Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 2 > Xenie Klepikovová: Přítelkyně Kafkovy Mileny

Xenie Klepikovová

Přítelkyně Kafkovy Mileny

Milena Jesenská měla těžký osud a v osobním životě jen krátká šťastná období, po smrti se jí však dostalo velkého uznání, především proto, že si po několik let dopisovala s Franzem Kafkou a že se jeho dopisy zachovaly a byly v nekomunistickém světě vydávány. Zájem o Jesenskou ještě vzrostl, když Margarete Buber-Neumannová vydala knihu vzpomínek na léta společně prožitá v nacistickém koncentračním táboře v Ravensbrücku, kde se spřátelily. (Kafkova přítelkyně Milena, český překlad roku 1980 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers, v roce 1992 v nakladatelství Mladá fronta.) V padesátých letech byla Jesenská pro svůj rozchod s komunismem a kritický postoj k Sovětskému svazu orwellovskou neosobou, přesto o ní kulturní veřejnost věděla a v šedesátých letech se tabu začalo prolamovat: o Mileně Jesenské vyšlo několik článků, byla o ní dokonce uspořádána výstava a konečně mohl i v češtině vyjít překlad Kafkových Dopisů Mileně. Za normalizace se o Jesenské znovu nesmělo veřejně psát ani hovořit, ale po Listopadu už bylo možné vydat jak soubory jejích vlastních článků, tak studie či vzpomínky, které jí byly věnovány.

Jméno její o dva roky starší přítelkyně z mládí, pražské rodačky Alice Rühle-Gerstelové zná naproti tomu jen málokdo. Přitom to byla osobnost neméně pozoruhodná, která navíc publikovala převážně v němčině, přístupné podstatně větší čtenářské obci. Roku 2000 sice v nakladatelství Barrister a Principal vyšel český překlad jejího jediného beletristického díla, románu Pražský exil Hanny Aschbachové (také německý originál vyšel teprve roku 1984, tedy za více než čtyřicet let po její smrti), bohužel však u nás nevzbudil skoro žádnou pozornost, i když velmi zajímavě zachycuje situaci německých antifašistických uprchlíků a vůbec poměry mezi našimi levicovými intelektuály v polovině třicátých let. Je o to zajímavější, že podává svědectví o době před velkými moskevskými procesy a španělskou občanskou válkou, kdy už i mnozí dosud horliví zastánci komunismu začínali mít vážné pochybnosti, kterak je pod Stalinovým vedením tento ideál uváděn do praxe.

Zájem o Alici Rühle-Gerstelovou probudila Marta Marková letos vydanou biografií nazvanou Auf ins Wunderland: Das Leben der Alice-Rühle-Gerstel (Vzhůru do říše divů: Život Alice Rühle-Gerstelové). Můžeme jen litovat, že není napsána česky, autorka však měla pro rozhodnutí vydat ji v němčině své důvody. Zasadila ji do širokého spektra, shromáždila podrobné doklady od prvních záznamů o židovské rodině Gerstelů v pražském židovském ghettu až po rozmach její významné nábytkářské firmy v době mezi oběma světovými válkami. Většina členů této rodiny sice unikla holocaustu, přesto se po ní v Čechách jako by slehla země. Biografická práce Marty Markové líčí také podmínky a okolnosti posledních let života této pražské rodačky v mexickém exilu a vypráví o osobnostech, s nimiž se tam dostala do styku. Patřil k nim Lev Trockij a popsány jsou i okolnosti jeho vraždy roku 1940.

Život Alice Gerstelové, s nímž Marta Marková seznámí pražské zájemce 17. dubna v Rakouském kulturním fóru, rozhodně nebyl všední. Narodila se roku 1894 v Praze, v Drážďanech a v Praze navštěvovala lyceum a za první světové války pracovala nějaký čas jako dobrovolná zdravotní sestra. Pak začala studovat opět v Praze, nejprve na německém učitelském ústavu, později na univerzitě.. Studium filozofie a literatury dokončila v Mnichově jako žačka Alfreda Adlera. V roce 1922 se provdala za německého socialistu Ottu Rühleho, který byl o dvacet let starší. Rühle jako jediný v roce 1914 spolu s Karlem Liebknechtem hlasoval proti schválení válečných kreditů německé vládě, po válce patřil k zakladatelům Komunistické strany Německa, z níž ale byl ještě téhož roku vyloučen. Byl totiž jedním z nejostřejších kritiků sovětské podoby komunismu.

