Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Václav Klusoň: Plýtvavá spotřeba – životní způsob moderního člověka?

Václav Klusoň

Plýtvavá spotřeba – životní způsob moderního člověka?

V povědomí mnoha lidí převažuje názor, že žijeme ve spotřební společnosti, v níž je co největší spotřeba hmotných statků a služeb cílem veškerého snažení. Na druhé straně jsou ovšem lidé, kteří jsou přesvědčeni, že vysoká spotřeba vede k plýtvání přírodními zdroji, ke znečišťování životního a přírodního prostředí, a jak se nyní světové vědecké forum vyjádřilo, i oteplování zeměkoule je s největší pravděpodobností způsobeno činností člověka. Tedy činností, která je zaměřena na spotřebu. Naskýtá se závažná a současně praktická otázka: jak a o kolik tuto nadměrnou spotřebu musíme omezit? Bohužel právě na tuto otázku dlužíme seriózní odpověď. Existuje vůbec? A budeme sami chtít si takovou otázku zodpovědět?

Vysoká spotřeba především znamená, že máme vysoké a nadměrné potřeby. Proto pokud chceme spotřebu omezovat, musíme své tužby a potřeby krotit. Nestačí jen říkat, že „spotřebitel je věčný kojenec volající po lahvi“ (E. Fromm) nebo že člověk je „strádající živočich“ (man is a wanting animal), jemuž stále něco chybí, něčeho se mu nedostává, něco potřebuje; že jeho potřeby jsou v podstatě neukojitelné (A. H. Maslow). Mnozí lidé jsou bohužel přesvědčeni o tom, že smyslem života je rostoucí spotřeba, že společnost má „… umožnit stálé stupňování spotřeby a že stupňováním spotřeby se vyřeší všechny problémy jak osobního žití, tak společenského soužití.“ (E. Kohák). Věc je poněkud komplikována tím, že právě neuspokojené, nikoliv uspokojené potřeby jsou hlavním motivátorem lidského jednání a že proces „objevování“ a uspokojování potřeb je, jak se zdá, nekonečný. Existuje jakási hierarchie potřeb, resp. převrácená pyramida – v jejím vrcholu jsou základní potřeby, jejichž uspokojení je podmínkou existence člověka. Až vyšší patra hierarchie jsou postupně obsazována vyššími a přirozeně též méně a méně nezbytnými potřebami, jejichž uspokojování obohacuje, často však i poškozuje naše životy. Na vytváření hierarchických struktur potřeb tohoto druhu mají velký vliv podnikatelé–inovátoři, kteří současně s technologickými a výrobkovými inovacemi probouzejí i nové potřeby. Jsou jakýmisi objeviteli stále nových a nových potřeb. Také díky nim, nebo především díky nim, hierarchie potřeb roste a větví se do stále větší šíře. Autorem tohoto postřehu byl J. A. Schumpeter, který každý větší podnikatelský úspěch svazoval s úspěšným probuzením nové potřeby. Přesvědčivých příkladů máme kolem sebe dost.

Není pochyb o tom, že uspokojováním svých potřeb se člověk seberealizuje. Jeho seberealizace se ovšem může ubírat jak dobrým, tak špatným směrem. Může podporovat, nebo také podkopávat zdraví, vzdělání, kulturní a mravní rozvoj, ohrožovat přírodu a ničit životní a přírodní prostředí. O tom, které potřeby a v jakém rozsahu bude uspokojovat nebo potlačovat, rozhoduje si každý jednotlivec sám. Nikdo mu v tomto ohledu nemůže nic nařizovat, může mu nanejvýš radit. Mnozí lidé, přestože dobře vědí, že jejich potřeby nejsou jen nadměrné, nýbrž přímo škodlivé, v takové spotřebě pokračují.

Faktory ovlivňující potřeby

Je zajisté mnoho faktorů ovlivňujících rozhodování lidí o tom, které potřeby budou v daném okamžiku uspokojovat. Potřeba není ovšem ještě spotřeba; abych si danou věc nebo službu mohl opatřit, musím mít v tržní ekonomice odpovídající prostředky, především peníze. Do prostoru mezi potřebami a spotřebou vstupuje tak koupěschopná poptávka. Její velikost závisí na velikosti důchodu, který mám k dispozici. To však nestačí. Předtím musím ze svého disponibilního důchodu vydělit tu část, kterou si v různých formách uspořím, a část, kterou vynaložím na spotřebu. Disponibilní důchod se tedy dělí na úspory a spotřebu. Je zajisté mnoho příčin, které ovlivňují lidí při jejich rozhodování o tom, jakou část disponibilního důchodu budou šetřit a jakou vynaloží na spotřebu. Spotřební modus existence, který dnešního člověka tolik ovládá, nepochybně působí k tomu, že větší část koláče si vykrojí pro spotřebu a menší si uspoří pro pozdější dobu. Otázku, zda si konkrétní osoba (domácnost) pro spotřebu vydělila příliš velkou, nebo naopak příliš malou část disponibilního důchodu, zda její spotřeba je plýtvavá, nadměrná, nebo naopak skromná, nelze apriorně zodpovědět. Kromě právě zmíněné velikosti disponibilního důchodu hraje roli hodnotová orientace jedince, jeho přináležitost ke konkrétní sociální skupině, věk, zdravotní stav, charakter prostředí, v němž žije, popřípadě stupeň existenčního ohrožení, jež na něho doléhá a mnoho dalších faktorů.

