Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Zdeněk Novotný: Mezinárodní závazky, Ústava ČSSR a étos Charty

Zdeněk Novotný

Mezinárodní závazky, Ústava ČSSR a étos Charty

Když bylo před třiceti lety zveřejněno Prohlášení Charty 77, reagovalo na skutečnost, že Československá socialistická republika se zavázala k dodržování lidských práv v mezinárodních paktech stvrzených v Helsinkách roku 1975 a ratifikovaných na jaře roku 1976. Po úvodním konstatování tohoto faktu uvádí jeho text jednotlivé oblasti nedodržování a přímo porušování těchto práv: omezování svobody projevu, diskriminace a šikanování řady občanů, znemožňování práce v oboru, bránění ve studiu, přijímání a rozšiřování informací, omezování svobody náboženského vyznání, práva sdružovat se, svobodně opustit zemi, svévolné a nekontrolovatelné rozhodování představitelů moci, narušování soukromí, postih osob, které na tyto jevy poukazují.

Kdo si ještě pamatuje sedmdesátá léta, musí přiznat, že v tomto směru dokument Charty 77 neobsahuje ani slůvka nepravdy, přehánění či jen nadsázky. Vyjadřuje se věcně, střízlivě, slušně, nemá ani v nejmenším podobu nějakého štvavého projevu. V závěru autoři konstatují, že Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství, které se chce zasazovat o respektování občanských a lidských práv a které není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Není ani základnou k opoziční politické činnosti, nechce vytyčovat vlastní program reforem či změn, ale vést konstruktivní dialog s mocí.

Zdůrazňuje se tedy její zcela neideologický charakter. Znovu to připomněl i Petr Uhl v Právu z 9. prosince 2006 článkem Lidská práva nejsou žádnou ideologií. Přesto, navzdory těmto prohlášením, se iniciátoři Charty 77 objektivně dostali hned od počátku do konfliktu s mocí, ba dokonce s tehdy platnou Ústavou Československé socialistické republiky. Sama ústava měla totiž základ v ideologii (spíše pseudomarxistické).

Je otázkou dnes již těžko zodpověditelnou, kteří z pozdějších signatářů Charty 77 a do jaké míry si to tenkrát uvědomovali, avšak u autorů textu a prvních mluvčích J. Patočky, V. Havla a J. Hájka lze stěží předpokládat, že to nevěděli. Nemůže být náhodou, že Provolání Charty 77 se odvolává výslovně a konkrétně vždy jen na články shora zmíněných mezinárodních paktů nebo Všeobecné deklarace lidských práv OSN, a nikde v něm nenajdeme zmínku o zákonech, ba ani Ústavě Československé socialistické republiky. Všechna její nejvýznamnější ustanovení jsou podmíněna tím, že musí sloužit socialismu, nebo jsou přímo svázána s přívlastkem socialistický, a to v bojové konfrontaci s odlišným pojetím. Nic proti myšlence socialismu či socializaci určitých – nikoli nevýznamných – stránek společenského života. O nich ostatně mluví také T. G. Masaryk a E. Beneš, a to i ve vztahu k výrobě. Avšak socialismus v leninsko–stalinském pojetí minulého režimu znamenal především diktát centralizované moci stranického aparátu.

V úvodním Prohlášení Ústavy Československé socialistické republiky se praví: Společenské zřízení, za které bojovaly celé generace našich dělníků i ostatních pracujících a které měly od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce před očima jako vzor, stalo se pod vedením Komunistické strany Československa skutečností i u nás. Socialismus v naší zemi zvítězil!… shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu… Půjdeme dále ruku v ruce s bratrským Svazem sovětských socialistických republik… a zeměmi světové socialistické soustavy, jejímž je naše republika pevným článkem… budeme napomáhat k tomu, aby se všechny národy přesvědčily o přednostech socialismu, který jediný vede k blahu lidstva. V čele republiky stanula Komunistická strana Československa, osvědčený předvoj… zocelený v boji v době buržoazní republiky… pokus… reakce o zvrat tohoto vývoje byl odražen rozhodným vystoupením pracujícího lidu v únoru 1948… vykořisťování člověka člověkem je navždy odstraněno… budeme dále… upevňovat morální a politickou jednotu naší společnosti… střežit revoluční vymoženosti… Abychom utvrdili všechny dosavadní výsledky bojů… uzákoňujeme dnes tuto socialistickou ústavu naší republiky.

