Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Anna Šabatová: Obraz Slováků a Slovenska v českém tisku před patnácti lety

Anna Šabatová

Jak odříznout nemocnou nohu I

Obraz Slováků a Slovenska v českém tisku před patnácti lety

Na úvod příběh ze života: Kdysi v osmdesátých letech mi náš kamarád Jacob z Kodaně vyprávěl o svém otci, který byl jako mladík deportován z rasových důvodů do Terezína, kde prožil takřka celou válku. Po válce vstoupil do komunistické strany a pravidelně čítával jediné noviny – deník dánských komunistů. Protože nesouhlasil s vojenským zásahem v Československu, vystoupil v roce 1968 z komunistické strany a začal číst jiné noviny. Po několika měsících sdělil užasle svému synovi, že se mu úplně proměnil svět…

V době, kdy se dělila Česká a Slovenská Federativní Republika na dva samostatné státy, jsem jen těžko chápala, proč bylo rozdělení tak snadné. Jak to, že české národní společenství, které vždy vystupovalo verbálně pro společný stát, nekladlo větší odpor? Další, co mě znepokojovalo, byl rozšířený názor, že republiku rozdělili či rozbili Slováci. O odpovědnosti české společnosti a její politické reprezentace tehdy nebylo a dodnes není příliš slyšet. Již v době rozdělení udivovalo, že převažující část české veřejnosti viděla pouze nacionalismus slovenský, zatímco projevy českého nacionalismu až na výjimky vůbec nereflektovala, a dokonce ani nevnímala. Mnozí slovenští intelektuálové byli vůči nacionalistickým projevům ve vlastním společenství velmi kritičtí a snažili se jim čelit. Dokonce do té míry, že ztratili schopnost komunikovat s radikalizujícím se národním společenstvím. Česká společnost však jako by český nacionalismus, který měl pochopitelně jiné projevy než slovenský, neviděla.

Již tehdy jsem při čtení tisku a sledování televize považovala mnohá tvrzení, s nimiž jsem se setkávala, za předsudečná a nepravdivá klišé a uvědomovala jsem si, že mluvčí a autoři s nimi pracují jako s fakty. V roce 1993 jsem se na přednášce Jiřího Nekvapila dozvěděla o okruhu autorů soustředěných kolem profesorky vídeňské univerzity Ruth Wodakové, kteří se snaží postihovat určitý typ předsudků vůči příslušníkům jiných ­národů. Získala jsem několik publikací z pracoviště aplikované jazykovědy, které je součástí Jazykovědného ústavu Vídeňské univerzity. Stěžejním dílem je kolektivní práce Všichni jsme nevinní pachatelé (Wir sind alle unschuldige Täter, Suhrkamp, Frankfurt n. M. 1990), zpracovaná pod vedením R. Wodakové. Jsou to studie o poválečném anti­semitismu v Rakousku. Autoři Florian Menz, Johanna Lalouschková a Wolfgang U. Dress­ler se v knize Boj pokračuje (Der Kampf geht weiter, Drava, Celovec 1989) zabývají předsudky německy mluvících obyvatel Korutan ve vztahu ke slovinské menšině. Třetí publikace vznikla opět pod odborným vedením profesorky Wodakové v dubnu 1993; snaží se postihnout vztah Rakušanů k východoevropským sousedům po roce 1989 (Österreichs Einstellungen zu seinen ostmitteleuropäischen Nachbarn). Její podtitul zní Studie ke xenofobní veřejné debatě (diskurs). Všechny práce mají společný cíl – popisovat, kategorizovat a analyzovat předsudky vůči příslušníkům jiného národa. Inspirovaly mne k rozhodnutí zabývat se tím, jak psaly o Slovensku a Slovácích české noviny v době bezprostředně předcházející rozhodnutí o rozdělení federace, se zvláštním zaměřením na stereotypy, na jejichž pozadí české národní společenství vnímalo a zpracovávalo politickou realitu.

Volbami v červnu 1992 byly kostky vrženy tak, že politické síly, které mohly vytvořit většinovou koalici v České národní radě (105 křesel z 200), se ve Federálním shromáždění ocitly v menšině. Stály tak před volbou: buď na úrovni federace trpělivě a pracně hledat dnes a denně kompromis, nebo zvolit snazší cestu „bezproblémového“ vládnutí a federaci rozdělit. Žádná ze stran pozdější vládní koalice v ČR neměla ve volebním programu, že chce rozdělit Československo. V programu to ostatně neměla jasně ani vítězná politická síla na Slovensku, Hnutí za demokratické Slovensko. K ­analýze je proto zvoleno období bezprostředně po volbách, kdy se v hromadných sdělovacích prostředcích až neuvěřitelně rychle ­vytvořila atmosféra příznivá pro rozdělení republiky, ač průzkumy veřejného mínění podávaly o názoru obyvatel na rozdělení poněkud jiný obraz. Sledované období začíná dnem vyhlášení volebních výsledků (8. 6.). Jeho konec nevymezuje žádný právní akt nebo ­deklarace nejvyšších politických představitelů federace, ale den, kdy bylo v Literárních novinách zveřejněno prohlášení Úleva z rozhodnutí (LtN 18. 6.), které podepsalo 14 českých lite­rátů. S odstupem času a s určitou nadsázkou je možno považovat je za symbolický konec československé federace. Tentýž den přinesl denní tisk informaci, že Václav Klaus se ­stane jako hlavní představitel nejsilnější politické strany v České republice předsedou vlády ČR, nikoliv předsedou vlády federální.

Za nezbytný minimální zkoumaný materiál lze považovat tři velké nezávislé deníky (tzv. seriózní tisk): Mladou frontu Dnes (MfD), Lidové noviny (LN) a Rudé právo (RP). Dále byl zkoumán Český deník, který sám sebe označoval za pravicový, a Haló noviny, blízké KSČM. Analyzovány byly zvlášť komentáře, glosy, poznámky, úvodní sloupky a rozhovory, tedy texty vyjadřující názor a utvářející veřejné mínění, a zvlášť zpravodajství, jež má jiné cíle a nároky, čemuž také odpovídá volba stylistických prostředků.

Zpravodajství Lidových novin

Od prosince 1989 až do údobí, které je předmětem mého zájmu, měly Lidové noviny zcela výjimečné postavení. Přispívaly do nich, alespoň občas, snad všechny významné osobnosti předlistopadového hnutí odporu. Mnohé z nich byly ve vysokých funkcích ve státní správě nebo v některém ze zastupitelských sborů. Lidové noviny nepatřily k deníkům s nejvyšším nákladem, v dubnu 1990 to bylo 250 000 výtisků a v červnu 1992 asi 125 000, přesto je četli téměř všichni lidé, kteří působili v politice. LN v té době ovlivňovaly především názory těch, kteří se výrazně identifikovali s polistopadovým ­vývojem. Podstatné je i to, že samy sebe ­považovaly za deník, který chce spoluvytvářet názor.

Při čtení zpravodajských článků v Lidových novinách je nejnápadnější výrazné dramatizování a navození atmosféry permanentního konfliktu mezi českou a slovenskou stranou (republikami, koncepcemi či politickými stranami). Vztahu České a Slovenské republiky a povolebnímu státoprávnímu uspořádání je vždy věnován hlavní zpravodajský text, který býval v LN umístěn uprostřed první strany. Konflikt byl konstruován již titulky do podoby neslučitelného protikladu dvou částí federace: ČESKO-SLOVENSKO 92: vpravo-vlevo (LN 8. 6.), Unie, nebo nic? (LN 9. 6.), Střet dvou světů (LN 10. 6.), ODS – HZDS: Stav napětí (LN 15. 6.). Některé titulky rovnou hlásaly skepsi: Nastal proces rozchodu (LN 12. 6.) nebo Dohoda je iluzí, přičemž podtitulek oznamoval, že Dramatická jednání o osudu státu neskončila úspěchem (LN 12. 6.). Zajímavé je, že v kontextu navozeného konfliktu se i tak neutrální titulek jako Českým premiérem Václav Klaus, slovenským Vladimír Mečiar (LN 18. 6.) jeví jako titulek konstatující rozdělení a potvrzující dichotomní skutečnost.

Titulky jako Úprk ze Slovenska (LN 12. 6.), Zpět k socialismu (LN 18. 6.) nebo Zvíťazili komunisti! (LN 15. 6.) navozují dojem závažnosti situace a nebezpečí. Slova socialis­mus a komunisti jsou v polistopadovém diskursu v některých sdělovacích prostředcích klíčovými slovy s negativním významem. Prakticky v žádném titulku se neodrazila některá z pozitivních, nadějných nebo uklidňu­jících skutečností z probíhajících jednání.

