Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Víme, na jakých jsme rozcestích?

Antonín Rašek

Víme, na jakých jsme rozcestích?

Rozhodování o dislokaci radaru jako součásti americké protiraketové obrany naznačuje, že by mohl nastat obrat od EU k USA s jejich preventivní bezpečnostní strategií útočného charakteru. Čunkova aféra odhalila slabiny demokracie v jejím nejslabším článku, jímž je justice. Nezaškodí proto vrátit se k Bushově projevu při jeho pražské návštěvě ani pokusit se o paralelu mezi polenským procesem a okolnostmi trestního oznámení na vysokého činitele. A může se vůbec dostat levice k moci, aniž by se v tom angažovali komunisté?

Ohniskem a východiskem Bushova uvažování v projevu na pražské konferenci Demokracie a bezpečnost bylo 11. září 2001, kterým začínal i končil. Je přesvědčen, že to měl být začátek vybudování totální muslimské říše, a tím i ohrožení západní svobody. To vyvolalo boj mezi dvěma zásadně odlišnými představami humanity. Za nejúčinnější zbraň považuje Bush univerzální přitažlivost svobody. Jenže toto přesvědčení patří – spolu s demo­kracií jako politickým systémem – k západnímu euroatlantickému pojetí, které nemusí jiné civilizace, národy či společenské skupiny nejen vyznávat, ale ani plně respektovat. Nejproblematičtější je, když se jim někdo pokouší tyto myšlenky nabízet, dokonce po vojenském útoku. Jednou z příčin neúspěchu irácké války a vážných komplikací v Af­ghá­nistánu je spolu s šířícím se terorismem nesporně, že spojenecké síly chtějí prosazovat demokratické principy, které nejsou oněm populacím historicky blízké nebo jsou přitažlivé jen pro části společenství. V historii dávnější či novější nenajdeme převahu důkazů, že by šíření svobody a demokracie přineslo těmto národům viditelný prospěch. O kolonialismu, spojeném s otroctvím, nemluvě. Proto bychom měli být, pokud jde o univerzální akceptaci oněch hodnot, opatrnější. Jinak nám hrozí prázdná rétorika. Jak by podobný projev chápali v Íránu, Sýrii či jinde? V mnohých zemích by možná dali přednost jen tomu se najíst a zbavit se tyranů. To neznamená, že se jednou o přednostech svobody a demokracie nepřesvědčí celý svět, musí k tomu však dospět vnitřním a dlouhodobým organickým vývojem k občanské společnosti. Jinak se nikdo nemůže divit, setká-li se s odporem.

To se týká i postojů k Rusku a jeho systému. Jistě by bylo dobré, kdyby dosáhlo míry demokracie a svobody srovnatelné aspoň s evropskými postkomunistickými zeměmi. George W. Bush v pražském projevu řekl, že „reformy v Rusku, které kdysi slibovaly zlepšení postavení občanů, vykolejily se špatnými důsledky pro rozvoj demokracie“. Nepřinesou tato slova víc škody než užitku? Zvláště v souvislosti s Putinovou kritikou dislokace části americké protiraketové základny ve střední Evropě, v čemž má podporu drtivé části ruské populace, přičemž ani většina Čechů a Poláků se záměrem nesouhlasí?

Nelze se proto divit, že prestiž USA trvale klesá. Zatímco podle výzkumu BBC v roce 2004, jehož se zúčastnilo 26,4 tisíc lidí z 25 zemí včetně USA, považovalo 40 % lidí zahraniční politiku USA za přínos pro svět, o rok později to bylo 36 % a nyní 29 procent. V samotných Spojených státech je to ještě výraznější. V roce 2005 hodnotilo zahraniční politiku kladně 57, nyní jen 43 procent. Negativně vidí roli USA ve světě 49 % lidí. Prezidentovi Bushovi důvěřuje jen 28 % Američanů.

