systém se základními, středními a vysokými školami, noviny, divadlo, vojna – to vše se týkalo Němců i Čechů. Rozdíly se však objevily v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním, které určilo německo-rakouským a maďarským občanům významnější postavení, a ani čeština Vídní nebyla uznávána jako němčině rovnocenný úřední jazyk. Česká národní politika požadovala od roku 1865 uznání českého státního práva „jménem českoslovanského národa“, tedy ne jménem politického národa „žijícího v Čechách“, čímž by do definice byli zahrnuti také Němci žijící v českých zemích. I přes moderní zákony o ministerské odpovědnosti, zastoupení říše, říšském soudu, soudní moci a ústavu o obecných právech obyvatel z 21. prosince 1867 se cesty obou národů začaly v českém království, méně v moravském markrabství, rozdělovat. Počet Němců a Čechů v českých zemích narůstal rovnoměrně – 1910: 6,4 miliónů Čechů, 3,5 miliónů Němců, 100 tisíc Židů. Zavedené stereotypy o Němcích – řemeslnících, podnikatelích a zaměstnancích v průmyslu a Češích jako rolnících a dělnících přestaly brzy platit. Také mezi 300 tisíci vídeňskými Čechy se nevyskytovali pouze cihláři, služky, krejčí a ševci, ale i ministerští a bankovní úředníci z nejvyšších kruhů. Můžeme mluvit o rivalitě dvou vysoce rozvinutých průmyslových společností.

4.

I přes ztroskotání tří vyrovnávacích pokusů souhlasila v roce 1914 ještě převážná většina Čechů se zachováním habsburské monarchie. Ano, Češi byli v císařsko-královských diplomatických kruzích a aktivních důstojnických sborech velmi málo zastoupeni, nenesli tedy za rakousko-uherskou monarchii žádnou odpovědnost. Přesto dosáhli takového stupně společenského, hospodářského a kulturně politického vývoje jako žádný jiný národ bez vlastního národního státu. První světová válka ochromila německo-rakouskou i českou společnost. Mobilizace zasáhla bezmála polovinu mužských ročníků a hospodářská a propagandistická válka také ženy, děti a starší generace. Především ničivé hospodářské a sociální následky války, malá ochota Vídně a Budapešti k reformě a stále větší závislost habsburské monarchie na Německé říši způsobily odklon české elity, nejdříve v emigraci a později také doma, od Rakouska-Uherska. Český svaz požadoval již 30. května 1917 „přebudování habsbursko-lotrinské monarchie na spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“ a „sjednocení všech rodů československého národa v jednom demokratickém českém státě“. Přes českou i německou národní propagandu bychom však neměli přehlížet, že velká část českých vojáků, kteří působili v císařsko-královské armádě (během čtyř let kolem jednoho miliónu mužů) tam vydržela až do hořkého konce a také trpěla těžkými ztrátami. Oblíbený román o dobrém vojáku Švejkovi tedy zprostředkoval falešný obraz, tento obraz se však stal světoznámým.

5.

Nové uspořádání Evropy na pařížské mírové konferenci bylo pro Čechy velice výhodné, pro německé Rakušany naopak výrazně nevýhodné. V Praze vzbudilo nové uspořádání pýchu, ve Vídni ponížení. Prezident Tomáš G. Masaryk a ministr zahraničí Edvard Beneš dokázali již v době své emigrace v Paříži, Londýně a Washingtonu přesvědčit západní mocnosti, že vznik Československé republiky jako nové demokratické země ve střední Evropě – snad jako druhého Švýcarska – je zcela nezbytný. Proto západní mocnosti akceptovaly také mnoho přemrštěných československých požadavků, které zahrnovaly dokonce kladské hrabství a koridor přes západní Maďarsko do Jugoslávie. V Krkonoších, Krušných horách, na Šumavě, stejně jako na Dyji, Moravě a Dunaji vznikly v letech 1919–1920 hranice rozhodně jiné než hranice etnické či na základě práva na sebeurčení. Vznikla směsice historických, strategických a dopravně politických argumentů, která také rozdělila souvislé hospodářské a kulturní krajiny. Protinávrhy rakouské mírové delegace pod vedením kancléře Karla Rennera nezabránily ani postoupení dolnorakouského území kolem Valtic a Gmündu. Přesto mezi Čechy a Rakušany nedošlo k vojenskému střetnutí a nové hranice byly až do roku 1938 značně propustné. Toho využívali rakouští sociální demokraté a komunisté po 12. únoru 1934 a rakouští křesťanští sociálové i Židé po 11. březnu 1938. Nespravedlivého vytýčení hranic využíval Hitler od roku 1930 k bezuzdné propagandě proti versailleskému systému. Západní mocnosti akceptovaly pod hrozbou války v roce 1938 změny hranic, jaké v roce 1919 nepožadovala rakouská ani německá delegace. Více rovnováhy v uspořádání z let 1919–1920 by možná zabránilo konfrontaci.