Autoři zpráv si někdy nedokázali zachovat základní odstup od hlavních protagonistů popisovaných událostí. V čele hlavní zprávy nazvané Mečiar nejde na Hrad čteme: Jak včera oznámil mluvčí předsedy HZDS B. Gé­ci, delegace HZDS dnes do Prahy přijede, ale předseda Mečiar se jednání s hlavou státu nezúčastní. Důvodem je prý to, že Vladimír Mečiar nesouhlasí s kroky Václava Havla během předvolební kampaně, po volbách a během jednání o státoprávním uspořádání. HZDS je hodnotí jako nekorektní a nešťastné. (LN 11. 6.)

Zdrojem informace o tom, že se V. Mečiar nezúčastní jednání s prezidentem republiky, jak se ve zprávě píše, je mluvčí předsedy HZDS, takže bylo zbytečné slovo prý, které autorovi uniklo a prozradilo jeho zaujatost. Podobně v následujících větách: „ODS porušila tiché dohody“ o přístupu k veřejnosti a neúplně informovala o obsahu pondělních jednání mezi ODS a HZDS, řekl dále B. Géci, který tvrdil, že ODS při rozhovorech vyjádřila souhlas s legitimitou postupu HZDS při řešení státoprávní otázky. V. Klaus prý přišel k jednacímu stolu buď s požadavkem takové federace, která se rovná unitárnímu státu s jednotným ekonomickým prostorem, či s takovým modelem, který by přinesl následné ekonomické sankce vůči Slovensku.

Sloveso tvrdil a částice prý naznačuje zpochybnění pravdivosti výroků Géciho, aniž byl však takový soud někým, kdo se zúčastnil jednání (například V. Klausem nebo někým z ODS), uveden. Celá pasáž působí dojmem citátu, ale v uvozovkách jsou pouze první čtyři slova. Není tedy jasné, co vlastně Géci kromě oněch čtyř slov vlastně řekl a co je parafráze.

Každé noviny mají svoji obvyklou úpravu, takže pravidelný čtenář ví, na které stránce má hledat zpravodajství a kde najde texty komentářového charakteru nebo jiné žánry. Bývá znakem dobrých novin, že se zpravodajství a komentáře nemísí, respektive že do zpravodajství nepronikají úvahy, komentující prvky, názory nebo emoce. Tuto zásadu Lidové noviny ne vždy dodržovaly. Na druhé stránce hned pod výrazným nápisem verzálkami ZPRAVODAJSTVÍ Z DOMOVA byl 8. 6. 1992 publikován článek Aleny Slezákové Parlament: patová situace s nad­titulkem Ve Federálním shromáždění má zřejmě většinu levice, který nese mnohé znaky komentáře. Článek obsahuje čelo zprávy s označením místa, odkud je zpráva podávána, a vlastní text, v němž jsou některé pasáže zvýrazněny tučným písmem. Obsahem textu jsou některé informace a úvahy o rozložení sil v nově zvoleném Federálním shromáždění a rozebírají se perspektivy ústavního uspořádání po volbách. Nejsou v něm žádné konkrétní informace, která strana dostala kolik hlasů. Jediná čísla se týkají toho, kolik je třeba ve které sněmovně hlasů ke zvolení prezidenta. Pracuje se zejména s pojmy levicový a pravicový a také s pojmy český a slovenský. Už po přečtení titulku, nadtitulku a čela zprávy (Předběžné rozdělení mandátů, vypočítané včera odpoledne na základě percentuálních výsledků, ukazuje, že přes vítězství pravice v České republice budou mít ve Federálním shromáždění převahu levicové strany. Na tomto základním faktu zřejmě nezmění nic ani druhé skrutinium. Zdá se, že jsme v patové situaci.) je zřejmé, kde jsou sympatie autorky. Jsou na straně pravice a České republiky. Z formulace vyzařuje nespokojenost s tím, jak volby dopadly, a předložka přes naznačuje, že to autorka chápe jako jakousi nespravedlnost. Použití první osoby plurálu jsme při hodnocení situace je také velmi neobvyklé, v politickém zpravodajství je nepřípustné. Není ani úplně zřejmé, kdo jsou my. Z dalšího textu lze sice usoudit, že my jsou Češi, ale taky tak trochu pravice. Možná, že my jsou Češi minus levice. Sympatii autorky k pravici, resp. antipatii k levici lze vystopovat i v tom, že se snaží stranu Sládkových republikánů, která byla napříč politickým spektrem velmi nepopulární a často slouží jako příklad „špatné a nedemokra­tické“ strany, „přemístit“ na levici. Nepočítáme-li čelo zprávy, je první tučně zvýrazněnou větou hypotéza, že předsedou FS bude zvolen někdo ze slovenských levicových stran. Tato věta sama o sobě, kdyby nebyla zvýrazněna a kdyby nebylo v textu jiných zaujatostí, by byla korektní, ale takto si musí čtenář položit otázku, jakou má zvýraznění funkci, na co je upozorňován, před čím je varován. Zvýraznění věty Jelikož pro V. Havla by se zřejmě vyslovily i některé české levicové strany, rozhodnutí bude na Slovácích ukazuje, že autorka byla znepokojena skutečností, že o zvolení nebo nezvolení federálního prezidenta budou rozhodovat také Slováci. A že to budou možná hlasy poslanců Strany demokratické levice, které rozhodnou, se jí také nelíbí, jak naznačuje další zvýraznění. V závěru článku se píše Nerozpadne-li se do 5. října federace (s čímž mj. počítá V. Mečiar)… Z neši­kovné formulace nevyplývá zcela jasně, zda V. Mečiar počítá s rozpadem nebo „ne­rozpadem“ federace, i když lze v souladu s celkovým vyzněním chápat, že počítá s rozpadem. Ještě problematičtější je, že věta v závorce obsahuje tvrzení, která do zpra­vodajství nepatří. Toto tvrzení není dolo­ženo, bez odkazu na nějaký výrok nebo jinou průkaznou skutečnost se s ním pracuje jako s faktem, který má v daném článku dokreslit obraz nebezpečných a levicových Slováků.

Komentáře

Bylo až překvapující, jak byly všechny komentáře psány v jednom duchu. Autoři používali poměrně omezený repertoár tvrzení či tezí:

1. Volby dopadly v obou republikách diametrálně odlišně; Češi a Slováci preferují odlišné hodnoty.

2. Česká strana není ochotna platit za federaci jakoukoliv cenu.

3. Federaci je třeba rozdělit, ale české straně nesmí zůstat v rukou černý Petr.

4. Předcházející politická reprezentace Slovákům moc ustupovala, ale teď to bude jiné.

5. Ústavní systém je špatný, zejména proto, že platí zákaz majorizace, podle něhož nemůže být slovenská menšina přehlasována českou většinou.

6. Na Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi je hlavní odpovědnost za výsledky jednání.

7. Rozdělit federaci chtějí Slováci, ne Češi.

Textová realita je ve zkoumaných textech až na naprosté výjimky konstruována kombinací a rozváděním těchto tezí. Za příklady je v závorce vždy uvedeno číslo nebo více čísel, podle toho, ke kterým tezím je třeba příklad vztáhnout:

Jde o mnoho, to všichni víme. Jde-li však o to, abychom dorazili tam, kam jsme se vydali, je třeba si uvědomit, že hranice našeho státu nemusí za jakoukoliv cenu končit v Čierné nad Tisou. Mohou končit i za řekou Moravou. Je to jen otázka ceny, kterou jsme ochotni zaplatit. (2) (LN 8. 6)

Výsledky potvrdily, co už dávno naznačova­ly průzkumy: federace seskupuje dvě různé společnosti, dvojí politickou senzibilitu, dvojí představu o jedinci, státu i hospodářství. Čechy vpravo. Slovensko vlevo. (1) (LN 8. 6).

Zůstává jediný opravdu vážný výsledek a s ním jediná oprávněná pochybnost o mechanismu naší demokracie, a tím je rozpor česko-slovenský: volba rozdílných per­spektiv v každé z republik a možnost menšiny blokovat rozhodnutí většiny vinou usta­novení o zákazu majorizace. (1)+(5) (LN 9. 6.)

Klaus, tím si můžeme být jisti, raději odřízne „nemocnou nohu“, než aby obětoval hýčkané dítě ekonomické transformace. (1)+(3) (LN 9. 6.)

V současné době je nová ústava, tedy nová pravidla hry, důležitější než společný stát. (2)+(5) (LN 9. 6.)

Nejsme tu totiž kvůli federaci, ta tu je pouze pro nás, abychom mohli žít ve společném státě. Nemáme-li tuto vůli či preferujeme-li odlišné hodnoty, musíme se rozhodnout. K tomu je i třeba politické odvahy. (1)+(3) (LN 9. 6.)

