Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Pavel Nováček: Živá planeta. Sto omylů Václava Klause

Pavel Nováček

Živá planeta

Sto omylů Václava Klause

Motto: Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom. Kenneth Boulding

Václav Klaus napsal za posledních patnáct let řadu knížek, které neumím ani nechci hodnotit. V letošním roce však napsal publikaci Modrá, nikoli zelená planeta, která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem je otázka „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“ Dopouští se zde mnoha chyb, omylů a dezinterpretací. Václav Klaus je prezidentem, a proto jeho knížka může mít značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti bez ohledu na osobu. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, za­vádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat.

Předmluva

Již na začátku předmluvy (str. 9) Klaus uvádí, že „jedna mimořádně teplá zima … stačí k tomu, aby u některých lidí vznikla dalekosáhlá očekávání … abychom s počasím něco, a to právě teď, udělali“. Pomiňme, že Klaus zaměňuje počasí za klima, na to už upozornil ministr životního prostředí Martin ­Bursík. Nikdo, pokud vím, také nevolá po tom, abychom s klimatem „právě teď“ něco udělali, protože je to nesmysl. Právě teď můžeme usilovat třeba o snížení emisí skleníkových plynů, změna klimatu je vždy dlouhodobá záležitost, s velikou setrvačností.

Podle zprávy Stav budoucnosti (Glenn, Gordon, 2007) bylo během posledních dvanácti let jedenáct roků nejteplejších za dobu, co lidé teplotu měří a sledují. Vůbec nejteplejším byl rok 2005, ale rozhodně se nejednalo o ojedinělý výkyv. Na s. 10 Klaus píše: „… znovu je nám vnucována jedna jediná přípustná pravda…“. Bylo by třeba upřesnit, kdo a jak jedinou přípustnou pravdu vnucuje. Klaus tu navozuje dojem nebezpečí návratu k totalitě, což je trik, který zkusil již v minulosti, když „mobilisoval“ proti levici, aby s ní pak uzavřel „opoziční smlouvu“.

Kapitola 1: Vymezení problému

Na s. 15 Václav Klaus tvrdí: „Soudobý střet o lidskou svobodu … začíná být veden právě pomocí těchto témat“ (životního prostředí a globálního oteplování; P. N.). … „Právě chudší země … se stávají rukojmím environmentalistů, kteří navrhují zabrzdit lidský pokrok za nesmírnou cenu.“ Hned po právu na život je svoboda tím, čeho si lidé nejvíce cení. Ale svoboda znamená také odpovědnost. Na svobodu bez odpovědnosti doplácejí především chudší země. Stoupne-li ke konci 21. století hladina oceánu např. o 0,5–1 m, což se reálně podle předpokladů Mezivládního panelu o změnách klimatu (IPCC) může stát, dají se do pohybu miliony lidí v Bangladéši, nikoliv v Holandsku, které již dnes investuje do zpevňování hrází. Nebude pak právě a především svoboda těchto lidí ohrožena? Vzpomeňme, co se stalo při dělení Indie po získání nezávislosti. Z východního Pákistánu (Bangladéše) také migrovaly statisíce lidí (hinduistů) do Indie. Z této neřízené migrace se dodnes nevzpamatovala Kalkata, dřívější výstavné město britského impéria.

Na straně 20 je názorný příklad ­eko­lo­gic­ké nevzdělanosti Václava Klause: „Vykácení prale­sů na našem území bylo z dnešního pohledu environmentalistů jistě strašlivou ekolo­gickou katastrofou, ale jejich nahrazení nás dnes obklopující kulturní krajinou vytvořilo krajinu jinou.“ Klaus by měl ukázat jediného ekologa či environmentalistu, který tento proces považuje z dnešního pohledu za katastrofu. V raném středověku bylo naše území pokryto z 95 % lesy, dnes je to zhruba 30 %. A nikdo nevolá po návratu. Naopak, např. kraji­nu Bílých Karpat nebo Českomoravské vrchoviny považujeme za vyváženou, kde se dobře snoubí požadavky člověka na rozvoj s před­poklady fungování krajinných ekosystémů.

