Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > Libuše Šilhánová: Od sedmdesátých let k dnešku

Libuše Šilhánová

Od sedmdesátých let k dnešku

Když vzpomínám na léta strávená ve společenství Charty 77, vytanou mi v představách především příjemné chvíle mezi přáteli. Nebýt upřímných, čistých a naprosto spolehlivých vztahů, nebyla by vykonána ta veliká práce v dlouhých letech nesvobody. Nikdo nemůže popřít, že velkou část té práce obstarávaly ženy. Od počátku pomáhaly formulovat stanoviska a dokumenty (což byla spíše doména mužů), ale hlavně: rozepisovaly je a rozšiřovaly v ČSSR i pro zahraničí. Dnes si už málokdo uvědomuje, co znamenala nemožnost oficiálně texty publikovat, pořádat o nich širší diskuse. V takové situaci embarga na kritické politické informace bylo nezbytné vytvářet náhradní informační kanály. Ty z velké části vytvářely ženy. Kromě starých výkonných psacích strojů, např. značky Underwood, s kapacitou až 13 tenkých kopií nebyly téměř žádné jiné technické prostředky, jimiž bylo možno texty Charty (později i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) šířit. Cyklostylové přístroje byly nesnadno, jen výjimečně dostupné (v podnicích a institucích musely být evidovány a hlídány), o dnešních kopírkách a počítačích se nám ani nesnilo.

Jen lidé, kteří se na této činnosti opravdu podíleli, vědí, o jakou dřinu šlo. Vřelé díky dodatečně všem těm pracovitým nočním i denním myškám, které takto publicitu Charty zajišťovaly a vytvářely! K tomu všemu patřilo i šíření informací o Chartě do zahraničí. Uskutečňovalo se z velké části telefonicky, také ovšem odesíláním textů dohodnutými cestami, například přes obdivuhodnou Jiřinu Šiklovou a dovedného, prozíravého Petra Pitharta, za pomoci skvělého Wolfganga Scheura, pracovníka velvyslanectví SRN, a dalších vzácných lidí. Cílem zásilek bylo zejména Středisko čs. nezávislé literatury v německém Scheinfeldu, vedené Vilémem Prečanem, byla to ale též agentura Palach Press v Londýně, vedená Janem Kavanem, byla to exilová československá nakladatelství jako Sixty-Eight Publishers v Torontu či Index v Kolíně nad Rýnem a další. Byla to redakce Listů v Římě a Londýně, Svědectví v Paříži aj. Nerozšiřovali jsme ovšem jen texty politické a o lidských právech. Charta měla rozsáhlé umělecké zázemí, a tak se uvnitř země i navenek šířily strojopisné fejetony, eseje, studie, povídky, básně i romány.

Když se mně dnes mladší, například učitelé nebo studenti, zeptají, co hlavně byla Charta 77, odpovídám: Především volná občanská iniciativa a intelektuální dílna důležitých stanovisek k závažným problémům tehdejšího společenského života. Teprve až – v blízké době – vyjde kompletní soubor asi 600 dokumentů Charty 77, vydaných v letech 1977–1992, uvědomí si spoluobčané, kolik skvělé, kritické práce bylo v Chartě 77 vykonáno. Vydávání stanovisek-dokumentů bylo tedy náplní práce Charty především. A co je v té souvislosti nutné připomenout? Vzácnou toleranci, porozumění, s nimiž jsme dokázali – na bázi koncepce lidských práv – slaďovat názory a dohodnout se na konečném znění textů. A to mezi námi byli katolíci, evangelíci, socialisté, vyloučení komunisté, stoupenci a tvůrci druhé kultury a jiní! Dnešní politikové a politikáři by nám tu toleranci a porozumění mohli závidět.

Když to píšu, vzápětí si uvědomím: Charta byla ale přece zároveň i velkou šiřitelkou svobodného slova, svobodného myšlení, a to jak pokud jde o samizdatovou publikaci základních dokumentů, tak o volnou tvorbu a publikaci úvah, esejů, fejetonů, studií (i vědeckých) z per signatářů nebo sympatizujících. Charta nežila v názorovém ghettu. Mnozí lidé jí byli nápomocni, a to jak při přípravě a tvorbě základních dokumentů a jiných textů, tak při jejich šíření, ale i v podnětech a polemikách. Charta inspirovala k zakládání dalších, zčásti už politických iniciativ; lze říci, že jim prošlapávala cestu. Mnohé připravila na hodinu H. To jsem si uvědomila při jedné veliké manifestaci v listopadu 1989 na Václavském náměstí: ze všech stran byla slyšet slova chvály a souhlasu s Chartou 77. Ti lidé nás přes rozhlasové stanice slyšeli, mnohé o nás věděli a zamýšleli se nad našimi myšlenkami i celými texty! Takže: sametová revoluce se nezrodila jen díky studentské manifestaci a jejímu krutému potlačení. Ona byla připravována už protesty doby těsně poinvazní, zejména protestní a kritickou činností Charty 77.