Až dosud, kdykoliv jednal Vladimír Mečiar s českým partnerem, vznášel se nad svou proslulou laťkou vysoko a elegantně, neboť doskočiště mu česká protistrana vždy vystýlala molitanovými přísliby dvojdomků, snahou „vcítit se“ a prakticky neohraničeným časovým horizontem. (4) (LN 10. 6.)

Česká republika přece z žádné federace vystoupit nechce, svrchovaná je už z dosud platné staré ústavy, a stane-li se Česká republika mezinárodně právním subjektem, stane se tak „zásluhou“ toho, kdo společný stát opustí. (7) (LN 10. 6.)

Jediná dohoda, ke které může při jednání o státoprávním uspořádání Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem relativně brzo dospět, je dohoda o rychlém a klidném­ roz­dě­lení republiky. Vladimír Mečiar nepřijel do Brna jednat o federaci, ale o dvou státech ­spojených tenoulinkou slupkou ­ekonomického a obranného společenství s formálním názvem Česko-Slovensko (…) Vladimír Mečiar přijel do Brna s politicky, ekonomicky a le­gis­lativně uceleným modelem, s jasným cílem rozbití společného státu. (2)+(3)+(6)+(7) (LN 10. 6.)

V rozhovoru, který poskytl místopředseda slovenské vlády Martin Porubjak LN, je teze (1) obsažena už v otázce Štefana Hríba: Může být tak výrazně rozdílný ekonomický vývoj únosný ve společném státě? Martin Porubjak odpovídá: Tak rozdílný ekonomický vývoj v České republice a Slovenské republice jasně signalizuje rozpad státu, protože je nepředstavitelné, že by se na Slovensku uskutečnil program deficitního rozpočtu a tzv. kontrolované inflace a v Čechách program diametrálně odlišný. (LN 11. 6.) Po necelých čtyřech letech publikovaly Lidové noviny statistiku, v níž srovnávaly některé makroekonomické ukazatele k březnu 1996 ve dvanácti zemích. Česká i Slovenská republika byly mezi nimi. Přírůstek hrubého domácího produktu činil v ČR 4,8 % a ve SR 7,4 %. Míra inflace činila v ČR 8,6 % a ve SR 6,3 %. Nezaměstnanost byla v ČR 3,1 % a ve SR 13,7 %. (LN 9. 3. 1996).

Jedním z důvodů je i fakt, že dosavadní diskuse o státoprávním uspořádání nebyly dobře odborně připraveny, neboť převažovalo psychologické vciťování se do protivníka a „realistické“ ustupování jeho požadavkům. (4) (LN 11. 6.)

Půlnoční tisková konference ODS a HZDS jasně ukázala nepřekonatelnou propast mezi pragmatismem a zmatenými vizemi o samostatnosti (…) Dny federace se nezadržitelně nachylují. Nová federální vláda, na které se zřejmě obě strany dohodnou v neděli v Bratislavě, bude mít spíše sebelikvidační charakter, o kterém se lídr ODS zmínil už v úterý. (1)+(3) ( LN 12. 6.)

Je paradoxní, že existují dvě reprezentace, z nichž jedna je tvůrcem programu a druhá vlastně vznikla na základě jeho negace. To mne naplňuje obavou o možnost konsenzu a styčné body téměř nevidím. Na základě těchto voleb nastal proces rozchodu a rozpadu československého státu. (1) (Předseda federální vlády Marián Čalfa v rozhovoru pro LN 12. 6.)

V českých zemích už ovšem společný stát se Slováky dávno není tou hodnotou. (2) (LN 12. 6.)

Předseda ODS má v těchto chvílích odpovědnost, jakou až dosud neměl, a úkoly neobyčejně obtížné: zajistit, aby se neprotahovala neplodná jednání, ale aby české země nebyly tou částí, která se bez nástupnických práv vydělí z federace. (3)+(6) (LN 13. 6.)

V zavedených demokraciích by prezident prostě pověřil stranu, aby sestavila vládu. Sotva lze věřit v úspěšnost takového kroku v zemi s pověstným právem veta neboli zákazem majorizace. (…) Navíc se zdá, že se snaží černého Petra rozbíječe státu podsunout české straně. (3)+(5) (LN 13. 6.)

Podle optimističtější verze jde o to, aby česká strana ztratila trpělivost a iniciovala rozdělení federace, což by Slovensku dalo lepší podmínky pro budování nástupnického státu. (3) (LN 16. 6.)

Nedá se však předpokládat, že by česká strana na podobný hybrid, který ve světě nemá obdoby, na onu samostatnost s českou pojišťovnou, přistoupila. (2) (LN 17. 6.)

Jestliže slovenští politikové usnesením SNR či referendem potvrdí to, co je dostatečně jasné už z voleb, my žádné takové referendum nepotřebujeme a odmítáme je. Ať se stane zřejmým, že jsou to Slováci, kdo vystupují z federace, a my pak jsme nástupnický stát, jenž zůstane ve svých závazcích, smlouvách a vztazích k okolnímu světu. (3)+(7) (LN 17. 6.)

Jen ve čtyřech textech (z 35, které se týkaly dané problematiky), lze zaznamenat také jiný názor nebo jinou tezi, než jsou tvrzení uvedená ad 1–7; následující ukázky jsou ze tří z nich:

Zdánlivě neprobuditelný český nacionalismus se tu má čile k světu. Prohlásit u koně, že společný stát by stál ještě za chvíli jednání, se nesluší. Hladina adrenalinu v krvi diskutujících, povzbuzená sledováním televizních přenosů, sílí v nalezení společného nepřítele – Slováků. (…) Lámat již nyní definitivně hůl nad společným státem je poněkud ukvapené. Mečiar s Kňažkem nejsou Slovensko, ba ani celé HZDS. Jejich vůle přetvořit dnešní podobu federace je oprávněná, že vznášejí jedním dechem i nepřijatelné požadavky, které partnera nutí skřípat zuby? Právě tady má česká reprezentace příležitost ukázat svoji velikost. Dosáhnout dohody, která se většině jeví jako nepravděpodobná. (LN 15. 6.)

Vladimír Mečiar není principiální slovenský nacionalista a nikdy jím ani nebyl. Je to velmi pragmatický politik (…) Členská základna HZDS se tedy neskládá z na­cionalistů. Jsou tam radikální složky původního hnutí VPN, nespokojené s průběhem ekonomické reformy, antikomunisté, nespokojení s mírnými způsoby vypořádávání se s komunistickou minulostí a s přežívajícími komunistickými nomenklaturními kádry. Právě v těchto oblastech V. Mečiar svému hnutí slibo­val o mnoho radikálnější postupy. (LN 16. 6.)

Slováci jsou na tom dnes zřejmě hůř než my, jsou více ohroženi nezaměstnaností, izolací a nejistou budoucností, poznamenáni emigrací. Proto tak snadno podléhají těm, kteří slibují pořádek a blahobyt. (LN 17. 6.)

Tyto názory jdou proti hlavním stereotypům, které ve velké většině komentářů LN vytvářejí logický celek, v němž do sebe jednotlivé argumenty zapadají jako kolečka od hodinek.

Základní strategie zobrazování

Dichotomizace skutečnosti – Celkový obraz československé společnosti vytvářený velkou většinou (31 z 35) textů komentářového charakteru v LN je typický svou dichotomností. Česká a Slovenská republika jsou líčeny jako dvě diametrálně odlišné společnosti se zcela protikladnými programy, jejichž další soužití není možné. Informace narušující schéma, z něhož plyne závěr, že federaci je třeba rozdělit, do obrazu pronikají sporadicky. Způsob popisování a zobrazování vlastně realitu očesává a uzpůsobuje ji tak, že jde tomuto závěru vstříc.

Snaha o určení viníka – V komentářích je tedy konstruován obraz, jehož logickým vyústěním je nutnost rozdělit federaci. ­Jedna jeho strana (česká) je kladná, a druhá (sloven­ská) je veskrze problematická, a je vlastně celou komplikovanou situací vinna. Je vinna tím, že se federace „musí“ rozdělit. Ať se stane zřejmým, že jsou to Slováci, kdo vystupují z federace, a my pak jsme ná­stupnický stát, jenž zůstane ve svých závazcích, smlouvách a vztazích k okolnímu světu. (LN 17. 6.)

Viník je tedy v duchu černobílého pojímání reality pojmenován: je jím Vladimír Mečiar, HZDS, slovenská strana a Slováci vůbec. Z uvedeného příkladu až dojemně přímočaře plyne, proč viník musí být určen.

