Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 1 > Tomáš Tichák: Plíživá choroba

Tomáš Tichák

Plíživá choroba

Začal jsem to u sebe se znepokojením pozorovat koncem loňského roku. Obavy vyvrcholily, když syn Ferda o svátcích onemocněl chřipkou a dokonce se, ani ne dvouletý, ocitl na týden v nemocnici. Vcelku se mu tam líbilo, jen při každé vizitě propukal v usedavý pláč, panu doktorovi ukazoval na dveře a štkal: „Běž pryč, pá pá!“ Lékař to ohodnotil v propouštěcí zprávě, jinak plné čísel a latinských termínů, tímto souhrnným posudkem: „Velmi negativistický chlapeček.“

Vzpomněl jsem si, jak můj děda, rovněž Ferdinand, za oknem vesnického domku hodnotil kolemjdoucí: „Á – flamendr jde domů!“, „Hleďme na toho podšívku!“, „Ten je hotový,“ nebo „To je fotbalista“ (to bylo vůbec nejhorší vysvědčení). Jako dítě jsem si jeho stanoviska vysvětloval tak, že každý člověk má napřed všechny lidi rád a až během života postupně přichází na jejich záporné vlastnosti, takže nakonec před ním nikdo neobstojí.

Po letech mi to ale začalo vrtat hlavou. To když maminka říkala, bylo to někdy v časech Charty 77, že má trochu strach, aby se ze mě nestal věčný nespokojenec. Pak mi v podstatě totéž řekl jeden spolužák – že mám možná jakousi vnitřní potřebu být proti. To mnou tak otřáslo, že jsem se rozhodl změnit se a začal jsem psát komedie pro naše amatérské divadlo Bernardýn. A výsledek? Dopis olomoucké Státní bezpečnosti brněnské vysoké škole, v němž stálo, že jsem svou divadelní tvorbou projevil negativní vztah k socialistickému zřízení.

Když padl režim, našel jsem ovšem hravě vysvětlení: proti přece byl každý, kdo nebyl s nimi. Břímě ze mne spadlo, pociťoval jsem od té doby upřímné uspokojení, a i když ne vždy nade vším a bez výhrad, oceňoval jsem, že svět už konečně není černobílý a že i na tom zlém je pokaždé něco dobrého, a především že už nic není na věčné časy. Ještě loni na jaře jsem zde psal o vnitřní potřebě s něčím souhlasit. Ale teď už si nejsem tak jist. Nevím totiž, zda jsem tím nechtěl jen cosi zaplašit – ano, dědičný negativismus.

Tak jsem si třeba přečetl, že náš pan prezident řekl na semináři Centra pro ekonomiku a politiku: „Evropská unie je reinkarnací a ztělesněním komunistické ideologie a jejím reálným produktem“ anebo že podle poslance Bendy „V EU převládá závist, zášť, nenávist a glajchšaltování.“ A dál: „EU chce sebrat lidem svobodu a udělat z nich loutky chovající se stejně (Polpot v Kambodži je vzorem).“ Ač jsem v sobě sbíral všechnu sílu, nic pozitivního jsem nenašel. Nemoc propukla naplno.

Nová vláda se ke spokojenosti nadpoloviční většiny občanů s důvěrou chopila moci, ale já nejenže ustrnul v oné podpoloviční menšině, ale dokonce té vládě nejsem s to přiznat sebemenší klad. Je mi naopak úzko z povýšeného hulvátství jejího předsedy a ministrů z jeho strany, z nahnědlého populismu místopředsedy, z gangsterských metod poradců, z uskutečňování teorie permanentní protikomunistické revoluce, pod jejímž klackem se cokoli schová. Z toho, že zdraví je podle ministra zdravotnictví zboží a daňová solidarita podle ministra financí trestáním bohatých. A hlavně odmítám, že se jménem mého státu, a tedy i mým, ten vládnoucí spolek snaží vší mocí zdiskreditovat myšlenku spojení všech Evropanů v demokratický celek bez válek, vzájemné nenávisti i závisti. Jsem zcela proti této vládě! Tak vidíte, rozepíšu se a láva chorobného podvědomí vře jak ze sopouchu. Je nejvyšší čas začít s tím něco dělat. Co třeba začít zase psát divadelní hry? Správně to zrovna kdesi napsal Karel Gott: „Vždyť zapšklost, mindrák a protest jsou tak nezábavné.“

Nenapíšu nic. Dítě, až příliš už zdravé, se v pravidelných intervalech vrhá na klávesnici počítače, maže písmenka a vpisuje jiná… Velmi destruktivní chlapeček.

„Doufám, Ferdíčku, že nepůjdeš do dětského pokoje roztahovat hračky.“

Krátce se zarazí a zarputile odsekne: „Jo!“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 1/2007

Související články

Tomáš Tichák: Za co jsme bubnovali?

Tomáš Tichák: Závody v ohňostrojích

Tomáš Tichák: Tabulová hora


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.