Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Miroslav Klučka: Taiwan bez spropitného

Miroslav Klučka

Taiwan bez spropitného

Co tam budeš hledat? Štěstí, odpověděl jsem hlupákovi. Když pak vyplňujete „důvod cesty“ pro imigrační úřad, vyberete si z nabízených motivů nejspíše pleasure, potěšení, radost či rozkoš. Za všechno může dávný letní pobyt v Anglii. Když jsem stál ve frontě před branou Youth Hostel v Londýně a čekal, až otevřou, dal jsem se do řeči s někým, koho jsem považoval za Japonce, ale on tvrdil, že je z Číny. To mi nedávalo smysl, neboť Mao Ce-tung by asi těžko pouštěl studenty do kapitalistických zemí. Ani já to neměl z Československa jednoduché. Tomu zas nerozuměl on. A tak jsme se seznámili. On, z té pravé a jediné Číny, dočasně na Taiwanu, jak zdůrazňoval, a já. Mě sovětská okupace na další téměř čtvrtstoletí zbavila starostí s dovolenou. Kariéra přítele mezitím stoupala. Stal se šéfem diplomatické mise ve Španělsku, Chile, Brazílii a Dánsku. Celou dobu mě zásoboval informačními materiály o své zemi. Jednou, kdy byl doma, jsem mu poslal pohled. Ten se mi vrátil zpět s červenou ručně psanou poznámkou: Nepřípustno! Dovedete si představit, oč Taiwan stoupl v mých očích. Co se asi skrývá za zemí, do které nám zakázali psát? Jenže – a to mi říkali teprve při mé návštěvě tam: ono to ani na Taiwanu nebylo nic moc. (Některé údaje přebírám od Oty Ulče a v souladu s jeho názorem i já trvám na univerzálně používaném Taiwanu, nikoliv zpotvořenině Tchai-wan, která nemá opodstatnění.) Když Mao zvítězil, Čankajšek uprchl na ostrov a zavedl přísnou diktaturu. V ekonomické oblasti si na rozdíl od Maa vedl znamenitě, zato o lidských právech darmo mluvit. Kdyby se vědělo, že se šéf diplomatické mise přátelí s někým z komunistické země, mohl by mít pěknou polízanici. Tím se vysvětluje, proč písemný styk kamaráda se mnou vždy ustal, kdykoliv se z mise vrátil domů.

Po příletu na Čankajškovo mezinárodní letiště se hned na zdech koridorů dovídám, jak je nespravedlivé, že Republika Čína na Taiwanu (mezinárodně uznávaná zkratka R. O. C. ) nemá stálé zastoupení v OSN; mám pomoci svým hlasem k jejímu návratu. Až do roku 1979 byla světem uznávána fikce, že vláda na Taiwanu je de iure vládou celé Číny. Pak Jimmy Carter změnil linii o 180 stupňů, uznal ČLR jako jedinou legitimní a Taiwan za její součást. Došlo k zavírání vyslaneckých budov a taiwanské představite­le vykázali z cizích zemí, mezinárodních organizací i sportovních kolbišť. (Taiwan se bude účastnit olympiády v Pekingu pod ­jménem Taipei.) Diplomatické vztahy se zredukovaly na pár republik jako Palau či Kiribati. Ty každý rok předkládají žádost o znovupřijetí Taiwanu za člena OSN a se stejnou pravidelností je žádost smetena. Selský rozum by velel, aby se Taiwan pod tímto jménem stal i oficiálním členem OSN. Toho by nejraději dosáhla i současná vládní Strana demokratického pokroku spolu s prezidentem Chenem a dle průzkumu veřejného mínění i 90 % obyvatelstva. Jakákoliv zmínka o osamostatnění Taiwanu však vyvolává zuřivost pevninské Číny a vojenské manévry s neza­stíranou pohrůžkou likvidace. V březnu 2005 vydal čínský parlament zákon opravňující vojenský zásah v případě, že by se Taiwan pokusil nezávislost vyhlásit. („Oprávnění použít nemírové prostředky a ostatní nutná opatření ochránit národní suverenitu a územní nedotknutelnost“. Orwell by to líp ­vyjádřit nedovedl.) Opoziční Kuomintang má ­nadále za to, že existuje jedna Čína, dočasně rozdělená. S tím Čína komunistická souhlasí, jen z opačného hlediska. Má za to, že Taiwan je pouhá její provincie, podobně jako Hongkong. Takový je dnešní stav a Taiwan musí vydávat na zbrojení nemalé částky, snad až 30 % HDP. Jediné spojení s pevninskou Čínou je přes Hongkong a občan Taiwanu k tomu vesměs potřebuje dva pasy. V Taipei jsem ale navštívil veletrh cestovního ruchu a viděl i stánek komunistické Číny. Nabízela turistům z Taiwanu krásy země.

