Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > Jürgen Kocka: Politika spravedlnosti a její předpoklady

Jürgen Kocka

Politika spravedlnosti a její předpoklady

Diskuse o sociální spravedlnosti nevede k jednoznačným výsledkům. Nadále si konkurují odlišné pojmy:

Rovnost šancí vyžaduje rovnost výchozích podmínek a akceptuje nerovnost výsledků, protože lidé, kteří si nejsou rovni, dosahují při rovných šancích různých výsledků; žádat rovnost ve výsledcích by bylo nespravedlivé. Něco podobného vyplývá z principu spravedlnosti výkonu. Kdo mnoho vykoná, má za to dostat více: je to důležitá pobídka k individuálnímu úsilí, k orientaci jednání na budoucnost a k rozvoji společenské dynamiky. Ale nevíme, do jaké míry výkon závisí na schopnosti; ta je z podstaty rozdělena nerovně, je společensky podmíněna a jednotlivci je dána předem jako náskok nebo handicap.

Spravedlnost rozdělování upírá místo na individuální výkony pozornost na nerovné výsledky hospodářských, sociálních a politických procesů; ve jménu rovných lidských práv akceptuje nerovnost, jen pokud splňuje určitá kritéria, např. nepřímo prospívá většině, třeba když slouží jako pobídka, podporuje dynamiku a zvyšuje všeobecný blahobyt.

Spravedlnost participace vyžaduje spoluúčast a spoluodpovědnost, aktivní, samostatnou participaci na společenských zdrojích, jako jsou vzdělání, práce, uznání a moc. K tomu není bezpodmínečně nutné co nejrovnější rozdělování, ale je nespravedlivé, jestliže je někdo zatlačován na okraj a vyřazován.

Teze k novému základnímu programu Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) chápou spravedlnost jako symbiózu jmenovaných prvků.

Sociálnědemokratické chápání spravedlnosti bude nejjasnější, podíváme-li se na ně v souvislosti s oběma dalšími základními hodnotami, svobodou a solidaritou. Spravedlnost neznamená pouze rovnoprávnost a rovnost šancí, ale i rovnost základních životních podmínek. Avšak spravedlnost spjatá se svobodou není totožná s rovností a rovnostářstvím, je naopak slučitelná, ba nutně spjatá s určitými druhy nerovnosti. Spravedlnost spojená se solidaritou nabývá významu jako spravedlnost participace.

Co v sociálnědemokratickém smyslu platí za spravedlivé, se během mnoha desetiletí měnilo. V klasickém dělnickém hnutí spravedlnost v podstatě nevnímala odlišné postavení obou pohlaví. Pod tlakem společenských změn se – především díky feministickému hnutí – prosadilo vědomí, že zrovnoprávnění pohlaví patří k sociální spravedlnosti. SPD na to dávno programově a politicky reagovala, i když je třeba ještě hodně udělat. Nové společenské výzvy vyžadují dnes v sociálnědemokratické definici spravedlnosti nové akcenty.

Výraznější přijetí politiky udržitelného rozvoje a změněná demografická situace nás upozorňují, že každá strategie sociální spravedlnosti hodná toho jména musí obsahovat mezigenerační komponentu, tj. spravedlnost vůči nejbližším generacím. Veřejné rozpočty je z mnoha důvodů třeba konsolidovat, veřejné dluhy nemohou ani kvůli sociální spravedlnosti neomezeně růst. Znamenají břemeno a omezení pro nejbližší generaci, na kterou nemůžeme naše problémy prostě přenést.

Jak se zadlužovat

Za hospodářských krizí se může stát zvýšení veřejného zadlužení nutností, ale přitom musíme mít plán, jak budou tyto dluhy opět sníženy. Keynesismus se uplatňoval většinou jen napolovic: jako deficit spending při poklesu konjunktury, ale ne – což k tomu nutně patří – jako dobrovolné zachování finančních rezerv a jejich nevyčerpávání v dobách vzestupu. Zdá se, že naše politické uspořádání pro to nemá ani sílu, ani metodu. Musíme tedy i v nejhorších letech přistupovat k zadlužování zdrženlivě.

