Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > Ladislav Šenkyřík: Životy druhých, které poznáváme, ale ne všichni

Ladislav Šenkyřík

Životy druhých, které poznáváme, ale ne všichni

Filmové zamyšlení nad pamětí národa a jejím Ústavem

Z toho filmu, který na počátku roku prošel s potěšitelným diváckým ohlasem našimi biografy, běhá – alespoň nám, co jsme tu dobu zažili – mráz po zádech. Povzneseme-li se nad lítost, že snímek opomíjí nás, kteří jsme v šedé zóně (v nejrozmanitějších odstínech šedi) skomírajícího režimu statečně vzdorovali moci (viz postesknutí Terezy Brdečkové v recenzi Životy těch druhých, ale ne všech, Respekt 2/2007), musíme si přiznat, že po podobně výrazném úspěchu komedie Good bye, Lenin (2003) vítězí němečtí filmaři ve ztvárnění komunistické minulosti pozdního období nad svými českými kolegy přinejmenším na body. Česká společenská diskuse zatím nepokročila nad svá Pupenda a Pelíšky, hluboce zakořeněné v normalizačním myšlenkovém marasmu. Skutečnost, že film Životy těch druhých natočil mnichovský mladík Florian Henckel von Donnesmarck (původem z Kolína nad Rýnem, vystudovaný v Oxfordu), kterému v době pádu Berlínské zdi bylo šestnáct let, boří rovněž oblíbený mýtus o „nesdělitelnosti“ naší (stejně jako východoněmecké) zkušenosti s komunismem, která nás ve vlastních očích tak často ráda vyvyšuje nad naivní levičáctví západní inteligence a zároveň ospravedlňuje naši neschopnost podělit se o své zkušenosti s vlastními dětmi. Opravdu nejvyšší čas, abychom se svými příběhy začali skutečně zabývat. Jak toho dosáhnout ve společnosti, v níž přední hudební kritik používá za hlavní estetické kritérium Cibulkovy seznamy a někdejší svazáci (vždyť v tom Svazu byli všichni, a nikdo to nebral vážně, ne?) se zaklínají zastydlým antikomunismem? Pomůže vybudování Ústavu paměti národa, nebo bude naše paměť i nadále pamětí kádrových dotazníků a očekáváním, kdo na koho co vytáhne?

Česká filmová kritika se shodla v blazeované pochvale, že německý režisér natočil vkusné komorní drama se skvělými hereckými výkony a s dobře vystiženými reáliemi, zároveň neopomněla zdůraznit nepravděpodobnost motivu „prozřivšího estébáka“ a upozornit na naivní závěr filmu, v němž kohoutovská postava spisovatele Dreymana – zprvu režimního oblíbence a posléze významného disidenta – píše o kapitánovi Stasi, který nad ním potají držel ochrannou ruku, oslavný román. Udělený Oscar u nás jistě k pocitu, že jde o výjimečné dílo, nepřispěje. Český (a zřejmě i východoněmecký – viz název filmu) pohled: vždyť přece estébáci byli „ti druzí“ („Nebyl by náhodou kapitán Gerd Wiesler ještě lepším člověkem, kdyby ke Stasi nikdy nevstoupil?“ ptá se Tereza Brdečková), zatímco my, co jsme jen studovali nebo vstupovali do ROH, BSP (ano, Brigáda socialistické práce, pozn. pro zapomnětlivé), SSM, případně KSČ či LM (každý si tu svou hranici dosaďme), jsme přece byli slušní lidé, kteří na případném výslechu neřekli nic, co by někomu mohlo uškodit (třeba jen to, že se známe s jinými slušnými lidmi).

Wieslerovo „prozření“ je přitom iniciováno setkáním s osudem nešťastné krásné ženy (Dreymanovy družky) a zároveň s arogantním, nepokrytě nechutným a účelovým jednáním komunistického pohlavára (ministra kultury). Jistě, kapitán Stasi vykonávající svou funkci v roce 1984 z přesvědčení o správnosti komunistické myšlenky je možná představa poněkud přitažená za vlasy, ale samotné jeho „prozření“ je motivicky zcela uvěřitelné. Muži po setkání s krásnou ženou už v dějinách dokázali i jinačí kousky než jen nahlédnout vlastní ubohost a nedostatečnost – výmluvná je v tomto ohledu i scéna umakartového sexu s objednanou estébáckou prostitutkou v kapitánově estébáckém paneláku. A Dreymanův objev „hodného estébáka“? Autorovi tohoto článku po definitivním vyloučení z univerzity, stvrzeném všemi odvolacími instancemi včetně ministerstva školství, bylo po dvou letech právě v roce 1984 „za dodnes nevyjasněných okolností“ nenadále umožněno školu dokončit. Kdo ví, kdybychom nenechali živé spisy StB sametově skartovat a kdybych byl Kohout, možná bych i já po roce 1989 mohl psát svou Píseň o dobrém člověku (tak zní titul Dreymanova fiktivního díla). Můj hodný estébáku, přihlas se! To jen k té pravděpodobnosti. Ale umělecké dílo přece nemusí opisovat život tak, aby se v něm poznala každá Brdečková.