Nová bipolarita

Rusko zareagovalo poněkud nečekaně, Vladimir Putin nabídl společný radar v Ázerbajdžánu. Americký prezident, nejspíš zaskočený, stačil jen říci, že je to zajímavý návrh. Většina komentátorů zareagovala unisono, že takový návrh se neodmítá. Nikdo si zatím nevšiml, že by to znamenalo i podstatnou změnu postojů Ruska k Íránu a vůbec podstat­nou změnu vztahu ruské politiky k zahraniční politice USA. Jenže příslib shody se rychle změnil v prohloubení nesouladu.

Článek bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého (Založí Čína s Ruskem nové NATO?, MF Dnes 4. 9.) naneštěstí z prognostického hlediska nabízí legitimní vizi, kterou lze v důsledku označit za jistých podmínek za katastrofickou. Po rozpadu bipolarity se začal vytvářet multipolární svět, ve kterém je lépe zajištěna bezpečnostní vyváženost. Hlavními aktéry jsou jako jediná supervelmoc Spojené státy, dále Čína, Evropa sjednocující se v Evropské unii a do jisté míry islámský svět se stále rostoucí rolí Íránu. O roli vážnějšího aktéra světové bezpečnosti se jako země se silným jaderným potenciálem a obrovským nerostným bohatstvím opět pokouší Rusko a zároveň sílí postavení regionálních velmocí, jako je Indie a do jisté míry Indonésie a Brazílie. Tento poznatek potvrzuje empirickou analýzu vývoje ve dvacátém století a zároveň i myšlenku Paula Kennedyho (The Rise and Fall of the Great Powers, Boston 1988), že relativní síla vedoucích mocností prochází stálou změnou, která odráží nerovnoměrný společenský a ekonomický vývoj v globálním měřítku.

Aktéry světové bezpečnosti dnes nejsou tedy již jen velmoci, ale také mezinárodní terorismus obecně a mezinárodní organi­zovaný zločin. Mezi vážné aktéry světové bezpečnosti je nutné zařadit mezinárodní ­organizace a vojenská uskupení (OSN, Severoatlantická aliance, Evropská unie, OBSE, Světová banka, Mezinárodní měnový fond ad.) i mezinárodní monopoly a jejich organizace.

Kdyby se Šanghajská organizace pro spolupráci změnila ze sdružení na vojenskou ­alianci, vzápětí by to vedlo ke zrození nové bipolarity, protože ostatní dosavadní aktéři multipolárního světa by se spojovali, připojo­vali nebo dokonce museli připojit k tomu či onomu seskupení (přidruženými členy Šanghajské organizace jsou např. Írán a Pákistán). Jiří Šedivý má pravdu, když uvádí, že ačkoli jde o nepříliš vyspělé země, mají značné přírodní bohatství a růstový potenciál, který se promítá a může ještě výrazněji promítnout i do potenciálu vojenského. Zatím Rusko vydává podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru SIPRI na ozbrojené síly 35 miliard dolarů a Čína 50 miliard dolarů. Ve srovnání s 528,7 miliardami dolarů vynakládanými USA je to na první pohled zlomek, nelze však zapomínat, že jde stále o rozdílná finanční prostředí.

Jiří Šedivý se v závěru zamyšlení zabývá ruským dilematem, kam se orientovat: „Putin dobře ví, že nemůže nechat Evropu stranou. Ropa a plyn budou hodně silným nástrojem k ovládání Evropy v budoucích letech nevyhnutelné energetické krize. I když se zdá, že jde o vzdálenou věc, pro tento am­biciózní cíl nemůže Rusko potřebovat americký vliv ve střední Evropě – vliv, který by reprezentovala protiraketová obrana rozmístěná v Česku a Polsku.“

Jeden závěr vyvodit lze: Spojené státy, potažmo i my s Polskem, se musíme s Rus­kem dohodnout. Jinak Šedivým zmíněná energetická krize může ještě tíživěji dopadnout na nás. Není příliš odkud brát, většinou jen z ještě krizovějších území. Nemluvě o tom, že bude-li se zvyšovat napětí, může to Rusko orientovat silněji právě směrem, kterého se generál obává. A dobře víme, že bipolarita velmi pravděpodobně vede ke studené válce.

