Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Jan Novotný: Spřízněni volbou: Egon Bondy a Josef Šafařík

Jan Novotný

Spřízněni volbou: Egon Bondy a Josef Šafařík

Šťastná náhoda či předzjednaná harmonie – šel jsem Grohovou a povšiml si nové pamětní desky (stojí za vidění) odhalené ke stému výročí Šafaříkova narození (11. 2. 1907) krátce předtím, než zemřel Bondy (9. 4. 2007). Mohl jsem uctít památku filozofů lépe než opětným přečtením knih, které mne kdysi tak okouzlily a oslovily? S radostí jsem viděl, že Útěcha z ontologie ani Sedm listů Melinovi neztratily nic ze své síly (či spíše já jsem neztratil schopnost jejich sílu vnímat). Nápad promluvit jedním dechem o Bondym i Šafaříkovi se ovšem může zdát bizarní stejně jako představa jejich setkání a debaty. Mají nesubstanční ontologický model a realita světa tvořená účastí společného něco víc než vášnivé zaujetí autorů pro svou myšlenku? Pozornému čtenáři neunikne rozdílná melodie obou knih, která jako by odpovídala odlišným typům osobnosti. Útěcha z ontologie je vlna střídající vzestupy a pády, závěr každé kapitoly zpochybňuje všechnu útěchu, kterou mohla poskytnout, a otvírá tak prostor novému vzmachu. Sedm listů Melinovi připomíná soustavný vzestup, nenarušený pochybami o směru a nadějnosti cesty. A přesto jsem už při dávném prvním čtení vnímal Bondyho i Šafaříka jako „bratry v otázce“, která byla i otázkou mou.

Kde je tady místo pro mě?

Mým největším zážitkem ze střední školy bylo to, co většina žáků, budoucí přírodovědce nevyjímaje, vnímá jako nudu: nauka o Newtonových zákonech, speciálně pak volný pád. Zaujalo mě, že je pravda, o níž žádný rozumný člověk nemůže pochybovat, jejíž hledání si lze osvojit a nalezení prověřit. Věřil jsem, že tato pravda sahá daleko za oblast padajících kamenů či obíhajících planet. Začátkem šedesátých let, kdy se hroutily ideologické jistoty, bylo takové poznání úlevou, myslím však, že tato úleva nebyla vázána na danou epochu a že ji zažívalo mnoho „Melinů“, lidí, kteří si za svůj obor působení vybrali přírodní vědy. I Einstein píše něco podobného.

Potom ale přišla deziluze. Co je mi tato pravda platná, mám–li něco rozhodnout? Mohu spočítat, kam doletí kulka vystřelená z pušky, ale mám vůbec střílet? Nebo vezměme šafaříkovskou otázku: mám stavět lanovku na vrchol hory, nebo její stavbě bránit? Jak se zdá, věda na některé otázky nestačí, je třeba i filozofie. Toto poznání bychom našli už u Sókrata a Platóna. Novověký vývoj vědy však vytváří past. Nejenže vědecká pravda neřeší lidské otázky, ona je dokonce vytlačuje za hranice reality. V přírodním světě, který se „řídí zákony“, není místa pro skutečnou volbu, ať už činu, či filozofie. Člověk se svou podstatou neliší od přírodního útvaru či stroje – až na to, že má nepochopitelný a nesmyslný luxus vědomí vlastní existence a s ní spojené svobodné vůle, což je však patrně jen bezmocným doprovodem „objektivního dění“.

