Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Tomáš Tichák: Letní rozmluvy

Tomáš Tichák

Letní rozmluvy

O současných možnostech komunikace se nikomu donedávna ani nesnilo. Můžete se spojit s kýmkoli, kdy a kde s vám zamane, ptát se online sebeslavnější osoby na sebevětší pitomost, můžete ale také z mořské pláže prodávat domy, ze střechy světa řídit radni­ci, na dálku předávat úplatky. Úměrně tomu ale ubývá příležitostí k obyčejnému rozho­voru. I když pracujete v kolektivu a do práce jezdíte hromadnými prostředky, lidé kolem jsou většinu času obklopeni nedobytnými hradbami svých virtuálních komunikací.

A tak jste vděčni za každé lidské slovo, i když třeba stojíte na chodníku v zamyšlení a někdo se na vás oboří: „To tady musíš stát jak kandelábr?“ Omluvíte se a pak si celý den vyčítáte, že jste mohli odpovědět rafinovaněji, prostě že jste tu vzácnou příležitost k dialogu promrhali.

Proto mě nedávno tak potěšil rozhovor s dívkou postávající s listem papíru na náměstí. Zeptala se: „Jaký stát máte ­nejraději?“ Po krátkém přemýšlení, jak neztratit hned na začátku nit, jsem odpověděl: „Asi přece jenom Českou republiku.“ – „Ale já myslím nějaký cizí stát.“ – „Tak třeba Sloven­sko, Polsko, Francii…“ Podařilo se: „Polsko, to je zajímavé!“ zamyslela se krátce, ale pořád si nic nepsala a pak řekla trochu netrpě­livě: „A co takhle Belgie?“ – „Proti Belgii vůbec nic nemám,“ řekl jsem smířlivým tónem.

Za chvíli bylo jasno. Nechtěla si ­popovídat, ani mě – konečně – zahrnout do průzkumu veřejného mínění. Účelem bylo jen ­přesvědčit mě o kvalitách jakéhosi belgického produktu. A tak už nebylo o čem mluvit. Asi si ale všimla mého zklamání, a tak se jí mě zželelo. „Máte pěkného pejska, pane.“ Tento­krát jsem nezaváhal – „Ano, je totiž francouzský!“ – a odkráčel jsem hrdě do mlčícího davu.

Až do večera jsem byl tím triumfem povznesen, druhý den jsme ale odjeli s mnoha dětmi – a mobilními telefony – na prázdniny do lesů a naděje na inspirativní rozhovor s náhodnými kolemjdoucími se zas vzdálila. Naštěstí, jak už to bývá, hned v den ná­sledující mě rozbolel zub, a vzápětí druhý, a nezbylo než zajet do města. A jak už to tak bývá, ukázalo se, že má zubařka odjela do lesů.

S rozhovory se zubaři je technická potíž. Obvykle vás hned vsadí do křesla. rozevřou vám ústa a pak už se kladou s očividným potěšením jen řečnické otázky jako třeba: „Používáte správný kartáček? Nevadí vám, že budete doplácet pět set korun?“ Na pohotovosti je to jinak. Smíte stručně popsat své potíže a dosta­nete dokonce krátkou příležitost probrat jejich možná řešení. Zhruba před patnácti lety mi tak jeden lékař nabídl umrtvení, slíbím-li, že budu volit Občanskou demokratickou alianci. Byl to ale demokrat – nakonec se spokojil s tím, že jsem té straně přiznal jisté kvality.

Lékařská péče od té doby pokročila a anestézie je samozřejmá. Ale také pokročila demokracie. Nyní mě na poliklinice přijal vlídný mladý lékař, seznámil se situací a pak řekl: „Ošetřím vás, smím však jen jeden zub, rozhodněte se který.“ Zvolil jsem ten, který začal bolet jako první. V noci jsem opět cestoval do města. Vybírat už jsem si nemusel, a tak jsem mohl s čelistním chirurgem při rentgenování konečně lidsky pohovořit o průběhu houbařské sezóny.

Když jsme se po týdnu vrátili do města, okamžitě jsem se vydal do ulic. Byly však plné cizinců. Pak jsem uviděl starší dámu mířící přímo ke mně, v ruce list papíru. Zaradoval jsem se, ale ona mi beze slov vtiskla list do ruky a zmizela. Četl jsem: „Každé stvoření hledá svým životem opak prázdnoty. I u nás lidí je tomu tak. Odnepaměti hledáme životní filosofii a řád světa.“ Byl jsem zván na koncert Tajemství léčivého zvuku v pro­vedení hráče na tibetský zvon, jehož filosofie bytí převedená do alikvotních tónů bude rezonovat s mou duchovní podstatou, prostoupí mnou a já splynu s vesmírem.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2007

Související články

Tomáš Tichák: Prostě welcome

Tomáš Tichák: Prostá aritmetika

Tomáš Tichák: Plíživá choroba


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.