Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Petr Král: Básně a překlady

Petr Král

Básně a překlady

*

Pobýval jsem v Paříži jako v příběhu,
bílí andělé sliční jak limuziny
mě zdvořile odsouvali k okraji
svým chromováním; krev, která v noci třísnila pusté kulisy,
nebyla ztracená modř marných gymnaziálních lásek.
Pokud jde o modelky, když za stmívání vyklouzly
z akademie, nemířily k žádnému klášteru –
jen do rozsáhlejší školy večerního prachu; než jim umožnil
přejít most
nebo práh panoptika, trenčkot jim dával málem křídla – aniž by
učinil věčnými
jejich těla posetá hvězdami pih.
Jak trčely ze střech zbledlých ránem, stožáry města byly jen
vratké tyče
z kovu a bez opory. Bez konce zvrhávané a zvedané jako
v podkroví hlídači
zmítaní nespavostí, mísily ve vánku do ranních přísvitů
tafty a hedvábí zvlněné každý večer
nad křehkým nádobíčkem přístavů. Přístavní ruch pronikal do
dvorků,
které jsme – ještě před bouřkou – přecházeli jeden za druhým
až k hospodským záchodkům. Hlavu trvale zalehlou prázdnem
mansard, jak zářivě trčely proti výhni
letních nocí, stoupali jsme dál vzdor zimničným pinzetám
zvonícím v dálce z našich kapes. Místo lávek jen slámky
zkřížené s lesky,
střechy co jediný poťouchlý úsměv nad strmou vyhlídkou na
zvlhlé balíky
v pokojích, kde došlo k vraždě. Slunce, než vyšlo, se valilo
po hnojišti dvorů
celou svou natrhlou masou, v blednoucím prázdnu naproti ranní
verandě vyvstával vstříc jediný ráj.

Klávesy

Bohumile Grögerové a Josefu Hiršalovi

Dál reptat, kdo ví. Raděj cenit zuby
vstříc větru a jaru, ventilátoru slunce a zvonícím
příborům; pilně, až do tmy u dna, sát vůni
hořké trávy. Být znovu obklopen: jezera, tyče, sníh.

Jezera – mokré hadry a tyče jako čáry,
trhliny v oslepujícím prašanu bílých míst
a nezvěstných lvů. Chvíli kov lesků, chvíli zas černé cáry
rozlitých stínů, s touž ochotou nechat se mnout a hníst,

drtit očima i čelem, než samy prolnou tvým masem.
Být prostoupen, znovu pozotvírán tím, co doráží
ze všech stran jak alarm, vítězně třást se
a sám zvonit. Na stráži s crčením vody ve starých nádražích

zatímco vlaky kolem bez konce obíhají
s hvízdáním, kde jen kovové cvakání výhybek
se drobně zadrhává. Svět nemá, co by tajil;
za zády smírně čeká recept na dávný lék

v černé lékárně křoví, ztemnělé agentuře;
nad hlavou svítí zpoza větví bílá depeše.
Cesty jsou laskavé, jak ochotná oslí kůže

žíhaná světly a stíny se asfalt tiše stře

lesem vstříc hromobití. Vpřed tápající dlaně
jsou samy hrány – bíle, černě – těmi klapkami.
Dál, v šedých vsích, se vrší téměř maně
prošlý čas, lemuje humna táhlými vlnami.

Na dně jara to skřípe, rez mu drhne ve švech,
táhne z něj hořce bahno; zas jen tvé zmatení
přežívá nápor touhy a větru, co ji nese.
Listován, listovat prostorem jak živé znamení

jitřené hned hrstí pepře, hned ostrou sprškou soli.
Roztažen na skřipci údivu v bezelstný úsměv dne
leštím vám kliky na kost přibroušenými slovy.
Až naprší a na vlhkém plátně města mátožně dosedne
roj racků na deštníky, na kostky šedé dlažby,
až manžety pianistů se snesou na temný tér
klapek, nic neubude; čerň zasálá za prsty, za láskou výheň
vraždy,
piáno temně trhne křídlem ve shluku slunných ker.