Něco jiného je kácení či vypalování tropických deštných lesů. Kvůli odlišným klimatickým podmínkám (vlhko a teplo) se biomasa rychle rozkládá a vrací zpět do oběhu, do nové vegetace. Proto je zde vrstva úrodné půdy velmi tenká (několik centimetrů) na rozdíl od mírného klimatu, kde je vrstva půdy mocná desítky centimetrů až několik metrů. U nás je tedy možné lesy po vykácení obnovovat „donekonečna“, v tro­pech jsou ztráty nevratné.

Na straně 27 Klaus kritizuje předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Nemám zapotřebí Bursíka obhajovat, protože by to zvládl sám, kdyby mu to stálo za to. Nicméně na konci strany přichází nikoliv omyl, ale lež. „V postojích těchto lidí (myšlen nej­spíše Martin Bursík a environmentalisté obecně; P. N.) je mimo jiné zcela ignorováno téměř neuvěřitelné zlepšení životního prostředí, ke kterému u nás došlo po roce 1989.“ Bylo by třeba poukázat na alespoň jednoho ekologa či environmentalistu, který zlepšení popírá; jinak je to prostě lež. Naopak Klaus nechce nebo neumí rozlišit velmi podstatnou věc. V životním prostředí se odehrávají jednak primární jevy, které jsou zřejmé, měřitelné a působí ihned, bez zpoždění. To jsou třeba emise oxidů síry, které u nás poklesly během 90. let o zhruba 90 procent. Nebo je to kvalita vody v našich tocích, která se také výrazně zlepšila. Ale existují sekundární jevy, které působí skrytě, jsou těžko měřitelné a působí se zpožděním. Je to např. narušení hydrologického cyklu krajiny v důsledku špatného zemědělského hospodaření a poškození lesních porostů v minulosti. Pak třeba během vydatných srážek půda nezadrží zdaleka tolik vody, kolik by mohla a měla. Jedním z důsledků jsou povodně. Nebo narušení ozónové vrstvy. Freony se už nepoužívají, ale protože do stratosféry, kde reagují s ozónem a ničí jej, stoupají desítky let, je narušení ozónové vrstvy stále problém. Dalším příkladem by mohla být třeba kumulace cizorodých látek v lidském orga­nismu, klimatické změny atd. Zde často situa­ce stagnuje nebo se dokonce zhoršuje, a proto environmentalisté zatím „nezavřeli krám“.

Kapitola 2: Zdroje, jejich vyčerpatelnost a nezastupitelná úloha cen

Na straně 42 dole zmiňuje Klaus první zprávu Římskému klubu Limity růstu: „Římský klub prý nakonec sám veřejně prohlásil, že závěry této knihy sice nejsou správné, ale že to koneckonců nevadí, protože záměrně matou veřejnost, aby probudily zájem. To, že nesprávnost nevadí, je přímo symbolické a nemělo by být zapomenuto. Není to poprvé ani naposledy, kdy k prosazování svých záměrů používají environmentalisté libovolné metody.“

Je to poněkud jinak. Limity růstu, publikované v roce 1972, na základě počítačového modelu ukázaly, že exponenciální růst (spotřeba surovin, energie, nárůst počtu obyvatel, znečištění životního prostředí atd.) není dlouhodobě udržitelný, a pokud tyto trendy včas nezměníme, přijde dříve či později kolaps. Jinak řečeno, v prostorově konečném systému, jakým biosféra je, není možný nekonečný růst. Autoři se zmýlili v předpovědi konkrétního data vyčerpání jednotlivých zdrojů, což také přiznali. Např. ropa měla být vyčerpána při zachování trendů za 31 let, tedy v roce 2003. Rok po ­publikování zprávy ale nastala ropná krize, začalo se více šetřit, vyvinuly se nové, dokonalejší technologie (např. v automo­bi­lismu), našla se nová naleziště, jsme schopni těžit z větších hloubek a podobně. Ropa tedy zatím vyčerpána není, ale to nic nemění na tom, že jde o vyčerpatelný zdroj a je třeba se s před­stihem na konec ropné éry připravit.

