Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Aleš Drápal: Amerika: šílenství, normalita, hodnoty

Aleš Drápal

Amerika: šílenství, normalita, hodnoty

Nepřátelskost, se kterou se mnozí u nás k USA stavějí a která má často až nenávistný charakter, je pro mě těžko stravitelná. Školní rok 2006–2007 jsem s manželkou a dvěma mladšími dětmi strávil na americkém Středozápadě v Madisonu, v hlavním městě státu Wisconsin. Necítím se proto být expertem na USA, mnozí tam žili déle a na více místech. Nicméně pobyt ve mně posílil tušení souvislostí, které mě napadaly už při dřívějších krátkodobých pobytech a které se u nás příliš nezmiňují. Setkali jsme se tam s takovou vstřícností a přátelstvím, že nikdy nebudu schopen vysvětlovat nejrůznější nepovedenosti americké zahraniční politiky vlastnostmi obyvatel, jak často činí ti, pro které se antiamerikanismus stal jedním z pilířů jejich vidění světa. A takových lidí u nás od nešťastného bombardování Srbska zjevně přibývá. U málokoho však takový postoj snese test realitou.

Středozápad je osídlen i dnes poměrně řídce. Technické změny tam samozřejmě přicházejí hned, ale společenská struktura se mění pomalu. Univerzitní města, jako je Madison, se od okolí výrazně odlišují, na což jsou mnozí obyvatelé náležitě hrdi. Například náš bytný nám pyšně hned při příjezdu sdělil, že oni jsou takové malé San Francisco Středozápadu. Naopak jeden z wisconsinských republikánských politiků nazval Madison ostrovem šílenství uprostřed moře normality. Doklady různosti hodnotových postojů nebylo nutné hledat, nabídly se samy. Lze začít třeba takovou mediálně propíranou věcí, jako je sexuální orientace. Náš nejmladší syn Jakub přinesl ze střední školy pozvánku na den otevřených dveří slavné University of Wisconsin, k níž byl připojen dotazník zjišťující, co a jak by student chtěl vidět. Na některých pracovištích středo­školáci dostávali průvodce a součásti dotazníku byla otázka, zda si přejí, aby to byl hoch, nebo dívka, a jaké sexuální orientaci by dali přednost. Na výběr tuším měli mezi hetero-, homo-, trans- a bisexuálem. A bylo to krátce poté, co Wisconsin zakázal lidovým hlasováním jakoukoliv podobu registrovaného partnerství.

V té době vrcholil i spor univerzity s její největší a nejstarší studentskou organizací. Problém byl v tom, že tato organizace se hlásí ke katolické církvi a má ve stanovách, že její vedoucí musí být katolíci. Volená studentská samospráva, která spravuje poměrně velké peníze z povinných (!) studentských příspěvků, jí proto odmítla vyplatit tradičně odváděnou podporu se zdůvodněním, že takové stanovy jsou diskriminující. Byl z toho soudní spor, v němž katolická organizace dokazovala, že slouží všem studentům bez rozdílu, a o diskriminaci tudíž jít nemůže. K mému překvapení spor vyhrála. Člověk rychle vycítí, že hodnoty univerzitních aktivistů (bez negativní konotace) se příliš neliší od převládajících hodnot té části českých studentů a novinářů, která se ­vůbec nějak hodnotově vymezuje. S tím rozdílem, že v USA je protivník zřetelný a na dosah.

Kdo to ale je? Je to křesťanství jako takové? Částečně ano. Náš Jakub se setkal v hodinách dějepisu s interpretací křesťanství, se kterou by se pan učitel docela dobře uplatnil ve školách reálného socialismu. Jiný pan učitel ze svých peněz koupil celé třídě vstupenky na setkání s dalajlámou. Jsem si jist, že kdyby to byly vstupenky na papeže, došlo by na kárné řízení. Budiž ale také poctivě řečeno, že Jakubův učitel dějepisu rea­goval velmi pozitivně, když Jakub jasně vyjádřil své odlišné mínění. Dokonce ho pochválil, že se nebojí stát za svými názory a zdůvodňovat je. A mně na třídní schůzce řekl, že Jakuba moc rád učí a že Jakubovy dotazy ho často vedou, aby se znovu za­myslel nad věcmi, které se mu dříve zdály jasné. Poznal jsem spoustu dobrých českých učitelů, takového však žádného. Amerika je sice hluboce rozdělena, ale respekt k osobnosti druhého zabraňuje, aby vzájemné ­animozity otrávily veřejné prostředí tak, jak se to leckde v našem postkomunistickém světě děje.

Nicméně o křesťanství jako takové v první linii myslím nejde. Bitevní čára vede jinudy a křesťany lze najít na obou stranách. Situace je velmi nepřehledná, neboť mnohé etablované církve (episkopální, presbyterní, metodistická) v různé míře přešly na stranu útočníků proti konzervatismu. Jejich členy to mnohdy obtěžuje, a odcházejí. Místně se to samozřejmě velmi liší, ale statistiky hovoří jasně. Co to ale ten konzervatismus je? A kde se bere jeho útočnost?