Věnujme se některým z nich. V zemích, které prošly transformací a privatizací, byli lidé v poměrně krátké době konfrontováni s nebývalé vysokou a pestrou nabídkou zboží a služeb, kterou dříve jen obdivovali při příležitostných cestách do zahraničí. Rovněž zcela zásadně se změnily prostředky komunikace, prudce se rozvinula doprava, turistika, otevřely se dosud nevídané možnosti cestování a trávení volného času v zahraničí apod. Kuponová privatizace a restituce zásadně změnily majetkové poměry některých osob a takto nabytý majetek, namísto aby byl ve finanční podobě transformován do úspor a posléze do investic, mnohdy směřoval především do spotřeby. Sklon k úsporám paradoxně snižují i kapitálové zisky různého druhu (zhodnocení finančních aktiv a nemovitostí), neboť lidé se pak cítí být lépe zabezpečeni proti různým rizikům a upřednostňují spotřebu namísto úspor. Významným činitelem ovlivňujícím velikost rozdílu mezi úsporami a spotřebou je věková struktura obyvatelstva. Většina příslušníků mladších generací ještě příliš nevnímá velikost rizik, jež přináší nemoc, stáří, průběh hospodářského cyklu, a proto holdují relativně vysoké spotřebě. Střední generace si již tato rizika více uvědomuje a vážněji zvažuje různé možnosti zajištění se proti těmto rizikům (např. různé formy soukromého zdravotního a starobního pojištění, v zahraničí někdy i pojištění proti nezaměstnanosti). Tato generace se však současně – poučena neblahými zkušenostmi z období transformace – obává, že by mohla být o tuto formu svých úspor při nízké úrovni ochrany vlastnických práv ze strany státu snadno připravena. Senioři, kteří si potřebu vytváření úspor nejvíce uvědomují, nemají většinou dost prostředků, které by si mohli uspořit. Jsou ovšem i lidé, kteří spoří a omezují svou spotřebu také proto, aby alespoň do jisté míry zajistili své děti a vnuky. V teoretických pojednáních o spotřebě a úsporách bývá zmiňován tzv. ricardovský princip ekvivalence, který vychází z toho – zjednodušeně řečeno –, že zadlužování státu, k němuž může docházet mj. v důsledku snižování daní, nemá žádný jiný efekt nežli jen odklad zvýšení daní na pozdější dobu.

Okázalá spotřeba

Čím vyšší státní dluh je, tím pravděpodobnější je zvýšení daní v budoucnosti. Prozíravý občan proto prostředků, které získal snížením daní použije k úsporám, ze kterých v budoucnosti bude hradit výdaje, jež mu ze zvýšení daňové zátěže vyplynou. Velikost spotřeby ovlivňují i rozvinuté finanční instituce, poskytující poměrně snadno a levně spotřební a hypotekární úvěry. Podle ČNB úvěry obyvatelstvu patří u nás k nejdynamičtěji rostoucím položkám aktiv domácích bank. Koncem roku 2005 činily závazky našeho obyvatelstva vůči bankám celkem 380 mld. Kč, což představovalo 12,8 % HDP. Domácnosti jsou po podnikové sféře druhým největším dlužníkem bank. Ve struktuře úvěrů domácnostem hrají rozhodující roli úvěry na bydlení (70 %); spotřebitelské úvěry dosáhly 20 %. Za povšimnutí stojí mimořádně vysoká meziroční tempa těchto úvěrů; u úvěrů na bydlení činil koncem roku 2005 nárůst 34,1 %, u spotřebitelských úvěrů pak 37,8 %. V naší stručné úvaze o faktorech ovlivňujících velikost spotřeby a úspor obyvatelstva nelze ovšem nezmínit reklamu, dotírající na spotřebitele ze všech sdělovacích prostředků. Často je bombastická, zavádějící a manipulující. To je ovšem všeobecně známá skutečnost, kterou zde není nutné rozvádět.

Vysoký sklon ke spotřebě je nepochybně obecným rysem současného civilizačního vývoje. E. Fromm vyslovil názor, že se moderní spotřebitelé mohou ztotožnit s rovnicí: jsem tím = co mám a co konzumuji. Vzato z tohoto hlediska je spotřeba součástí vlastnického modu existence. Tímto výrokem autor dobře vystihl jeden podstatný rozdíl mezi spotřebou dnes a spotřebou např. v první polovině dvacátého století nebo ve století devatenáctém. Tehdy nakupovat znamenalo koupit to, co vydrží, což nejlépe vyjadřovalo heslo: staré je krásné! Dnes je naopak těžiště ve spotřebovávání, nikoliv v zachovávání; nakupuje se pro vyhazování, aby se mohlo brzy nakoupit opět nové. Platí: nové je krásné! Lidé milují nakupování a konzum a příliš nehledí na to, co nakupují. „Člověk tržního charakteru postrádá vázanost k věcem, ke kterým je také lhostejný… záleží mu… jen na prestiži či pohodlí, které věci poskytují, ale věci samy pro něho nemají váhu.“ (E. Fromm). Erazim Kohák s odvoláním na Alberta Gora (1994) píše, že náš život zakládáme na konzumerismu a na přesvědčení, že „… stupňováním spotřeby překonáme všechny osobní i společenské problémy… že nesmyslnosti svých životů čelíme tím, že si ,jdeme něco koupit‘…. Jako všichni narkomani, obětujeme i my volný čas, lidské vztahy, záliby a i čest a svědomí té jediné potřebě: zajistit si další dávku své drogy – další nákup“.

Úroveň spotřeby nepochybně symbolizuje postavení, sociální status spotřebitele. To na samém konci 19. století mistrovsky vyjádřil americký ekonom Thorstein Veblen, který uvedl do oběhu od té doby již velmi známé termíny jako: okázalá spotřeba, plýtvavá spotřeba, okázalé trávení volného času apod. a na příkladech ukazoval, jak je dobrá pověst ve vysoce organizované průmyslové společnosti založena na majetku a na finanční síle a jak právě okázalá spotřeba i okázalé plýtvání statky a časem tuto pověst demonstrují. Obě složky tohoto životního způsobu bohatých byly již před sto lety téměř ekvivalentní.