6.

Se 34,3 procenty obyvatel bývalé říše získaly české země 44,7 % národního důchodu, 50,7 % továren, 53,5 % výroby surového železa, 55,5 % produkce piva, 63,8 % parních kotlů, 77,6 % těžby uhlí a 94,7 % výroby cukru. Na Rakousko (bez Burgenlandu) připadlo 22,3 % obyvatelstva, 29,7 % národního důchodu, 32,4 % továren, 34,3 % produkce surového železa, 32,0 % výroby piva, 18,3 % parních kotlů, ale pouze 6,3 % těžby uhlí a 4,7 % výroby cukru. Rakousko začalo být závislé na dovozu českého uhlí a cukru, krátce po roce 1918 dokonce tak dramaticky, že Praha této závislosti využívala k prosazení některých politických požadavků. Brzy se však obě republiky staly významnými obchodními partnery. Také účast Československa na půjčce Společnosti národů Rakousku v roce 1922 zlepšila vztahy. Během hospodářské krize poklesla vzájemná obchodní aktivita zhruba o třetinu. Při této nízké úrovni zůstalo až do roku 1937. I přes dobře fungující hospodářské, sociální a kulturní vztahy však mezi Prahou a Vídní zůstalo jisté napětí. Přispívala k němu i důsledná politika „odrakouštění“ v Československu, i zahraniční politika Edvarda Beneše. Přitom by – také podle českých ekonomů – hospodářské sjednocení Německa, Československa a Rakouska nejlépe odpovídalo hospodářské logice. Ke zlomu došlo v březnu 1931, když Beneš s podporou Francie v Paříži, Vídni a Ženevě zarputile intervenoval proti plánované německo-rakouské celní unii. Jeho snaha byla nakonec Mezinárodním soudním dvorem v Haagu uznána, i když těsně. Také tento fakt využil Hitler ve svém protiversailleském boji.

7.

Kromě usnesení o ochraně menšin v saintgermainské smlouvě a samostatné smlouvy mezi Dohodou a Československem se obě republiky dohodly v Brněnské smlouvě z června 1920 a ve smlouvě ze srpna 1920 na speciálním opatření pro 3,2 miliónů obyvatel patřících k německé menšině v Československu a pro zhruba 80 000 Čechů a Slováků ve Vídni a Dolním Rakousku. Tak získaly menšiny na obou stranách – i přes určitou vnitřní kritiku z Prahy i Vídně – nejlepší ochranu menšin ve střední a východní Evropě do roku 1938. Ohled na menšiny byl dobře patrný zejména ve školství, které nezahrnovalo pouze povinnou školní docházku, ale střední školy, pro sudetské Němce také Německou univerzitu v Praze a část obou technických vysokých škol v Praze a Brně. Se starorakouským národnostním právem z roku 1867 na rovnoprávnost všech národních skupin se však nové opatření nemohlo srovnávat. 4. března 1919 – v den zasedáni prvního zvoleného rakouského parlamentu – zabili čeští vojáci a policisté 54 demonstrujících sudetských Němců v sedmi městech. Tato událost opět zatížila česko-sudetoněmecké vztahy.