Jazykové prostředky

Pojmenovávání – Autoři ve svých komentářích pojmenovávají jednající subjekty čtverým způsobem:

1) Autor si zachovává odstup a pojmenováním neprohlubuje černobílý charakter dichotomního obrazu: vůdci ODS a HZDS nebo představitelé ODS a HZDS je několikanásobný podmět a společný přísudek se váže k oběma částem podmětu stejně, a potvrzuje tak společnou míru aktivity, a tedy společnou odpovědnost: Při dvou setkáních se vůdci ODS a HZDS neshodli na ničem jiném než na termínu rokování příštího (…). Podle toho, co představitelé ODS a HZDS vypověděli, rozumíme nyní představám a požadavkům nejsilnější slovenské strany lépe. (LN 13. 6.)

2) Označení nedichotomizuje, my jsou Češi a Slováci, autor sám je součástí skupiny my: Nejsme tu totiž kvůli federaci, ta je tu pouze pro nás, abychom mohli žít ve společném státě. Nemáme-li tuto vůli, či preferujeme-li odlišné hodnoty, musíme se rozhodnout. (LN 13. 6.)

3) Autor používá různých dichotomizujících opozit a sám není, v gramatickém smyslu, součástí popisované skutečnosti: Vyjednavači HZDS ale do Brna nepřijeli pouze s představou různě dávkovaných taktik, které by jim přinesly co nejvíce výhod. Jak se ukázalo, mají propracovanou a velice kompaktní představu, která kalkuluje s tím, že Češi koneckonců budou nuceni akceptovat všechno, s čím HZDS přijde. V českých zemích už ovšem společný stát se Slováky dávno není tou hodnotou. (LN 12. 6.)

4) Autor výrazně pojmenováváním dichotomizuje skutečnost a sám je součástí denotátu my: my versus oni; my versus Slováci: Ať se stane zřejmým, že jsou to Slováci, kdo vystupují z federace, a my pak jsme nástupnický stát…(LN 17. 6.)

Metafory a expresivita – Jedním ze základních stylistických prostředků používaných v textech jsou obrazná vyjádření, jejichž použití zesiluje emocionální působení textu. V sloupku Jiřího Hanáka se Vladimír Mečiar vznášel nad svou proslulou laťkou vysoko a elegantně, neboť doskočiště mu česká protistrana vždy vystýlala molitanovými přísliby dvojdomků. (LN 10. 6.) Titulek komentáře Ivana Hofmanna Diagnóza (LN 9. 6) odkazuje do oblasti lékařské péče, zatímco titulek poznámky Karla Kříže Rána z milosti, v níž stojí v kontrastu nemocná noha (Slovensko) a hýčkané dítě ekonomické transformace (LN 9. 6.), odkazuje přímo do sféry svérázně pojaté eutanázie. Opakovaně se objevuje metafora černý Petr – jednou se klade otázka komu zůstane v rukách (LN 9. 6.), podruhé ho nezvyklý partner Václav Klaus briskně přihrál Vladimíru Mečiarovi. (LN 12. 6.) O tom, zda při použití obrazu hrátky se slovenskými politiky (LN 13. 6.) půso­bilo spíše autorčino vědomí, odkazující k titulu hry Jana Drdy Hrátky s čertem, nebo podvědomí, je možné se jen dohadovat, ale varová­ní adresované v témže komentáři ­sociální demokracii, aby se nedala omámit slovenskými sirénami, je jednoznačnou ­narážkou.

Volba lexikálních prostředků a jejich funkce – I volbou slov je posilována dichotomizace česko-slovenského vztahu, přičemž subjekt stojící na jednom pólu takto vytvářené reality je za pomoci lexikálních prostředků diskvalifikován: Půlnoční tisková konference ODS a HZDS jasně ukázala nepřekonatelnou propast mezi pragmatismem a zmatenými vizemi o samostatnosti. K negativní charakteristice jsou volena slova nebo slovní spojení dvojího druhu. Jednak taková, která mají jednoznačně negativní význam bez ideologického kontextu: Vladimír Mečiar se svou přízemní – tedy vyděračskou strategií (LN 12. 6.), účelové spojenectví (LN 13. 6.). Dále jsou to slova nebo jejich složeniny, která mají v rámci polistopadového ideologického kontextu záporný nebo spíše záporný významový obsah, jako levicový, levice, komunistický, postkomunistický, socialismus atd.: má tedy mimo jiné mandát k tomu, aby zabránil levicovým a nacionalistickým stranám Václav Klaus nebo k celkové nervozitě navíc přistupují posttotalitní obavy z nadvlády postkomunistických sil. (LN 13. 6.) Některá z těchto slov jako levicový, komunistický, socialistický a socialismus mají zvláštní postavení v jazyce. Jsou to výrazy, které měly v předlistopadovém veřejném projevu pozitivní obsah. Sloužily jako klíčová slova v předlistopadovém politickém slovníku a o jejich sémantickém obsahu nebylo možné diskutovat. Se změnou globálních interpretačních rámců docházelo a dochází ve veřejném životě a zejména ve sdělovacích prostředcích k reinterpretaci těchto výrazů. Někteří mluvčí a některé sdělovací prostředky provedli tak radikální sémantickou re­interpretaci, že se v jejich slovníku stala ­slova stigmatizační. Tento proces nebyl ­absolutní, nepostihl všechna slova ve stejné míře, dotýkal se i mluvčích a sdělovacích prostředků v různé míře. Jeho stupeň souvisel s mírou identifikace mluvčího nebo ­pisatele s novou, polistopadovou ideologií. Pro Lidové noviny a jeho cílové publikum byla vysoká míra identifikace s touto ideologií typická.

Konkrétní význam klíčových ideologických slov v Lidových novinách osvětlí ­krátký úryvek: Titulek Zpět k socialismu. Nadti­tulek Poznatky FBIS nasvědčují snaze ko­munistů o politický zvrat. – Mnohé poznatky a indicie, které má FBIS k dispozici, nasvědčují, že se komunistická levice pokouší využít současnou nestabilní situaci státu k politickému obratu. Komunisté na území celé federace se prudce aktivizují a sjednocují na společné strategii. Její osou je snaha zneužít rozpory mezi představiteli vítězných politických sil v Čechách a na Slovensku k návratu na cestu socialistického vývoje. (LN 18. 6.)

Tato koncentrovaná ukázka je pozoruhodná ještě tím, že se v ní kromě klíčových ideo­logických slov objevuje výraz aktivizují a slovní spojení zneužít rozpory, které připomínají slovník předlistopadové propa­gandy. Rozporů ovšem tenkrát zneužívali pravicoví oportunisté a aktivizovaly se antisocialistické síly.

Objevují se i slovní spojení, v nichž se kombinují oba výše zmíněné typy lexikálních prostředků (negativní v přirozeném jazyce a negativní v ideologickém kontextu): takže se nelze divit úvahám o levicovém puči (LN 13. 6.).

Čtenářské dopisy

Na čtenářské dopisy, které jsou standardním „názorovým“ žánrem většiny deníků, je možné pohlížet z několika aspektů. Je třeba je podrobit analýze jako kterýkoliv jiný text, a to po stránce obsahové a z hlediska argumentačních strategií a jazykových prostředků. Ale je nutné prozkoumat i funkci do­pisů. Mohou totiž sloužit jako užitečná orientační vazba mezi redakcí listu a jeho čtenáři, aniž se jimi manipuluje, a být tak pro redakci cenným zdrojem informací. Ale je také běžné, že se jejich otiskování v duchu rčení vox populi, vox dei používá k podpoře politické linie listu.

Čtenářské reakce na události jsou opožděny, čtenář musí dopis napsat a poslat, to trvá nějakou dobu. Vzhledem k časovému posunu jsem u čtenářských dopisů prodloužila rozhodné období o jeden týden. Pokud se počítá jako první den 12. červen a poslední 26. červen, celkový součet zveřejněných čtenářských dopisů v LN je 76, z toho 28, tedy více než třetina, reaguje na vztah Čechů a Slováků v nové situaci po vyhlášení volebních výsledků.

V dopisech se opakují základní teze, sumarizované v předešlé kapitole, např.: … výsledek voleb jasně ukázal, že představy občanů našich dvou republik o budoucnosti jsou zcela rozdílné. (1) (LN 16. 6.)

Objevují se zde však i momenty nové. Celkové vyznění je ještě o něco barvitější a emocionálnější než u textů komentářového charakteru. Výrazná většina pisatelů vidí chyby, problémy a neadekvátní chování na slovenské straně, což vyjadřuje spíše expresivně zabarveným lexikem než podrobnou argumentací:

Být připraven na tuto variantu, jak vyžadoval vícekrát Jan Kalvoda, není proto důvodem k rozčilené reakci ze strany slovenských separatistů. (LN 12. 6.)