Na straně 46 uvádí Klaus slavnou sázku Simona a Ehrlicha (autora knihy The ­Population Bomb). Simon a Ehrlich se v roce 1980 vsadili, zda budou za deset let přírodní zdroje vzácnější, nebo méně vzácné, přesněji, zda jejich ceny se zvýší, nebo sníží. Vybrali si pět kovů a po deseti letech Simon jasně vyhrál. Je to výborná ukázka toho, že by environmenta­listé opravdu měli být obezřetní, co se týče nejrůznějších katastrofických předpovědí, a zvláště co se týče určování konkrétních dat. Nicméně Simonovo vítězství by nás nemělo vést ke slepé víře, že zdroje nikdy problémem nebudou. Řada odborníků předpovídá ropný zlom celosvětově za 8–15 let. Největší optimisté pak za 30–35 let. Ať už to bude osm, nebo pětatřicet let, je to čas, který máme k dispozici, aby se transformace společnosti a přechod na nové zdroje odehrály evolučně (řízeně), a ne revolučně (chaoticky).

Na s. 49 Klaus uvádí: „Nejsou žádné bez člověka existující zdroje a… není žádná bez cen definovaná „potřeba“ zdrojů. Každý zdroj má svou cenu… Díky konkrétní ceně „vzniká“ jistá nabídka zdrojů … a stejně tak díky ceně vzniká určitá poptávka.“ Jako akademická rozprava to zní zajímavě, ale tak jednoduché to vždy není. V Latinské Americe nemá 75 milionů lidí přístup k nezávadné pitné vodě a 116 milionů nemá přístup k hygie­nickým zařízením. V Bolívii byl pokus privatizovat dodávky vody pro obyvatele. Soukromá společnost si naúčtovala 450 USD poplatku za připojení k vodovodní síti v zemi, kde průměrný měsíční plat je 55 dolarů. To ­způsobilo politickou nestabilitu. Víra v „trh bez přívlastků“ je jedním z dů­vodů, proč se v Latinské Americe dostávají k moci levicoví populisté, jako konkrétně v Bolívii Morales.

Kapitola 3: Efekt bohatství a technického pokroku

Na straně 55 předvádí Klaus ukázku egoismu, rozpínajícího se napříč generacemi: „Poměrně jasnou a jednoduchou se mi zdá být debata o pravděpodobném – nepochybně dnes pro nás téměř nepředstavitelném – bohatství budoucí společnosti a z ní vyplývající závěr, že bychom my dnes různé zásadní věci za generace budoucí řešit neměli.“ Ekonomu Klausovi by se, předpokládám, nelíbilo, kdyby rabující dav chudých vyplenil třeba naši ambasádu někde v Africe s tím, že je to tak správné, ať platí bohatší. Téhož se dopouští ve vztahu mezi generacemi: budoucí generace budou jistě bohatší (i když ani to není zcela jisté), a tak nevadí, že jim odkážeme vyhořelé jaderné palivo z našich elektráren, vyčerpané zásoby fosilních paliv, zdevastované regiony apod. Oni si už nějak poradí. Vždyť přece budou bohatí a technika všemocná.

Na straně 60 si V. Klaus vypůjčuje myšlenku Williama Nordhause (citace však není uvedena). Píše: „Dnes ve vyspělém světě ­zemědělství a lesnictví obvykle nevytváří více než 3 % celkového národního pro­duktu. Ostatní odvětví ale klimatickými změnami významně ovlivněny nejsou.“ (W. Nordhaus proslul výrokem, že globální oteplování bude mít na ekonomiku USA zcela zanedbatelný vliv, neboť v podstatě jen zemědělství je ­citlivé na klima, přičemž zemědělství představuje pouhá 3 % HNP.) Pomiňme, že jen v nejvyspělejších zemích zemědělství představuje 3–5 % HNP, v ostatních, méně roz­vinutých zemích je to podstatně jinak. ­Pomiňme také, že západní země dovážejí část zemědělské produkce z méně rozvinutých zemí, a pomiňme i to, že nejvýznamnější hospodářské odvětví, turistický ruch, bude klimatickými změnami dotčeno velmi významně.