Na vrcholu hospodářské krize bylo nezaměstnaných odhadem 10 % práceschopných Čechů a 20 % Němců a Rakušanů, u sudetských Němců vystoupala nezaměstnanost na 40 procent. Tento fakt vedl k částečné změně dosavadních společenskopolitických souvislostí a k napjaté atmosféře mezi pražskou vládou a sudetoněmeckou stranou. Kancléř Kurt Schuschnigg a premiér Milan Hodža se společně pokusili nalézt zahraničněpolitická i vnitropolitická východiska (proti Hitlerovi a sudetoněmecké straně)‚ nedokázali si však poradit ani v národní, ani v hospodářsko-politické otázce, zatímco Hitler zbrojním programem vytvářel umělá pracovní místa, a oslovoval tak masy rakouských a sudetoněmeckých nezaměstnaných.

8.

Hitlerova strategie nestavěla na sudetoněmeckém právu na sebeurčení, nýbrž na podmanění Československa a vytěžení jeho hospodářské síly pro německé válečné hospodářství. Mnozí Češi však – a s nimi i prezident Beneš – vnímali postoupení Sudet Německu jako velkou národní katastrofu, ztrátu suverenity. Západní mocnosti (z nichž se pouze Francie zavázala k vojenské pomoci) jistě nechtěly vstoupit do války proti vlastnímu propagandistickému sloganu z první světové války (právo na sebeurčení národů). Nezodpovězena zůstane otázka, proč se československá vláda, která měla jednu z nejmodernějších armád Evropy, nerozhodla pro vojenský odpor. Také případná sovětská pomoc zůstává sporná. Beneš bránil nacionální socialismus spíše než demokracii. Kapitulace však jeho národu zlomila politicko-morální vaz. Hitler pak mnohým Čechům (také mnohým vídeňským Čechům) odpustil válečnou službu pod národně socialistickou vlajkou a nutil je k práci ve zbrojním průmyslu a v zemědělství.

9.

Nacistická vláda zničila z velké části více než osmisetleté soužití Čechů, Němců a Židů v českých zemích. Československá exilová vláda stejně jako domácí odbojové skupiny, neustále pronásledované gestapem, plánovaly vyhnání Němců již za války. Tento postup akceptovala po vypálení Lidic také britská vláda. V prvních poválečných měsících začalo „divoké vyhánění“ statisíců Němců, které zastavila teprve postupimská dohoda. V ní se zavázaly Velká Británie, SSSR a USA k vysídlení všech zbývajících Němců z Československa, Polska a Maďarska do americké, sovětské a britské zóny v Německu. Současně s vyháněním a nuceným vysídlováním vydal prezident Beneš na návrh československé vlády mezi květnem a říjnem 1945 řadu dekretů prezidenta republiky, které ukládaly zejména vyvlastnění sudetoněmeckého majetku a odnětí československého občanství. V celé zemi tak bylo vyvlastněno 1,6 milionů hektarů zemědělské půdy, 1,3 milionů hektarů lesa a 3900 průmyslových závodů. České lidové soudy vynesly 713 rozsudků smrti – 475 nad Němci, 234 nad Čechy. Amnestijní zákon z 8. května 1946 osvobodil české násilníky, pokud trestný čin spáchali ve jménu svobody Čechů nebo pokud trestné činy měly sloužit jako odplata za činy okupantů.

10.

Vyhnání a nucené vysídlení 250 000 sudetských a karpatských Němců do Rakouska představovalo pro tamní vládu i obyvatelstvo nečekaný a velký problém. K 31. březnu 1947 bylo přepraveno do americké zóny v Německu 120 000 sudetských Němců. Integrace 130 000 sudetských a karpatských Němců do rakouské společnosti postupovala do roku 1949 jen velmi pomalu. V době koaliční vlády kancléře Leopolda Figla pak vznikl ministerský výbor pro otázky uprchlíků, který vyhnaným zajistil pracovní a sociální rovnoprávnost zákonem z roku 1954.

Definitivní převzetí moci komunisty v Československu 25. února 1948 znamenalo začátek více než čtyřicetileté éry, která ve víc než tisíciletém sousedství jednoznačně představovala nejnižší bod. Prezident Klement Gottwald významně poukazoval již v listopadu 1948 na to, že v době německé okupace Československa byli mnozí Rakušané ve službách NSDAP, často byli také radikálnější než sami Němci. Proto nevidí důvod, proč by se s rakouským majetkem mělo zacházet jinak než s německým.