Od té doby se mnohé změnilo, především trh luxusního zboží se stal masovějším, takže opravdu velcí boháči (miliardáři) a zbohatlíci jsou nyní postaveni před nesnadný úkol jak v nových podmínkách své obrovské bohatství demonstrovat. Být „okázalým“ spotřebitelem bylo před sto lety snadnější, než tomu je na počátku třetího tisíciletí. Samozřejmě ani zde lidská vynalézavost nezná meze. Lze se o tom dočíst mnoho zajímavého; tak např. některé velmi drahé produkty, dříve dostupné jen největším boháčům, mohou nyní získat i boháči nižších tříd, jako kupř. vozy Range Rover Sport, Bentley nebo Ferrari. Tyto vozy lze získat formou tzv. částečného vlastnictví – za vstupní poplatek ve výši asi 4300 USD a roční příspěvek okolo 23 650 USD lze tyto vozy zakoupit na 50–70 jízdních dnů v roce. Na silnici pak už nikdo nepozná, že nejste boháčem první třídy, který si mohl až dosud takové vozy výhradně dovolit. Selektivní majetková výstřednost má ovšem mnoho dalších forem. Vzdělání dětí na špičkových univerzitách, členství v exkluzivních klubech jsou jen dvěma z nich. Tak např. členství v newyorském Core Clubu přijde na 55 000 USD a na dalších 12 000 USD ročních příspěvků. Nové standardy vytyčil i ruský oligarcha Roman Abramovič, a to nákupem honosných sídel, lyžařských středisek a fotbalových klubů (za anglický klub Chelsea údajně zaplatil 400 mil USD, což je více než 10 mld. Kč). Poptávka po luxusním spotřebním zboží roste však nejen v tradičních rozvinutých zemích Západu, nýbrž i v Rusku, Indii, Brazílii a zejména v Číně.

Velké bohatství a okázalá spotřeba mohou ovšem být v podmínkách velkých majetkových a důchodových rozdílů nebezpečné, mohou vyvolávat nejen závist, nýbrž i sociální a politická pnutí. Reakcí na to je teď nový trend: okázalá spotřební abstinence. Levné ošacení, staré automobily apod. začínají být novými symboly „okázalé spotřeby“ ve společnosti, v níž již i početná střední třída žije v poměrném luxusu. Ovšem častějším, samozřejmějším a zejména pozitivním vyústěním velkého bohatství je filantropie v obecném slova smyslu; podpora školství, vědeckých institucí a sociálních zařízení, především prostřednictvím zřizování nadací, což vždy patřilo k dobrým tradicím právě té nejbohatší třídy Američanů. Např. Andrew Carnegie, jeden z nejúspěšnějších podnikatelů a největších boháčů posledních desetiletí 19. století, byl přesvědčen o tom, že nejlepším způsobem jak využít bohatství je věnovat je již během života obecnému blahu. Znám je jeho pozoruhodný výrok: „Člověk, který umírá jako boháč, umírá v hanbě.“ Na tuto tradici navazují i dnes mnozí velmi bohatí Američané. Podle nedávno zveřejněných údajů jejich dobročinné dary přesáhly v roce 2004 úroveň 2 % HDP! Např. na listině amerických dárců z období 2001–2005 zaujali první místo Gordon a Betty Moorovi (společnost Intel) s celkovou výší darů 7,05 mld. USD, druhé místo pak Bill a Melinda Gatesovi (Microsoft) s částkou 5,46 mld. USD. U nás dobře známý George Soros obsadil v tomto seznamu čtvrtou příčku s částkou 2,37 mld. USD. Ještě zajímavější je seznam největších nadací v USA a v Evropě. V něm na prvním místě dominuje Nadace Billa a Melindy Gatesových s hodnotou aktiv ve výši 28,80 mld. USD. Po přistoupení miliardáře Warrena Buffeta v loňském roce má tato nadace celkový majetek v hodnotě kolem 60 mld. USD (což představuje asi 45 % HDP České republiky v roce 2005!). Druhé místo patří britské nadaci The Wellcome Trust v hodnotě 18,82 mld. USD a třetí místo pak obsadila i u nás dobře známá Fordova nadace v hodnotě 10,69 mld. USD. Nelze rovněž nepřipomenout nadace a Institut pro otevřenou společnost Georga Sorose. Mnozí z těchto lidí dokonce ještě nedávno údajně vyzývali stát, aby jejich majetek byl zdaněn a stavěli se proti návrhům na zrušení majetkových daní. V této souvislosti nelze ovšem nezmínit ani největšího českého mecenáše Josefa Hlávku a jeho nadaci, která pracuje nepřetržitě již více než sto let (založena v roce 1904). Tyto příklady ukazují na to, že zde nejde o okázalost spotřeby, jako spíše o výjimečnost charakteru. Filantropie je pak takovým způsobem života, v němž „modus mít“ vniká do „modu být“.

Tím jsme ovšem v odpovědi na naši úvodní otázku příliš nepokročili. Ukázali jsme si však, že nadměrnost, okázalost či plýtvavost spotřeby je jedním ze zrcadlových odrazů majetkových a důchodových nerovností mezi jednotlivci a sociálními skupinami a že spotřeba jako taková vypovídá o sociálním postavení spotřebitele. Důchodové a majetkové rozdíly jsou však inherentní součástí tržní ekonomiky a jako takové nemohou být zcela nebo v podstatné míře odstraněny. Mohou však být zmírněny, především sociálními dávkami, fiskálními nástroji, v mimořádných případech i majetkovými postihy na jedné straně a filantropickými aktivitami zámožnějších lidí na straně druhé. Za předpokladu ochoty takové nástroje uplatňovat je možno spotřební modus existence dostat poněkud pod kontrolu rozpočtového omezení.