V Hlavě první, Společenské zřízení, stojí: Československá socialistická republika je socialistický stát… v jehož čele je dělnická třída… náleží k světové socialistické soustavě… Vedoucí silou ve státě je Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek… V tomto ideologickém duchu jsou formulovány i další články, týkající se konkrétních oblastí společenského života: Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu–leninismu… Stát a společenské organizace soustavně usilují o odstranění přežitků vykořisťovatelské společnosti ve vědomí lidí… Všichni občané a všechny organizace… dbají o plné uplatnění socialistické zákonnosti… I základní práva, na která dokument Charty 77 poukazuje nejdůrazněji, jsou v Hlavě druhé, Práva a povinnosti občanů, explicitně pojata ideologicky: Práva, svobody a povinnosti občanů slouží… upevnění a rozvoji socialistické společnosti… V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu… zejména také svoboda tisku… Občané jsou povinni… dbát ve všem svém konání zájmů socialistického státu… Vrcholnou povinností… je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. Nejinak je tomu s parlamentem a ostatními zastupitelskými orgány všech stupňů. Tehdejší Národní shromáždění (později Federální shromáždění) působí… k tomu, aby byly plněny úkoly socialistického státu. Prezident republiky, poslanec parlamentu, člen vlády, poslanec národního výboru musel složit následující slib: Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé socialistické republice a věci socialismu. Přestože tedy první článek ústavy výslovně říká, že Československá socialistická republika je socialistickým státem, což samo o sobě je už nadbytečné konstatování, museli všichni představitelé státní moci slíbit ještě věrnost věci socialismu. Tento v podstatě obskurní termín pak bylo možno vykládat zcela účelově, podle okamžité potřeby, takže kdokoli mohl být obviněn, že svými názory, postoji a činy ohrožuje věc socialismu. Pro slovenské činitele přibyl ve slibu ještě neméně obskurní termín odkaz Slovenského národného povstania.

Snad nejhorší však byla ideologizace právního systému (v Hlavě osmé, Soudy a prokuratura): Soudy a prokuratura… chrání socialistický stát, jeho společenské zřízení… celou svou činností vychovávají občany k oddanosti vlasti a věci socialismu, k zachovávání zákonů a pravidel socialistického soužití… Místní lidové soudy přispívají k upevňování socialistické zákonnosti, k zajišťování společenského pořádku a pravidel socialistického soužití. Soudci jsou… vázáni jedině právním řádem socialistického státu. Jsou povinni řídit se zákony a jinými právními předpisy a vykládat je v souladu se socialistickým právním vědomím (zvýrazněno autorem). Uvážíme–li, že mnohé zákony samy o sobě jednostranně sloužily politické moci a ne občanům (viz např. zákon na ochranu republiky nebo pozdější tzv. „pendrekový zákon“), a navíc měly být vykládány v souladu se socialistickým právním vědomím soudce, je až s podivem, že justičních obětí totalitního režimu nebylo daleko více. A naopak: lze se divit, že soudci, kteří figurovali v politických procesech minulého režimu, nejsou nikterak postihováni? Vždyť jejich jednání bylo nejen posvěceno, ale přímo vyžadováno nejvyšším zákonem této země, ústavou. Respekt k nějakým „abstraktním“, neideologickým lidským a občanským právům nebyl ničím jiným než čirou iluzí. Když tedy představitelé husákovského režimu podepisovali závazky vyplývající z mezinárodních paktů, dobře věděli, že je nedodrží.

Tuto neschopnost a hlavně neochotu režimu chartisté samozřejmě reflektovali. Současně si museli být vědomi toho, že prosazovat lidská a občanská práva jako něco nadčasového a nezávislého na jakékoli ideologii a politické moci znamená jít proti systému vládnoucímu tehdy ve velké části světa, což jim asi nedávalo příliš velké naděje na úspěch. Na druhé straně nikdy v celé historii lidstva porušování základních mravních a právních norem pod jakoukoli záminkou nebylo možné dodatečně účinně zdůvodnit a ospravedlnit. Signatáři Charty 77 šli vědomě do nerovného boje. Jejich odhodlání a dějinné okolnosti způsobily, že nakonec zvítězili. Étos Charty 77 však nespočívá v úsilí o vítězství nad zlem a ve vidině konečného úspěchu, ale v tom, že bez ohledu na očekávaný výsledek je nejvyšším mravním příkazem jednat sub specie aeternitatis.

Zdeněk Novotný (1949) je docentem filozofie na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Obsah Listů 3/2007

Související články

Jan Novotný: Před Chartou a po Chartě

Dušan Havlíček: Charta 77 a VONS v Listech

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.