11.

Teprve v den přístupu Československa k rakouské státní smlouvě vyjádřilo české ministerstvo zahraničí vůli vyřešit majetkové nároky obyvatel, kteří se 13. března 1938 hlásili k rakouskému státnímu občanství. Odškodné však mělo být vyplaceno pouze za „drobný majetek“ (pozemky do 13 ha, příp. majetek do 100 000 Kč). Bývalý majetek sudetských a karpatských Němců byl z náhrad zcela vyňat. Vláda Julia Raaba s ministrem zahraničí Brunem Kreiským trvala přesto na řešení majetkové otázky bez výjimky; bylo požadováno 12 miliard šilinků. Teprve 19. prosince 1974 – po německo-československé smlouvě (1973) – mohla být uzavřena také majetková smlouva mezi Prahou a Vídní. Ačkoli cena rakouského majetku v Československu 1945 byla odhadována na 4,5 miliardy šilinků, získalo Rakousko jako odškodněni pro své obyvatele pouze jednu miliardu.

12.

Od počátku 60. let – na pozadí těžké hospodářské krize v Československu – se objevilo několik kulturních a ekonomických iniciativ (částečně financovaných ministrem školství Heinrichem Drimmelem), jež se snažily alespoň mírně narušit „železnou oponu“. Patřily k nim zejména „živé rozhovory“ Helmuta Zilka a Jiřího Pelikána i přednášky, sympózia a publikace Rakouského institutu pro východní a jihovýchodní Evropu pod vedením Richarda Plaschky. Zmínit je třeba také podporu spisovatelů a činnost Společnosti pro literaturu Wolfganga Krause. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 zničil mnoho oficiálních i soukromých kontaktů, a to až do roku 1989. Sebevědomé konzulární akce vyslance Rudolfa Kirchschlägera (nechal vystavit desetitisíce víz) a materiální pomoc vlád Klause a Kreiského odhadem 160 tisícům českých a slovenských emigrantů kladně poznamenaly vzájemné vztahy, stejně jako oficiální a soukromá podpora Charty 77.

13.

Zároveň se zahájením rozhovorů o vstupu do EU se zeměmi střední a východní Evropy v roce 1998 se zhoršily oficiální vztahy mezi Rakouskem a Českou republikou. Hlavním důvodem byla kritika jaderné elektrárny Temelín ze strany rakouské politiky a médií. Rakousko odmítalo českou snahu přeorientovat energetickou politiku ze zdraví škodlivého hnědého uhlí na moderní technologii, Česká republika zase podceňovala občas fundamentalistický protijaderný postoj většiny Rakušanů. Teprve společné postižení povodní na Dunaji, Vltavě a Labi zmírnilo emoce a kancléř Wolfgang Schüssel mohl s podporou Evropské komise v prosinci 2002 uzavřít bilaterální smlouvu v Melku. Ta umožňuje oboustranný monitoring jaderné elektrárny Temelín. Jak ukázaly mnohé technické výpadky, byl by společný technický a průmyslový rozvoj obnovitelných energetických zdrojů pravděpodobně vhodnější.

14.

Po bilaterální majetkové smlouvě z roku 1974 se zdálo, že otázka restituce nebo odškodnění za vyvlastněný majetek sudetských Němců v roce 1945 se už nebude muset řešit. Pražská vláda však v roce 1992 ponechala oba konfiskační dekrety v platnosti, stejně jako dekret o odnětí občanského práva z roku 1945 – navzdory odlišným původním prohlášením – a v restitučním zákoně z roku 1991 určila 25. únor 1948 jako hraniční den, před nímž původním vlastníkům nárok na vráceni majetku nevzniká. Oficiální kritika „Benešových dekretů“ se v Rakousku kupodivu objevila až po podepsání německo-české deklarace z ledna 1997 – v parlamentu v roce 1999, i v zemských sněmech Horního Rakouska, Dolního Rakouska, Štýrska a Salcburku. Protože se vláda Wolfganga Schüssela zavázala vyplatit značné odškodné Židům a nuceně nasazeným, očekával se podobný postup také od Prahy. Po poněkud urážlivých vyjádřeních českého premiéra Miloše Zemana vůči sudetským Němcům v roce 2002 (částečně šlo o reakci na slovní napadení korutanskýrn hejtmanem Jörgem Haiderem) a po jednom nacionalistickém usnesení českého parlamentu nechal Evropský parlament „Benešovy dekrety“ přezkoumat. Mezinárodní posudek však Benešovy dekrety za porušení evropského práva neoznačil.