Pohledy makroekonomie

Makroekonomický pohled na spotřební způsob života poskytuje další možnosti jak postihnout a hodnotit širší dopady tohoto společenského jevu nejen v rámci domácností, nýbrž i firem, vládních institucí a dalších organizací, včetně dopadů na mezinárodní toky kapitálu. Případné financování domácí spotřeby, resp. deficitu domácích úspor pomocí zahraničních investic naznačuje, že domácí spotřeba je nejen nadměrná, nýbrž zejména dlouhodobě neudržitelná. Makroekonomická analýza spotřeby tak ukazuje, že spotřební modus existence má nejen národní, nýbrž i nadnárodní dimenze a limity.

Makroekonomická analýza pracuje s agregáty typu: hrubý domácí produkt, celkové úspory, tvorba fixního kapitálu, celková spotřeba, agregátní poptávka a z toho odvozenými ukazateli, jako jsou zejména míra úspor, míra investic, míra spotřeby a další. Ukažme si nyní, jak silná z těchto hledisek je orientace na spotřebu v ČR. Začněme nejprve s ukazatelem míry investic, která měří tu část HDP, jež nejde do spotřeby, nýbrž zvyšuje tvorbu fixních aktiv. V roce 2004 činila 27,3 %, což bylo hodně nad průměrem jak EU–25 (19,3 %), tak EU–15 (19,2 %) a tím přirozeně nad hodnotami většiny členských zemí Unie. Vyšší hodnoty míry investic vykazovaly pouze Estonsko (29,4 %) a nepatrně vyšší Španělsko (27,9 %). Pro srovnání dodávám, že v USA činila v roce 2004 míra investic 19,6 %, v Číně 46 %.

Zdrojem investic jsou úspory, jež představují tu část HDP, která není použita na spotřebu, a míra úspor, jako jejich podíl na HDP, nás pak informuje o jejich rozsahu. V ČR činila v roce 2004 míra úspor 22,4 %, což sice stále ještě bylo nad průměry skupin zemí EU, avšak počet zemí, za nimiž jsme zaostávali, byl již větší; kupř. Nizozemsko – 25,6 %, Švédsko – 23,9 %, Belgie – 23,5 % a další. Pro srovnání s mimoevropskými zeměmi uveďme velmi nízké úspory USA (13,8 %) a naproti tomu velmi vysoké úspory v Číně (50 %). Míra úspor v České republice dlouhodobě klesá. Příčinou jsou klesající úspory domácností, resp. jejich rostoucí spotřeba. V období 1995–2003 převažoval sklon domácností ke spotřebě a míra úspor (podíl úspor na disponibilním důchodu) poklesla z 14,2 % v roce 1995 na 7,9 % v roce 2001. Od roku 2002 se míra úspor pohybuje mezi třemi a deseti procenty. Domácnosti se stále více zadlužují; podle informací ČNB je toto zadlužování soustředěno zejména do vysokopříjmových domácností. Úvěry poskytované obyvatelstvu patří k nejdynamičtěji rostoucím položkám aktiv domácích bank; jejich růst se za posledních pět let zvýšil asi o 11,6 procentního bodu na 34 % v roce 2005. Rovněž deficity státního, resp. veřejných rozpočtů přispívají ke snižování celkových úspor (deficit veřejných rozpočtů, který v r. 2004 činil 153 mld. Kč, což bylo 6,2 % HDP, se však v roce 2005 snížil na 97,7 mld. Kč, a tedy na 3,3 % HDP). Z toho všeho plyne, že výpadek v tvorbě úspor musí být financován zahraničními úsporami v podobě zahraničních investic. Tomu nasvědčují i deficity platební bilance (v roce 2004: 167,3 mld. Kč, v roce 2005: 61,7 mld. Kč), vysoké objemy přímých zahraničních investic (2005: 137,9 mld. Kč) i růst zahraničního zadlužování (zahraniční dluh k 31. 12. 2005: 1125,9 mld. Kč). Konsolidovaný státní dluh činil k 31. 12. 2005 762,1 mld. Kč. (Prameny: A. Kadeřábková a kol.: Ročenka konkurenceschopnosti ČR 2005, ČSÚ, IMF, OECD, ČNB).

Tyto údaje vypovídají o rostoucí spotřebě a trendu nedostatečné tvorby domácích úspor vzhledem k velikosti investic, jež jsou na rekonstrukci a modernizaci zapotřebí. I když tyto trendy nejsou u nás zatím dramatické, přesto bude dlouhodoběji nezbytné položit větší důraz na rychlejší vytváření domácích úspor a na snižování některých složek celkové spotřeby a rozvíjení spotřebního způsobu života společnosti poněkud přibrzdit.

USA – spotřební velmoc

Nedostatečná tvorba úspor není tedy ani zdaleka problémem České republiky. Zemí, která nejvíce holduje spotřebě a která je současně nejsilnější a nejrozvinutější zemí světa, jsou Spojené státy americké, v nichž spotřební modus existence triumfuje.

Především nutno upozornit na velké disproporce mezi hrubými úsporami a hrubými domácími investicemi; domácí úspory totiž ani zdaleka nepostačují pokrýt potřebné investice a mezera mezi nimi v roce 2004 obnášela bezmála 700 mld. USD. O žádný náhodný deficit úspor nejde, neboť se vyskytl již v roce 1990 a od té doby narostl pětkrát, zatímco hrubý domácí produkt vzrostl jen dvakrát. Tyto každoročně se zvyšující deficity musejí být financovány zahraničním kapitálem především v podobě nákupu amerických státních dluhopisů. Svědčí o tom i publikované údaje o zahraničních kapitálových tocích; např. hodnota zahraničních finančních aktiv USA v roce 2004 činila 1440 mld. dolarů a od roku 1997, tj. za sedm let, se zvýšila více než desetkrát, zatímco americké investice v zahraničí činily v r. 2004 jen 865 mld. dolarů. Finanční analýzy naznačují, že problémem není jen nízká úroveň úspor, nýbrž i to, že investice nesměřují ve větším rozsahu do produktivních aktiv, na podporu vývozních odvětví, což by vzhledem k trvalým deficitům obchodní bilance bylo žádoucí.