Skutečné rozcestí

Jiří Pehe (Zahraniční politika na rozcestí, Právo 29. 8.) se spíš než dilematickou a aktuálně se měnící zahraničněpolitickou orientací zabývá protagonisty a hodnocením. O tom, že by byla srozumitelná, konzistentní a jednotná, jak se domnívají premiér Mirek Topolánek a ministr Karel Schwarzenberg, lze s autorem zatím úspěšně pochybovat. Stejně tak o předobrých vztazích s Německem, Rakouskem či Polskem.

Prohlubující se euroskepticismus koaliční vlády je jen jednou částí rozcestí. Druhou je stále zjevnější reorientace zahraniční politiky primárně a v budoucnosti možná jednostranně na Spojené státy, o nichž se autor překvapivě ani nezmínil. Protagonisty změny jsou zejména bývalý velvyslanec ve Washingtonu a současný vicepremiér Alexandr Vondra, europoslanec Jan Zahradil a v po­sledních svých vystoupeních stále patrněji i premiér Mirek Topolánek. Reorientace se neprojevuje pouze v prosazování dislokace radaru, proti které se staví nejen podstatná část občanů, ale i kulturních elit a bezpečnostní komunity. Je mj. patrná i ze sílící podpory USA ve válce v Afghánistánu; česká vláda chce převzít odpovědnost za jednu z nebezpečných provincií. V poslední době přibyla i transformace záchranných praporů, jediných vojenských jednotek integrovaného záchranného systému, což má vést právě ke zvýšení počtu vojáků pro zahraniční mise.

Jsme součástí aliance proti terorismu a měli bychom jí aktivně i zůstat. Byla však preventivní strategie preemptivního charakteru, zvolená Spojenými státy po 11. září, optimální? Zatím ne. V Iráku situace působí bezvýchodně. Ani dohoda s Íránem není na dohled, zvláště když ani francouzský prezident Nicolas Sarkozy nevylučuje útok. O úspěchu v Afghánistánu se dalo pochybovat předem. Odešli odtud poraženi Britové a nedávno – přes obrovskou převahu – i Rusové.

Postupná změna české zahraniční politiky je determinována spíš ideologicky než věcně. Dalo by se očekávat, že pravicová koalice se zaměří především tam, kde očekává úspěch. Od Bushových Spojených států jej očekávat nelze. A nejsou USA jako jediná supervelmoc na ústupu obecně? Začínají narážet na hranice lidských, finančních a materiálních zdrojů. Zůstaneme-li u věcných kritérií, orientace na sjednocující se, a tím i konkurenceschopnější Evropskou unii je přece jen prospěšnější.

Zápas o radar do další etapy

Jak premiér slíbil, po prosazení stabilizační části reformy veřejných financí se vláda obrátila k dalšímu strategickému řešení: dislokaci radaru. V předstihu byl jmenován vládní zmocněnec Tomáš Klvaňa. A protože se stal terčem kritiky starostů, vláda etapu nejspíš proto zahájila výjezdním zasedáním v prostoru navrhovaného umístění. Zvolila strategii divide et impera ve víře, že prostředky nabídnuté ke zlepšení infrastruktury postoje občanů změní. Ostatní veřejnost bude mít na starosti PR agentura. V prvních reakcích se ukázaly slabiny. Proč vláda nechce zároveň řešit zaostávání infrastruktury jiných obcí, přinejmenším kolem ostatních vojenských újezdů? Proč přenášet informování ­občanů o radaru z vládní povinnosti na agenturu? Slib vylepšení místa bydliště je atraktivní, zvláště chce-li vláda dát peníze bez ohledu na to, jestli bude radar skutečně instalován. Ale lidé čekají odpověď na otázku daleko důležitější: Existuje skutečná hrozba? Jsou země, které chtějí Spojené státy a evropské země balistickými střelami s ja­dernou hlavicí opravdu napadnout?