… pak z pana Mečiara promluvila uražená ješitnost. Teď se Václavu Havlovi za jeho slova pomstí. (LN 15. 6.)

Objevuje se nedůvěra, podezírání z nečestného chování, vágní náznaky odkazující do sféry politické kriminality v souvislosti s Vladimírem Mečiarem:

Dospěla jsem k závěru, že s politiky HZDS dohoda nebude možná, a pokud ano, nebude z jejich strany upřímná a trvalá, a my zbytečně ztrácíme čas. (LN 16. 6.)

Když jeden řekne, že dvě a dvě jsou čtyři a druhý, že dvě a dvě je pět, mohou partneři spolu hovořit a dopídit se pravdy. Diskuse však ztrácí smysl, když jeden řekne, že dvě a dvě jsou čtyři a druhý odpoví, že číslo kočka je sudé. (LN 19. 6.)

Nečetli jsme ještě, zda a k jakému závěru dospělo vyšetřování trestných činů v souvislosti s manipulací s dokumenty StB na Slovensku, jež byla spojována i se jménem Vladimíra Mečiara. (LN 19. 6.)

V souvislosti s tímto výrazně negativním obrazem Slováků je zajímavý obraz pisatelů samých o vlastní národní komunitě:

Občanské hodnoty, na nichž chtějí budovat společnou státnost vyspělé vrstvy českého a slovenského národa, jsou potlačovány nacionálně socialistickými pseudohodnotami, pro které se slovenským politikům podařilo získat značnou část veřejnosti své země. (LN 16. 6.)

Nám Čechům trvá dlouho, než se rozhoupeme, umíme chápat, umíme se vciťovat, umíme odpouštět. Teď už ale nastoupil pud sebezáchovy, potřeba zachování své části státu, alespoň v té podobě, jakou jsme nasměrovali v roce 1989. (LN 26. 6.)

My se nemáme k čemu vyslovovat, my jsme nevyvolali ducha separatismu. (LN 22. 6.)

Petici české iniciativy nepovažuji za nacionalistickou ani za ukřičenou (…) Petice je tedy vyjádřením racionálních obav slušným a demokratickým způsobem a jejich jádro nemá nacionalistický nebo dokonce protislovenský charakter. (LN 23. 6.)

Češi (často my) jsou tedy vyspělí, chápaví, umějí se vciťovat, umějí odpouštět, jsou racionální, slušní, demokratičtí atd. Snaha odsunout odpovědnost za daný stav je velmi silná, projevuje se nejen v přisuzování pozitivních vlastností komunitě Čechů, ale i polemickým odmítnutím negativních vlastností nebo činů: nevyvolali ducha separatismu, petice České iniciativy nemá nacionalistický nebo dokonce protislovenský charakter. A protože někdo být viníkem musí, je zřejmá snaha ho konkrétně pojmenovat: Je opravdu škoda vzácného času, který Československo nutně potřebuje k znovuvybudování, a ne aby jej „využívalo“ k řešení problémů, které způsobili slovenští nacionalisté. (LN 22. 6.)

Přitom se cosi, co připomíná „špatné ­svědomí“, nedá ani přes úpornou snahu úplně potlačit a spíš neúmyslně to vyplave na povrch: My se nemáme k čemu vyslovovat, my jsme nevyvolali ducha separatismu. Jsem přesvědčen, že pro rozdělení státu by se nyní vyslovilo víc Čechů než Slováků. A o to jim jde. Aby to byli Češi, kteří ponesou od­povědnost za rozdělení Československa. (LN 22. 6.)

Objevuje se opakovaně myšlenka, že „jsme“ dali mandát Václavu Klausovi či ODS, a ti mají celý problém za nás rozhodnout:

Domnívám se, že potřeba pořádat referendum v českých zemích není, jednak proto, že jsme nikdy nedali najevo potřebu samostatného státu, a také proto, že jsme zvolili stranu, které jsme dali mandát za nás rozhodnout. (LN 22. 6.)

Pámbu s námi a pevné nervy Václavu Klausovi (…) Václav Klaus to bude mít o to obtížnější… (LN 15. 6.).

Správnost vlastního stanoviska je „po­tvrzována“ poukazem na vyšší hodnoty a ideá­ly: Domnívám se, že v jednáních se slovenskými politiky by Václav Klaus neměl připustit žádné tzv. nutné pragmatické kompromisy. Historie by to jednou mohla hodnotit jako zradu ideálů, na nichž vznikl tento stát. (LN 16. 6.)

Důkazem silně vzedmutých národních citů jsou i dějinné reminiscence na „zrádné Slováky“: Vzpomínám nyní po volbách na úlohu některých Slováků v dobách dějinných zvratů. Z mlhy vystupuje Tiso. Z doby poválečné euforie čtu o akci G. Husáka a jeho likvidaci Demokratů 47. Vidím, jak se nad A. Dubčekem zavřela voda. Pod hladinou ho přidržel federalista G. Husák. Vzpomínám na referáty V. Biľaka. (LN 22. 6.)

Naše nejsmutnější vzpomínky jsou na rok 1938 a 1939. Slovensko tenkrát vojensky oslabilo Československou republiku do té míry, že Češi nebyli schopni ubránit nezávislost a existenci republiky. (LN 22. 6.)

Strategie a jazyk v dopisech

Stejně jako u komentářů je nejčastější strategií čtenářských dopisů dichotomizace, převažuje černobílé vidění vztahu obou ná­rodních komunit. Výrazná je také snaha o zbavení se odpovědnosti a určení viníka „neutěšeného“ stavu. Často se objevuje úvaha, stejně jako v komentářích, že ne každá oběť pro společné soužití je možná:

… a my bychom neměli obětovat vysoce morálního, demokratického a ve světě uznávaného prvního muže našeho státu. (LN 16. 6.)

… ústupek v otázce podpory kandidatury Václava Havla, bezkonkurenčně nejres­pektovanější osobnosti v této federaci, a jeho nahrazení některým politikem s minimální podporou ve společnosti není kompro­misem, ale ústupkem demokracie. (LN 16. 6.)

V čtenářských dopisech se často objevují jazykové prostředky, které zvyšují emocionální zabarvení textů, což je do značné míry pochopitelné. Do novin obvykle nepíší lidé, jichž se téma vůbec nedotýká, ať už v kladném nebo záporném smyslu. Jsou to tyto prostředky:

– metafory: …my jsme nevyvolali ducha separatismu (LN 22. 6.) nebo ale nejvíc ze všeho se bojím prodlužování agónie společného státu (LN 16. 6.). Voliči si zvolili svoje diagnózy (…) Slovenská diagnóza vľavo a národne je možno to slovenské špecifíkum (LN 19. 6.). Slova jako agónie a opakovaně použitý výraz diagnóza navozují dojem nenormality, nemoci;

– expresivita lexikální: Historie by to jednou mohla hodnotit jako zradu ideálů (LN 16. 6.);

– rozdělení na my a oni a identifikace pisatelů se skupinou my:

Pámbu s námi a pevné nervy Václavu Klausovi. (LN 15. 6.) My se nemáme k čemu vyslovovat, my jsme nevyvolali ducha separatismu. Jsem přesvědčen, že pro rozdělení státu by se nyní vyslovilo více Čechů než Slováků. A o to jim jde. (LN 22. 6.)

Dopisy v LN jako celek

Přestože každý dopis má svůj konkrétní ­význam, vytváří jejich soubor i text komplexní, jenž má jednoho pořadatele, jednoho redaktora, který vybíral, co a z kterých dopisů zveřejní, a tím dal tomuto textu konečnou podobu. Ve většině dopisů se objevují shodné myšlenkové obsahy jako v komentářích autorů Lidových novin. Objevilo se však i několik dopisů (výrazná menšina), jejichž autoři si uvědomovali společnou odpovědnost obou národních komunit nebo kritizovali necitlivost českých účastníků k problémům na Slovensku, zejména hospodářským:

Jestliže zklameme, demokratický svět z toho vyvodí důsledky. Vinu bude nacházet jak na české, tak na slovenské straně. (LN 16. 6.)

Keď po 17. novembri 1989 sa u nás na Slovensku začali ozývať prví hejslováci, stala som sa zakládajúcou členkou Hnutia za porozumenie.(…) Bojovať za společný stát je treba na dvoch frontách: my na Slovensku a vy v Čechách. No to, čo robí pán Kalvoda, tomu nijako neprospieva. (…) Som za reformy a za privatizáciu. No my na Slovensku na to nestačíme s dychom. Čo sa u vás môže podariť, to nás zavedie do záhuby. Já som si myslela, že konsenzus a pluralita názorov je zároveň aj snaha o kompromis, a kompromis že je popustenie oboch stran. Aj slabšieho, aj silnejšieho partnera. (…) Ak nemožete inak, pán Kalvoda, tak choďte vopred do tej Europy. My prídeme za vami, až sa z toho šoku spamätáme. (LN 16. 6.)

