Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Jaroslav Šedivý: Palachova výzva českému pojetí pragmatismu

Jaroslav Šedivý

Palachova výzva českému pojetí pragmatismu

Ve švýcarském městě Vevey nedaleko Lausanne, na břehu jezera s panoramatem hor v pozadí stojí překrásný pomník věnovaný památce Jana Palacha. Jeho autorem je sochař a medailista Milan Knobloch. Jeho postavení iniciovala a zaplatila velká přítelkyně Československa, lausanneská oční lékařka paní Madeleine Andrée Cuendetová. Zemřela před dvěma lety. Letos 1. a 2. června uspořádala ženevská krajanská organizace Beseda Slovan k 10. výročí odhalení pomníku sympozium, přičemž první den byly ve filmotéce v Lausanne promítnuty působivé filmy z Palachova pohřbu a druhého dne na radnici ve Vevey proběhl celodenní seminář s referáty a zajímavými diskusemi, zejména s přítomnými historií netknutými Švýcary. Miloš Rejchrt mluvil na téma „sebeobětování či sebevražda“. Moje závěrečná přednáška, jejíž český text zde uvádím (byla přednesena ve francouzštině), vytvořila spolu s Rejchrtovou obsahový rámec semináře.

Jan Palach, ročník narození 1948, syn cukráře ve Všetatech a posluchač historie na pražské Filozofické fakultě, se upálil 16. ledna 1969 na protest proti politicko-morálnímu rozkladu společnosti a jejích tehdejších představitelů pod stupňujícím se tlakem okupační mocnosti. Z psychologického hlediska to byl pád do hluboké deprese z nenaplněných nadějí a očekávání, z historického hlediska příčinou tohoto činu bylo zklamání z opětné postupné kapitulace národa v přelomové chvíli dějin, kdy chybějí vůdcové odhodlaní k činu a kdy pak národ hledá „českou uličku“, jak po vrcholu euforie vycouvat z dané situace s co nejmenší ztrátou. Tento rys české povahy v krizových situacích národa bych nazval českým pojetím pragmatismu. Masaryk to v rozhovoru s Karlem Čapkem řekl takto: „… dnes naplno bouříme, zítra to chceme zakřídovat poddajností, a jedno i druhé je stejně neupřímné.“

Palach se svým činem pokusil zastavit ­celonárodní pád do nesvobody. Chtěl vy­provokovat národ k akci, ale to se mu po­dařilo jen na chvíli. O smyslu Palachova činu většina jeho současníků nepochybovala, ale ne každý si věděl rady se způsobem, jakým to udělal. Zkusím stručně připomenout ­jednotlivé etapy situace, která z prvotní ­euforie roku 1968 vedla k hluboké depresi roku 1969.

I.

Co bylo „pražské jaro“ 1968? Bylo pokusem o převrat za zavřenými dveřmi, vedeným nejprve ve vládnoucí komunistické straně a odehrávajícím se na základě výkladu nedávné historie této strany. Na rozdíl například od maďarských událostí z roku 1956 bylo patrné, že aktéři tohoto pokusu dávali přednost diskusi před jakýmkoli násilím. Veřejné mínění bylo drženo stranou od připravovaných rozhodnutí, které ovšem měly ovlivnit budoucnost obou národů Československa.

Od poloviny prosince 1967 se nespokojenost se situací ve státě a ve straně soustředila v ústředním výboru strany proti prvnímu tajemníku Novotnému. Příhodná situace ke změně nastala, když se ve vedení strany spojili liberální členové české části vedení strany se slovenskými autonomisty: Smrkovský, Císař se sešli na jedné bázi s Dubčekem. V lednu 1968 Novotný padl, kompromisně ho nahradil Dubček. V dubnu 1968 ústřední výbor schválil Akční program a do vývoje událostí vstupuje veřejnost.

II.

Akční program představoval československou cestu k socialismu. Podstatné v něm bylo odmítnutí totalitní moci komunistické strany, i když se nadále mluvilo o její řídící roli jako garanta progresivního socialistického vývoje. Připouštěla se omezená politická pluralita v rámci obrozené Národní fronty, decentralizace řízení hospodářství, svoboda informací atd. Realizace programu byla svěřena nové vládě v čele s Černíkem. Prezidentem byl zvolen generál Svoboda a 18. dubna 1968 Národní shromáždění zvolilo předsedou Smrkovského. Byla zrušena cenzura, vznikaly nové organizace jako K 231, činnost obnovili skauti, sokolové atd.