Zatím se hovořilo především o KLDR, Íránu a také trochu Pákistánu, kde se politická situace horší. Jednání se Severní Koreou je naopak na dobré cestě. Pozorovatel se nemůže ubránit dojmu, že jejím motivem bylo vydírání, které také díky vstřícnosti Američanů mělo úspěch. Vtírá se tedy podezření, nepočíná-li si Írán podobně. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád oznámil, že se jeho vědcům podařilo instalovat tři tisíce odstředivek potřebných k výrobě atomové zbraně, Mezinárodní komise pro atomovou energii to však popírá. Íránské vedení jako by dávalo najevo daleko větší úspěšnost svého výzkumu, než je skutečný. Na druhé straně těžko věřit, že by existovala vláda, která by si dovolila jaderně ohrozit jedinou supervelmoc, aniž by počítala se zničující odvetou.

Že zdravotní ohrožení radarem mohou pociťovat jen lidé při přímé obsluze, bylo odborníkům zřejmé od počátku. Je tu však dilema: Neexistuje-li skutečná bezpečnostní hrozba raketojaderného útoku, není třeba protiraketovou obranu budovat; existuje-li, pak radar je prvním cílem. Proto by vláda měla vysvětlit, bude-li dostatečně chráněn. Dnes už je zřejmé, co si vláda uvědomila: bez existence antiraket na polském území bráněn být nemůže. Bude však zajištěna jeho obrana i po vybudování základny v Polsku? Mělo by pro eventuálního útočníka smysl použít předpokládaný omezený počet střel? K čemu by mu takový útok byl?

Ať si to připouštíme nebo ne, vážnou úlohu hraje postoj Ruska. Na jedné straně to působí, jako by situace Rusku vyhovovala, protože dnes má dostatek prostředků, aby začalo další kolo zbrojení – a má to na koho svést. Na druhé straně má důvod se proti dislokaci předsunuté části americké obrany ozvat. A to nejen proto, že jde o území, které donedávna ovládalo. Souběžně totiž v USA vyšla studie, podle níž USA mají dnes nad Ruskem takovou vojenskou převahu, že by bylo reálné je porazit; podobný názor potvrdili američtí politici. Antirakety v Polsku by mohly poté pomoci zneškodnit odpálené tzv. zbytkové rakety, tedy ty, které by americký útok nezasáhl. Zní to jako science-fiction: proč by Američané něco takového dělali? Stejně logické je ptát se, proč se podobné studie zpracovávají, když se poté stávají vážným protiargumentem. Michail Volžinskij v jakési odvetě v provládním ruském deníku Izvěstija napsal, že v případě amerického raketového útoku je Rusko schopno do deseti až patnácti minut zničit vlastními jadernými hlavicemi radar v České republice i základnu v Polsku. Považuje je v souladu s uvedenou studií za součást zmíněného útočného plánu USA, podle něhož by bylo možné zachytit zbytek ruských ­raketových střel z celkového počtu 650 se dvěma tisící hlavicemi, které by se nepodařilo zničit prvním jaderným úderem. Jen 200 z nich by ve Spojených státech způsobily apokalypsu.

Polenský proces a kauza Čunek

Co má městečko Polná společného s okres­ním městem Vsetín? V Polné bylo již v roce 1681 založeno židovské ghetto a až do druhé světové války tu byla silná židovská komunita, ve Vsetíně se po této válce postupně vytvořila a dosud tu existuje silná komunita romská. Takže se nabízí souvislost, třebaže při prvním vyslovení působí jako přitažená za vlasy.

Donedávna obecněji neznámý starosta Jiří Čunek se stal senátorem, předsedou KDU-ČSL, místopředsedou vlády a ministrem pro místní rozvoj. Tedy udělal i v naší teprve se rodící demokracii až neuvěřitelnou kariéru, aby byl posléze sekretářkou obviněn ze „sexuálního harašení“. To není v takovém postavení neobvyklé. Hlavně však byl obviněn z přijetí půlmiliónového úplatku. Ani to ovšem není neobvyklé.