Financování vysoké domácí spotřeby zahraničními úsporami je zřejmé i z deficitů obchodní a platební bilance, i deficitu federálního rozpočtu a nárůstu federálního dluhu. Zde však nutno poznamenat, že deficit federálního rozpočtu, který činí asi 3,5 % HDP, ani státní dluh s podílem 63,7 % HDP nejsou nijak nepřiměřeně vysoké a pohybují se slabě nad hranicí maastrichtských kritérií. Přitom podíl státního dluhu na hrubém domácím produktu se od roku 1960, tedy bezmála za půlku století, zvýšil jen o 7 %! Pozoruhodný je velmi nízký podíl celkových výdajů federálního rozpočtu na HDP – okolo 20 %, souhrnné výdaje všech rozpočtů (tzn. i rozpočtů státních) činí okolo 36 %, což je stále hluboko pod úrovní angažovanosti státu většiny průmyslově vyspělých zemí.

Zvláštní kapitolou americké spotřební politiky jsou výdaje na osobní spotřebu, jejichž podíl na HDP činí kolem 70 %. Růst spotřebních výdajů byl vyšší nežli růst disponibilních osobních důchodů a osobní úspory (resp. úspory domácností) klesly v roce 2005 asi na třetinu úrovně roku 1990. Podíl osobních úspor na disponibilním důchodu se snížil ze 7 % na 1,2 % (podle některých odhadů klesl v roce 2006 téměř na nulu). Domácnosti se však stále zadlužují, jak o tom svědčí podíl výdajů na obsluhu dluhu domácností na disponibilním důchodu, který vzrostl z 11,9 % na 13,3 %. Americké domácnosti spotřebovávají stále více, stále více se zadlužují a téměř vůbec již nespoří.

Na tomto vývoji se nepochybně podepisují hypotekární úvěry na bydlení. Uvažme, že jejich výše představovala v roce 2004 podíl na HDP ve výši 68,8 % a že jejich nárůst byl ve srovnání s rokem 1990 více než trojnásobný! Význam tohoto segmentu úvěrového trhu je pro americkou ekonomiku z evropských hledisek mimořádný. Růst a prosperita hospodářství vyhánéjí ceny domovního majetku nahoru a ten pak tvoří hlavní součást aktiv většiny amerických domácností. Majitelé domů se při hospodářském vzestupu cítí být lépe zabezpečeni, a proto i méně spoří, spíše nespoří vůbec a dále se zadlužují. Banky pak ochotněji takto jištěné úvěry poskytují. Nízké úrokové sazby podporují výstavbu a růst trhu nemovitostí (nízké úrokynižší stavební nákladylevnější hypotékyzvýšená poptávkarůst cen nemovitostí), což utvrzuje občany v přesvědčení, že již není třeba tolik šetřit, že je možno se dále zadlužovat. Možno to říci také tak, že zhodnocování domovního majetku podkopává sklon ke spoření obyvatelstva. Hospodářský pokles by pak měl právě opačné důsledky a situaci mnohých amerických domácností by velmi zkomplikoval; zadlužení občané by dluhy spláceli obtížněji a pro úspory by jim zdroje chyběly. Jejich jedinou nadějí je proto trvalý ekonomický růst, stále rostoucí spotřeba a tím i zadlužování – s hospodářským poklesem se lidé nacházející se ve spotřební pasti jen velmi těžko vyrovnávají.

Vysoká vnitřní spotřeba, resp. nedostatečná tvorba úspor uvnitř americké ekonomiky, vyvolává ovšem velké problémy i na mezinárodním trhu kapitálu. Světová tvorba úspor a jejich nabídka jsou nyní mimořádně vysoké a jejich zdrojem jsou především Čína, Japonsko a země vyvážející ropu. Vysoká nabídka těchto zdrojů je přirozeně příčinou relativně nízkých úrokových sazeb a vysoká poptávka po dolarech příčinou toho, proč je dolar silný, proč zahraniční kapitál je pro Američany levný, a proč tedy své deficity tímto způsobem poměrně snadno řeší. Zajímavá je i další otázka: proč věřitelské země svůj kapitál neinvestují v USA formou kapitálových účastí, především nákupem amerických akcií (čímž by se mohly přímo podílet na prosperitě amerického podnikání), nýbrž nákupem amerických dluhopisů? Některé studie, které globální kapitálové toky analyzují, na tuto otázku odpovídají poměrně přesvědčivě: převážnou část úspor – zejména asijských zemí – „obhospodařují“ centrální banky, které úvěrová rizika tolik netrápí (jako by tomu bylo u komerčních bank). Jejich hlavním hlediskem je stabilita měny, a proto udržují velké devizové rezervy, aby mohly případně ve prospěch svých měn včas intervenovat. Zní to možná poněkud paradoxně, avšak udržitelnost amerického deficitu úspor zřejmě závisí právě na tom, zda banky věřitelských zemí budou americké dluhopisy denominované v dolarech kupovat, či nikoliv. Podle jedné studie činily měnové rezervy držené světovými bankami v roce 2005 okolo 4 trilionů USD, z toho byly tři čtvrtiny v Asii. Nákupy amerických dluhopisů zahraničními bankami, převážně asijskými, ukazují na to, že americký Federální rezervní výbor (Federal Reserve Board) je možná do jisté míry – pokud jde o výši úrokových sazeb – rukojmím těchto bank. Pokud by zejména asijské banky začaly od nákupů amerických dluhopisů ustupovat, např. proto, že by rizika z poklesu dolaru považovaly za více pravděpodobná, potom by to ovšem nepostihlo jen USA, nýbrž i země, jako je Čína. Pokles dolaru by tam mohl vyvolat inflaci a tím narušit vnitřní stabilitu. Zatím je to málo pravděpodobné, a proto ani odpovídající reakci Spojených států na vysokou spotřebu a nízké úspory nelze očekávat. Dokud totiž bude mít k dispozici levný zahraniční kapitál, nebude asi nic vážnějšího podnikat. Nám mezinárodní finanční instituce (často oprávněně) vytýkají, že nepostupujeme dost rychle s reformami v oblasti sociální, zdravotnictví a starobních důchodů. Nevšiml jsem si však, že by instituce jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond se stejnou vehemencí apelovaly na USA, aby konečně omezily nadměrnou spotřebu. Asi je tomu tak proto, že tyto instituce samotné jsou až příliš hluboko ponořeny ve spotřebním modu existence… (Prameny: U. S. Census Bureau IMF, OECD, The Economist).

