Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Milan Znoj: Evropská idea po česku

Milan Znoj

Evropská idea po česku

S evropskou ideou je potíž a v Česku se s ní potýkáme ze všech stran. Veřejný diskurs na toto téma zprvu ovládala především rétorika vizionářská, která evropskou ideu líčila v nadějných barvách, nyní naopak převládla rétorika skeptická, která evropskou ideu potírá, jak může, a spatřuje v ní nebezpečí ohrožení národní suverenity, jež se může skrývat v mnoha převlecích.

Rázný negativní postoj potom spočívá v tvr­zení, že evropská idea jednak neexistuje a jednak je to nebezpečí pro národní svo­bodu, což si logicky odporuje, ale ideo­logicky se tyto myšlenky dají skloubit. Stá­vající prezident Václav Klaus opakovaně prohlásil, že Evropa je území, nikoli idea. Proto pozor na Evropskou unii, když si chce nárokovat nějakou evropskou ideu. EU je totiž jenom organizace zajišťující soužití států na části evropského území a poukaz na evropskou ideu je zavádějící, neboť slouží k tomu, aby si tato mezistátní organizace osobovala stále více pravomocí, jež využívá k tomu, aby omezila suverenitu národních států; „ever closer Europe“ je noční můra těchto skeptiků.

Odhodlaný pozitivní postoj naopak může na evropské ideji stavět. Bývalý prezident Václav Havel ve svém slavném projevu při přijetí ceny Karla Velikého označil Evropu jako úkol, o němž musíme vážně přemýšlet, abychom potom podle poznané pravdy mohli odvážně jednat. Úkolem je proto též přemýšlet o Evropě jako o hodnotovém světě, jenž má svou duchovní identitu, dokonce snad, jak naznačuje, má svou evropskou duši. Odhalená identita by měla specifikovat, čím Evropa byla, v co věřila, čím je, v co věří a čím by měla či mohla být, respektive jakou roli by v budoucnu mohla hrát. Z toho vizionářského pohledu je evropská idea cosi jako zadání pro praxi, které se získá pronikavou sebereflexí vlastní historie.

Každý tento postoj má své teoretické zázemí. Argumentace Václava Klause prozrazuje neoliberální paradigma, které odmítá jakékoli regulativní zásahy do tržní ekonomiky, a stát je ospravedlněn jenom natolik, nakolik udržuje volný trh v chodu. Poli­tické ideje, které by měly dát vzniknout nějaké „intenzivnější“ nadnárodní evropské spolupráci, jsou z tohoto hlediska nejen zbytečné, ale především jsou nebezpečné, protože ohrožují ekonomickou svobodu podnikatelských subjektů. Krystalicky čistě to vyjadřuje F. A. Hayek, když tvrdí, že státy nedrží pohromadě společné cíle, ale jenom tržní pravidla směny statků, která umožňují, aby každý aktér dosáhl svých cílů s pomocí skutků druhých lidí, aniž s nimi bude mít nějaké cíle společné. Stoupenec této neoliberální argumentace se bude pochopitelně dívat s podezřením na EU, která formuluje společný právní řád, prosazuje společnou měnovou politiku, koordinuje národní politiky v nejrůznějších oblastech a snaží se dospět ke společné zahraniční a bezpečnostní politice. Taková EU bude v jeho očích hrozbou národní svobody, jak vytrvale opakuje Václav Klaus, byť přitom tak trochu obrací směr svých úvah. Jaké je asi neoliberální pojetí národa? Jaká suverenita státu, má-li stát co nejméně zasahovat do fungování trhu?

S podobnými požadavky EU by ale neměl velký problém Václav Havel. Ve zmíněném eseji tvrdí, že existuje Evropa ve třetím ­slova smyslu, kterou odlišuje od Evropy v geo­grafickém smyslu a od Evropy tzv. západní. A touto třetí Evropou je mu sdílený osud, společná komplikovaná historie, společné sdílené hodnoty a nejen to, rovněž je to prostor určité vůle, určitého chování a určité odpovědnosti. Když bychom se chtěli přesněji dozvědět, kde leží ona společná kultura, jaký prostor ovládá ona společná vůle, dozvíme se, že na mapě tyto hranice neuvidíme, ani se nekryjí s členstvím v EU. Třetí Evropa, to je úkol, je to idea, k níž se musíme povznést v reflexi. To je důležitý havlovský platónsko-existenciální motiv. Hledaná Evropa tak má svou povznesenou morální realitu. Zároveň se s ní ale pojí docela konkrétní politický nárok. Dozvídáme se totiž také, že Evropa ve třetím slova smyslu vždycky byla a dodnes je v podstatě jedinou a nedělitelnou politickou entitou, která dalece přesahuje hranice stávajících členů EU – určitě k ní patří střední Evropa, Balkán, postsovětské země mimo Ruska, a vezmeme-li v úvahu evropský význam křesťanský, možná bychom dohlédli až do Gruzie a Arménie. Objevuje se tak před námi Evropa morální a Evropa politická, které nenajdeme na mapě, ale můžeme k nim dospět v reflexi, když přijmeme patřičnou odpovědnost. Navržená rovnice morální Evropa = politická Evropa tak dává Havlovu morálnímu humanismu zcela konkrétní politické vyznění. Jaké jsou politické hranice této Evropy, jež je úkolem? Těžko odpovědět jinak, než že její hranice jsou hranice lidských práv a možností liberální demokracie. Jsou ale nějaké takové pozemské hranice, které by měly omezit humanitu?