Výdělečná práce není všechno. Masová nezaměstnanost posledních desetiletí nám pomohla uvědomit si velmi ostře, že výdělečná práce je ústředním předpokladem spravedlnosti participace. Výdělečná práce přináší ekonomický příjem, společenské uznání, pocit vlastní hodnoty, smysl života a životní disciplínu, komunikaci s jinými, inkluzi. Není vidět nic, co by mohlo výdělečnou práci nahradit. Nezaměstnanost proto představuje velkou újmu, deprivaci, velkou sociální nespravedlnost, a to i když nevede ke zchudnutí. Ve straně, jako je SPD, která vznikla jako strana dělnická, jež své sebevědomí, nároky, hrdost zdůvodňovala důstojností a hodnotou práce, je pro to velké pochopení. Každou dohodu o sazbách, každé sociálně politické opatření, každý krok v politice pracovního trhu, každý nový daňový zákon je třeba veřejně a naléhavě podrobit testovací otázce, co z toho bude vyplývat pro trh práce. Musíme přitom brát vážně skutečnost, že zájmy zaměstnaného a nezaměstnaného nejsou totožné. Jedni jsou dobře organizovaní, druzí ne. Politika orientovaná na sociální spravedlnost se musí naučit s touto asymetrií zacházet a nesmí ulpívat jen na rozporu mezi kapitálem a prací, třebaže je nadále důležitý a nadto globalizací získává zcela nové dimenze.

Je nutná důkladná přestavba sociálního státu a politiky pracovního trhu. Dnes mohou občané převzít na svá bedra více odpovědnosti než před dobrými sto lety, když sociální stát vznikl, nebo před padesáti lety, kdy byl vybudován a nabyl dnešní podoby. Dnes jsou totiž celkem vzato zámožnější, vzdělanější a schopnější sebeorganizace než dříve. Je třeba znovu uvážit, která rizika bude zajišťovat celá společnost a která může nést jednotlivec či která mohou být pojištěna ve spojení s rodinou, podnikem a jinými malými skupinami. Taková přestavba je na pořadu dne, i když může být prosazena jen proti zakořeněným zvykům a přinese lidem jak zisky, tak ztráty.

Dále je třeba poukázat na těsnou souvislost mezi sociální spravedlností a vzděláním; ta je dnes, ve věku znalostní společnosti, užší a naléhavější než dříve. Investice do vzdělání a výcviku musí dnes mít přednost i z hlediska sociální spravedlnosti, nejen z hlediska schopnosti mezinárodní soutěže.

Nově je dále třeba zdůraznit mezinárodní dimenzi sociální spravedlnosti, která je dnes ve věku globalizace mnohem aktuálnější než kdykoliv dříve, a zároveň má značný deficit. Bez legitimních a prosaditelných politických struktur – ke kterým máme daleko – se pro sociální spravedlnost nedá mezinárodně mnoho udělat. Nejspíše by mohla pomoci poctivá, stále otevřenější obchodní politika. Připusťme, že mezinárodní nerovnost v zajištění nejzákladnějších životních potřeb je zlem nejzávažnějším.

Solidarita lokální a globální

Mnohý odborářský požadavek v boji proti následkům globalizace, který v rámci vlastní země může být odůvodněn jako spravedlivý, se pak projeví jako nespravedlivý, uvědomíme-li si jeho důsledky pro lidi v sousedních zemích, nebo dokonce na jiných kontinentech. Ztráty jedněch se mohou projevit jako zisky druhých, což se také často stává. Je vhodné neztrácet ze zřetele mezinárodní rozměr spravedlnosti a lidské důstojnosti.

Nakonec je třeba mluvit o vztahu sociální spravedlnosti a hospodářského růstu. Růst je prostředkem, nikoliv cílem a ne každý růst je stejně žádoucí. Ale bez silného růstu nelze potírat většinu problémů sociální nespravedlnosti, každopádně ne v otevřených a na svobodě založených systémech. Ať se rozhodneme jakkoliv a děláme pro sociální spravedlnost cokoliv, nakonec to bude působit kontraproduktivně, udusí-li tyto kroky tržní dynamiku a – jako je tomu částečně dnes u nás – v mezinárodním srovnání povedou ke zjevnému pokulhávání růstu. Na druhé straně růst předpokládá sociální soudržnost, jíž dosáhneme bez sociální spravedlnosti stěží: to je citlivý vzájemný vztah, nikoliv protiklad.

Pro politiku spravedlnosti má velký význam zajištění co nejlepšího vzdělání a širokého, otevřeného přístupu k němu. To je klasické sociálnědemokratické téma, na které bychom měli nadále sázet. Řada konkrétních reforem v této souvislosti, zejména v Německu, je naléhavá i opožděná. V této oblasti lze nejspíše ospravedlnit veřejné zadlužení, protože jde o budoucnost a o rozhodující krok k posílení sociální spravedlnosti.