Čína – velmoc v úsporách

Bohaté Spojené státy (pokud jde o velikost HDP na obyvatele) mají v chudé a přitom velmi mocné Číně nepříjemného partnera. Jak může chudá velmoc ohrožovat velmoc bohatou? Čína, s podílem HDP na jednoho obyvatele ve výši 1518 USD, s mírou úspor téměř 50 % a hodnotou GINI–koeficientu 40,3, se na poli mezinárodních financí a obchodu utkává s USA, které sice měly v roce 2004 uvedený podíl HDP více než pětadvacetkrát vyšší (39 653 USD), avšak s mírou úspor necelých 14 % a přitom s téměř identickou nerovností v důchodech (GINI–koeficient: 40,8). V čem tedy síla chudé Číny spočívá?

Vzhledem k vysokým úsporám a nízké spotřebě (podíl výdajů na konečnou spotřebu na HDP činil v roce 54.3 % proti podílu USA ve výši 85,7 %) je Čína největším vývozcem kapitálu, který směřuje převážně do USA. V polovině roku 2005 měla 711 mld. USD devizových rezerv. Při míře úspor ve výši necelých 50 % HDP a míře investic 46 % HDP zaznamenala tato země přebytek úspor 4,2 % HDP, který se podle některých prognóz má v nejbližší budoucnosti zvýšit dokonce až na 10 %. Rovněž platební bilance vykazovala v roce 2005 přebytek představující více než 7 % HDP, stejně jako přebytek obchodní bilance ve výši téměř 6 % HDP. Očekává se, že vzhledem k určité „přeinvestovanosti“, k níž v minulosti v některých odvětvích došlo, se v budoucnosti dovozy technologií a zařízení poněkud sníží, čímž by se ovšem přebytek obchodní bilance dále zvýšil. Vysoká tempa růstu ekonomiky jsou všeobecně známá; v roce 2004 se HDP oproti roku 2000 zvýšil na 141,4 %. Ještě rychlejší byla tvorba hrubého fixního kapitálu, který v roce 2004 oproti roku 2000 vzrostl téměř na dvojnásobek (199,7 %) a za desetiletí 1994–2004 téměř na čtyřnásobek (386,4 %).

K celkovým úsporám přispívá vysoká spořivost obyvatelstva; míra úspor domácností (podíl úspor na disponibilním důchodu) činí v posledních letech kolem 25 %! (Připomeňme si, že v USA se hodnota tohoto ukazatele blíží nule). Bohatí šetří více nežli chudí a míra nerovnosti důchodů je již stejně vysoká jako v USA. Na vysokou míru úspor obyvatelstva má vliv řada faktorů, zejména faktory demografické: růst počtu dělníků (migrace z venkova do měst), politika jednoho dítěte – rodiče již nemohou tolik spoléhat na to, že se o ně ve stáří a v nemoci děti postarají. Dalším faktorem je velmi slabá sociální síť, včetně sociálních důchodů, které pobírá jen asi 120 mil. obyvatel. Zdravotní péče je drahá, příspěvky státu a firem velmi nízké, soukromé pojištění nerozvinuté. Na vzdělání stát údajně vynakládá méně než Thajsko, Malajsie či Indie (kolem 2,3 % HDP). Jako další příčina nízké míry spotřeby se uvádí nerozvinutost spotřebitelských úvěrů. Proto tedy lidé v Číně tolik šetří.

Na celkových finálních úsporách se podílejí i vláda a podnikatelský sektor. Pro čtenáře může být překvapením, že Čína si vydržuje poměrně velmi malý stát; podíl výdajů (22 %) a podíl příjmů (20 %) státního rozpočtu na HDP patří totiž k nejnižším ve světě! Podíl výdajů je – jak jsme viděli – stejný jako podíl výdajů federálního rozpočtu USA. O sociálním státu nemůže být ani řeči a není jasné, zda jeho budování v programu současné vládní garnitury, resp. Komunistické strany Číny, vůbec je. V jedné analýze čínské ekonomiky si dokonce můžeme přečíst, že i uvedený odhad výdajů státního rozpočtu je zavádějící, protože stát na zboží, službách a mzdách utrácí jen kolem 13 % a zbytek, tj. kolem 9 %, jsou fakticky jakési zastřené úspory, směřující v podobě investic do infrastruktury a v podobě dotací do státních podniků. Alespoň části těchto úspor by údajně mohlo být v budoucnosti použito pro zvýšení sociálních výdajů a výdajů na školství a vzdělání.