Na Nordhause reagoval Herman Daly (bývalý ekonom Světové banky, později profesor ekonomie na Marylandské univerzitě): „Zkrátka, naživu jsme údajně nikoliv díky semenům, půdě, slunci a dešti jako takovým, nýbrž jen díky hodnotě, kterou semenům, půdě, slunečnímu svitu a dešti propůjčuje práce a kapitál. Jenže co když přijdou roky katastrofální neúrody a s nimi nedostatek potravin a hlad? Nevyšplhají se pak v dů­sledku enormně zvýšené  poptávky ceny potravin do takové výše, že namísto tří procentních bodů HNP budou zemědělské produkty tvořit třeba i 90 % HNP?“

V. Klaus si zde zkrátka naběhl, když přijal hru na žonglování s čísly bez respektování širších souvislostí.

Kapitola 4: Diskontování a časové preference

Na straně 74 dává Klaus jednoduchý příklad diskontování: „Půjčí-li si někdo 1000 Kč, a je-li úrok 6 %, už na konci prvního období má člověk z původní půjčky jenom 940 Kč.“ A pokračuje citátem z D. Třísky: „Pro salónního intelektuála (nemyslím, že by environmentalisté byli typičtí salónní intelektuálové, ale nevadí; P. N.) jsou tyto úvahy příliš „monetární“. … Kdyby náhodou svůj odpor překonali, pak by stačilo, aby dosadili za stokorunu své vážné ekologické téma, a aby roční časový horizont nahradili několika desítkami mezi-generačních let. Možná by si pak o něco lépe uvědomili, že my dnes můžeme některé věci hodnotit jinak než my za třicet let, už ani nemluvě o tom, že faktickými hodnotiteli již nemusíme být my, ale ti, kdo přijdou po nás.“

To je hezký příklad a dá se říci i trochu jinak. Když si půjčím 1000 Kč na šesti­procentní úrok, je jasné, že budu muset 1000 Kč jednou vrátit a k tomu navíc ještě 60 Kč za první rok (resp. 6 % z celkové částky za každý rok). Pokud bych si vzal třeba 2 milióny korun jako hypotéku na dům, musím počítat s tím, že celkem bance splatím ne dva, ale řekněme tři milióny. Pokud ­deset nebo dvacet let nebudu splácet, úroky mi narostou do netušených výšek. A přesně toto mi při osobním setkání dával za příklad Matthis Wackernagel při debatě o ekologické stopě: „Že jsme překročili ekologickou kapacitu území, ještě nemusí být tragické. Je to jako půjčka na dům, ve kterém chceme bydlet a vybavit si jej. Jen si musíme být vědomi, že dříve nebo později budeme tuto půjčku splácet. A čím později, tím to bude pro nás nebo pro naše děti dražší a bolestivější.“

S diskontováním je ještě jedna potíž – kdo a jak stanoví její míru. Klaus zmiňuje W. Nordhause (str. 77), který po pečlivém studiu Sternovy zprávy (o klimatických změnách; P. N.) dochází k závěru, že důvodem odlišných výsledků jsou Sternovy „extrémní předpoklady o diskontování. … Sternova práce v podstatě považuje společenskou diskontní míru za blízkou nule. To enormně ­zvětšuje důsledky dnešních rozhodnutí na velmi vzdálenou budoucnost“. Vida, ono je to tak trochu hádání z křišťálové koule. Pokud se nám výsledky něčí zprávy nehodí, označíme prostě předpoklady o diskontování za extrémní. Jenže kdo stanoví správnou diskontní míru?

Kapitola 5: Analýza nákladů a výnosů, či absolutismus principu opatrnosti?

Klaus se zde pouští (kromě jiného) do diskuse o energiích. Na straně 86 tvrdí: „Na rozdíl od užívání uhlí, plynu a ropy je podle environmentalistů vždy (a vlastně automaticky) daleko lepší např. geotermální energie, protože je podle nich nevyčerpatelná. … Je více než zřejmé, že získat ji je extrémně nákladné. Samozřejmě při dnešní technologii, ale oni ji chtějí už dnes, bez ohledu na náklady a ceny.“ Nechci se dopouštět invektiv, ale tento výrok musím označit buď za zlý, nebo hloupý. Není pravda, že používání geotermální energie (či jiných alternativních zdrojů) je „vždy a vlastně automaticky“ lepší než užívání uhlí, plynu a ropy.

