Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > A. J. Liehm: Osvícenci, encyklopedisté, reformisté

A. J. Liehm

Osvícenci, encyklopedisté, reformisté

České centrum v Paříži věnovalo velkou část svého programu 2004–2006 kultuře let šedesátých. Nyní vychází v pařížském nakladatelství L’Harmattan sborník textů vzniklých v této souvislosti. Moje úvodní slovo jako by navazovalo na text Aleny Wagnerové Vzestup a pád českých kulturních elit v Listech č. 6/2006.

„Jak vzniklo Československé jaro po tolika letech komunismu, proč musely přijet sovětské tanky, když tu byl už dvacet let komunismus, a jak to, že v komunismu mohly vznikat a vycházet tak nádherné romány, filmy, divadla, obrazy, které neměly nic společného se socialistickým realismem?“ ptali se mě francouzští studenti. A otázek pořád přibývalo.

Chcete-li pochopit cizí dějiny, zkuste vyjít z dějin vlastních, říkal jsem jim. Neodpoví to zdaleka na všechno, každá historická paralela může být jen přibližná, ale pomůže porozumět. Například: Roku 1715 zemřel Ludvík XIV., ten, co prohlásil L’état c’est moi. Tenkrát se neříkalo totalitní režim, lid prostě neměl žádná práva, nad myšlením vůbec a nad ideologií zvlášť vládla pevnou rukou katolická církev, úzké vrstvě patřilo skoro všechno. Po smrti krále Slunce se začalo všechno měnit. Zoufalé a zruinované provincie se zachvěly radostí, psal Saint-Simon, a lid děkoval Bohu za možnost vydechnout, v niž se už neodvažoval doufat. – V následujících letech se postupně hroutila celá hierarchie hodnot, „totalitní“ režim sice trval, ale poslušnost státu a církvi byla hluboce narušena, dogmata přestávala být dogmaty. Mohl vyjít Montesquieu, objevil se Voltaire etc. A jednoho dne se octl na trhu první svazeček Encyklopedie, dílo lidí, jako byli Diderot (jehož nejslavnější díla mohla ve Francii vyjít až po jeho smrti), d’Alembert, Holbach a další. Královská cenzura sice bděla, ale nad celou věcí drželi ochrannou ruku i někteří představitelé režimu, třeba šéf cenzury hrabě de Malesherbes, králova milenka Mme de Pompadour a jiní. Když po letech šikanování a zákazů dospěla Encyklopedie ke konci, měla nevídaný počet přes čtyři tisíce abonentů ze všech vrstev, včetně šlechty a nižšího kléru. Vznikala a rychle se šířila libertinská literatura, přibývalo pamfletů, divadla byla stále smělejší, církevní autorita stále slabší, jistoty se víc a víc měnily v otázky. Obrovský antiautoritativní intelektuální výkon, kterému říkáme osvícenství, pomohl na svět požadavkům politickým, reprezentovaným především zesílivším třetím stavem. Ani představitelé intelektuálního proudu, kteří většinou patřili k vyšším vrstvám, ani jimi ovlivnění představitelé hnutí politického nebyli přitom v pravém smyslu slova revolucionáři. Usilovali svým dílem, jeho vlivem či přímou akcí o reformu, v dobovém kontextu jakési poangličtění existujícího systému. V roce 1789 vyhráli, ve versailleské míčovně schválili novou ústavu a Deklaraci lidských práv. A v tu chvíli přijely tanky, které se jmenovaly francouzská revoluce. Přední osvícenci byli dávno mrtví, hrabě de Malesherbes skončil pod gilotinou… Dál to znáte.

Tolik stručně jako pomůcka k pochopení jiné historie, o víc než dvě stě let pozdější a i jinak o tolik vzdálenější. V březnu 1953 zemřel Stalin, představitel novodobého totalitního státu, despota, s jehož jménem bylo spojeno vítězství nad fašismem a vzestup SSSR k postavení druhé světové velmoci. Stejně jako kdysi ve Francii, i tentokrát v centru i provinciích vydechli, když už skoro přestali doufat. A nic už nebylo jako předtím. Období, které bezprostředně následovalo, se říkalo tání. V kultuře, ale i v politice či hospodářství. I toto první období po despotově smrti změnilo mnoho věcí, ovšem shora, skoro by se řeklo dekretem. Jmenovitě po roce 1956, po polské a maďarské explozi, kdy vývoj uvnitř politické struktury v celém impériu umožnil, nejen v oblasti kultury, mnohé, co se ještě včera zdálo nemyslitelné. V literatuře, divadle, filmu se na místě státu a společnosti začal objevovat člověk, historie se přestávala opisovat z usnesení, o vládnoucí ideologii mohli filozofové diskutovat veřejně i na univerzitách, i když jenom v jejím rámci, jako kdysi třeba deisté ve Francii. I pouhé tání se však zdálo nebezpečné, a tak byl koncem padesátých let podniknut pokus o jeho zmrazení.

Jenže pokus nevyšel. Společnost stačila objevit, že totalitní model, podobný velkému kompaktnímu bochníku sýra, se spíš podobá bochníku gruyčre, a začala vstupovat do jeho děr. O osudu poststalinského tání v celém impériu nebylo ještě jasno a i tvář studené války se měnila každým dnem. Jako tak často, skoro bych řekl obvykle, vyrazili intelektuálové, umělci a za nimi postupně široká kulturní fronta, aby prozkoumali terén, zjistili pevnost zdí či mříží za pootevřenými okny. Tentokrát však už ne se souhlasem vrchnosti, ale každý na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko.