Značné úspory vykazuje podnikatelský sektor v podobě poměrně rychlého růstu zisků díky nízkým úrokovým sazbám, rostoucí produktivitě a krácení sociálních výdajů podniků.. Proto jsou čínské podniky dokonce většími spořiteli než domácnosti. Není ani divu; neplatí dividendy, dokonce snad ani odvody státu, a své úspory investují do fixního kapitálu uvnitř podniků (tzv. samofinancování rozvoje). Očekává se, že až budou časem dosavadní státní podniky zprivatizovány, akcionáři zvýší zájem o zisk a o výši dividend a že se část úspor přesune z komerčního sektoru do sektoru domácností.

Na velikost úspor, resp. spotřeby, bude však mít v budoucnu nepochybně velký vliv měnová politika. A právě na tomto poli dochází ke střetům mezi spotřebitelskou Amerikou a spořivou Čínou. V USA rostoucí deficity obchodní a platební bilance vyvolávají na jedné straně protekcionářské nálady, na druhé straně způsobují tlaky americké vlády na zhodnocení jüanu. Silnější jüan by pravděpodobně čínské výrobce více nasměroval na domácího spotřebitele. Avšak radikálnější zpevňování čínské měny není příliš pravděpodobné, protože by mohlo vést k růstu nezaměstnanosti a čínské zemědělství by muselo čelit levnějším dovozům potravin. Vláda, která sleduje především strategii rychlého růstu, nebude asi riskovat vnitřní nestabilitu, k níž by posilování jüanu mohlo vést. Proto ani z pohledu měnové politiky nelze žádné razantnější snižování míry úspor očekávat, i z tohoto hlediska bude zřejmě přijatelný jen proces postupných změn.

Dnešní, do jisté míry stále ještě poměrně „chudá“ Čína, má z hlediska reforem sociálně–ekonomického systému, před nimiž stojí, daleko výhodnější postavení, než v jakém se dnes nachází většina evropských postkomunistických zemí. Vláda nemusí lidem tolik brát, nýbrž jim eventuálně postupným budováním zejména sociálního, zdravotního a důchodového systému bude spíše dávat. Nestojí tedy před omezováním těchto systémů, nýbrž před jejich vytvářením, resp. dotvářením. Uvážíme–li, že další přínosy budou občané inkasovat z ekonomického růstu, lze říci, že široké vrstvy obyvatelstva budou reformami spíše získávat než ztrácet, že jejich důchody a majetek porostou, jejich spotřeba se zvýší a úspory se budou postupně snižovat. To nepochybně zvýší spokojenost obyvatelstva s hospodářskou politikou vlády, a proto její podpora může být vysoká. Společenská atmosféra bude v tomto ohledu v Číně příznivější než atmosféra v mnohých postkomunistických zemích, až tyto země razantněji přikročí k omezování sociálního státu. Je totiž podstatně snadnější sociální stát budovat a o jeho rozsahu ex ante rozhodovat, než fungující systém omezovat nebo dokonce likvidovat.

Tím ovšem netvrdím, že současné čínské reformy nebudou čelit žádným rizikům, že na Čínu někde za rohem spotřební modus existence nečíhá. Čína bude muset dříve nebo později přistoupit alespoň k částečné privatizaci státních podniků, a i když se jí podaří vyhnout se „evropské cestě privatizace“, vzbudí to zájem zahraničních investorů a proud zahraničních úspor nastoupí zpáteční cestu směrem do Číny. To pak nutně povede ke zhodnocování jüanu, k utlumování vývozu a k růstu nabídky poměrně levného zahraničního zboží.. I vzhledem k tomu, co již bylo řečeno, obrátí se pravděpodobně i trend směrem ke spotřebě. Toto období pak bude kritické: zabrání, či nezabrání se tomu, aby se spotřební spirála roztočila, aby spotřeba příliš akcelerovala? Velké riziko, před kterým bude Čína v tomto období stát, je riziko transformace úsporného životního způsobu na spotřební modus existence. (Prameny: IMF, OECD, The Economist, U. S. Census Bureau).

Lze nad plýtvavou spotřebou vyhrát?

Tuto otázku si kladu přesto, že si na ni nedovedu odpovědět, resp. že ve mně při hledání odpovědi převládá skepse. Nedovedu si totiž představit žádný mechanismus, soubor konsistentních opatření, jenž by v praxi dokázal omezit lidské potřeby na „rozumnou“ míru, a to nejen u několika rozumných a přemýšlejících jednotlivců, nýbrž většiny občanů určitého politického celku, např. jedné země. Někdy se mi zdá, jako by ze všech směrů filozofického myšlení lidstvo nejvíce zasáhla filozofie hedonismu s jeho principem maximalizace slasti, která je vydávána za podstatnou, ne–li za jedinou součást lidského štěstí; slast je jakýmsi konečným dobrem. Avšak většina slastí, které může člověk na zemi prožít, je obvykle spojena s většími či menšími strastmi. Proto se princip maximalizace slasti doplňuje požadavkem minimalizace strasti. To ovšem samo o sobě nestačí, co je pro jednoho člověka slastí, je pro jiného strastí a obráceně. Sám Epikuros byl prý velmi skromný člověk, který žil střídmě, a proto za slasti považoval jen ty, které nejsou provázeny strastmi. I tak je hedonismus filozofií libovůle, na které omezování lidských potřeb nelze postavit.