Na Slovensku dopadli voľby, ako dopadli, či sa to panovi Hofmannovi páči alebo nie. Nech pan Hofmann nerobí zo slovenských voličov hlúpe stádo bez súdnosti (…) Ak by reforma mala na českého občana taký dopad ako na Slovensku, dovolím si tvrdit, že by v Čechách komunisti zvíťazili. Ešte ani nezhasla „rudá záře“ a už sa do parlamentov derie další extrém – pan Sládek so šestipercentnou podporou voličov. To, že na Slovensku strany podobného raženia úplne prepadli, nie je asi pre pána Hofmanna dôležité. (LN 22. 6.)

Ještě jedna skutečnost se mi jevila při ­celkovém hodnocení jako velmi podstatná a zajímavá. Několik dopisů je od slovenských čtenářů. Jsou to příspěvky různých obsahů, v některých se však objevovala nepříznivá hodnocení Slováků a Slovenska ­velmi podobná většině příspěvků českých autorů. Hodnocení slovenské politiky a slovenského národa je někdy dokonce ostřejší a skepse hlubší. (To se ostatně netýká jen čtenářských dopisů, ale i některých komentátorů LN, kteří pocházejí ze Slovenska.) Zařazení takových čtenářských dopisů můžeme chápat jako prostou snahu o pestrost a pluralitu při výběru dopisů, nebo jako součást strategie „českých pořadačů“, kteří ­těmito dopisy potvrzují správnost linie listu. Vzhledem k relativně vysoké četnosti těchto příspěvků bych se přiklonila k druhé možnosti.

Asi práve pre to sa väčšina ľudí na Slovensku v tejto rozhodujúcej chvíli rozhodla vyhlásit štop demokracii (…) Na záver snažne prosím, neodsuzujte všetkých Slovákov naraz. Aspoň to malé percento z nás si to naozaj nezaslúží. Krutosť demokracie pociťujeme práve my. (LN 15. 6.)

Je nás mnoho, ktorí začínajú vážne uvažovat o odchode zo Slovenska. Slovenský antinovember nebude iba epizodou niekoľkých týždňov. (…) Niet šancí pre demokraciu na Slovensku. (LN 16. 6.)

Zpravodajství Českého deníku

Český deník, noviny pro Čechy, Moravu a Slezsko, vznikl z Občanského deníku, který postupně vydávalo Koordinační centrum OF, Nadace Charty 77 a firma Caster. Od 14. října 1991 se stal vydavatelem Josef Kudláček, který v článku, jímž poprvé oslovil čtenáře, vysvětlil, jaké noviny chce vydávat, těmito slovy: Měly by to být moderní nezávislé noviny velmi liberálního zaměření. Nebudou poplatné žádné politické straně či hnutí (včetně všech pohrobků OF). Za necelé dva měsíce propustil Josef Kudláček sedmdesátičlennou redakci (kromě šesti lidí), která podle jeho soudu nepsala dosti nezávisle, odvážně a kriticky, na čtyři dny pozastavil vydávání deníku, jmenoval novou šéfredaktorku a 9. 12. 1991 obnovil vydávání deníku s novým ­redakčním týmem. Dne 8. 6. 1992 byl jmenován další šéfredaktor, aniž by to bylo vydavatelem v novinách oznámeno nebo komentováno. V červnu 1992 vycházel Český deník v nákladu přibližně 85 000 výtisků.

První dojem ze zpravodajství v Českém dení­ku není jednoznačný. S určitými výhrada­mi lze říci, že zpravodajství usilovalo o jistou míru (nebo alespoň zdání) objektivity. V obsazích zpravodajských relací prakticky nebyly komentářové prvky. Základní oficiální stanoviska HZDS nebyla potlačena. Celkový obraz Slováků však vyznívá dosti negativně, což je způsobeno především titulky, popisky k fotografiím, publikováním některých zpráv, které jiné deníky nepřinášely, a absencí některých informací a stanovisek.

Svůj význam měla i grafická úprava. Vezmeme‑li titulní stranu ČD ze středy 10. června, první věc, která upoutá, je fotografie z tiskové konference ODS s popiskem Václav Klaus neustoupil při jednání s Vladimírem Mečiarem ze svých zásad. Tvrzením obsaženém ve slovním spojení neustoupil ze svých zásad je navozován i dojem jakéhosi mravního konfliktu zásadového člověka a reprezentanta s člověkem patrně ne tak velkých kvalit. Nevyřčení charakteristiky druhého protagonisty jednání dává určitý prostor k možnému podvědomému dosazení nějakých morálních kategorií. Kromě fotografie dominují úvodní stránce dvě velké zprávy s výraznými titulky HZDS nejde o společný stát a HZDS chce předsedu FS. První zpráva je o tiskové konferenci ODS (úterý 9. 6.), druhá informuje o tom, co novinářům řekl (úterý 9. 6.) mluvčí HZDS Bohuš Géci ve skutečnosti mluvčí předsedy HZDS. Zprávy jsou přibližně stejně dlouhé, mají stejně velké a výrazné titulky, formálně se liší pouze tím, že zpráva o tiskové konferenci ODS je v černém rámečku, čímž se stává nápadnější; pravděpodobně na ni padne zrak dříve než na zprávu druhou. Většina čtenářů tedy bude číst zprávu o konferenci ODS dříve než vyjádření Géciho. Logicky z toho plyne, že první interpretace, tedy „český pohled“, bude ve vědomí čtenáře působit silněji. Bude tomu tak i v případě, je‑li to čtenář kritický k „českému“ pohledu. Titulek druhého klíčového článku, HZDS chce předsedu FS, vyznívá tak, jako by HZDS, a to ne zcela legitimně, usilovala o funkci předsedy FS a nebylo to nějak v souladu s čes­kými zájmy. Titulek odpovídá následující pasáži z článku: Pokud jde o Federální shromáždění, obě strany se podle B. Géciho shodly, že by mělo být ustanoveno do 25. června 1992. V jeho orgánech má být zachován princip poměrného zastoupení. HZDS navrhlo, že předsedou Federálního shromáždění bude jejich kandidát…

Ve zprávě o tiskové konferenci ODS odpovídá dané skutečnosti věta: Václav Klaus potvrdil, že ODS souhlasí s obsazením funkce předsedy Federálního shromáždění členem HZDS. Posun v interpretaci při tvorbě titulku svědčí o tom, že jeho tvůrce nebyl vůči HZDS nezaujatý.

Popisky fotografií, výběr zpráv, titulky

Český deník otiskl 10. června na druhé straně fotografii, na níž je nezřetelný pohled do auta a nedá se rozeznat žádný obličej. Popisek k fotografii oznamuje Vladimír Mečiar prchá z jednání, zatímco Václav Klaus informuje novináře. Tedy poselství textu, který ostatně ani příliš nekoresponduje s obrázkem, je takové, že Vladimír Mečiar dělá cosi nedobrého, což je evokováno zejména expresivně zabarveným výrazem prchá, zatímco Václav Klaus se věnuje pozitivní činnosti informování novinářů. Ve čtvrtek 11. 6. přinesl ČD na titulní straně fotografii, na níž je uprostřed Václav Havel obklopený novináři s mikrofony a kamerami a popisek: Václav Havel byl na posledním jednání Ústřední volební komise v Lichtenštejnském paláci středem pozornosti. Na jeho popularitu nemají vyhlášení předsedy HZDS zřejmě žádný vliv.

První věta popisku obsahuje informaci o tom, co fotograf na obrázku zachytil, druhá je ze zpravodajského hlediska nadbytečná. Neinformuje, ale polemicky komentuje. Věta je stylově zabarvena, má lehký ironický nádech, který je způsoben použitím slovakismu vyhlášení místo běžného českého slova prohlášení.

Výsledný obraz zpravodajství jednoho ­deníku je určován i výběrem zpráv, které redakce zařadí a které pomine. Servis ČTK obsahuje několikanásobně větší počet zpráv, než se publikuje v kterémkoliv konkrétním sdělovacím prostředku. Zpravodajství Českého deníku obsahuje velké množství zpráv, které informují o tom, že skupiny občanů nebo některá politická uskupení podporují a předem legitimizují politiku ODS a Václava Klause osobně (paradoxně jsou to jak ty ­hlasy, které se vyslovují pro rozdělení ­republiky, tak i ty, které požadují zachování společného státu), zatímco ani jedna ­zpráva neinformuje o postojích obyvatel ­českých zemí, které by byly k této politice kritické a snažily se alespoň částečně pochopit, a tím i do jisté míry legitimizovat, stanovisko HZDS.

