Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Historie kladivem

Alena Wagnerová

Historie kladivem

Polemika

Zjednodušené myšlení, které nám bylo čtyřicet let pilně vštěpováno, se v nás dobře ujalo a má, jak se denně můžeme přesvědčit v tisku i v hovorech se známými, tuhý kořínek. Názorně to ukazují i poznámky Jiřího Holého (Listy 2/2007) ke knize nedávno zemřelého německého politika sudetoněmeckých kořenů Petra Glotze Vyhnání (nakladatelství Paseka 2006). V posledním odstavci si tu autor klade otázku, zda sudetským Němcům a Čechům neměříme dvojím metrem, a píše: „Když byli Němci vinni tím, že přijali Hitlera, nebyli Češi vinni tím, že stejně ochotně přijali Gottwalda?“ A připomíná, že stejně jako komunisté v r. 1946 i Hitler a Sudetoněmecká strana zvítězili v demokratických volbách. Komunismus a národní socialismus jsou tu opět s módní nehorázností stavěny naroveň jako dvě totality bez ohledu na různé historické kontexty vzniku, charakter a cíle. Jestliže národní socialismus byl od počátku zvrhlou rasovou ideologií s cílem ovládnout svět, o ideji komunismu nebo socialismu to per se říci nelze, ta se zvrhla teprve ve své stalinistické podobě. V r. 1946 by komunistická strana sotva zvítězila ve volbách, kdyby nebylo Mnichova, který pro českou společnost, především ale pro generaci pozdějších reformních komunistů, degradoval hodnoty demokracie a republikanismu i důvěryhodnost západních spojenců. Česká společnost tehdy nevolila Gottwalda, ale v poválečné euforii a bez znalosti poměrů v SSSR českou cestu k socialismu, která chtěla spojovat Marxe s Masarykem.

Jak nebezpečné redukce různých historických jevů na zdánlivého – totalita sem, totalita tam – společného jmenovatele jsou a jak málo mají společného se skutečným kritickým vyrovnáváním se s komunistickou i jinou minulostí, ukazuje ve svém krystalicky jasně formulovaném a přitom diferencovaném článku Vladimíra Dvořáková ve stejném čísle Listů. V tomto smyslu lze Holého článek číst jako příklad myšlení, před nímž varuje.

Není divu, že při takovém zjednodušujícím pohledu na věc Holý Glotzovým výkladům sedl na lep. Přehlédl nejen řadu historických chyb, na něž upozornili už manželé Hahnovi v časopise Soudobé dějiny, ale nevšiml si ani Glotzova „selektivního“ zacházení s fakty podle toho, co právě potřebuje dokázat. V tomto smyslu je Glotze užitečné číst jako klasický příklad manipulace s fakty, vytrženými ze souvislostí pro potřeby politiky. Tak např. hned v druhé kapitole své knihy, příznačně nazvané Vytvoření nacionalismu, v originále Die Herstellung des Nationalismus, jako kdyby se nacionalismus snesl z nebe a nebyl výsledkem složitých společenských a sociálních změn, které s sebou přinesla industrializace, začíná historii česko–německého nacionálního konfliktu rozbitím shromáždění Konstitučního spolku Němců 29. 4. 1848 Čechy. Že mu ale 11. března předcházelo jednomyslné shromáždění Pražanů německého a českého jazyka ve Svatováclavských lázních, kteří se společně postavili proti Vídni, a že k rozporům mezi Čechy a Němci došlo teprve v souvislosti s hlasováním do Frankfurtského sněmu (viz Palackého slavný dopis do Frankfurtu) a v této souvislosti bylo možné v německém tisku číst věty, že myšlenka české státnosti (v zemském, ne národním smyslu) je pro Němce nepřijatelná, ale zamlčí. Dějiny nacionalismu v Českém království tak v optice Glotzovy knihy začínají českou násilnou akcí proti Němcům. Podobně píše o pražském pogromu v prosinci 1897, aniž uvede, že tu šlo o vyvrcholení sporů o Badeniho jazykový zákon, jímž byla čeština zrovnoprávněna s němčinou. Nešlo tu taky o pogrom. Když německá Praha po pádu Badeniho triumfovala, došlo kromě demonstrací k drancování německých a židovských obchodů a násilnostem, které si vyžádaly tři lidské životy, což se dá těžko označit jako pogrom. Slovo pogrom je ovšem vhodné k vyvolání dojmu, že nejen Němci, ale i příslušníci ostatních evropských národů, v tomto případě Češi, byli antisemité, a tak i oni předjímali holocaust. Tak můžeme u Glotze poté, kdy do Čech situuje i Slováky a Rusíny, číst v úvodní kapitole, že: „Nakonec ti nejsilnější mezi nimi, Němci, Češi a Slováci, se na sebe vrhli. Židé přitom byli téměř úplně vyhubeni.“ A tu to máme: Český nacionalismus zavinil i holocaust. Podobných případů selekce a polopravd i šikovného nasazování výpovědí pamětníků, která nahrazují historická fakta, bychom v Glotzově knize mohli najít nepřebernou řadu.