Když se před časem objevila v ostravském archivu část spisu vedeného v osmdesátých letech na Jaromíra Nohavicu, kromě Karla Kryla jediného z písničkářů z doby normalizace, který si dokázal tehdejší masovou oblibu udržet i v porevolučních letech (což je fakt, s nímž se musíme smířit, byť bychom sebepřesvědčivěji argumentovali, jak by si takovou pozici mnohem spíš zasloužili nejen z občanského, nýbrž i – a především – z uměleckého hlediska písničkáři z okruhu Šafránu sedmdesátých let), na chvíli vznikla naděje, že se chce populární zpěvák dobrat podstaty svého tehdejšího selhání, že se chce s námi podělit o svůj příběh. Ta naděje zmizela velice záhy, ihned po publikování úryvků ze spisu. To, že se písničkář vrátil k dobře vyzkoušenému mlčení, umožněnému především morálním stavem české společnosti, která ještě nedospěla ani na práh reflexe komunistické minulosti, jistě – a s velkou dávkou pravděpodobnosti – můžeme přikládat nelichotivým odhalením zpěvákovy tehdejší předposranosti. Na druhou stranu ani mě netěší představa, že by z mé mravnosti měli vydávat počet mládežníci z Mladé fronty Dnes či některé z televizí. Jeho tehdejší motivy spolupráce s komunistickou policií nám tak zřejmě zůstanou utajeny. Je možné, že to byl opravdu jen obyčejný lidský strach, nepodložený žádnou skutečnou vážnou hrozbou? Vždyť Nohavica měl tehdy za sebou už i krátký zákaz veřejného vystupování a musel dobře vědět, že se svou oblibou u mladého publika představuje vůči režimu silného protihráče. Nebo snad pouze přízemně bažil po slávě na trampských Portách a vzorně plnil zadání estébáků jen za to, že nakonec přece jen směl vystupovat? Byl hlavním motivem donašečů strach, vlastní prospěch, nebo obyčejná závist? Jsou zahanbení a ztráta lidské důstojnosti tak obludné, že ani po dvaceti letech nedokáží lidé pohlédnout sami sobě do očí? Měli bychom o tom něco vědět, podobné zkoušky se mohou v budoucnu opakovat, jak se to zdá v současné unijní perspektivě nepravděpodobné.

Časopis Babylon ve svém posledním čísle uvedl o jiných populárních kolaborantech s někdejším režimem, pánech Lambertovi a Tošovském, že jejich lidská hodnota se blíží nule. Inu, kdos bez viny… Přede dvěma tisíci lety chodil Palestinou jeden vlasatý a vousatý muž a dobové zprávy se shodují v jednom: příliš se nezajímal o slušné, spořádané občany, ale těm, kteří ve svém životě selhali a přišli o lidskou důstojnost, přinášel dobrou zvěst: Ještě je čas poslepovat svůj život dohromady, začít si vážit sama sebe, proměnit své smýšlení o světě. Přestože se stal záhy obětí modloslužebnictví, jeho myšlenky byly natolik silné, že na jeho řečech a osudu vyrostla z významné části celá euroatlantická civilizace.

Vybudujme národní paměti její ústav, ale nedopusťme, aby se z něj stal pohrobek kádrových oddělení komunistické strany a estébáckých archivů zneužívaných – ať už vědomě či z naivity – v intencích shodných s původními záměry jejich tvůrců. Tu paměť potřebujeme ze všeho nejvíc. Ústav už méně a munici pro boj se spoluobčany, kteří ve svých životech fatálně selhali, dnes už ze všeho nejmíň. Munice má totiž onu záhadnou vlastnost, že většinou končí v rukách lidí zvláštního ražení.

A pokud jste tak dosud neučinili, nezapomeňte se podívat na Životy těch druhých.

Ladislav Šenkyřík (1957) je překladatel, za komunismu vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Alena Wagnerová: Ještě o Karlu Kosíkovi

Lukáš Jelínek: Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Pavel Šaradín: Je třeba revidovat dějiny?


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.