Otevřený dopis Václavu Klausovi: Pracovníci katedry řídící techniky a katedry počítačů elektrotechnické fakulty ČVUT Praha. Vážený pane ministře, chceme vyjádřit v této závažné době plnou podporu Vašemu konání na obranu svobody, demokracie a ekonomické reformy. Prosíme Vás, nenechte se zviklat hlasem malověrných a nedopusťte, aby byla vyměněna svoboda, demokracie a prosperita za pochybnou koexistenci prakticky oddělených státních útvarů. Stabilita a prosperita je pro nás jednoznačně spojena s Vaší osobou a osobou pana prezidenta Havla. Následuje 48 podpisů (ČD 12. 6.)

Bratislava ‑ Podporu společnému státu a prezidentovi Václavu Havlovi vyjádřilo včera odpoledne v Bratislavě kolem tisíce účastníků shromáždění, které organizovalo hnutí Human a Iniciativa za společný stát. Řečníci, mezi jinými předseda ODU Martin Porubjak a čestný předseda Demokratické strany Martin Kvetko, ve svých vystoupeních uváděli, že kroky, které dělá HZDS během jednání s ODS, směřují k rozbití ČSFR. (ČD 15. 6.)

Royalistické hnutí Koruna česká apeluje na českou politickou reprezentaci, aby zanechala marných pokusů o udržení federace a začala připravovat klidný a důstojný rozchod „různobarevného soustátí“. Uvádí to v prohlášení ke státoprávnímu uspořádání. (ČD 11. 6.)

Za zmínku stojí apelativní charakter těchto zpráv zdůrazněný použitím performativních sloves prosíme Vás a apeluje. Nepříliš obvyklé české slovo malověrní je možné chápat jako odkaz (a tím analogii) k básni Františka Halase Praze, napsané v těžkých dobách druhé republiky.

Titulky zpravodajství Českého deníku jsou často emocionálně laděné – „Václava Havla nedáme!“ (ČD 16. 6.), objevují se v nich zaujatá hodnocení a praktický návod, jak zprávu číst: Licoměrně o rozpadu – Obavy z postoje levice (druhý titulek téhož článku). Slovenská realita je často už v titulku per­sonifikována do osoby Vladimíra Mečiara, jehož záporná a částečně i výsměšná hodnocení (například použitím slovenštiny v oslovení) se také promítají do titulků: Ale, ale, pán Mečiar s podtitulkem Začala cenzura na Slovensku? (ČD 13. 6.) nebo Boxerské způsoby V. Mečiara (ČD 12. 6.). Titulek Mráz přichází ze Slovenska (15. 6.) je zřejmým odkazem k známé knize Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu a jeho volba v sobě nese srovnání vlivu současné slovenské politiky a sovětské politiky v roce 1968 na politiku českou (tehdy československou). Jako kdyby hrozilo nebezpečí, že ze Slovenska přijde mráz podobný tomu, který spálil demokratizační proces československé společnosti v roce 1968.

Expresivita a pojem národně socialistický

Rozbor jedné krátké zprávy ukáže, jak už zpravodajství působilo emocionálně a fixovalo některé stereotypy: Obavy z postoje levice (nadtitulek). Licoměrně o rozpadu (titulek vysázený větším písmem) – Olomouc (zst) – V prohlášení nazvaném „O co ve skutečnosti jde“ vyjadřuje oblastní sdružení ODS v Olomouci vážné obavy z rostoucí aktivity levicových stran v souvislosti s právě probíhajícími jednáními o státoprávním uspořádání. Podle prohlášení nejde o nic jiného než o snahu zneužít situace ke spojení s nacionálně socialistickými silami na Slovensku s jediným cílem: zastavit politickou reformu a vrátit společnost před Listopad. „Není to ODS, která chce rozbít Československo,“ praví se v prohlášení. „Proto je nesmírně důležité, aby si nyní každý uvědomil tuto licoměrnost levice a z toho plynoucí reálnou možnost ohrožení dalšího demokratického vývoje u nás v případě, že této lživé kampani uvěříme.“ (ČD 16. 6.)

Příznakový z hlediska obrazu Slováků je už výběr zprávy, v celostátním deníku se dosti podrobně referuje o prohlášení jednoho oblastního sdružení jedné politické strany (byť významné). Již z titulku je patrné, že autor navádí k tomu, jak zprávu číst. Čtenář ji tedy nemá číst jako informaci o názoru jednoho oblastního sdružení ODS na současnou politickou situaci, ale jako zprávu o licoměrnosti levice. Jazyk tvůrců prohlášení je velmi expresivní, ve zprávě jsou z prohlášení obsáhlé citace, ačkoliv byla také možnost převyprávěním do neutrálnějšího jazyka expresivitu oslabit. Jako zcela nekorektní se mi však jeví označení slovenských politických sil jako nacionálně socialistických, přičemž není zřetelně označeno, zda jde o pojem užitý novinářem, nebo autory prohlášení. Na rozdíl od jiných míst, která jsou v uvozovkách, je pasáž s tímto označením uvozena slovy „podle prohlášení“ a nejsou vyznačeny uvozovky, což naznačuje také možné parafrázování. V českém tisku v roce 1992 toto označení pro slovenské politické síly nebylo bohužel výjimkou. Jeho autoři k němu dospěli zřejmě tak, že bez analýzy programu a reality přisoudili straně HZDS atribut socialistický a SNS (Slovenská národná strana) atribut národní. Ten je sice pro stranu SNS legitimní, používá ho ke svému pojmenování sama a koresponduje s jejím programem, ale ve spojení s atributem socialistický a v latinizované formě nikoliv. Toto spojení v naší (a nejen v naší) politické zkušenosti odkazuje úplně někam jinam, k nacionálně socialistické, tedy nacistické éře v Německu, a přispívalo tak k utváření negativního obrazu Slováků. Je nepochybné, že slovenské voliče HZDS a SNS muselo velmi urážet. To pak reprodukovalo a posilovalo jistě také ne objektivní obraz Čechů a České republiky na Slovensku.

Dne 15. června 1992 otiskl Český deník na druhé straně, kde míval zpravodajství z do­mova, článek ve výrazné zarámované úpravě. Hlavní titulek článku Mráz přichází ze Slovenska je umístěn uprostřed textu na šedivém podkladě. Text je členěn do krátkých úseků nadepsaných jako části dramatu: prolog, den nultý – neděle 7. června 1992 / den první – pondělí 8. června / intermezzo – středa 10. června / intermezzo – pátek 12. června / intermezzo – neděle 14. června.

V každém dramatu je nejdůležitější rozuzlení. K jakému rozuzlení má směřovat toto drama, naznačuje druhý metaforický titulek Rozvod společné domácnosti? Je sice vysázen o něco menšími písmeny, ale je zvýrazněn kontrastním černým podkladem a je umístěn nad textem.

Setkání s Mečiarem aneb zrádce národa

Ve zprávě o setkání Václava Havla a Václava Klause, která je nadepsána Šabatova polívka, je mimo jiné napsáno: Václav Klaus vyslovil své překvapení nad setkáním V. Mečia­ra s Jaroslavem Šabatou. „Kdyby některé politické kruhy chtěly využívat obecnějšího česko‑slovenského problému k přihřívání své osobní polívčičky, považoval bych to za velmi zneklidňující.“ (ČD 10. 6.)

V následujících dnech přinesl Český deník tyto informace:

Včera zazněl požadavek místopředsedy ČNR, J. Kalvody (ODA), aby ministr J. Ša­bata podal vysvětlení ohledně svých diskrétních styků s V. Mečiarem. Předsednictvo návrh s rozdílem jednoho hlasu zamítlo. „J. Ša­bata musí jako člen vlády ve veřejných vystoupeních korigovat své osobní názory tím, že se zavázal respektovat vládní program. To je kritérium odpovědnosti ministra.“ (ČD 12. 6.)

Brno (škr) ‑ Krajská tisková tajemnice ODS Ludmila Jarošová nám předala prohlášení ODS za jižní Moravu k jednání Jaroslava Šabaty s Vladimírem Mečiarem, ve kterém se místní ODS i za své voliče od tohoto jednání distancuje. V prohlášení se mimo jiné praví: „Jsme také občané žijící na Moravě a nedali jsme panu Šabatovi žádné právo ani mandát, aby naším jménem mluvil a nás zastupoval. Jedná‑li se o jeho soukromou iniciativu, je to jeho věc, ale dotýkají‑li se jeho jednání občanů žijících na Moravě, nemůžeme k tomu mlčet.“ V závěru pro­hlášení, že vítězství koalice ODS‑KDS v jihomoravském kraji jsou dokladem toho, že občané si zvolili cestu reforem a souhlasí s demokracií, nikoliv s komunistickou diktaturou. (ČD 12. 6.)