Kosmopolité versus patrioti

Dá se nějak vyhnout úskalím, na která zmíněné úvahy narážejí? Stručnou a tak trochu žertovnou charakteristiku takových polemik podal Bruce Ackerman, což je známý stoupenec soudobého politického liberalismu. Politickou teorii, jak soudí, ovládají spory mezi kosmopolity a patrioty. Načrtl i obraz možných postojů. Kosmopolité se podle něj vyskytují ve dvou podobách. Levicoví kosmopolité mají naléhavou potřebu zabývat se světovými problémy, jako je globální oteplování, šíření jaderných zbraní a nespravedlivá distribuce bohatství. Pro pravicové kosmopolity je zase cílem odstranit překážky světového obchodu. Kosmopolité všeho ­druhu požadují, aby moc světových institucí byla výrazně zvětšena na jedné straně a na straně druhé aby státní suverenita byla ­příslušně omezena. Pro patrioty, jež na rozdíl od univerzalismu obraňují to, co je ­lokální, není tento kosmos nic jiného než nový imperialismus světoběžníků, jež se rádi ukazují v Davosu a na podobných místech. Levicoví patrioti přitom požadují obranu místních dělníků před cizí konkurencí a ochranu místních kultur před mcdonaldizací. Pravicoví patrioti naopak chtějí chránit domorodce před cizími etniky – zasazují se třeba o preventivní údery proti cizím mocnostem, jež našince ohrožují. Patrioti všeho druhu trvají na tom, že národní stát zůstává nejlepší nadějí pro demokracii v opozici k meritokratickým pretenzím kosmopolitních elit.

Podívejme se, kam lze v rámci uvedených přístupů zařadit zmíněné snahy o formulaci evropských idejí. Názory Václava Klause by zřejmě docela zapadaly do skupiny pravicových kosmopolitů, kteří žádají odstranění bariér pro světový obchod, ale sotva bychom u něj zaznamenali nějaké touhy po posílení světových institucí. A ani pod hodně silnou lupou bychom u něho nenašli stopu souhlasu s omezením suverenity státu. Naopak, když začne obhajovat národní suverenitu, volí často slovník velice blízký tomu, co Ackerman označuje za patriotickou pravici. Václav Havel by zase zřejmě docela souzněl s levicovými kosmopolity. V řadě svých úvah důrazně varuje před globálním oteplováním, šířením jaderných zbraní a poukazuje na nespravedlivou distribuci bohatství ve světě apod. Podobně jako oni též hledá nápravu v posílení moci světových institucí a příliš se netrápí s omezením ­státní suverenity. Ale často také sklouzává k pro­tivnému postoji. Jakmile ve svém kosmo­politním humanismu začne hledat zdroje pro politické rozhodování a konkrétní akce, přibližuje se zvláštní verzi pravicového patriotismu amerického ražení. Americké im­pé­rium a jeho moc ve světě se v takových případech stává posledním útočištěm jeho kosmopolitního humanismu bez ohledu na to, že ani v případě globálního oteplování, ani v případě nespravedlivé distribuce bohatství není americká politika tím nejlepším rádcem.

Závěr, který z toho můžeme odvodit, není povzbuzující. Podíváme-li se na naše spory o evropskou ideu z hlediska soudobé po­litické teorie, ukazuje se, že argumenty, ­které ovládly český veřejný diskurs, jsou vnitřně rozporuplné a racionálně vzato neudržitelné.

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof, ředitel Ústavu politologie FF UK.

Obsah Listů 4/2007

Související články

Adam Szostkiewicz: Ztráta víry v evropský sen?

A. J. Liehm: Evropa mocná

Pavel Machonin: Modernizace a humanismus


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.