Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > G8 svět neřídí: Rozhovor s Michaelem Hardtem

Robert Misik

G8 svět neřídí: Rozhovor s Michaelem Hardtem

Michael Hardt (1960), jenž přednáší literaturu na Duke University v Severní Karolině (USA), se přes noc stal slavným, když v roce 2000 s Antoniem Negrim (1933) vydal knihu Empire. Autoři v knize, silně ovlivněné analýzou Michela Foucaulta o biopolitice a filozofií Gillese Deleuze, rozvíjejí teorii přechodu probíhajícího od „moderního“ jevu imperialismu, soustředěného kolem jednotlivých národních států, k postmodernímu konstruktu vznikajícímu mezi vládnoucími mocnostmi, který autoři nazývají Impérium, s odlišnými formami války. Jeden kritik charakterizoval tuto teorii takto: „… vznik Impéria znamená konec národního konfliktu, ,nepřítel‘, ať je to nyní kdokoliv, nemůže být ideologický nebo národní. Nepřítel musí být nyní chápán jako jakýsi zločinec, jako někdo, kdo představuje hrozbu nikoliv pro politický systém nebo národ, nýbrž pro zákon. Je to nepřítel jako terorista…“

Michael Hardt poskytl rozhovor německému deníku die tageszeitung (taz), a třebaže se tak stalo 10. června v předvečer vrcholné schůzky představitelů G8 v německém Heiligendammu, hovoří nejenom o této události, nýbrž zabývá se otázkami hlubšího významu.

Pane Hardte, šest let po výtržnostech v Janově je tu opět bouře na vrcholu G8. Vidíte v těchto šesti letech nějaký pokrok? Nebo spíše kocovinu?

Velká část těchto šesti let byla poznamenána válkou – případně mobilizacemi proti válce. Nejdříve válka proti teroru, především však válka irácká. To byla v několikerém ohledu přinejmenším odchylka, ne-li zvrat pro toto hnutí, jež předtím v Janově vrcholilo. Janov uzavřel jeden cyklus. Nezapomeňme, že summit se v Janově konal v červenci 2001. Pak přišlo 11. září. Ovšem – tato data jsou pouze náhodnou shodou. Už tehdy dosáhlo hnutí v jistém smyslu své hranice. Právě tak ovšem můžeme říci: historická fáze, jež začala 11. zářím, nyní končí.

Jaké důsledky mělo tedy 11. září na hnutí kritizující globalizaci?

Stalo se hnutím protiválečným, jež po­tíralo imperialistické sny americké vlády. To byl přirozeně krok zpět ke starší formě ­levicového aktivismu – možná nutný. Bylo totiž asi nevyhnutelné protestovat proti válečné politice americké vlády. Bylo třeba vystoupit proti tomuto přeludu, i když neoimperialistické aspi­race nebyly skutečně ničím jiným než přeludem. Ale byl to přece jenom také krok zpět.

Poněvadž globální uspořádání, které jste analyzoval v Impériu, není vůbec kontrolováno hegemoniální imperiální mocností?

Přesně tak. Předpoklad, že Spojené státy mohou diktovat globální politiku, nebo ta­ké jenom politiku na Blízkém východě, je nesprávný. Jako nesprávný se mezitím také ukázal. Tato jednostrannost je vyřízená. Tím se však také vyřídila i tato fáze dějin světa.

Když už ani Dick Cheney nevěří, že může řídit svět, mělo by také hnutí kritizující globalizaci odložit tuto víru ad acta?

To bych doufal. Řekl bych, že tato fáze, jež začala 11. zářím, vyvolala dvě problematické metody myšlení. Jedna je spíše povahy teoretické, druhá spíše praktické. Teoretický problém spočívá v tom, že bylo přeceněno pojetí suverenity. Problém kritické praxe souvisí s tím, že mnozí aktivisté charakterizují Spojené státy jako „imperialistické“, ne-li dokonce jako „fašistické“. Tím se však dostává z očí normálnost současné kapitalistické vlády.

Nežijeme tedy všichni v táborech, jak to naznačuje jedna větev moderní levicové sociální filozofie?

Te oretické koncepce výjimečného stavu se staly populární a zdá se, že důkazy mají zřejmě na své straně – vzpomeňme jenom na Abu Ghraib nebo Guantánamo. Ty se staly šiframi suverénní moci, která dokáže na­prosto rozhodovat o právu a neprávu.

Ale myšlenka suverénní moci, jež je nad společností, je podle mého mínění odchylkou, máme-li se zabývat skutečnými formami rozhodování moci, jež dnes dominují světu.

Co jsou formy moci?

Rozhodujícími silami nejsou síly suverénní státní moci, nýbrž síly kapitálu a zpravidla to nejsou síly, jež se vyjadřují proti právu, nýbrž spíše formou práva. Byl to přece tento druh moci, jejž se hnutí za globální spravedlnost až do Janova pokoušelo pochopit a také proti němu bojovat – velké korporace, nadnárodní společnosti, globální ekonomické instituce. Ty jsou dnes gravitačními centry moci, nikoli údajný fašistický superstrát – i když je ovládán Georgem W. Bushem a zřizuje tábory jako Guantánamo.