Herman Daly (1989) výstižně formuloval tři základní principy pro dlouhodobě udržitelné užívání přírodních zdrojů:

1. Míra užívání neobnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru, jakou budou rozvíjeny substitující obnovitelné zdroje.

2. Míra užívání obnovitelných přírodních zdrojů nepřekročí míru jejich regenerace.

3. Míra emisí škodlivin do životního prostředí nedosáhne hranice asimilačních schopností prostředí.

Klaus také není ochoten rozlišovat vhodnost využití jednotlivých alternativních zdrojů podle místních podmínek. Žádný en­viron­mentalista samozřejmě netvrdí, že geotermální energie je „vždy“ lepší. Je velmi perspektivní na Islandu, nikoliv u nás. Využití biomasy je zase perspektivnější u nás, nikoliv na Islandu. A nechceme samozřejmě alter­nativní zdroje energie „už dnes, bez ohledu na náklady a ceny“. Chceme, aby se tyto zdroje postupně rozvíjely a nahrazovaly konvenční, neobnovitelné a vyčerpatelné zdroje. Chceme, aby se i u nás více investovalo do technologií, které budou účinnější, konkurenceschopnější, a tím i do budoucna levnější.

Lidstvo spotřebovalo po 2. světové válce více přírodních zdrojů než za celou předcházející historii. Povzbudivé je, že nejrychleji rostoucím energetickým zdrojem v součas­nosti je ve světě větrná energie, její produkce se mezi lety 1998 a 2002 ztrojnásobila. Očekává se, že produkce obnovitelných zdrojů energie poroste v průběhu příštích dvaceti let o 12 % ročně. (Glenn, Gordon, 2003)

Na straně 87 vidíme ukázku Klausova jednorozměrného vnímání světa: „Stejně tak ­nechtějí (environmentalisté; P. N.) přiznat, že přírodu ničí nejen uhelné elektrány, ale i elektrárny vodní. O tom, jak ničí říční ­ekosystémy, by v Asuánu na Nilu, v Číně na Žluté řece nebo v brazilské Iguacu mohli ­leccos vyprávět.“ Vyprávět by mohli především v Rusku, kde si v dobách Sovětského svazu budováním velkých přehrad zatopili 190 měst, 5000 vesnic a tisíce historických a kulturních památek. Jde o to rozlišovat (stejně jako třeba u geotermálních zdrojů), kde jsou vhodné podmínky pro stavbu a využití vodního zdroje, a kde ne. A pak jde také o měřítko, které musí být přiměřené místním podmínkám. Vodní přehrady v Nor­sku nebo v kanadském Quebecu nejsou ­obvykle problém, nebo jde o přijatelný kompromis mezi zájmy lidské společnosti a zá­jmy ochrany přírody. Přehrada Tři soutěsky (Three Gorges Water Dam) v Číně je něco jiného.

Na s. 87 dole: „Pálit biomasu (jako nedávný rostlinný produkt) je podle logiky environmentalistů považováno za dobré, ale pálit uhlí (jako „dávný“ rostlinný produkt) za špatné. Proč? To také nedává žádný smysl. Pálení biomasy navíc jistě také produkuje CO2. Proč se o tom vůbec nemluví?“

Rád vysvětlím, i když jde o elementární věc. Biomasa vyroste (obnovuje se) v našich podmínkách každý rok. Naproti tomu fosilní paliva vznikala stovky miliónů let za specifických podmínek, od prvohor až po třetihory, postupně. Pálením fosilních paliv vlastně spotřebováváme „energetickou konzervu“, která umožnila nástup industriální éry před zhruba 250 lety.

Tím, jak pálíme fosilní paliva, uvolňujeme do ovzduší uhlík (resp. oxid uhličitý), který se v těchto palivech postupně kumuloval po desítky a stovky miliónů let. My jej do atmosféry uvolníme během několika desetiletí. Naproti tomu biomasa, která roste dnes, při procesu fotosyntézy spotřebovává CO2 a „vydechuje“ kyslík. Při spálení biomasy naopak kyslík spotřebováváme a uvolňujeme uhlík (resp. CO2), ale „nula od nuly pojde“, bilance uhlíku je vyrovnaná.