15.

Temelín sem, Benešovy dekrety tam – lze souhlasit s prezidentem Klausem, říká-li, že česko-rakouské vztahy nelze redukovat na tato dvě témata. Češi a Rakušané mají společnou historii, v mnohém příbuznou kulturu, velmi podobný právní řád, podobnou kuchyni a taky stejná nádraží, postavená císařsko-královskými železničáři v 19. století. A v roce 2000 překročilo 7,2 milionů Rakušanů hranici do České republiky a 9 milionů Čechů překročilo hranici do Rakouska – samozřejmě bez víz. Je důležité, že se Rakousko stalo třetím největším odbytištěm českého zboží a je zároveň šestou zemi v českém dovozu. To dokazuje: Naše země se potřebují. Ostatně ustavením německo-česko-rakouského „bojového seskupení“ v rámci EU od roku 2005 vytvořily tři vlády nový prostor pro vzájemnou spolupráci.

Bilance patnáctileté spolupráce od prosince 1989 je výrazně lepší, než bychom na základě mnohých vyjádření politiků, mediálních výstupů a výzkumů mínění očekávali. Od roku 1914 neexistovaly tak těsné každodenní vztahy mezi bankami, obchodními domy, zemědělskými a průmyslovými podniky, univerzitami, akademiemi věd, kulturními institucemi, církvemi a neziskovými organizacemi. Hospodářské, sociální a kulturní spojení se prakticky denně zintenzivňuje. Denně a týdně cestují tisíce Čechů do Rakouska a Rakušanů do České republiky. Mnozí se v sousední zemi usadili. Obzvlášť konkrétních podob nabývá spolupráce v trojúhelníku Vídeň-Brno-Bratislava. Rozdíly v příjmech jsou pochopitelně ještě viditelné, to však není věc vyřešitelná v krátkém časovém úseku. Je už jen několik málo oblastí, které lze zlepšovat: rychlá výstavba kvalitnějších silnic a železnic; společná energetická a ekologická politika; rychlé vyřízení neuzavřených restitucí a odškodnění; společná péče o kulturní dědictví střední Evropy; podpora překladů stěžejní odborné literatury; znovuoživení bývalých hraničních území.

Břemeno vědomí toho, co se událo, břemeno odpovědnosti za události a břemeno vzpomínek na události nás po konfliktech 20. století zatěžuje dodnes. Nesmíme očekávat, že po tolika rychle následujících zvratech a tolika opakujících se obviněních a požadavcích budeme mít tak nestísněné a klidné sousedství jako například Rakousko a Švýcarsko. Pouze výzkum a výklad minulosti, „historizace“ událostí, mohou snad pomoci porozumět starým a novým předsudkům i obavám, zděděným obrazům nepřítele a citlivým národním místům. Historizace by však alespoň mohla upozornit na psychologické překážky politické a hospodářské jednoty v Evropě.

Arnold Suppan (1945) je profesorem Ústavu východoevropských dějin Vídeňské univerzity; člen Rakouské akademie věd. Waldviertel Akademie, která se dlouhodobě stará o rakousko-českou spolupráci, loni koncem října uspořádala II. rakousko-české dny, na nichž se setkali rakouští a čeští historici. Na recepci tam přednesl A. Suppan přednášku, kterou otiskujeme.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Dagmar Vaněčková: Rakouské glosy

Alena Wagnerová: Vzestup a pád českých kulturních elit

Rozhovor s Alfredem Grosserem


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.