Cesta k omezování potřeb, a tedy i spotřeby je tedy velmi obtížná, ne–li zcela nemožná. Lubomír Mlčoch ve své poslední studii pojednávající o ekonomii ve vztahu k lidskému štěstí mj. napsal, že všichni žijeme v bohatých společnostech již dlouho nad poměry, i když jsme se mohli mnohokráte přesvědčit o tom, že tudy cesta nevede. Překážkou ze začarovaného kruhu je tzv. Layardův efekt, který v podstatě říká, že „… jakmile se člověk přizpůsobí vyššímu životnímu standardu, ztrácí volbu k návratu na předchozí úroveň“. A co je také velmi důležité: „nestačí pokoušet se vyrovnat stoupající spotřebu ekologicky šetrnějšími technologiemi. Je třeba zastavit a obrátit nárůst spotřeby. Aby třetí svět mohl dosáhnout udržitelné úrovně, je třeba, aby první svět na ni poklesl.“ (E. Kohák). Ekonomie, kterou já sám považuji za vědu etickou, nemá mnoho receptů, které by pro potlačení nadměrné spotřeby mohla nabídnout. Avšak i ty, které má, by mohly být poměrně účinné a spolehlivé. Mají však jednu velmi podstatnou vadu: jsou téměř pro všechny vrstvy obyvatelstva nepřijatelné, o politicích nemluvě. Tyto recepty, resp. medikamenty, mají jednu společnou etiketu tvrdé rozpočtové omezení a musí být použity jak v mikro–, tak v makrosféře.

Představme si nyní možnosti uplatnění takového receptu opět na modelovém příkladu USA, nejmocnějšího státu světa. V podnikatelském sektoru je minimalizace nákladů a maximalizace zisku, a tedy tvrdost rozpočtového omezení, určována stupněm, v jakém se dané odvětví blíží modelu dokonalého trhu a dokonalé soutěže. Péče státu o zachování a rozvíjení soutěžních trhů je součástí politiky zaměřené na ochranu hospodářské soutěže, která vede k minimalizaci nákladů a k maximalizaci zisku, a tedy úspor. Kromě liberalizace trhů, které ovšem v USA nebylo ještě v plném rozsahu dosaženo, další opatření v tomto sektoru jsou nejen nepotřebná, nýbrž i nemožná.

Pokud jde o obrat k úsporám ve sféře státního hospodaření, je prostor pro obrat k tvorbě úspor určen při daném rozsahu příjmů a výdajů federálního rozpočtu velikostí deficitu a státního dluhu. Z hlediska maastrichtských kritérií je, jak jsme si již uvedli, deficit rozpočtu i rozsah státního zadlužení v USA lehce nad jejich hranicemi. V absolutní částce však federální dluh, přesahující 7 tis. mld. dolarů, prostor pro nutnost i pro umístění úspor nepochybně představuje. První možností, která se nabízí, je zvýšení daní, což z hlediska mezinárodního srovnání velikostí podílu daní a dávek na HDP nepřipadá nereálné. USA zaujímají v souboru zemí OECD druhé nejnižší daňové zatížení – 32,1 % – hned po Japonsku. Takový krok by ovšem byl velmi nepopulární a byl by vykládán jako opatření ohrožující podnikání a ekonomický růst. Těžko si představit, že by si zvýšení daní podnikatelskému sektoru republikáni, ale i demokraté dovolili zařadit do svých volebních programů.

Třetím na řadě jsou tedy americké domácnosti, které – jak jsme viděli – vůbec nešetří, jejich úspory se blíží nule a naopak se silně zadlužují. Cesta z této spotřební pasti, jak ostatně vyplynulo i z dat, která jsem uvedl, vede ke snižování disponibilních důchodů, a tedy k utvrzování rozpočtových omezení domácností. To je možné zase jen zvyšováním daní, přičemž zatížení daněmi by mělo být diferencováno podle velikosti důchodů, tedy uplatněním progresivní stupnice. Snížení daní před čtyřmi lety se projevilo zvýšením spotřeby, nikoliv zvýšením úspor. Nyní by tedy měla být nastoupena cesta zpět. Zvýšené daňové příjmy by mohly být použity ke snížení dluhu nebo ke zvýšení výdajů, ovšem jen takových, které by bezprostředně nevedly ke zvýšení spotřeby. Jednou z možností uplatnění vyšších daňových výnosů by kupř. mohly být investice do ochrany a zlepšování životního a přírodního prostředí nebo investice do vytváření veřejných statků. Princip nevylučitelnosti spotřeby, na němž je pojem veřejného statku postaven, umožňuje zvýšit spotřebu jednotlivců, aniž by tito museli zvyšovat výdaje na spotřebu. Není zajisté třeba přesvědčovat čtenáře o tom, že i tato cesta, vedoucí k omezování spotřeby, je v praxi neuskutečnitelná.

Nezbývá proto nic jiného než s napětím čekat, co se v budoucnosti stane. Je téměř jisté, že USA, které uvázly v tak velké spotřební pasti, nebudou moci donekonečna udržovat nebo dokonce zvětšovat svoji dvojí závislost na východoasijských zemích a na zemích vyvážejících ropu. Tedy závislost fyzickou, zejména pokud jde o dovozy ropy, a závislost finanční, pokud jde dovozy úspor těchto zemí, nutných k financování amerického deficitu mezi domácími úsporami a investicemi. Je nepochybné, že klíč k odstranění této globální nerovnováhy mají Spojené státy samotné, a nenaleznou–li ho nebo nebudou–li ochotni jej použít, může to mít pro ně i pro svět dalekosáhlé důsledky.

Čtenář zajisté poznal, že jsem konfrontaci mezi „hýřivou“ Amerikou a „spořivou“ Čínou použil jen jako příklad toho, že spotřební modus existence nezasahuje zdaleka jen jednotlivce nebo sociální skupiny v rámci jedné země, nýbrž že má globální dosah. Tento příklad nebyl tedy namířen proti jedné, ani druhé zemi. Ostatně by takových příkladů bylo možno nalézt více. Snad jsem však tím alespoň upoutal pozornost čtenáře na drama, které se dnes před našima očima odehrává, které však v žádném divadle, kině či televizi není k vidění.

Václav Klusoň

Obsah Listů 3/2007

Související články

Lubomír Mlčoch: Zakopaná hřivna? Zbožné přání?

Václav Klusoň: Sociální stát a jeho budoucnost

Jan Civín: Lze nebýt na Titaniku?


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.