Příklad „hraní si se statistickými čísly“ můžeme vidět, když V. Klaus cituje Lomborga: „I přes regulaci pesticidů dochází v USA ročně zhruba k dvaceti úmrtím na rakovinu z důvodu jejich reziduí v potra­vinách. Plně zakázat pesticidy tedy zachrání 20 lidských životů ročně. Zvýšení nákladů na pěstování ovoce a zeleniny (bez pesticidů) zvýší jejich ceny a sníží jejich spotřebu minimálně o 10–15 % s odhadem, že to zvýší počet úmrtí na rakovinu o 26 000 ročně.“

Jak dospěl Lomborg k poklesu spotřeby ovoce a zeleniny o 10–15 % při zákazu pesticidů? A hlavně, jak přišel na to, že při tomto poklesu zahyne 26 000 lidí ročně? Navíc pokud vím, ani u nás, ani v USA není žádný velký tlak na zakázání pesticidů (možná s výjimkou některých konkrétních druhů). Kdo chce dnes produkty úplně čisté od chemických prostředků, jde k biozemědělci nebo do bioobchodu, kde zaplatí víc. Ale většina zemědělství je a bude konvenční, které připouští rozumnou míru používání průmyslových hnojiv i chemických ochranných prostředků – pesticidů.

Další ukázka žonglování s čísly je v ná­sledujícím odstavci: „Odhady říkají, že ve Velké Británii může být kolem roku 2050 o 2000 úmrtí ročně z vedra více. Současně je odhadováno, že bude o 20 000 úmrtí z chladu méně.“ Jak se k těmto odhadům došlo? Navíc změny klimatu rozhodně nezpůsobují jen úmrtí z veder. Pracujeme s velkou mírou nejistoty a v důsledku globálního oteplení může dojít paradoxně ve Velké Británii k velkému ochlazení. Pokud roztaje arktický ledovec a bude dále tát grónský ledovec, salinita (obsah soli) Severního ledového oceánu se sníží. To může způsobit odklon teplého Golfského proudu od Evropy. Pak by se klimaticky Velká Británie dostala zhruba na úroveň Skandinávie. Nikdo neví, jestli se to stane, ale jde o reálnou možnost. Podle zprávy Stav budoucnosti (Glenn, Gordon, 2007) již byly zaznamenány změny termohalinní cirkulace v Atlantic­kém oceánu.

Kapitola 6: Jak je to s globálním oteplováním v realitě?

Na s. 98 cituje Klaus V. Motla: „Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím … je běžně vyhrožováno … a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře. Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče.“ Klaus uvádí, že L. Motl je český fyzik pracující na Harvardově univerzitě. Takové prostředí určitě na Harvardu a jiných univerzitách v USA, ani v Evropě, ani v České republice není. Dílčí křivda se samozřejmě může stát, ale kdo takto vykresluje situaci na akademických pracovištích v demokra­tických a svobodných zemích jako trvalou, prostě nemluví pravdu.

Na straně 120 Klaus asi koketuje se žánrem fantastiky, když cituje L. Motla: „K oteplování dochází nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, dokonce i na Plutu!“ Domysleli pánové Motl nebo Klaus, jak daleko je Pluto, které už není ani označováno za planetu, od Slunce? Chtělo by to doložit informací, kdo a jak k takovému poznání dospěl. A i kdyby to byla pravda, navrhoval bych zůstat nohama na Zemi a řešit klimatické změny zde, ne změny teplot na Marsu, Saturnu či Plutu.

Na straně 120 Klaus tuto kapitolu uzavírá slovy: „Teorie globálního oteplování a hypoté­za o jeho příčinách … je možná špatná, ­možná i bezcenná, ale v každém případě je velmi nebezpečná.“ Klaus tedy navrhuje nedělat nic a čekat, co přijde, jak uvidíme v ná­sledující kapitole. Na tento přístup se dá vztáhnout výrok Winstona Churchilla z roku 1936, ­který kritizoval vládu za neschopnost připravovat se na možný Hitlerův útok: „Pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k neroz­hodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v roz­bředlosti, silní v bezmoci. … Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období důsledků.“

Kapitola 7: Co dělat?