V Polné před více než stoletím vypukla justiční aféra spojená s obviněním Žida Leopolda Hilsnera z rituální vraždy. V době prvního procesu se tisku podařilo vyprovokovat nejen ve veřejnosti, ale i v zákonodárných sborech antisemitskou hysterii a obviněný byl bez přímých důkazů odsouzen k trestu smrti. Profesor Tomáš Masaryk se stal Hilsnerovým obhájcem a vyvinul obrovské úsilí, aby vyvrátil pověry o rituálních vraždách a dosáhl obnovení procesu. Zájem veřejnosti, tisku a politické scény byl obrovský. Do Hilsnerovy aféry zasáhl po rozsudku smrti samotný císař František Josef I. a změnil jej na doživotí. Nespravedlivě obviněný byl však omilostněn teprve za dvě desítky let císařem Karlem. I do Čunkovy aféry byli kromě policie a justičních orgánů zataženi vrcholní politici včetně samotného Václava Klause s jeho nepříliš šťastným vstupem.

Čunkova aféra je pro politology a sociology prostorem pro účastnické pozorování, jak se u nás formuje tvář české demokracie, zejména právní vědomí. Zatímco v hilsneriádě šlo o jakousi českou protodemokracii, přípravu na samostatnost, nyní spíš jde o demokracii postkomunistické éry. Dosavadním průběhem kauzy a zvláště jejími obecnými právními, politickými, etickými a jinými souvislostmi však zatím nemůžeme být nadšeni. Odpovědné orgány, společnost a její představitelé by měli mít v přístupu jasno, rozdělili se však na dva bloky. Názory jsou diametrálně odlišné, podmíněné především politickou orientací, což svědčí buď o nedobré legislativě, nebo o její účelové interpretaci až zneužívání. Pravda je proto stále v mlze. A z žalující sekretářky se stane z rozhodnutí státních zástupců Arifa Salichova nebo Petra Coufala obžalovaná.

Masaryk řekl, že vytvořit základy demokratické společnosti si vyžádá přinejmenším půlstoleté úsilí. Náš příklad ukazuje, že to bude nejspíš pravda. Vzhledem k Čunkově aféře jsme příliš velký krok v budování demokracie neudělali. A navíc nám chybí Masaryk, jehož 70. výročí jsme s překvapivou hradní výpravou nedávno vzpomínali.

Stane se žalobce lhářem?

Co slyšely přinejmenším statisíce televizních diváků, není jistě třeba zvlášť dokládat. Navíc Česká televize určitě archivuje Otázky Václava Moravce přinejmenším pár roků. Takže pan státní žalobce Petr Coufal snad jednou nezapře, co výslovně řekl: pokud svědkyni Marcelu Urbanovou nezažaluje jihlavský žalobce Arif Salichov, učiní tak on. Následný postoj Petra Coufala už tak razantní nebyl (Salichov: trestní oznámení na Urbanovou zatím nepodám, Právo 21. 8. 2007), když jako brněnský státní zástupce pravil: „Teď navíc musím řešit tři věci týkající se kauzy Čunek. Stížnost přerovského zastupitelství kvůli výrokům doktora Salichova o průběhu trestního řízení v té kauze. Dále prošetřuji okolnosti výslechu svědkyně Urbanové, tedy následné posezení účastníků tohoto výslechu v cukrárně u kávy. Třetí věcí je to zmíněné případné trestní oznámení na paní Urbanovou.“ S povděkem lze kvitovat, že Petr Coufal neponechal podivné posezení žalobce se svědkyní v cukrárně bez povšimnutí.

Pokud jde o třetí věc, je tu náznak ústupu, což naznačuje slovo „případné“. Státní zástupce si ale ve zjitřené situaci nemůže dovolit slovo nedodržet. Zvláště když bývalá nejvyšší státní zástupkyně a současná stínová ministryně spravedlnosti Marie Benešová označila počínání současné nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké za nezákonné. To paní Vesecká nemůže nechat bez reakce, nestačí, když problém odloží někdo z podřízených. Oříškem pro Coufala už bude setkání v pražské kavárně Arco, kde měl Salichov slibovat za křivopřísežnictví Urbanové beztrestnost, mj. v přítomnosti její právničky Kláry Samkové-Veselé. Nebude to jednoduché, když právnička Urbanové brněnskému státnímu zástupci napsala: „Upozornila jsem Salichova, že jeho ujišťování je kontraproduktivní, protože u mé klientky vyvolává děs. Slib beztrestnosti byl ale několikrát zopakován i po návštěvě kavárny, což jsem vnímala jaké přímé zastrašování.“

Nebude-li Marcela Urbanová zažalována, což si přeje ona sama i její advokátka (a patrně vědí proč), určitě to vzbudí podezření, že se pokračování Čunkovy kauzy v jiné podo­bě někomu nehodí do krámu. Jenže ve hře je příliš mnoho, už tak většina občanů o sprave­dlnosti pochybuje. Nepřesvědčuje je ­bohužel ani ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který se kolem případu pohybuje jako kolem horké kaše. Ona to horká kaše opravdu je.