Nejdůležitější je zajistit jednotlivcům výdělečnou práci, i když si to vyžádá pokles vysoké úrovně sociální podpory. Je třeba klást velký důraz na zařazení, participaci, spoluúčast, demokracii jako životní formu – všechny tyto momenty je třeba zákonně podložit a posilovat. Tato souvislost je také nejpádnějším argumentem pro zaměstnanecké spolurozhodování.

Velký význam má záruka sociální jistoty pro všechny na základní a nejnižší úrovni. To se týká základního pojištění v nemoci, ve stáří a při jiných životních krizích. Pojištění, které tyto případy přesahuje, bude dlouhodobě ponecháno individuální, podnikové nebo družstevní péči.

Je důležité a možné zabránit chudobě, nebo ji aspoň radikálně omezit. To platí nejdříve a především o vlastní zemi. Naléhavějším a hůře splnitelným se stává tento úkol na celoevropské rovině, v regionálním pohledu je totiž nerovnost v Evropě dokonce výraznější než v severní Americe. Výzvou století se stane potírání chudoby, budeme-li uvažovat v celosvětové perspektivě a spravedlnost chápat v mezinárodních souvislostech. Na tom je třeba nejvíc pracovat.

Vedle zmíněných čtyř priorit považuji přerozdělování ve prospěch větší příjmové a majetkové rovnosti za druhořadé. Zde však spočívá problém. Ve skutečnosti totiž sociální spravedlnost souvisí s rovností. Sociálně liberální americký filozof John Rawls soudí, že se sociální spravedlností jsou slučitelné pouze takové socioekonomické nerovnosti, které „slouží ku prospěchu každého“. Také jiní považují sociální nerovnost za slučitelnou se sociální spravedlností, jen pokud se dá ospravedlnit nadřazenými kritérii, jako je produktivita, společenský rozvoj, individuální svoboda a obecné blaho. Ať už na to pohlížíme tak či onak, národně i mezinárodně zjevnou nerovnost přerozdělování příjmů, majetků a životních šancí nelze přijmout jako spravedlivou. Je velmi obtížné pozorovat, jak propuštění tisíců lidí může jít ruku v ruce se zvýšením zisků podniku.

Když manažeři dostanou jako odstupné desetimiliónové částky poté co nedokázali zachránit podnik před zánikem, odporuje to všem kritériím sociální spravedlnosti. Jestliže na drobných lidech žádáme omezení, sociální spravedlnost očekává od úzké vrstvy bohatých omezení zvláště.

Přesto: moderní politika spravedlnosti musí přerozdělení ve prospěch větší ekonomické rovnosti psát malým písmem. Předně se tohoto cíle dá jen stěží dosáhnout při zachování svobody, tím spíše v podmínkách globalizace a možného útěku velkých majetků. Za druhé při sledování cíle rovnosti můžeme značně snížit nebo dokonce znemožnit dosažení jiných, již zmíněných přednostních cílů spravedlnosti. A za třetí se mi zdá důležitější, aby se všem vedlo lépe, než zmenšování rozdílů mezi nimi. Nerovnost na vysoké a rostoucí celkové úrovni mi připadá k lidem vlídnější než rovnost na nízké, stagnující, nebo dokonce klesající úrovni. K sociálnímu státu patří ovšem vždy trocha přerozdělování. To se u nás také děje, především ale prostřednictvím daňové soustavy. Sociální stát by se ovšem neměl primárně zaměřovat na větší rovnost životních podmínek, ale spíše na sociální zařazení, na participaci všech. Politika spravedlnosti bude i v budoucnu vyžadovat silný stát. Hans Kremendahl má pravdu ve svém požadavku, aby se to stalo klíčovým prvkem sociálnědemokratické programatiky. Avšak stát musí dokázat být silný. Potřebuje k tomu zdroje, které sám nevytvoří. Zvýšení daní a dávek nestačí, může vést spíše k poklesu příjmů, bude-li vyhánět nebo odrazovat nositele kapitálu a vědění. Silný stát předpokládá spíše dynamickou občanskou společnost a hospodářství schopné soutěže. Bez plné svobody, jak učí všechny historické zkušenosti, nelze mít obojí. Potud je svoboda předpokladem sociální spravedlnosti.

(Neue Gesellschaft/Frankfurter Hefte, 9/2006. Přeložil Miloš Hájek.)

Jürgen Kocka (1941) je profesorem novějších dějin na Freie Universität v Berlíně.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Jürgen Kocka: Základní sociálně demokratické hodnoty dnes

Adam Michnik: Hledání ztraceného smyslu

Jan Novotný: Habent sua fata libelli


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.