To, co se nazývá konzervativní, případně tradiční, má často s tradicí i s uchováním starých hodnot jen málo společného. Lidé s obavami pozorují, že mizí něco, co považovali za samozřejmé, a tomu mizejícímu rozměru dají jméno a idealizují ho do podoby, kterou nikdy neměl. Amerika je zvláštní tím, že uvnitř se často překvapivě úspěšně dokáže bránit jevům, které bývají považovány za její exportní artikl. Moc monopolů, gangsterské násilí, eroze lokální společnosti, sociální necitlivost, sexuální permisivita, korupční obchodní praktiky nechť slouží jako příklady. V poslední době hoří boj o vztah k životnímu prostředí. Jsem přesvědčen, že se ještě dožiji toho, kdy v téhle věci USA získá vůdčí postavení. Doufám, že nebude úplně pozdě. Nicméně ekologie je téma daleko mladší než vzestup politického křesťanského konzervatismu, který se stal jedním z hlavních politických hráčů již v sedmdesátých letech. Jeho nástup hodně umožnil mravní marasmus, do kterého Richard Nixon zavedl republikánskou stranu aférou Watergate. Něco shnilého poskytlo prostor něčemu živoucímu, co bylo často zjevně intelektuálně nedotažené, povrchní, a přesto mělo obrovskou přitažlivost, která zcela zaskočila univerzitní a mediální establishment. Evropané se obvykle spokojí poukazy na puritánské pokrytectví a americkou nedovzdělanost. Tím se ale pochopení moc nepřiblíží.

Když se na Středozápadě zeptáte starších lidí, co se změnilo, těžko pominou bezpečnost a vzájemnou důvěru. Většina z nich vyrostla v době, kdy se nezamykalo. Úplně to nezmizelo dodnes. V Madisonu si naše přítelkyně uvědomila, že svůj dům – plný cenných věcí – zapomněla zamknout, ale ne­stálo jí to za to, aby se pár bloků vrátila. Ten život v bezpečí byl podmíněn relativní ideovou homogenitou. Každý někam patřil – někdo ke katolíkům, někdo k luteránům, někdo k metodistům, to nebylo důležité kam. Tenhle svět, který zdaleka nebyl tak ideální, jak se jeví dnes, a ve kterém bylo mnohým těsno, byl relativně přehledný, i když docela tvrdý. Velké špinavosti se zpravidla děly za jeho horizontem. V malých místech Středozápadu to v určité míře platí dodnes. A pak takový mladík přijde do ­Madisonu na univerzitu, a najednou je všechno jinak. Vyučují ho lidé, kteří nikam nepatří, a jsou na to hrdí. Někdo se k nim přidá, někoho to nezajímá a někdo tuší, že něco nehraje, ale nemá argumenty. A když se ­objeví člověk, který mu je – skutečně nebo domněle – dodá, bude ho podporovat. První volbu George Bushe Jr. za prezidenta cítím především jako protest proti směru, který Americe vytyčovali experti, profesoři, aktivisté a žurnalisté. Po 11. září se ovšem Amerika změnila, a teprve v následujícím volebním období bude možné hovořit o návratu k normalitě. Očekávání změn je velké, ale jejich směr nejasný, takže touha po nové vizi může být snadno vystřídána deziluzí. Příliš nevěřím, že bude možné opět křesťanské konzervativní voliče aktivovat jako základnu jedné strany. Spíše se ptám, čeho v minu­losti vlastně dosáhli.

Možná křesťanský konzervativní volič obviňuje nepravé, dává důvěru nehodným a často pláče na nesprávném hrobě. Otázka ovšem je, zda to, že nerezignoval na požadavek přítomnosti určitých hodnot ve veřejném životě, Ameriku neuchrání před něčím větším než jen před ztrátou akceschopnosti, jaká postihla Evropu. Jiná otázka je, zda se Evropě vůbec může podařit své hodnoty přesvědčivě a srozumitelně zakotvit, pokud bude i nadále náboženství vnímat jako něco, co do veřejného prostoru nepatří ani jako motivace. Na počátku sedmdesátých let se mohlo zdát, že brzy přijde doba, kdy se o náboženství amerického prezidenta skoro nikdo starat nebude. Dnes si nedovolí kandidovat nikdo, kdo by současně nevydal nějaký počet ze svého církevního života. Někdo to může vidět jako úpadek, někdo jako zoufalou snahu vynutit si alespoň nějaký referenční bod, jak možného budoucího prezidenta hodnotově uchopit. A někomu to připadá jako přirozené a správné.

V dějinách nejsou společenská hnutí, která se postaví proti vlastní kulturní elitě, tak příliš výjimečná. V českých dějinách k nim jistě patří husitství. Touha po společnosti, jejíž praxe by byla soustavně posvěcována a poměřována nerelativizovanou Pravdou Boží, byla na hony vzdálena vidění evropských kulturních elit, které se dílem inspirovaly renesančním a protorenesačním myšlením, dílem byly navzdory transcendentním argumentům fascinovány vlastními institucemi, zejména církví. Husitství si v Evropě vysloužilo převážně odpor a pohrdání, rozpoltilo národ a dostalo nás do izolace. ­Přesto patří k hnutím, která velmi složitou a klikatou cestou přispěla přes několik prostředníků ke vzniku amerických ideálů. A bez nich bychom dnes možná nebyli, a kdybychom byli, pak stěží svobodni. Přesvědčení o možnosti objektivního uchopení společenské ­reality z pozic víry je něco, co americký křesťanský konzervatismus a husitství spojuje. Ze školy víme, jak různorodé byly ­husitské postoje a myšlenky. Pestrost v americkém politickém křesťanství je samozřejmě ještě větší. Podobně ambivalentní jsou pak i plody. Povýšenectví a pohrdání však není na místě.

Aleš Drápal (1955) je matematik, působí na MFF UK v Praze. Jeho pobyt na University of Wisconsin-Madison byl umožněn Fulbrightovou nadací.

Obsah Listů 5/2007

Související články

Jan Civín: Lze nebýt na Titaniku?

Petr Kolář: Mnozí se smějí

Adam Szostkiewicz: Ztráta víry v evropský sen?


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.