Oč v Chartě hlavně šlo a čím byla? Mnohokrát jsem slyšela i od velmi povolaných účastníků roztodivné odpovědi. Někteří vypichují uměleckou tvorbu. Ano, ta byla skvělá: bytové divadlo, bytové semináře, samizdatová literatura včetně časopisecké, hudební tvorba, neoficiální výstavy, později i videožurnál, to všechno tvořilo skvělé kulturní zázemí Charty 77 a dalších iniciativ. A stmelovalo nás to, povzbuzovalo, dodávalo šťávu našemu úsilí.

Ale tím základním bylo, že k 1. lednu 1977 se poměrně velká skupina občanů přihlásila k mezinárodním principům lidských práv, jež československá vláda (kupodivu, pod vlivem helsinské KBSE) přijala už v roce 1976. Signatáři Charty svým Prohlášením vládě závazek připomněli. Utvořili společenství, aby to vládě nejen jednorázově, ale soustavně připomínali a aby porovnávali stav právního řádu i praxe s požadavky paktů. Činili to dlouhých třináct let. To považuji za hlavní poslání a přínos Charty 77. Charta ovšem byla také obdivuhodnou, úžasnou solidární obcí. Mnozí signatáři se ocitali v obtížných sociálních situacích, často bez práce, bez prostředků, zejména když byli uvězněni živitelé rodin. Tehdy byla většinou nabízena výpomoc, a to jak ze zdrojů domácích podpůrců a dárců, tak z Nadace Charty 77 ve Švédsku (založené a vedené prof. Fratntiškem Janouchem) a odjinud, např. od exilových skupin. Bez této rozsáhlé pomoci by činnost mnoha aktivních signatářů byla nemožná.

Nešlo ale jen o podpůrné a záchranné akce. Samotné „sousedské“ scházení se duchovně spřízněných lidí, většinou v domácnostech, hlavně v kuchyních, našich „salonech“, znamenalo hodně jak pro nás, chartisty, tak pro naše pomocníky a sympatizanty, k nimž patřili i zahraniční novináři, diplomaté, a také aktivisté nevládních skupin a organizací ze západní Evropy a USA, z Polska, Maďarska apod. Charta totiž postupně získávala veliké uznání v demokratickém světě, rovněž i mezi jeho politiky a diplomaty. Nelehká bývala komunikace se signatáři slovenskými. Jakékoliv spojení naráželo na značné překážky. Také někteří brněnští a jiní moravští signatáři se těžko dostávali na pražské schůzky, protože byli přísně střeženi.

Nelze tedy zapomenout: v průběhu práce iniciativy, jež nikdy nemohla být organizací, neboť by byla hned zničena, vznikalo něco, co lze nazvat obdivuhodnou občanskou obcí, v pozdějším hodnocení: školou občanské společnosti. Starost o sebe a rodiny (a nebylo těch starostí málo) jsme spojovali se starostí o obec československé společnosti, nejednou i o demokratické společenství evropské a světové. Vzpomínám si, že když Charta, navržená na Nobelovu cenu míru v roce 1987, cenu nedostala a obdržel ji kostarický prezident, rozhodli jsme se my tři tehdejší mluvčí, J. Vohryzek, J. Litomiský a já, zaslat mu blahopřání. Napsali jsme je anglicky, vyhotovili v náležité formě… V telefonním seznamu jsem rychle hledala adresu příslušného velvyslanectví a s překvapením jsem zjistila, že sídlí pár bloků od našeho domu. Zanesla jsem tam gratulaci Charty 77 v rámci běžného denního nákupu.

Tak jsme se naučili komunikovat nejen na domácím, ale i na zahraničním poli. Skvělá a užitečná byla setkávání československých a polských disidentů v hraničních horách. Nebo: v roce 1987 přišel kdosi na nápad navázat spojení s Moskevskou helsinskou skupinou. Jan Urban, do té doby nepříliš známý signatář, se jako turista vydal do Moskvy, a podařilo se. Po příletu odjel do domu, kde bydlel A. D. Sacharov, a zazvonil u jeho dveří. Byl nadšeně a nevěřícně uvítán. Právě tam probíhala disidentská schůzka. Jan se jí mohl zúčastnit a domluvit spolupráci. Jinému, tehdy známějšímu disidentu Věnkovi Šilhánovi byla cesta do Moskvy zmařena hrubým zásahem na ruzyňském letišti. V roce 1988 se chystala vzpomínková slavnost v Budapešti k uctění popraveného Imre Nagye. Byli jsme pozváni. Rychle, jen mezi třemi přáteli, spíš písmem než mluveným slovem, jsme projednali účast maďarsky mluvící novinářky Heleny Němcové. Ta pak v budapešťském průvodu nesla věnec od Charty 77. Tak jsme se postupně naučili bravurně spojovat svůj život soukromý s tím veřejným, byť disidentským.

