Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > Miroslav Klučka: Poslední léto v Impériu

Miroslav Klučka

Poslední léto v Impériu

Počátek léta 1989 mě zastihl v mezinárodním dětském táboře na břehu jezera Blankensee v bývalé NDR; byl jsem vedoucím českých dětí. Vedle nás a německých tam byla i polská družina. Nebylo to poprvé, co jsem spolupracoval s dětmi na táborech. Copak děti! Ty jsou všechny stejné bez ohledu na národnost, některé umí zpívat, jiné ne, některé vyhrávají soutěže čistoty, jiné jsou na chvostu. Problém býval s dospělými. Tehdy nás všechny spojoval Sovětský svaz. A i ten měl namále.

Tak například jsme nemohli pochopit, proč musíme chodit nějakých patnáct metrů k jídelně ve dvojicích. Anebo proč nemůžeme jít do vody, kdy se nám zachce. To jsme učinili hned první den a německý komandant při večerní poradě hovořil o hrubé nekázni Čechů. Do vody, jak jsem se dozvěděl, se chodí jen v rojnici, a to na zapískání plavčíka, označeného oranžovými plavkami. Většinou tam nebyl, když jsme ho hledali. Našel jsem ho jednou nahoře u kiosku, kafíčko, cigárko… Říkám: „Já jsem šéf české skupiny. Mám deset dětí, z toho půjde do vody osm. A ty já si pohlídám. Mohu jít?“ „Nein, moment, dokouřím, dopiju, přijdu.“ No, zkuste to říkat dětem v parném letním odpoledni na břehu jezera! I stali se z nás Švejkové. Plavčík přišel, zapísknul, a ono nic! Nikdo z nás se nehnul. „Hej, Češi, do vody!“ hulákal, a aby dodal slovům důrazu, pískal. Ale na nás si nepřišel. Měl smůlu. Nám se zrovna nechtělo.

Bydlel jsem s dvěma nejvyššími náčelníky polské družiny; dále měli ještě tři vedoucí, a to na pouhých osmadvacet dětí. Bylo jasné, že někteří vedoucí tam byli místo dětí. „Proč nehraješ se svými dětmi soutěž ve stolním tenise?“ zeptal se mě jeden z polských náčelníků. „A k čemu to? Vždyť my hrajeme v jednom kuse!“ „No právě! Když to nahlásíš jako soutěž, Němci ti dají za odměnu nějakou cenu, maličkost, ale lepší než nic.“

„Pane správce, mohl byste prosím pro můj oddíl připravit na večer tři čokolády, velkou, střední a malou?“ „To bych mohl,“ řekl správce a neodolal zvědavosti: „Ale k čemu?“ „No, za chvíli odjíždíme do Parchimu a tam hodlám uspořádat soutěž, něco jako Poznejte město, prostě si děti budou do sešitků sbírat razítka různých institucí, jako třeba nemocnice, nádraží, policie, rozumíte?“ tuhle otázku jsem přidal, protože jsem, jak nevěřícně na mně zíral, ztratil důvěru ve svoji němčinu. „Ale vy přece na nic nebudete mít čas!“ „No, pokud jsem vyrozuměl, vyjíždíme v devět a přijíždíme o půl jedné, to je přece času dost, ne?“ To už jsem zapochyboval sám o sobě. „Ale vy přece chcete nakupovat!“ vybuchl. „Nakupovat? A co?“ V tu chvíli jsem nevěřícně zíral já. „Ach, vy jste Češi!“ teď mu to došlo.

Po návštěvě toho Parchimu, kde mé vítězné družstvo sehnalo 44 razítek, i když předtím protestovali, že neumějí německy a že se jim nechce, jsem slyšel své dva polské náčelníky brblat: „No jo Češi, ti se mají, ti mají doma všechno, ti mají čas na ptákoviny.“