Od dubna 1968 postupně gradoval tlak veřejného mínění na rychlejší postup v liberalizaci hospodářského i politického života. A zároveň se konstituovala stalinis­tická část vedení strany a státu. A do vývoje vstoupili Sověti. Nejprve orientační návštěvy (Kosygin), pak poznávací jednání, kdo je kdo v čs. reformním vedení (Čierná nad Tisou), naléhání Ulbrichta a Gomulky, aby se vývoji v Praze učinila přítrž, v půli července rozhodnutí v Moskvě intervenovat vojensky a pak 21. srpen 1968. Scénář dělnickorolnické vlády, který měl realizovat velvyslanec Červoněnko spolu s členem předsednictva ÚV KSČ Indrou, narazil na odpor prezidenta Svobody. Vstup vojsk byl z hlediska psychologického a politického totální neúspěch, ovšem země byla oku­pována.

III.

První etapa v demokratizaci země kulmi­novala a bylo na vůdcích, jak politický ne­úspěch intervence zužitkují. A nastala druhá etapa, respektive první kolo rozpadu. Sešel se ještě XIV. mimořádný sjezd strany, tajně v závodě ČKD Praha, přes tisíc delegátů českých, Slováci z velké části nedorazili, čehož později vy­užil Husák, když rozbíjel soudržnost vedení strany. Po podepsání Moskevského proto­kolu se vrátili 30. srpna z Moskvy odvlečení vůdcové a poslali mluvit k národu ubrečeného Dubčeka. Ve dnech 3. a 4. října jednali Dubček, Černík a Husák v Moskvě a výsledkem byl 16. října podpis Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu.

Druhá etapa se vyznačovala již zcela otevřeným tvrdým tlakem Sovětů proti reformnímu hnutí. Odhodlání národa se ztrácelo kdesi v nedohlednu. Připomenu jeden příznačný rys československé „revoluce“. Na jaře 1968 se odehrávala v záplavě slov a desítek tisíc rezolucí, řečnění vůdců, zatímco stalinisté se organizovali. Podzim 1968 byl ve znamení postupného ústupu. Koncem roku 1968 byl odstraněn Smrkovský, soudržnost Dubček – Černík – Svoboda se ­rozpadla. Slováci, kteří vystřídali v čele Dubčeka Hu­sákem, se stali rozkladným elementem v politice odporu proti Sovětům. V dubnu 1969 převzal funkci generálního tajemníka strany Husák a Dubček se stal na čas předsedou parlamentu. Jeho éra vůdce převratu skon­čila tragikomickým aktem, když podepsal v říjnu 1969 tzv. „pendrekový“ zákon, jímž se zakazovaly úředně nepovolené veřejné ­manifestace a policii se dávaly zvláštní pravomoci.

Česká společnost byla vystavena nepředstavitelným tlakům existenčním a tlakům morálním. A ke společenské depresi přispívalo i zklamání z postoje demokratického světa, který považoval československé události ze srpna 1968 za vnitřní záležitost sovětského bloku. Je známo, že sovětský velvyslanec ve Washingtonu Dobrynin navštívil den před invazí amerického prezidenta Johnsona a ujistil ho, že sovětské jednotky nepřekročí západní hranici Československa. Francouzský prezident de Gaulle řekl československému velvyslanci Vilému Pithartovi – co jste si nadrobili, to máte.

IV.

Polednová naděje byla v národě vystřídána skepsí a znechucením z politiky a zavládla lhostejnost. To ale nebyl zatím případ mládeže. Význam posrpnové aktivity mládeže, zejména vysokoškolské, byl v tom, že nejdéle vzdorovala všeobecné skepsi a lhostejnosti. Vysokoškoláci v polovině listopadu 1968 vyhlásili okupační stávku na fakultách. Heslem stávky bylo sdělení Jana Husa z Kostnice: „Stůjte provždy v poznané pravdě!“ Stávkou, při níž řádné přednášky byly nahrazeny diskusemi o aktuální politice, chtěli studenti znovu aktivizovat občany k obraně národní a státní nezávislosti, ale bylo to už úsilí donkichotské.

