Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > Soňa Čechová

Soňa Čechová

(9. 9. 1930 – 4. 3. 2007)

Oslavovat Soňu Čechovou není třeba. Sama sobě a i svému synovi Vladovi postavila pomník prací pro česko-slovenské vztahy. Pokud budou žít generace, pro které bude Československo něco znamenat, její práce nebude zapomenuta. V době, kdy se rozpadalo, rozhodla se angažovat pro udržení dobrých vztahů. Podílela se na vytvoření Československého duchovního parlamentu, parlamentu nepolitického, „pouze“ občanského sdružení. V něm se v různých českých i slovenských městech vedle diskusí o obecnějších tématech prosazovaly konkrétní věci: možnost studovat v druhé zemi za podmínek studentů domácích, plánovala se kulturní setkání, divadla, výstavy, ale i silvestry na hranicích. Mosty zprostředkovávaly i nabídky těch, co si chtěli na léto vyměnit chaty a domky nebo společně trávit dovolenou. Kvůli příliš vysokému poštovnému Soňa zorganizovala posílání balíků novin pomocí řidičů autobusů. Jen málokdo dokázal odolat její žádosti, aby například na Florenci v Praze vyzvedl zavazadlo pro českou část Duchovního parlamentu.

K tomu, že dokázala obsáhnout kulturu dvou národů, byla determinována dvakrát. Dětstvím a studiem na Karlově univerzitě a plněním odkazu syna Vladka, který zahynul při autonehodě roku 1994. Ten v roce 1991 přišel s nápadem založit Mosty – jako most mezi Čechy a Slováky. V záplavě nových časopisů se to zdálo nereálné, ale Soňa sama sobě dala úkol a s nasazením (včetně investování vlastních peněz) se jí podařilo časopis udržet. A neslevit z cílů. Krátce před tím, než zemřela, mluvila jsem s ní po telefonu. Prvním – nebo posledním? – co mi říkala, bylo, že se podařilo získat dotace, takže existence Mostů je nejméně na rok zajištěna.

Myšlenku Československa jako výjimečného státu se jí podařilo rozvíjet i tím, že začlenila Mosty i Duchovní parlament do visegrádského kontextu. I proto rozšířila okruh spolupracujících o autory z těchto zemí a každoročně je svolávala do Luhačovic. V roce 2006 založila Cenu Vlada Čecha pro ty, kteří „zůstali věrni novinářské cti a vysoké úrovni novinářské tvorby navzdory pokušením doby“.

Zdrojem energie bylo přesvědčení, že to, co dělá, je správné. A tomu podřídila posledních patnáct let svého života a pro to získala i manžela, poslední lásku svého života, Thea Műnze, který měl pro její práci laskavé porozumění.

Narodila se v Bratislavě ve významné, vysoce intelektuální evangelické rodině, ve které se scházely přední osobnosti kulturního života tehdejšího Slovenska. V Praze na studiích poznala českou avantgardu, začala číst F. X. Šaldu, viděla hry Voskovce a Wericha, později studovala v Bratislavě rusistiku a zároveň už překládala. Za překlad knihy Alexeje Remizova Sestry v kríži dostala v roce 1968 Cenu Jána Hollého. Jako redaktorka nakladatelství Tatran pomohla vydání Pasternakova Doktora Živaga roku 1969 v překladu Zory Jesenské. Tak se i většina českých čtenářů několika generací seznamovala s velkým ruským románem prostřednictvím slovenského překladu. Právě kvůli tomu činu mohla pak překládat pouze pod vypůjčenými jmény; pracovala ve zdravotnictví při evidenci pacientů.. Vychovala syna Vladka a dceru Martu. Po převratu nastoupila do obnoveného Kulturního života, do kterého kdysi psala.

Po Vladově smrti se stala hlavní a občas i jedinou vydavatelkou Česko-slovenského týdeníku Mosty. Dělala to tak dobře, že časopis získal v roce 2000 ocenění prezidentů Kováče a Havla. Ona sama o dva roky později státní vyznamenání České republiky Za zásluhy a v roce 2004 novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.

Kde brala energii a jak to dokázala, na to se již nezeptáme. Škoda, potřebovali bychom to vědět, abychom mohli pokračovat v jejím díle.

Jiřina Šiklová

Obsah Listů 2/2007

Související články

Marek Toman: Básně a překlady

Antonín Přidal: Básně

Josef Mlejnek: Breve a jiné básně


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.