Klaus začíná slovy: „První a vlastně jedinou rozumnou odpovědí na otázku, která je v názvu této závěrečné kapitoly, je: nic, respektive nic zvláštního.“ Klaus navrhuje bagatelizaci a ignorování problému, což je nakonec patrno z celé jeho knížky. Pasivita ovšem neznamená, že nepříznivé trendy zmizí. Pro ty, kteří Klausův postoj nesdílejí, ale domnívají se, že sami nic nezmohou, může být inspirativní výrok E. Burkeho: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v do­mnění, že to málo, co udělat může, je bezvýznamné.“

Strany 133 a 134: Na závěr kapitoly i celé knížky V. Klaus cituje sám sebe (knihu Nemám rád katastrofické scénáře): „V naší ­poněkud nepřehledné době chci šířit optimismus, sebedůvěru, víru ve vlastní síly jednotlivce i v naši „kolektivní“ schopnost nalézt východisko, nalézt pozitivní řešení.“ Vůli k hledání pozitivních alternativ mohou podlomit katastrofické scénáře (pokud se alespoň nepokusí nějaké východisko nalézt) stejně jako laciný optimismus, zbytnělá sebedůvěra a pýcha rozumu.

Americký futurolog Alvin Toffler napsal, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:

1. Vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné;

2. lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru (Darwin) se přenáší i do společenského chápání („nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší“);

3. dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.

Kniha Modrá, nikoli zelená planeta je ukázkou takového myšlení.

Koncem září vystoupil Václav Klaus s pro­jevem v Organizaci spojených národů. Připravoval se, že „postaví do správného světla mýty o globálním oteplování“. Americký Heartland Institute (sponzorovaný firmami jako Exxon Mobil, General Motors či Philip Morris) si ho zvolil za tvář své mediální kampaně zaměřené proti stoupencům boje s glo­bálním oteplováním. Klaus se asi těšil na svých pět minut slávy a příležitost zviditelnit se za oceánem si nenechal ujít: „Tam se sejdou samí ti Goreové, takže budou šokováni, že tam omylem pozvali i mě. A já tam vystoupím s velmi razantním projevem.“

Ministr životního prostředí Martin Bursík se obrátil na V. Klause v otevřeném dopise, kde mu doporučil respektovat stanoviska vlády České republiky i Evropské unie o změnách klimatu. Pozoruhodné: prezident podle ústavy nemá samostatnou působnost ve stanovování kursu zahraniční politiky. Má se řídit politikou vlády. Ministr vyzývá prezidenta, aby dodržoval ústavu. Co na to prezident? „Představy o možnosti centrálně řídit vývoj klimatu na zemi nepovažuji za rea­listické a cíle v oblasti snižování emisí ­skleníkových plynů, které jsou navrhovány, přijímány a prosazovány, nepovažuji za realizovatelné a už vůbec ne za potřebné.“ Jinými slovy, vládní politika a ústavní slib mne nezajímají, budu si říkat, co chci.

Klaus na půdě OSN popíral či bagateli­zoval existenci problému klimatických změn, čímž se ocitl v rozporu se stanoviskem české vlády i Evropské unie. Publikum si ­nepochybně uvědomilo školácké rozpory v jeho názorech. Jakou svobodu budou užívat lidé, které změny klimatu už dnes vy­hánějí z do­mo­vů, viz New Orleans? Svoboda souvisí s možností volby. Změny klimatu omezí možnost volby milionů lidí. Je smutné, že prezident nechápe snahu předcházet klimatickým změnám jako základní příspěvek k uchování svobody volby pro celé lidstvo.

Podobné názory se ve světě okrajově objevují. Co si však kdo pomyslí o zemi, jež má ve svém čele prezidenta s takovými názory?

Pavel Nováček (1961) je ekolog, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Obsah Listů 5/2007

Související články

Jan Civín: Lze nebýt na Titaniku?

Alena Wagnerová: Vzestup a pád českých kulturních elit

Adam Szostkiewicz: Ztráta víry v evropský sen?


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.