Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl III. – Rock’n’roll v Národním

Vlasta Chramostová

… ještě po třiceti letech. Díl III. – Rock’n’roll v Národním

„Není to jen rock’n’roll,“ zněl první titulek zprávy o české premiéře hry Toma Stopparda Rock’n’roll. Konala se 22. února v Národním divadle. Citace ze hry „Vždyť je to jen rock’n’roll!“ zněla naopak pejorativně jako titulek jedné z prvních kritik. Kritička uznala, že hra se stane událostí sezóny. Uvedla také, že desetiminutový potlesk vestoje a volání Bravo! bohatě odměnily autora českého původu, když se při prvním představení v Národním divadle děkoval. Ovšem: „Ohlas premiéry byl sice bouřlivý, ale byl to aplaus spřízněného vybraného publika. Samozřejmě že Rock’n’roll není jen ,besídkou pro disidenty‘, ale jak na něj bude reagovat běžné publikum ,zlaté kapličky‘, je otázkou. Možná jako divačka přede mnou, která při úvodním koncertu vysílala na svém mobilu zoufalou SMS přítelkyni: Říkají ti něco Plastic People?“

Představení jsou od dubna vyprodána do konce sezóny. Anglická premiéra se stala taky úspěchem sezóny. Repríz nebylo mnoho, zato se na všech diváci bavili. Na druhém představení ovšem vstala paní v první řadě a vykřikla na Plastiky: „Já bych vás nechala zavřít i dneska!“ Na londýnské hudební scéně měla v loňském roce vedle Magdaleny Kožené z Čech největší úspěch skupina Plastic People. Rock´n´roll se chystají hrát v Německu, Polsku, Rumunsku, Švédsku, Finsku, na Islandu, v Srbsku i v New Yorku. V Čechách stačí, že jde o sovětskou okupaci, normalizaci, rok 1989 – a vězíme v traumatech až po uši. Přesný opak toho, co bylo hlavním rysem Charty 77. Tolerance. Stopparda zajímají ruské a české zkušenosti. Tady o ně nejde ani po třiceti letech. Ne všem. Hra je o komunistické minulosti. Doma se o ní sedmnáct let mluví. Ale náprava někdy k smíchu, většinou v nedohlednu. Není ani jasné, zdá se právě o téhle minulosti mluvit má. Máme se dívat dopředu a ne do zpětného zrcátka. Že jsou z toho hromadná neštěstí?

Rock’n’roll tedy není vůbec jen o rock’n’rollu. Je to poslední z autorových „politických“ her. Věnuje se Československu mezi léty 68 a 90. Klade ovšem i otázky aktuálnější. Týkají se dnešní Anglie. Dnešní Evropy. Marxe a komunismu. Hra nestuduje, komentuje. Taky to za to schytal, světový autor. „Patří k tvůrcům plodným a výrazným… K jeho nejhorším však patří právě tato novinka… připomíná některé nepatřičné úlety z let normalizačních… dokonce ještě zúženější prototypy naivních častušek let padesátých… Režisér Rajmont… se děj snaží tlumočit málem jako třeba Zápotockého hru Vstanou noví bojovníci…“ A všichni to schytají za „názorově jednostrannou orientaci činohry Národního divadla“. Snad by se člověk neměl pisatelům, kteří se lehce vypořádávají se sto let přitažlivou ideologií a neštěstím středoevropských národů, věnovat. V jedné věci mají jasno: všichni před nimi byli srabi nebo užiteční idioti.

Děj Rock´n´rollu se odehrává paralelně v intelektuálním prostředí v Cambridgi a v Praze. Přes české postavy Jana a Ferdinanda se podařilo sdělit diskuse, kterými jsme v disentu prošli. Jistě bylo představení pro nás pamětníky větším dobrodružstvím než pro nezasvěcené. Tak to bývá i se hrami Shakespearovými. Nové generace sledují děj, počítají mrtvoly jako v detektivce. Zasvěcenější čekají na „svůj“ verš toho či onoho překladu.

Podtitul dalšího článku: „Proč je zamlčena reflexe ,polistopadové‘ společenské skepse?“ Jenže hra končí v srpnu 1990 a jde v ní o příběhy generace rock´n´rollu. Kameny se valí na Prahu, na Strahově hrají Rolling Stones – a Stoppard končí. Představení v Praze začíná koncertem živých Plastiků – hrají před „hynaiskou“! A když nakonec vyjedou z podzemí na scénu, je to jeden ze silných zážitků. Satisfakce. Jejich, Charty i ostatních, co totalitu zaplatili léty věznění, pronásledování a diskriminace. Nedokážu nepřiznat, že jsme to byli my se Standou, kdo diváky zvedli. Plastici jsou zestárlí, ale buší do nástrojů stejně vášnivě, jako když jsem je slyšela poprvé ve stodole na Hrádečku – před třiceti lety. Jenže lépe, mnohem lépe.