Sešlo se nás onoho rána v mikrobuse osm. Dva starší americké páry z Los Angeles čínského původu, německý cestovatel, já a řidič a průvodce. Mne na Taiwan přivedla letecká společnost, povídá rozložitý Texasan, potřeboval jsem určitý počet mil, abych dostal pořádnou slevu na business class, no a Tai­wan splňoval podmínky… Mně se líbí všude kromě Ruska… Ale Vladivostok má pěknou přírodu kolem, ne? vmísí se do debaty Němec. Ba ne, to je všechno postkomunistické, platíš strašně moc a za nic, všechno ovládá mafie… Oni Rusové jsou asi nejnešťastnější národ na světě, říká Němec, vidíš ty obličeje, ani náznak úsměvu… Američané, vmísím se, ti se usmívají v naději na dobrý obchod, ale víte, proč se usmívají Číňané? Aby zakryli nervozitu ze setkání… Víš, co mne překvapilo? ujímá se opět řeči Texasan. Že to samé jako v Moskvě je i v Bukurešti. To není živé místo jako Praha nebo Budapešť. V Bukurešti mně bankomaty odmítaly vzít kartu. Když jsem se na to ptal, řekla mi moje banka, že v Bukurešti se objevil neobvykle velký počet padělků. Tak ji raději vyškrtli ze seznamu. Nejděsivější věci jsem zažil v Severní Koreji, říká Němec. Jel jsem tam s jedním Angličanem a Dánem, letecky z Pekingu. Ubytováni jsme byli v luxusním hotelu, však za ty peníze… Na každého jeden průvodce. Dán měl mobil. Na hranici mu ho zabalili a zapečetili. Neporušené pečetě musel ukázat při cestě zpět. V televizi na hotelu celou dobu ukazovali pionýry, jejich bojová umění a písně. Mají velké silnice, dálnice bych řekl, a na nich prázdno a pusto. Z lidí, které jsme potkávali, nevyčteš nic. Mluvit s nimi nesmíš. Možná přece jen něco. Smí nosit na klopě odznaky vůdců. Každý měl odznak s Kim Ir Senem. Mladého Kima nikdo. Třeba to byl výraz tajné rebelie proti současnému Kimovi… Jaký rozdíl pozoruji mezi Číňany na pevnině a tady? No, zcela jistě tady umí řídit auta. Pak dbají na pořádek. Na ulici neplivají, ani nečurají na veřejnosti. Hodláme se odstěhovat z Los Angeles do Šanghaje, říká pan Zeving Wang, jeden z čínských Američanů. Manželka je kreslířka a podepsala tam dvouletou pracovní smlouvu. Můžeš přijet k nám, vmísí se do řeči Ruby, jen co dokončíme práci na domě… A to vy vážně hodláte vyměnit Ameriku za komunistickou Čínu? No, americké občanství si necháme, to je jisté, ale, víš, v US musíš tvrdě bojovat, máš, co chceš, to ano, ale život v Číně je lehčí, a tak budeme žít tam. Ano, politbyro pořád ovládá zemi, ale ekono­micky se Číňanům daří lépe, a to je to hlavní. Život v Hongkongu je OK, říká ředitel jedné společnosti odtamtud. Od připojení k Číně vzrostl jeho ekonomický význam deset­krát…. Ono to s demokracií nebylo nic moc ani za britské nadvlády. Moc se kritizovat nesmělo. A dnes? Kritizovat můžeš, ale jen jak ti je dán prostor. Nemůžeš vyrazit do ulic s kdejakým heslem. Ale jak říkám, to ­nebylo ani za Britů. Takže jediné významné omezení demokracie je, že si nemůžeme přímo volit svoje orgány, ty jsou dosazeny odjinud. A to je vše. Malý ústupek za blahobyt.

Na Taiwanu poslíček donese věci na pokoj a nenatáhne ruku pro peníze. V res­tauraci nebudou žádat desetinu útraty. Jel jsem nedopatřením taxíkem tři čtvrtě hodiny. Celou dobu jsem věděl, kolik mě to stojí, nevtíravý zvuk upozorňoval na narůstající účet. Nebylo to tak zlé. Na naše jsem platil nějakých 400 korun. Žádné spropitné, ovšem. Nikde. To se nedělá. Ostatně nevtíravý zvuk, jakousi zvonkohru, vydává i popelářské auto při sběru odpadu. Dárky, ale i cokoliv jiného, třeba peníze v obchodě, se předávají oběma rukama. Jako že od srdce, že nic netajíte. Snad to vyplývá z jazyka, ale oni neumějí říci ne. Stalo se mi, že mě mikrobus dopravil někam, kde mělo být autobusové nádraží. Pár autobusů tam stálo, ale byly na první pohled zájezdové. Vybral jsem si jeden a oslovil řidiče: Jede tenhle autobus na Chiyai? Usmíval se, ale neřekl nic. Typické, když chtějí dát najevo, že nerozumí. Náhle mě osvítil duch svatý a položil jsem otázku jinak: Chcete říct, že tento autobus nejede do Chiyai? Yes, vyhrkl řidič, šťasten, že může posloužit informací. Míněno: Ano, nejede.

Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.

Obsah Listů 5/2007

Související články

A. J. Liehm: O dvojí revoluci

Alexandr Jeništa: Jak daleko je Bajkal

Miroslav Szücs: Z rozčarování jsme založili Nomad Volunteers


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.