Anička Marvanová (1928), mluvčí Charty ve dvou náročných letech (1982–1984), později zakládající a aktivní členka Čs. helsinského výboru, uměla obě sféry spojovat neopakovatelně. Jako ranní ptáče měla už v sedm předvařený oběd pro rodinu, takže se mohla celé dopoledne věnovat disidentským návštěvám, telefonátům s Vídní či Londýnem a jiným potřebným činnostem. Její příhoda s písemnými materiály schovanými před estébáky v koupelně v igelitu pod namočeným prádlem byla dávána k lepšímu při mnohých debatách. Znala ji i paní Jeri Laberová z newyorské organizace Helsinki Watch. Anna, ač postižená několika vážnými chorobami (dej jí Pánbůh nebe!), byla také na jaře 1989 hlavní zprostředkovatelkou celé iniciativy Několik vět. Vždy ve smluvenou hodinu jí zavolal Ivan Medek z Vídně a „jakoby z Horních Kotěhůlek“ se jí zeptal: „Tak – které nové kamarády ještě máme?“ Anna pak plynule ze své malé kuchyně přečetla jména z právě došlých podepsaných lístečků, které jí před chvílí donesl Zdeněk Urbánek či jiný dobrovolník. Tak se stávalo, že lidé někde v Praze ten den podepsali souhlas s výzvou Několik vět a večer už slyšeli z Hlasu Ameriky, že jsou jejími signatáři. Poslechovost zahraničního rozhlasu rostla, a co hlavně: lidé se zbavovali strachu, přidávali se k opozici, přihlašovali se tím ke svému kritickému občanství.

Většina aktivit se odehrávala v chodu osobních a rodinných životů. Pro velmi pravděpodobné odposlechy jsme měli domluvené jinotaje ze zcela obyčejného života. „Prosím tě, jsem úplně švorc, nepůjčila bys mi stovku?“ Ta otázka položená mně Annou znamenala: Hned přijď, něco důležitého pro Tebe mám. Věděla jsem, že Anna je málo pohyblivá a že k ní musím dorazit co nejdřív, kdyby na sůl nebylo. Často šlo o to, abych exilovou literaturu, která k ní došla, rychle přenesla do bezpečné skrýše, odkud se rozdělovala. Nebo šlo o to rychle odněkud odjinud zatelefonovat, že ten a ten kamarád byl zatčen nebo že ten a ten moc trpí ve vězení. Smutný příběh Pavla Wonky byl takovým případem. Dnes si říkám: škoda, že při prudké politizaci veřejného života se vytratilo mnoho užitečného z těchto bezprostředních a tvořivých vztahů.

Na něco podstatného jsme zapomínali. Zapomínali jsme na vzdělávání mladých lidí pro příští svobodný rozvoj. Byly tu skvělé bytové filozofické semináře Julia Tomina, Ladislava Hejdánka, Milana Machovce a jiných, chyběly ale semináře ekonomické, ekologické, právnické aj., v nichž by se mladí chytří lidé připravovali pro budoucí role ve správě země. Ty potom rychle vyplnila tzv. šedá zóna, která se v rámci totality rozvíjela bez větších překážek.

A pokud jde o pokračování občanské iniciativy zvané Charta 77? Myslím, že není třeba si zoufat. Už po roce 1989 a v letech následujících se utvořily skupiny s konkrétními programy a cíli. Vznikly stovky, tisíce občanských sdružení a obecně prospěšných společností i nadací. Mnohé pracují skvěle, někdy i s velkým podílem dobrovolné, nezištné práce. Některá se zabývají lidskými a občanskými právy, humanitní pomocí, jiná sociální prací, poradenstvím, zdravotní péčí, pěstují výchovu a kulturu, pečují o životní prostředí, o přírodu, o památky, konají prospěšné skutky, které stát ani nikdo jiný nezvládá.

Škola občanské společnosti let sedmdesátých a osmdesátých má naštěstí tvořivé pokračování.

Libuše Šilhánová (1929) je novinářka a socioložka, bývalá mluvčí Charty 77, nyní předsedkyně Českého helsinského výboru.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Lukáš Jelínek: Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.