Manželé Rühlovi žili v Drážďanech, kde Alice vyvíjela intenzivní publicistickou, přednáškovou i osvětovou činnost, zaměřenou na spojení marxismu a individuální psychologie. Roku 1924 tam z výnosu svého věna spolu se svým mužem založila nakladatelství Am andern Ufer (Na druhém břehu), které vydávalo publikace o otázkách sociální psychologie a pedagogiky ve snaze o spojení individuální psychologie s marxismem; mnohé z nich se věnovaly také ženské problematice. V té době Alice patřila nejen k vydavatelům International Journal of Individual Psychology, ale úzce spolupracovala také s časopisem Die literarische Welt, který vydával Willy Haas.

V roce 1932, ještě před nástupem Hitlera k moci, který předvídali, odešli manželé Rühlovi do Prahy a Alice tu pak strávila čtyři roky, než v červenci 1936 následovala svého muže do Mexika. Tam už po několik let žila se svou rodinou Rühlova dcera z prvního manželství. Právě zážitky z těchto svých čtyř pražských let, kdy spolupracovala hlavně s deníkem Prager Tagblatt, pak už v Mexiku zpracovala ve svém zmíněném románu. V Mexiku se Rühlovi brzy dostali do kontaktu s Trockým a spolupracovali s ním mimo jiné i ve známé Deweyho komisi, která vyvracela lživá obvinění tehdy právě probíhajících moskevských procesů. Alice se díky svému jazykovému nadání dokázala s podmínkami exilu vypořádat lépe než její muž: přednášela na mexické univerzitě a překládala do španělštiny nejen z němčiny díla svého muže i dalších autorů, ale také z francouzštiny a angličtiny, z češtiny Karla Čapka, Ivana Olbrachta a básně Fráni Šrámka. Přeložila také několik libret k německým operám a operetám, dokonce i Sabinovo libreto k Prodané nevěstě. Španělskou verzi dueta Znám jednu dívku, ta má dukáty si v té době prý prozpěvovali chodci na ulicích hlavního města. Publikovala vlastní texty ve španělštině a v té době pracovala i na československém velvyslanectví. Ještě před válkou se podařilo opustit Evropu také dvěma jejím sourozencům.

Perspektiva, která se před světem ve čtyřicátých letech otevírala, kdy všechno ukazovalo na to, že po válce nanejvýš jen jedna totalita vystřídá druhou, připadala Alici bezvýchodná, proto se podobně jako Stefan Zweig v Brazílii rozhodla roku 1943 dobrovolně zemřít. Učinila tak několik hodin poté, co zemřel její muž na srdeční selhání, a nebyla to akce zkratová, ale dlouho a s rozmyslem připravovaná.

Biografie Alice Rühle-Gerstlerové není psána metodou literárněhistorickou, nevychází výhradně z psaných textů, i když autorka pro ni shromáždila a prozkoumala všechny dosažitelné dokumenty. Nezabývá se ostatně rozborem jejího, většinou odborného sociálně psychologického díla, ale právě jejími životními osudy v co nejširších souvislostech. Místa, kde Alice Rühle-Gerstelová či její rodinní příslušníci žili a zemřeli, autorka navštěvovala a prozkoumávala, dalo by se říci, že si je doslova ohmatávala. Nestačilo jí zjistit tu či onu adresu, musela dům nebo alespoň místo, kde v dané době stál, sama vidět, prohlédnout si ho. V Paříži, kde jsem ji při tom doprovázela a tlumočila jí, se šla podívat na místo, kde stával penzión, v němž žila a zemřela Alicina matka, na hřbitov Pčre Lachaise, kde byla pohřbena, podrobně zjišťovala, kdo se o její hrob staral a proč byl nakonec zrušen. Šla do domu spisovatele Georgese Duhamela, s nímž Alice byla spřátelena a u něhož za svých pařížských pobytů bydlela, navázala kontakt s jedním z jeho tří synů, hudebním skladatelem Antoinem Duhamelem, aby se ho vyptala, zda a co si o Alici pamatuje. Podobně prozkoumávala reálie pražské, vídeňské, drážďanské a ovšem i mexické, pátrala po dosud žijících svědcích, zkoumala vztahy mezi osobnostmi, s nimiž Rühle-Gerstelová přišla do styku, a z toho všeho pak vytvořila živý obraz konce 19. a první poloviny 20. století, doby, již Alice prožila velmi aktivně, jakkoliv v ní patřila – věřme, že jen dočasně – k poraženým.

Marta Marková: Auf ins Wunderland: Das Leben der Alice-Rühle-Gerstel, StudienVerlag, Innsbruck 2007, 532 s.

Xenie Klepikovová (1936) je nakladatelská redaktorka, překladatelka z francouzštiny a němčiny.

Obsah Listů 2/2007

Související články

Jiřina Šiklová: Soňa Čechová

Jiří Holý: Peter Glotz proti srsti

Knihy


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.