Jednání Jaroslava Šabaty s Vladimírem Mečiarem bylo jeho soukromou iniciativou a městská rada OH v Brně o něm nebyla informována. Je však zřejmé, jak bylo dál na brífinku řečeno, že výsledky tohoto jednání nějak nijak? nemohou ovlivnit další jednání o státoprávním uspořádání, neboť OH i ministr Šabata ztratili jakýkoliv vliv na moc. (ČD 12. 6.)

Na závěr Moravák R. Baránek provolal: „Bůh opatruj Moravu od Šabaty, marxista o jejím osudu rozhodovat nesmí.“ (ČD 12. 6.)

Brno (škr) ‑ Za nekompetentní kabinetní zasahování do budoucnosti považují představitelé ODS Brno počínání Jaroslava Šabaty v návaznosti na jeho setkání s V. Mečiarem a následné prohlášení. Stanovisko, které podepsali předseda ODS v Brně Pavel Pokorný, členové zastupitelstva města Magda Čekanová, Jaroslav Továrek a Ivan Drahola, první náměstek primátora J. Horák a primátor Václav Mencl, poukazuje na složitost a závaznost jednání, kterými byl předseda ODS Václav Klaus pověřen a která započala v Brně. Počínání J. Šabaty zásadně odmítáme, praví se na závěr ve stanovisku. Do brněnské redakce ČD došly též další protesty od občanů města Brna k nedávnému jednání Jaroslava Šabaty. (ČD 13. 6.)

Událost měla své echo i v komentářích:

Dojde-li v budoucnu slovenský separatismus dějinné podoby vlastního státu, mohou moravští stavové drcení Prahou lehce přejít pomezí a rozvinout svoji národní identitu v zemi pod Tatrami. Převaděčský kanál podle nejnovějších zpráv organizuje v Brně jistý pan Šabata, ministr bez portefeuille (čti bez práce). (ČD 11. 6.)

Pravděpodobnější však je, že se snaží V. Mečiar, aby stupeň české nasranosti (promiňte, ale jiný výraz nenalézám) stoupl do té míry, že občané České republiky udělají krok k rozdělení Československa jako první. A vychází mu to. Teď dopíšu tento komentář, půjdu a podepíšu Českou iniciativu. Pane Šabato, vyřiďte to za řekou Moravou. (ČD 12. 6.)

Politický obchod, který se v současné době z české strany se stranou slovenskou pro­vozuje, je obchod výměnný, při kterém se činí mistři tohoto oboru, čeští komunisté. Jejich kápem je starý politický lotr Jaroslav Ša­bata, který docela pohodlně stačí směnit mi­nisterské křeslo za místo vrchního našep­tavače pana Mečiara. Tento stařešina ­moravské politické scény se po ní prohání od poloviny let čtyřicátých a hodlá jevištní prach zviřovat až do konce století. Jeho myšlenky vyjadřující míru nepochopení české veřejnosti slovenského pochopení jsou tak obsáhlé, že když je Vladimír Mečiar vyslechl až do konce, zameškal brněnskou schůzku. (ČD 17. 6.)

Tečkou za komentářem Jana Patočky je tisková oprava publikovaná následujícího dne 18. června: Ve včerejší poznámce „Frajtr generálem“ jsme byli svědky tiskové chybičky. Nalézala se ve větě: „Jejich kápem je starý politický lotr Jaroslav Šabata, který docela pohodlně stačí směnit ministerské křeslo za místo vrchního našeptavače pana Mečiara.“ Původní znění: „Jejich kápem je starý politický fotr Jaroslav Šabata, který docela pohodlně stačí směnit ministerské křeslo za místo vrchního našeptavače pana Mečiara.“ Děkujeme za pochopení. (ČD 18. 6.)

Poslední ohlas, který ČD k dané věci zaznamenal, je Otevřený dopis panu ministru Šabatovi od čtenářky z Brna, v němž se mj. píše: Nakonec Vám chci říci, co vlastně má pro nás, obyčejné lidi, po tolika letech ­útlaku, cenu skutečně nesmírnou. Je to svoboda a demokracie. Nehodláme kupčit se svobodou a směňovat ji za nějakou pomyslnou posvátnost svazku, který už dávno někdo rozdělil potupnou pomlčkou. My jsme si s pomlčkou nezačali, byli jsme dlouho trpěliví, ale nevedlo to k ničemu. naše slušnost byla chápána jako slabost. Ten svazek je už příliš dlouho pouze formální a stále jej bránil jen jeden z partnerů. nemá smysl dál ztrácet čas, až bychom ztratili i svobodu. Jsem přesvědčena, že levicový puč je reálným nebezpečím. Moc doufám, že se pan Mečiar nakonec nebojí, když by nyní měl sklidit, co zasel, totiž rozluku již příliš dlouho cíleně narušovaného svazku. Nevěří si snad, že bude umět v samostatné Slovenské republice dobře hospodařit. Jestli bude váhat postavit se konečně na vlastní nohy, bude to projev nezralosti a nedůvěry ve své tak okázale najevo stavěné cíle. Uvítám, projeví‑li statečnost a „sportovního ducha“ a vykročí po té „své“ cestě k demokracii a prosperitě. Myslím, že je to vlastně krásná, jedinečná a velmi poučná šance. Ze ­stejné startovní čáry vykročí jedni na občanském principu vpravo a druzí na národnostním principu vlevo. Kdo dosáhne dříve ­demokratické, prosperující společnosti, která bude prospěšná nejen sama sobě, ale i ostatnímu světu? Takovou výzvu, tak jedinečnou příležitost snad ani nemůžeme zahodit. (ČD 25. 6.)

Toto je úplná excerpce toho, co k setkání Jaroslava Šabaty s Vladimírem Mečiarem Český deník přinesl, a to jak ve zpravo­dajství, tak v nezpravodajských žánrech ­(komentáře, čtenářské dopisy). První překvapující zjištění je, že zpravodajství neobsahuje základní nekomentovanou informaci, co se vlastně stalo (co, kdy, kde, proč). Tedy že se v Brně před oficiálním jednáním představitelů ODS a HZDS sešel Vladimír Mečiar s Jaroslavem Šabatou, ministrem české vlády, a hovořili spolu. Hned první zmínkou o události se zpravodajství dostává k reakcím na toto setkání, které jsou emocionálně nebo účelově laděny. Nenajde se také jediná zmínka o tom, co o setkání říká napadaná osoba, ani informace o tom, že Jaroslav Šabata, ministr bez portefeuille v české vládě, byl pověřen udržováním kontaktů se slovenskou a federální vládou a zajišťováním informačního toku jak mezi českou a slovenskou, tak mezi českou a federální vládou. Místo toho před čtenářem Českého deníku vystupuje obraz záludného člověka, který má jakési záhadné styky s V. Mečiarem, což je už samo o sobě tak zavrženíhodné, že je třeba se od toho distancovat. Mnozí to také činí a ČD o tom podrobně informuje způsobem, který má podobu kampaně (viz titulek Další protesty k jednání J. Šabaty), v níž padají ostrá slova (objevují se expresivní výrazy): přihřívání své osobní polívčičky, rozhořčené protesty voličů, důrazný distanc, nekompetentní kabinetní zasahování do budoucnosti. Jaroslav Šabata je charakterizován v lepším případě jako marxista. Za klíč k celé emocionální kampani je možné považovat dosti krkolomnou větu, již zachovávám v původním znění: Jeho myšlenky vyjadřující míru nepochopení české veřejnosti slovenského pochopení jsou tak obsáhlé… Vyjádřeno s určitou nadsázkou, kdo není nepřítelem našeho nepřítele, je nepřítelem naším.

(Dokončení příště)

Anna Šabatová (1951) byla začátkem 70. let z politických důvodů vězněna, působila v Chartě 77, byla spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vydavatelkou Informací o Chartě 77, mluvčí Charty 77, mluvčí Polsko-československé solidarity. Od ledna 2001 do února letošního roku byla zástupkyní veřejného ochránce práv. Text, ze kterého uvádíme redakčně zpracované a zkrácené ukázky, napsala v roce 1996 pod vedením prof. A. Sticha jako diplomovou práci na FF UK.

Obsah Listů 5/2007

Anna Šabatová: Jak odříznout nemocnou nohu II. Obraz Slovenska a Slováků v českém tisku před patnácti lety

Související články

Listopadové vize po patnácti letech

Jiří Vančura: My čeští vlastenci

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.