Staronový kontinent, 1997

Sevření

Brzy poledne. Jezírko v parku prchá nikam, zježené drobným
stříbrem chvíle
jak zimnicí. V oslněné trávě tkví nehybné cesty
stínů. Tvá hebkost hojí ránu
a mírní trest; nadarmo říkám,
že obzor kyne jen slibem zklamání. Za ptačím křikem do
průzračných sálů
mezi stromy; s výtahem mízy, krve, hučícím pod kůrou
až k noci u dna. A za clonou posledního mlází blízká silnice

prosvítá málem lákavým třpytem řeky. V korunách nehybně plane
roznícený vzduch,

tak vroucně, až houstne kolem praskajících větví
příštím setměním. Nadarmo tuhnu na odstavci pařezu ve zděšenou
sochu
v obklíčení trávy: nejsme v exilu, říkáš,

úsměvem zamyšleně opřená o neznámý slib
okolní modré.

Pro anděla, 2000

Tak jako bývají trvale fascinováni malíři

Tak jako bývají trvale fascinováni malíři (a poměřují s nimi vlastní potýkání s vyjádřením jedinečných vjemů), jsou básníci většinou zvědaví na druhé básníky, čtou je a těší se z jejich objevů málem jako z vlastních. Táž zvědavost je obvykle i hlavní důvod k tomu, aby překládali básně z jiných jazyků. Překlad jim neumožní jen předat okouzlení z cizích textů dalším, dovolí jim také prožít ty objevy lépe, víc zevnitř – a dokonce k nim trochu přispět; prací na překladu se jaksi sami mohou podílet na vzniku obdivované básně a diskrétně ji připojit k svým vlastním, mezi nimiž jinak chybí, přestože je s nimi tajně spřízněna.

Osobně jsem překládal hlavně do francouzštiny, z chuti ujít aspoň zlomek společné cesty s jinými českými autory; převáděl jsem ale i cizí básně do češtiny, kromě francouzštiny také z angličtiny a dokonce z ruštiny, jak tu o tom svědčí Puškinův Podzim, který jsem ve čtrnácti letech spontánně počeštil podle textu v ruské učebnici. Z připojených ukázek z mé vlastní poezie se kromě pocty velké překladatelské dvojici Grögerová & Hiršal vztahuje k překladům zejména Sevření, které se mi zdá tvořit bezděčný protějšek k básni Michaela Edwardse. Básně z knih Pro anděla a Staronový kontinent tu vycházejí v nově upravených verzích.

Jules Laforgue

Věčná siesta

Chodníky taví se bílým sluncem června.
Samotný na lůžku, natažen jak v hrobce
(Za bílou zástěnou, již tkaly čisté ruce)
V extázích večerů přitlumeně sténám.

Dráždivý parfém prchá z kapesníku,
Po rtech mi sem a tam táhne dlouhým vlasem,
Piáno v sousedství snivě kráčí časem,
Kadidly kolébán, vířím v jejich rytmu.

Všechno je sen. Ach přijď, drahé, hebké tělo
V bezcílném splynutí hlouběj zapomenout;
Svým teplem dlouze svlaž mé oči přivřené.

Už od nepaměti, věřte mi to, paní,
Ten smyčec, jenž z nervů dře nám teskné hraní,
K dnešnímu dni nás zval, atomy zmámené.