Deset let trval nejrůznějšími prostředky a z různých míst a pozic bojovaný zápas, z něhož nakonec podobně jako o dvě století předtím ve Francii vyšla poražena církev, tj. ideologie, její dogmata a jejich strážci. Ve vznikajícím vakuu došlo k explozi za ne dvě, ale přinejmenším tři desetiletí nahromaděné tvůrčí energie, která za krátkou dobu přinesla žeň v tak mnohém bohatší než předchozí i následující půlstoletí. Svět tehdy a ještě dlouho potom nevěřil vlastním očím a uším. To byl ten velký moment v dějinách evropské kultury, o němž mluví Kundera.

Objevili se vynikající spisovatelé, o nichž donedávna nikdo neslyšel, filmaři, jejichž filmy pronikly do celého světa, malá i velká divadla, jejichž jméno putovalo daleko za hráz jazyka, skladatelé, myslitelé. Každý po svém otevíral víc a víc okna, dveře, lomcoval mříží za nimi a mezinárodní ohlas jejich činnosti a díla je aspoň částečně a dočasně chránil před stále slábnoucí, ale často tím bezohlednější mocí. Tím slabší a tím bezohlednější, že se už nemohla spolehnout na nejednu ze svých opor, na vlastní nomenklaturu ani na alespoň tichý souhlas těch, jimž vládla. Zásluhou milionu čtenářů týdeníku českých spisovatelů (vycházejícího v nákladu 130 000 výtisků a zajišťujícího i ekonomickou nezávislost spisovatelské organizace), k němuž se postupně přidávaly další, vznikaly v přísně strukturované společnosti horizontální názorové, myšlenkové, politické vazby a spojenectví, donedávna zcela nepředstavitelné. Neodolaly ani hradby rozhlasu a televize, které se nakonec staly masovými šiřiteli toho, co ještě nedávno vznikalo jen v intelektuálních a uměleckých laboratořích (i československému rozhlasu a televizi se v těch letech dostalo řady mezinárodních uznání a ocenění).

Samozřejmě, ne všechno, co v té době v české a slovenské kultuře vznikalo a mělo v dobovém kontextu mimořádný význam, obstálo (podobně jako žeň francouzského osvícenství) v prověrce časem, který (ne trh, jak se domnívá český prezident Václav Klaus) je nejnemilosrdnějším soudcem hodnoty a životnosti uměleckého díla. Je však až k nevíře, kolik z kulturní žně československých šedesátých let čas prověřil a odevzdal dalším generacím.

Malí i velcí tvůrci těchto hodnot, i ti, kteří se pokusili dát jim v devíti měsících Československého jara 1968 částečně politický obsah, nebyli přitom revolucionáři. Podobně jako kdysi francouzští osvícenci neusilovali o svržení režimu, ale o jeho reformu, o otevření oken, dveří, o vylomení mříží, jež bránily dalšímu vývoji. Ve chvíli, kdy tento zápas vyhráli, kdy už – na rozdíl třeba od Polska – neexistovala národní armáda či policie, která by to mohla změnit násilím, přijely sovětské tanky. Dál to znáte.

Vzdálená paralela s francouzským osvícenstvím tady však nekončí. Už v roce 1790 je Edmund Burke označil za kořen všeho zla. Za ním Herder otevřel cestu nacionalismu. Období po francouzské revoluci si z osvícenství bralo, jen co se občas hodilo, a teprve v roce 1830 mohl být vydán největší román o období restaurace, Stendhalův Le Rouge et Le Noir. Přijde čas, kdy se bude číst jako klíčové dílo o době, které se říká postkomunismus. Československým šedesátým letům a kultuře toho období se totiž nevedlo lépe. Po dvaceti letech tzv. normalizace rodící se demokracie pokračovala v jejich vytěsňování z národní paměti. Tak jako se „naivnosti osvícenství“ připisovala a leckde dosud připisuje vina za katastrofy následujících staletí, je pro mnohé dnes „naivnost let šedesátých“ odpovědná nejen za všechno, co bezprostředně následovalo, ale možná i za kulturní a myšlenkové vakuum současnosti. Alena Wagnerová mluví o „zmizení kulturních elit jako politické síly“.

My si ovšem pamatujeme, že i ve Francii odvedla první průmyslová revoluce pozornost jiným směrem a kulturní elity se jako politická síla znovu objevily až v době odloučení církve od státu a zejména Dreyfusovy aféry. Říkám proto s Foucaultem, že česká a slovenská kultura let šedesátých nepatří žádné elitě, žádné civilizaci, nýbrž těm, kteří jsou a budou v jejich duchu a ve vztahu k dnešku a zítřku nositeli úsilí o intelektuální emancipaci.

A. J. Liehm

Obsah Listů 2/2007

Související články

Petr Kolář: Francie: prvorozená dcera a její nápadníci

Anna Kubišta: Setkání mladého Čecha s Francií v roce 1920

František Všetička: Rohový dům v Paříži


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.