Doufal jsem, že mí učitelé, ať už známí osobně či z knih, ať už ze světa vědy či filozofie, si jsou tohoto problému vědomi a znají aspoň cestu k východisku. Stále více jsem se však přesvědčoval, že pokud o problému vůbec mluví, podléhají iluzím nebo se uchylují k vytáčkám. Síla Útěchy z ontologie, plně se projevující již v prvních kapitolách, je především v otevřenosti, s níž autor odhaluje problém a – často sebeklamně maskovanou – neschopnost filozofů s jeho řešením byť jen pohnout. Jako první je vystaven výsměšnému zavržení svět vědy, „zajímavé perpetuum mobile ve formě krasohledu“, „hmota, která se kaleidoskopicky skládá a rozkládá“, přičemž „pitomost tohoto dění je omluvitelná jen tím, že hmota rozumu nemá“. „Výskyt člověka v tomto světě je absurdní“, což už není citát z Bondyho, ale z Šafaříka, i když by do Bondyho knihy dokonale zapadl. „Nestaví přírodověda,“ pokračuje Šafařík, „vyšší přehradu mezi člověka a svět, než to kdy činilo kterékoli náboženství?“

Diagnóza je tak u Bondyho i Šafaříka pozoruhodně shodná – podle Bondyho je v „materialistickém“ pojetí světa člověk otrocky závislý na substanci, kterou je neoduševnělá hmota, podle Šafaříka je „člověk, jak ho kreslí fyzika, prostě jednotné mínění pomyslného pana Elektrona o kterékoli věci světa“. Bondy ovšem nezůstává u nejprostší formy substančního modelu s neměnnými zákony. Probírá i možnosti vývojového a zdokonalujícího se světa a musí konstatovat, že posledním slovem každého modelu s neinteligibilní substancí je „absurdita bytí vůbec“. Důsledně uvažující myslitel se tak „dostává do situace, z níž existuje jediná záchrana. Touto záchranou je bůh.“ Ten může nabídnout svým bytostem i možnost ontologicky reálného podílu na běhu světa a spolupráce na svém díle. Bůh jako substance reality je námětem čtvrté, troufám si říci, že nejskvělejší kapitoly Útěchy z ontologie. Ta ukazuje, že přehodit své problémy na boha, „přifařit se k vyšší ontologické realitě“ není žádným řešením. „Lze tušit, že jak přírodovědecký, tak náboženský výklad života a světa je deformován, a to v jakémsi opačném, konkurujícím a navzájem se doplňujícím smyslu.“ Citovaná věta už zase není z Bondyho, ale z Šafaříka. Úvaha pokračuje: „Orthodoxnost náboženství záleží v tom, že mimo všemocného hybatele – Boha – neuznává prvků ostatních; ortodoxnost přírodovědy záleží v tom, že vedle dané látky a daných zákonů neuznává hybatele, ať by se nabízel v jakékoli formě.“

Souběžná četba obou filozofů tak odhaluje, přes rozdílnost osobností a stylu, až obdivuhodnou blízkost východiska i postupu. V jazyce Bondyho je kamenem úrazu všech pokusů dát člověku důstojné místo ve světě substanční model, popírající samou svou podstatou samostatnost jednotlivin. V Šafaříkově jazyce věda i náboženství upírají člověku (a všemu ostatnímu s výjimkou Boha) roli hybatele.

Jaký to má smysl?

Pominuli jsme ještě shodu, která souběžného čtenáře přímo udeří. Již na první stránce Šafaříkovy knihy se objeví problém sebevraždy. Uskutečnil ji umělec, společný přítel autora a přírodovědce, jemuž jsou listy adresovány. Popudem k nim je vysvětlit, proč v umělci „vyschla každá pohnutka k tvorbě, k životu“. Vlastní text Útěchy začíná větou: „Zvířata, tím méně rostliny a protozoa, nepáchají, jak známo, sebevraždu.“ Je to otázka smyslu, významu existence, která je pro Bondyho i Šafaříka primárnější než vysvětlení. (Šafaříkovu knihu jsem kdysi objevil v olomoucké univerzitní knihovně pod heslem „smysl života“..) Filozofie, která podřizuje jednotliviny substanci, jim buď smysl zcela upírá, nebo jej spatřuje ve službě substanci – jaký má však smysl samotná substance a proč se jí jednotliviny mají přizpůsobovat?