První básně, 1880–85

Malcolm Lowry

Pětatřicet mescalů v Cuautle

To tikání je ze všeho nejhorší,
Slyšíš ten zvuk – chci říci ve vlaku, v lodi,
Slyšíš ho všude, je to úděl;
Tikot skutečné smrti, ne času,
Termit ve zpuchřelém ostění světa,
A je to tvá smrt, třeba dobře znáš
Tichý tikot srdce, jak slábne oproti hodinám,
Jeho vždy přítomné, pořád volnější bití,
Pořád však ještě ne tikot, tikot pravé smrti,
Jen tikot času – pořád jen zvonek srdce,
Když s drnčením budí tělo do hrůzy.
– Ve výčepu pulsuje lednice,
Naproti přes ulici hučí vyzáblé nádraží.
Co ale můžeš říct vhodného o masivním poručíkovi,
S krevnatou prackou za zády a s doutníkem, který svírá,
Než že přehradil čtverec poraněného světla,
V němž cáry svobody vlají proti smršti
A blesk drásá modré lopaty opřené o uhlí?
Hrom ostřeluje gotické hory;
Proč musíš ale slyšet – slyšet, ne znát – bouřku,
Kterou vidíš jen dole pod dveřmi,
Čitelnou ze synekdoch automobilových kol
A šplouchání khaki vody ve strouze?
Z rigolů strhávajících jak drápy vodu zpět?
Kola tříští proud vody pod roletou.
Poručík uhnul, ale dveře se přivřely…
– Co se vším tím životem venku, který nevidíš
A jenž míjí, uniká nebo se odpírá
Dík postávání v nehostinném baru?
Je zbytečné mluvit, trvat na poslední chybě;
Snad je pravá smrt tady uvnitř, nenech ji uniknout.
Odnesl ji poručík do zadního sálu?
Možná je v převrácených plivátcích, možná ve sklenici.
Servírka ji plní, nalévá sklenici pravé smrti,
A když je smrt v ní, je i ve mně.
V kalendáři natočeném k budoucnosti
Vedou na obrázku dva losi vražedný boj, zatímco člověk
– Tikot skutečné smrti, ne času –
Naslouchá a tlačí svou kánoj k měsíci, jak teď zas
Vyšel a přináší nám šílenství, ne právě včas.

Maják vyzývá bouřku, 1934–39

Michael Edwards

Při prohlídce zámků

Při prohlídce zámků se často vzdálíš
Od hloučku, jejž vedou k váze ze Sčvres,
K temnotě lakované truhly nebo k výsostné
Naději suity malovaných stropů.
Procházíš napříč vlastním časem. Utkvíváš
U moudrých oken a sleduješ jejich pohled.
Možná mě vyzýváš úsměvem, abych si všiml
Skvrn světla na řece, slunečních dcer, nebo
Ve větrem zježené srsti stromů vyhlížel
Rozevřená hrdla dalekých ptáků.
Jsi sestřenkou ducha míst a jdeš
Svou tajnou cestou po jejich očarované půdě.
Tkáš osnovu sálů a chodeb; zkoumáš
Vznešenost schodišť a z pohledů, jimiž vnikáš
Do vzdušnějších místností tam venku,
Skládáš vlastní proměnlivou stavbu.
Když po mém boku vyjdeš ven, kráčíš
V zamyšlení, oči přivřené. Říkáš:
Dům je svět, po němž chodíme
A odkud vyhlížíme. A svět je dům.

Pohyblivý břeh, 2003

A. S. Puškin

Podzim

Do ovzduší se podzim vkrad
– Už zřídka zjasní sluncem sad…
Nade dnem zvítězila noc.

Hvozdů a křů šero tajemné
Nahé přijímá chvilky dne.

Pole se přikryla oparem
Od husí pokřiku ztichla zem –
Odtáhly na jih, za teplem…

Stesk listopadu převzal moc.

Petr Král (1941), básník, prozaik, esejista, překladatel. Vystudoval FAMU, pracoval jako redaktor filmové literatury v nakladatelství Orbis. V r. 1968 emigroval do Francie, kde přednášel o filmu, pracoval jako lektor, fotolaborant, tlumočník aj., po r. 1989 působil krátce na čs. velvyslanectví v Paříži. Publikuje česky i francouzsky, překládá z francouzštiny i do francouzštiny. Básnické sbírky: Právo na šedivou, Soukromý život, Staronový kontinent, Pro anděla, Masiv a trhliny, Přesuny aj., prózy: Pařížské sešity, Základní pojmy, Arco a jiné prózy aj; studie: Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky, Groteska čili Morálka šlehačkového dortu aj. V loňském roce vyšel v nakladatelství Akropolis knižní rozhovor s názvem Úniky a návraty. Od dubna 2006 je Královým trvalým bydlištěm Praha.

Obsah Listů 1/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

„Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech“
Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla.

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Jan Balabán

Petr Borkovec

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Roman Ludva

Jan Novotný

Jiří Olič

Ladislav Šenkyřík

Pavel Švanda

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.