Meze a podmínky spolupráce

Česká parlamentní scéna, odhlédneme-li od různě orientovaných jednotlivců a malých skupin v Senátu, je rozložena formálně vlastně symetricky. Nalevo jsou komunisté, od nich ke středu sociální demokraté, do středu můžeme s jistou tolerancí zařadit zelené a lidovce a napravo jsou široce rozkročeni občan­ští demokraté. Tím marginalizují extrémní pravici, stejně jako nalevo plní tuto roli komunisté. Asymetričnost je ve faktické koaliční využitelnosti tohoto rozložení. Komunisté jsou vzhledem k historii a zčásti i sou­časnosti z možnosti podílet se na vrcholové exekutivě zatím vyloučeni. Silný soudobý antikomunismus má objektivní ­kořeny, ale je zároveň výrazně podmiňován praxí politic­kého boje, neboť je využíván proti ­levici, zejména sociální demokracii. Zvlášť dá-li ČSSD najevo, že by mohla vládnout se sněmovní podporou komunistů. Záměr ne­dávno málem vyšel a mohl být pro tuto strategii testem. Nelze přehlédnout, že by, ­samozřejmě za nové situace, znamenal překonání historických averzí na levici. Ty měly – pro nechuť komunistů spojovat se s umír­něnější levicí – ve dvacátém století katastrofální důsledky.

Levice to musí řešit vážně a co nejpřesvědčivěji. To je neproveditelné bez aktuální převahy sociální demokracie v případném spoje­ní. Proti historii a současné podobě sociální demokracie mohou útočit jen pravicoví extré­misté nebo lidé ignorující historii. Svazek by byl ovšem nebezpečný, pokud by se nepo­dařilo seriózně analyzovat politické cíle ­ko­mu­nistů a vyloučit, že neusilují o krajní sys­témovou změnu, popř. o návrat k před­chá­zejícímu uspořádání, se kterým mají obča­né převážně negativní zkušenosti (navzdory nostalgickým vzpomínkám a některým jeho sociálním rysům). Spolupráce je nemyslitelná, kdyby cílem politiky KSČM byla systémová změna. Cesta může být maskována prosazová­ním obecně přijatelných politických, sociálních, ekonomických a ekologických změn, ale s perspektivou zásadního zvratu. ­Zatímco ČSSD chápe ony změny jako cíl, pro KSČM mohou být prostředkem. Podobně by nástrojem budoucího převzetí moci mohlo být za jistých okolností prosazování samosprávných principů, prvků přímé demokracie, samosprávného vlastnického sektoru, podílu pracujících na řízení podniků apod.

Tak si část KSČM může vytvářet předmostí k převzetí politické moci, ke kterému by ovšem mohlo dojít jen v krizi vyvolané mimořádně ostrou sociální diferenciací. Cílem ČSSD by proto mělo být, podobně jako je tomu na pravici s postavením ODS, vytlačit KSČM na periférii. ČSSD musí trvat na podmínkách, za jakých by byla ochotna s KSČM spolupracovat, tj. na akceptaci euroatlantické orientace, distancování se od stalinismu a normalizace. Nedojde-li ke krizi, KSČM bude objektivně slábnout. ČSSD by se měla hlavně stále víc opírat o střední třídy, které ODS de facto nyní zrazuje.

Reakce: Jiří Štěpanovský: Nová bipolarita?

Antonín Rašek

Obsah Listů 5/2007

Související články

Václav Žák: Radar, rakety, referendum

Stanislav Holubec: Zkušenost s Iniciativou

Luboš Dobrovský: Co s Ruskem?


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.