Glotz ovšem se čtenářem nehraje falešnou hru. Hned v úvodní kapitole deklaruje svou knihu ne jako studii historickou, ale knihu napsanou politikem. Jestliže se ovšem politik tématem, v tomto případě nacionalismem, zabývá, nedělá to bez určitého záměru. To všechno je legitimní, na čtenáři je, aby si byl vědom toho, jaký záměr politik sleduje. Tuto otázku si ovšem Holý sotva položil.

V publikacích vzniklých v okruhu sudetoněmeckého Krajanského sdružení představuje Glotzova kniha skutečně novum. Do konce rozdělení Evropy se populární publikace ze sudetoněmeckého politického spektra vyznačovaly jednostranností, s jakou celou vinu za vyhnání a odsun hledaly na české straně. (Do tohoto spektra ovšem Glotz nepatřil.) Kritické vyrovnávání se s fašistickou henleinovskou minulostí sudetoněmecké komunity a jejím selháním v tomto okruhu prostě neexistovalo. I proto, že řada funkcionářů Krajanského sdružení měla sama hnědou minulost. Od těchto de facto pamfletů a dojmologií se samozřejmě podstatně odlišovala seriózní vědecká díla osobností formátu Ferdinanda Seibta nebo Friedricha Prinze.

Po konci rozdělení Evropy už tato jednostrannost možná nebyla. Nejpozději poté, když se nepodařilo zmařit přijetí České republiky do EU poukazem na poválečné dekrety prezidenta republiky, bylo jasné, že bude třeba zájmy vyhnaných hájit diferencovanějším způsobem a méně militantně. Tak se zrodila myšlenka Centra proti vyhnání, které mělo zařadit vyhnání Němců z řady evropských zemí jako důsledek světové války do historie vyhánění v Evropě a deklarovat je jako etnické čistky bez ohledu na příčiny, a tak vyhnaným umožnit získat vytoužený status obětí – a tím zároveň relativizovat německou vinu. V rámci tohoto posunu už nebylo možné setrvávat na stanovisku jednoznačné české viny a bylo třeba se kriticky postavit i k nacionalismu německému. A právě tento úkol splnil jako sociální demokrat dřívější politikou Krajanského sdružení nekompromitovaný Peter Glotz, který s extrémními až revanšistickými postoji Wittikobundu, jenž v Krajanském sdružení dlouho udával tón, skutečně nemá nic společného. Podíváme–li se ale na její strukturu, rychle poznáme, že kritika českého a německého nacionalismu není vyvážená a český nacionalismus je viděn daleko kritičtěji než německý. Stejně jako tu zcela chybí poukaz na spor o české státní právo, které se historií německo–českých sporů táhne jako červená nit od Schönherra až po Waltera Bechera, který také viděl možnost české existence jen v rámci německé říše. Vyhnání a odsouzeníhodným excesům vůči sudetským Němcům je tu také věnováno podstatně víc místa než okupaci. Celek připomíná recept na slavičí paštiku, v níž jeden slavík přijde na jednoho vola.

Glotzův záměr legitimovat knihou existenci Centra proti vyhnání český čtenář sotva rozpozná. Bude spíš vděčný za to, že konečně jsou role v nacionálním boji rozděleny rovnoměrněji a že je tu řeč nejen o českých zaviněních, ale i okupačním režimu. Mimoděk si tak čtenář nechá vnutit parametry sudetoněmeckého diskursu o česko–německé otázce, místo aby ustanovil vlastní akcenty a uplatnil své výkladové právo. A přesně to se stalo Jiřímu Holému.

V nejhlubší rovině se tu totiž vyjednává o něčem velmi podstatném, totiž o tom, lze–li nedostatky národnostní politiky za první republiky omluvit masový příklon sudetských Němců k fašistoidnímu Henleinovu hnutí. Tím bychom však znovu pominuli ty sudetské Němce, kteří s Čechy bránili poslední demokratický stát ve střední Evropě a zaplatili za to často nejvyšší daň života.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2007

Související články

Jiří Holý: Peter Glotz proti srsti

Peter Glotz: Minulost nezaženeme jak obtížnou mouchu

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.