Výjimka tedy v tomto případě není pravidlem?

Ano. To přirozeně neznamená, že neexistují hrozné příklady státní výjimečné moci – Guantánamo, Abu Ghraib jsou takové úděsné příklady. Ale neměli bychom je chápat jako podstatu současného výkonu moci. To ovšem mnohé tyto projevy dělají.

Heiligendamm má nyní navázat tam, kde bylo hnutí v roce 2001 přerušeno. Ale je to velmi slibné? Mnoho iluzí, jež kritizujete, je ještě posilováno mobilizací proti G8 – např. ta, že se zde schází osm „Masters of the Universe“.

Tady jde o symboliku.

Je taková symbolika dobrá, nebo špatná?

Je potřebná. Jestli správně vykládám pokroky hnutí až po Janov, pak to přece není tak, že by si bylo jistější, kdo je nepřítel. Spíše řekněme experimentovalo s no­vý­mi protivníky. Mobilizovalo se proti G8, proti NAFTA Severoamerická zóna volného obchodu, proti WTO Světová obchodní organizace, NATO a MMF, jakož i proti Světové bance. Žádný z těchto protivníků není sám o sobě protivníkem v plném smyslu. Takový protivník neexistuje. Byl to ta­kový mnohonásobný výchozí bod, sériové experimentování. Každá mobilizace sama o sobě byla příliš těžkopádná, ale v kontextu probudila síť žádoucího aktivismu. A nemyslím, že příliš mnoho lidí v hnutích se domnívá, že u těch sedmi mužů a jedné ženy, kteří se setkají v Heiligen­dammu, jde skutečně o osm světovládců, kteří drží v rukou nitky. Naopak: myslím, že v působení hnutí vzniká mnoho zajímavých teorií. Jenom se to neodrazí v knihách nebo něčem takovém. Musíme tuto tvořivost uznat.

Jedna z těchto otázek: jak bojovat proti protivníkovi, aniž jej legitimizujeme? Mnozí tvrdí, že na lidi z G8 nesmíme klást žádné požadavky, neboť tak bychom automaticky uznali také nelegitimní moc. Vaše rada?

To by mne nijak zvlášť neznepokojovalo. Existuje jistá funkční legitimita, lhostejno, zda já nebo vy nebo demonstranti v Heili­gendammu na ni klademe požadavky. Představa, že bychom jejich legitimitu zvlášť rafinovaně podkopávali, kdybychom od nich nic nepožadovali, se mi zdá trochu směšná. Nebo řekněme to takto: nebyl by to můj hlavní problém. Spíše bych se ptal, jak má hnutí svoje požadavky formulovat. Kdo za hnutí mluví? Jak zabráníme, aby se jednotlivci nevyšvihli na vůdce?

Ve skutečnosti je to hnutí bez viditelných vůdčích postav a je namístě otázka, zda to vždycky skutečně mluví v jeho prospěch.

V každém případě to byl jeden z hlavních sporných bodů, s nimiž se musela potýkat světová sociální fóra.

Sociální fóra se stále více stávala událostmi „public relations“, večírků.

Bláznivé jsou na tom rozličné vazby, které mezi sebou navázali bezpočetní aktivisté z celého světa. O mnoho víc nesmíme od sociálních fór očekávat. Kdo se domnívá, že z toho vznikne „nová internacionála“, bude zklamán.

Vidíte uvnitř levice nebezpečí autoritářského pokušení? Koneckonců muž jako Hugo Chávez se stal pro významnou část dnešní levice vývěsním štítem.

Upřímně řečeno se mi nezdá, že je to zvlášť naléhavý problém. Situace ve Venezuele je složitá, jsou věci velmi kladné, mnohé z toho, co se děje, je výsledkem napětí. Když to předešlu, nevidím, že by Cháveze obdivovalo nebo dokonce zbožňovalo příliš mnoho lidí. Levice, kterou jsem za posledních deset let poznal, není zvlášť náchylná, aby se podrobila centralistickému, charismatickému vůdcovství.

Celkem vzato je posledních šest let od Janova šest ztracených let, není-liž pravda?

V uplynulých šesti letech málo pokročila analýza tohoto druhého, nového rámce moci, jak jsme jej zahájili v Empire a jak byl předtím diskutován a prozkoumán v kon­textu hnutí. Namísto toho určité ­výstřelky byly přehnané. Paradoxně šlo toto přehánění ruku v ruce se sny Cheneyho, Wolfowitze a spol. Cheney snil o neoimperialistcké nadvládě USA. A pro mnohé levičáky to byla berná mince. Cheneyho halucinacemi se nezabývám. Může si myslet, co chce. Co mně rozčiluje, je, když levice tuto víru sdílí. Ovšem jsem plný důvěry: opravdu si myslím, že to je za námi a že vrcholy této staromódní levice jsou už pryč.

(Z němčiny přeložil Štěpán Steiger)

Robert Misik

Obsah Listů 4/2007

Související články

Claude Monnier: George W. Bush odsoudil G8 tvrději než odpůrce globalizace!

Konstanty Gebert: Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Otakar Turek: Globalizace - stará a nová


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.