Přes společné východisko se ovšem cesty obou filozofů velmi rozcházejí. Přes shora citované posměšné výroky není Bondy nepřítelem vědy a techniky, jeho výsměch je adresován filozofům, kteří, řekněme to bondyovsky, spolkli vědecký svět i s navijákem. Záchranou nemá být zřeknutí se snahy o racionální, o vědu se opírající uchopení světa, ale naopak jeho prohloubení, vytvoření nesubstančního modelu, v němž se jednotlivinám (ve shodě s přirozeným lidským chápáním) dostává plné ontologické reality a svéprávnosti. Podle Šafaříka však „jest ještě břeh druhý, břeh reality, kam se (badatel) nesmí přepravit, má–li zůstat vědcem“. Řešením tedy není žádný model, žádná vědecká či nevědecká filozofie, ale účast na skutečnosti.

Bondy tak konstatuje, že žádná z dosavadních filozofií úlohu člověka ve světě nevysvětluje, odhaluje příčinu a – podle vlastního mínění – odvaluje tím balvan z cesty k řešení problému. Podle Šafaříka je řešením pochopení, že vysvětlit není co. „Není všemocných zákonů, bohů a ručitelů, kteří by svými věčnými předpisy činili ze života problém technický, problém početní, rozumový.“ Je zde těžké se vyhnout připomenutí ještě jednoho filozofa, který se zabýval obdobným problémem jako Bondy a Šafařík – Jana Patočky. Fenomenologie, jak ji vykládá v knize Přirozený svět jako filozofický problém, se blíží Šafaříkovi v tom, že uznává přirozený svět naší zkušenosti a činnosti za svět primární, a Bondymu v tom, že doufá v hlubší poznání dosažitelné racionální analýzou tohoto světa.

Máme s Bondym věřit ve vysvětlení a vítat snahy o ně, které se v posledních desetiletích projevují na půdě přírodních věd mnohem výrazněji než v době, kdy psal Útěchu? Nebo máme s Šafaříkem nahlédnout marnost takových pokusů, které, jak se zdá, nevedly zatím k ničemu lepšímu než k návrhům na lepší substanční model? (Anebo se máme smířit se substančním světem, což v případě jeho reálnosti není ani naše volba, ale diktát samotné substance?) Zatím (anebo provždy?) může (či musí?) o tom každý mít své vlastní mínění.

Jak ale odpovídají koncepce obou filozofů na primární otázku smyslu? Kouzelné perspektivy nesubstančního modelu Bondyho nezaslepily. Člověk zůstane vždy „omezen svou člověčskostí… Všechna blaha pasivní i aktivní povahy mohou být člověku jen k nudě, ne–li k utrpení. Rozšiřování moci baví velké děti, ne rozumné lidi. Zvídavost je krásná vlastnost, ale i zoufanlivá, když víme, že cokoliv poznáme, nic to na podstatě věci nemění. Zbývá snad láska… Jak dlouho ale bude člověk potřebovat k tomu, aby si ověřil, že nejdokonalejším aktem všeobjímající lásky může sice přát i mouše žít, ale nemůže bránit ani ptáku, aby ji hubil?“ Nakonec Bondymu zbývá naděje, že „samo žití lidského života má význam“. A to už je zase velmi šafaříkovské.

A bůh?

Přes všechny rozdíly zůstává oběma filozofům společný problém. Osvobozený člověk, jemuž není smysl upírán ani vnucován, by jej měl přece jen najít v něčem, co jej přesahuje a sbližuje nejen s bližními, ale i se světem. Bondy v kapitole, o níž by si přál, aby byla ilustrována Daumierem, zesměšnil filozofy a teology, nikoliv boha (později ho již píše s velkým B). V Úvaze o eschatologii si uvědomuje, že „ontologie má bez eschatologie uříznutou hlavu“, a snaží se najít přesahující smysl způsobem, kterým by byla „reflektována a zakoušena i velikost ontologické reality“, aniž by se tím zříkal ateismu. Nelze tu nevzpomenout na básníkův komentář (Magorovy labutí písně):

Pročpak mu říkáš vole
ontologické pole?
Tolik jsi zblbnul z lahve
že se bojíš říct: Jahve?