Na 15. ledna 1969 svolali zástupci vysokoškoláků spolu s některými svazáckými i komunistickými funkcionáři velké shromáždění pražské mládeže v Parku Julia Fučíka. Byl to večer otázek a odpovědí, ale účast byla oproti dřívějším akcím mnohem menší. Mluvili tam lidé ze Svazu novinářů, někteří profesoři, studentští vůdcové, at­mosféra byla kritická a bojová, ale i depresivní. Vznikl tam manifest pražské mládeže, v němž na prvním místě byl požadavek zrušení cenzury, jednání se sovětskou vládou o odstranění ponižujících důsledků srpna 1968, nových voleb a podobně. Manifest končil větou: „Myšlenkám obrodného procesu, jemuž otevřel loňský leden cestu, věrni zůstaneme.“

Je velmi pravděpodobné, že se tohoto shromáždění pražské mládeže Jan Palach zúčastnil. Podle pozdějších sdělení některých spolužáků byl aktivním účastníkem dynamického demokratizačního společenského pohybu roku 1968. Deziluze z chování české společnosti, jejích vůdců, musela být u tohoto křesťana hluboká, když pak podstoupil tak krutou oběť, aby národ vyprovokoval k akci.

Svůj čin provedl den po pražském shromáždění mládeže 16. ledna 1969. Jeho dopis na rozloučenou, vysvětlující razantní akt sebeobětování, se takřka přímo dotýkal těch problémů, o kterých se na výše zmíněném shromáždění nejvíce hovořilo. Ale jeho dva požadavky ve srovnání s jeho velkým činem se zdají být z dnešního pohledu téměř zanedbatelné – 1. zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování okupantských novin, nazvaných Zprávy. Bezprostředně před smrtí řekl: „Můj čin splnil svůj účel.“

V tom konkrétním, co požadoval, nesplnil. V tom obecném, tj. vyprovokovat národ k akci, se mu to podařilo jenom na krátkou dobu, spíše na dny kolem jeho pohřbu. Lidé se v týdnech následujících začali starat spíše o vlastní existenci než o věci společné. Přicházelo opět jako vícekrát v dějinách období českého pragmatismu.

Palachův čin rozdělil tehdejší českou společnost v jeho hodnocení do tří skupin:

a) čin je zoufalý, beze smyslu, nicméně obdivuhodný,

b) čin je nerozumnou výzvou k akci v situaci, která je už ztracená,

c) čin nelze opakovat, ale je to zdvižený prapor mladých, zkušenost tehdejších dvacetiletých, naděje, že najdou jinou cestu než přizpůsobování se poměrům, že budou věci nazývat pravým jménem, nebudou nic předstírat.

Jenomže cesta dozrávání Palachova odkazu byla dlouhá, dvacetiletá. Jeho poselství přijala až nová generace mladých. Velké demonstrace především studentů v „Palachově týdnu“ v lednu 1989 zahájily rychlou demontáž komunistického režimu, vrcholící opět akcí studentů v listopadu 1989.

V.

Z pohledu historika mohu učinit tento závěr: zoufalý čin nesouhlasu jedince se stavem společnosti, která se nacházela ve stavu rozkladu, asi nemohl být pochopen okamžitě. Význam a dosah takového činu dozrává až do jiné společenské situace, kdy se může stát stimulem k novému společenskému pohybu. Skoro se mi chce říct, že v českých dějinách jsme alespoň jeden podobný příklad měli – Jan Hus.

A z pohledu historika mám ještě jednu poznámku. Zatím nebyla napsána knížka o Janu Palachovi, s výjimkou práce Jiřího Lederera a Lenky Procházkové. Ale pokud vím, nevyšla ani žádná větší práce, která by podala souhrnný obraz „pražského jara“.

Jaroslav Šedivý (1929) je politik, diplomat a publicista. Za normalizace pracoval jako uklízeč. Od prosince 1989 byl poradcem ministra zahraničních věcí, poté velvyslancem a zástupcem ČR při NATO; člen vlády (1998) jako místopředseda a ministr zahraničí.

Obsah Listů 4/2007

Související články

Libuše Šilhánová: Od sedmdesátých let k dnešku

Lukáš Jelínek: Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Bibliografická kronika


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.