Nepatřím ke generaci rock´n´rollu. Ale umím si představit, co znamenal. Pro nás byly osvobozující písně Ježka, Voskovce a Wericha. A jazz. Ještě dlouho zůstal zpěv Armstronga, Fitzgeraldové, Louisova trubka „naší“ hudbou. Dodnes. Za války jako holka jsem vnímala jazz jako nádherný nový rytmus. Teprve později jsem dopochopila, že nás oslovoval duch hudby, která provázela černochy z otroctví. V dospělosti jsme doma měli Třešňáka, Hutku, Karáska, Mertu. Ve Svobodné Evropě Kryla. V Moskvě Vysockého s výkřiky, volajícími po svobodě do nebes.

Kdo jiný než Praha měl uvést hru o moderních českých dějinách? A kde jinde než v Národním divadle? „Kdyby ničemu jinému, tak historické spravedlnosti bylo tímto gestem učiněno zadost.“ Mínil další kritik. – A to je málo? Pro Stopparda bylo nepochybně důležité, aby první uvedení jeho „české“ hry mimo Anglii se odehrálo v Praze. Byl dojatý, jak diváci reagovali.

Text je náročný. Vrstevnatý. Má velký časový i tematický záběr. Předpokládá vnímavost a znalosti. Ty ovšem česká společnost jako celek nemá – a zdá se, že ani nechce mít. V cizině o nás intelektuální kruhy věděly víc, než jsme věděli doma. „Autor zabodl nůž do toho, co žijeme,“ napsal přesně představitel hlavní role David Prachař. Podle mého režisér Ivan Rajmont s ním i ostatními kolegy – Švehlíkem v Maxovi, Hartlem v roli Ferdinanda, Miluší Šplechtovou v Eleonor, i v menších rolích s Pavelkou, Špalkovou či Benešem, s nasazením a inteligencí hledali, jak zprostředkovat nelehké postavy, dialogy a situace. Strhující scéna mezi Eleonor, profesorkou filozofie, která umírá na rakovinu, a jejím mužem Maxem, starým anglickým komunistou, je mistrovská. Je tu nenásilně propletena materialistická filozofie o neexistenci duše s velkou životní situací a intimní emocionalitou. Je mi líto těch, jejichž duše jsou tak okoralé a intelekty slabé, že ji nedocenili. Pro mne tu scénu hráli kolegové tak, že mi šel mráz po zádech. Byly i kladné kritiky. Přesto se přidružím k dramaturgyni Lence Kolihové–Havlíkové: „Asi jsem byla na jiné premiéře… A možná jsem také žila v jiné zemi, tu ,mou‘ totiž Stoppard vystihl bravurně.. A možná dnes žiju na jiné planetě, na které se ještě lidé zabývají tématy, smyslem, kontextem a myšlením.“

Před třiceti lety jsem Plastiky neznala. Zato proces s nimi byl i pro mne kapkou, kterou přetekl pohár vzdoru. Mladá hudební skupina, už zakázaná, neměla nadále hrát ani pro kamarády. Měla sedět v base. A přitom byla „nepolitická“. Režim jí byl u prdele, nic po něm nechtěla. Chtěli nosit dlouhé vlasy, kouřit máňu a pít pivo. Hlavně chtěli hrát svoji hudbu a žít po svém. Tloukli je bez důvodu za potrhanou občanku a za jejich pohrdání. Nikdo nikoho neinstruoval, co má po podpisu Charty 77 dělat… Já jsem už v říjnu 1976 uspořádala oslavu 75. narozenin Jaroslava Seiferta u nás za Muzeem. To byl začátek Bytového divadla Praha. Čtyři roky se je podařilo provozovat v bytech, na chalupách a v domcích odvážných majitelů. V Praze, v Brně, v Olomouci… Mnohem starší než Plastici, ale už stejně dávno zakázaná jsem neměla nadále ani v soukromí, pro přátele, říkat Seiferta, hrát Makbetha ani Pavlíčkovo monodrama o Boženě Němcové.

„Měli jsme úspěch v cizině, teď hrajeme v Národním divadle, v Národním muzeu a pořád nás někam zvou. No, je to boom!“ směje se Vratislav Brabenec, altsaxofonista, klarinetista a zpěvák The Plastic People of the Universe.

V poslední době mohl vzniknout dojem, že underground rovná se Chartě 77. Byl rozbuškou pro chování mnohých. Duchovními otci však byli a ducha Charty střežili jiní. Byli z nejstarších a už mnozí nejsou mezi námi. O těch příště.

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 3/2007

Související články

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech Díl II. Anticharta

Vlasta Chramostová: … ještě po třiceti letech. Díl 1.– Až po Kubáska?

Zdeněk Novotný: Mezinárodní závazky, Ústava ČSSR a étos Charty


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.