Nemyslím ale, že se Bondy bojí. Jak upřímně říká, „nezakusil jsem nikdy žádnou evidenci, která by byť jen ukazovala na existenci boží“. Na druhé straně připouští, že „ateismus není jediným logickým závěrem pro nesubstanční filozofii.“

A co Šafařík? Závěrem jeho práce se stalo Cestou k poslednímu, dílo, které 619 stránkami nerozčleněného a v kruzích vířícího textu připomíná obrovský bludný balvan, přenesený k nám odněkud z dálky. Na rozdíl od Sedmi listů, které si našly i v nepříznivých dobách své vyznavače, se zdá, že s Šafaříkovým odkazem se zatím nikdo nevyrovnal (já aspoň neznám komentář, který by byl díla hoden). Ústřední postavou je Ježíš (nikoliv Kristus, kterého z něj udělala církev), jehož na Golgotě opustily všechny mocnosti světa (patrně včetně nebeského Otce). Sedm listů je oslavou „slepého a neprůhledného života“, Cestou k poslednímu se dospívá k závěru, že život účastníka a ručitele se stvrzuje smrtí. Určujícím znakem pravého života je podle Šafaříka odmítání moci, jejíž modloslužbu spatřuje v judaismu, křesťanství i vědotechnice. Sókrates a Ježíš „svou smrtí patří životu, sobě, ne moci. Proto ať z tvé smrti nikdy neprofituje moc.“

Umění

Společným akordem problému sebevraždy Útěcha z ontologie i Sedm listů Melinovi začínají, společným akordem také končí. Poslední Šafaříkův list, nazvaný Provazolezec tančí, je oslavou umění, v němž je „pravá podoba naše, zachycující nás v naší posici na visutém laně“, po němž můžeme pouze kráčet do nevypočítatelného neznáma, nechceme–li zastavením ztratit rovnováhu. Podle posledních slov Útěchy „umění je takovým grandiózním obohacením veškeré kosmické skutečnosti, vytvořením tak podivuhodné ontologické úrovně, že si lze sotva představit, že by nějaká ontologická skutečnost mohla být bohatší než naše“.

Své nejhlubší slovo k filozofii řekl patrně Bondy ve svém – v nekrolozích bohužel dosti přehlíženém – uměleckém díle. Šaman, Mníšek, Hatto, Severin či Nepovídka jsou klenoty filozofie i literatury. Autor se dokáže ponořit do minulých i budoucích věků, aby v nich ústy a činy svých postav (nejen lidí, ale nakonec i jimi vytvořených nových bytostí) vedl zápas se světem i s Bohem. Nečetnými příklady těch, kteří si nenechali odcizit svou smrt, jsou u Šafaříka básníci: Mandelštam, který se nepokouší zalíbit Stalinovi, Rilke, který chce umřít bez utišujících injekcí, Gellner, který účtuje s blbostí světové války tím, že odhodí zbraň a odchází sám mezi fronty. Také Šafařík vložil část své filozofie do dramatických dialogů (zde si musím postěžovat, že pro třetí díl jeho spisů, slibovaný pod názvem Průkaz totožnosti už roku 1992, mám stále v knihovně prázdné místo). Spíše umělecký cit než filozofická urputnost vedou Šafaříka v eseji Rubato čili vyznání, nalézajícím podobnost mezi tvůrčí prací přírody a umělce v kontrastu se strojovostí techniky.

Šafařík i Bondy, každý po svém, pootevřeli okno do nesubstančního, k účasti vybízejícího světa, v němž stojí zato žít a vytrvat do konce.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2007

Související články

Leszek Engelking: Fakta ze života Bohumila Hrabala

Ondřej Slačálek: Evropský příspěvek k ukončení evro-panství

Jan Novotný: Pravidla a tvorba


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.