Nemyslete, že jsem tu soutěž dělal nezištně. Já potřeboval na chvíli zabavit děcka, abych mohl být bez nich. Kdo pracuje s dětmi, mi asi bude rozumět. Chvilku klidu je nutno si užít. Koupil jsem noviny a šel do hospody. Po chvíli k mému stolku přisedli dva oficíři CA (Sovětské armády). Slušně se zeptali, německy, zda je volno. Dál hovořili mezi sebou rusky. Věřte mi nebo ne, já byl tak rád, že slyším slovanský jazyk v německé hospodě, že jsem posbíral zbytky své ruštiny a pustil se do řeči s nimi. Řeč to byla zajímavá a stálo to také nějaké pivo a vodku. Je. To když přišla řeč na okupaci Československa v roce 1968. „Tak ty, nebo vy Češi, si myslíte, že jsme okupanti?“ Dřív, než jsem stačil vyjádřit svůj názor, druhý odpověděl za mne: „A co jiného by si mohli o nás myslet?“ Načež se zatvářili oba velmi lítostivě (pivo a vodka) a jali se vysvětlovat. „Ty nás musíš nenávidět, a právem, ale pochop, to ne my, jak tady sedíme, to naši otcové, to jejich vina, ne naše… (pivo a vodka)… a víš ty co? Víme, že to nemůžeme odčinit, ale aspoň tohle pro tebe a tvé děti udělat můžeme, přijmi pozvání do našich kasáren, odvezeme vás z tábora k nám a zase přivezeme, ukážeme dětem naši techniku, na tanku povozíme, pohostíme v oficírském kasinu…“ Přikývl jsem (ještě jedno pivo a vodka).

V táboře přišlo vystřízlivění. Německý komandant mi dal svolení k návštěvě sovětských kasáren v souladu s ideologickou náplní plánu práce, ale nadšením dvakrát nezářil. Poláci neskrývali rozhořčení a pohrdání.

V určený den a hodinu opravdu přijeli. Děti kolem mne, připravené. Jenže ouha. „Víš,“ říká jeden z oficírů, „ještě včera s tím načálnik souhlasil, ale dnes přišel povel, začínají manévry. Ármija jesť ármija. Tak se na nás nezlob, a tady je od nás dárek,“ předává mi něco těžkého v igelitové tašce. To nic, dávám mu československou vlaječku, ještě si podáme ruce, odjíždí. A děcka, co jako je v té tašce. „Hele ryba, zmražená, to bude amur… Tu si uděláme k večeři!“„S tím mi sem nechoďte,“ mračila se šéfová kuchyně, „to je proti hygienickým předpisům.“ Ani německý komandant nesdílel nadšení dětí. „Ne, to tady nesmí být, tohle do tábora nepatří.“

Mezitím za mnou přiběhla spřízněná německá duše z kuchyně. „Miro, jestli dokážete rybu vykuchat a rozkrájet a večer si ji upéct, mimo kuchyň, venku na roštu, tak ti dodám nástroje.“ Jdu raději přímo za šéfovou kuchyně. Navrhnu jí tuto variantu. Souhlasí. Děcka jsou nadšená, nemusí držet polední klid a dělají něco pro sebe. Kuchají rybu.

Přichází komandant. Říkám, že nemáme nic proti německé kuchyni, ale že si v rámci tvořivosti chceme připravit rybu sami. Pokyvuje hlavou. Po chvíli se vrací a upravuje rošt. Šéfová uklízí z verandy prádlo, na něž se začíná valit hustý kouř. Usmívá se. K večeru je komandant donucen mými dětmi sníst kus té ryby. Ona spřízněná duše, pomocnice v kuchyni, zůstává hodinu přesčas, aby po nás mohla umýt nádobí. Chtěli jsme to udělat my, jenže to už by bylo příliš proti hygienickým předpisům.

Dodatek: léto 1990

„Celý život jsem stál na nesprávné straně,“ vypráví mi starý pán u jezera v Blankensee, chvílemi vyrušen dětmi. Chvílemi zabloudí jeho pohled na vodní plochu a šedý popel z cigarety Pall Mall mu padá na svetr. Jmenuje se Paul Hoff a je správcem a vedoucím všech dětských táborů v okolí. Seznámili jsme se loni na táboře. Tehdy kouřil ještě klubky. Píše se srpen 1990. Za fašistů v koncentráku, za stalinistů taky. „A teď, na stáří, když mám práci, kterou mám rád, přijdou fašisti a zase mi všechno vezmou. Už za dva měsíce…“

„Jednu věc vám nelze upřít. Byl jste vždycky sám sebou.“

„Čert aby je všechny vzal. Všichni to byli idioti. Caesar, Napoleon, Mussolini, Hitler, Pieck…“

„Já vím, tábory se ruší, přijdou fašisti, jak říkáte těm, kterým přijde lhostejné investovat do dětí, ale, pane Hoff, uznejte přeci, po všech těch Hitlerech a Stalinech už jednou musela přijít parlamentní demokracie, ne?“

„To vím taky, mladíku,“ houkl na mě.

A znovu ten zasněný pohled přes jezero: „Jenže nemusela přijít tak brzy!“

Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Petr Prouza: Bémák

Adam Michnik: Vztek a hanba, smutek a hrdost

Andrzej Brzeziecki, Krzysztof Burnetko: Jak se hnulo kolo dějin


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.