Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Alexandr Jeništa: Jak daleko je Bajkal

Alexandr Jeništa

Jak daleko je Bajkal

Nikdy jsme nekráčeli ruku v ruce s ostatními národy; nepřináležíme k žádné z velkých rodin lidstva; nepatříme ani k Západu, ani k Východu a neosvojili jsme si tradici ani jednoho z nich. Jako bychom stáli mimo čas, nedotčeni obecnou výchovou lidského rodu. (…) Kdybychom se neroztáhli od Beringova průlivu až k Odře, nikdo by si nás ani nevšiml. P. J. Čaadajev, Nekropolis

Sedíme v přijímacím pokoji rozlehlého moskevského bytu na dobré adrese (kousek od Novoděvičího kláštera), u prostřeného stolu, který předčí všechny představy o ruské pohostinnosti a bohaté ruské kuchyni. V lec­čems připomíná francouzskou, jen je všeho třikrát tolik. Paní domu nás stále vybízí, abychom si přidali maso i baklažán, a piroh že je dobrý jenom čerstvý. Stanislav Alexandrovič, její muž, nám dolévá francouzského vína a Darja Jevgenijevna říká (jména možná působí nevěrohodně, leč jsou autentická), jen ať se nebojíme, dnes večer se bude pít normálně, jako v Evropě, tj. bez věčných přípitků při každém zvednutí sklenice. Rozbíhá se opatrně humorná a (po staletí) bezvýsledná debata o skutečné ruské příslušnosti na ose Východ – Západ, Asie – Evropa. Připomínám slova ruského myslitele Čaadajeva, napsaná před 178 lety v Nekropoli, jak filozof tituloval Moskvu, hostitelé se smějí a vzpomínají na dobu, již coby překladatelé prožili v Praze. Téma se postupně přesunuje k naší cestě na Bajkal. Zjišťujeme (jako ještě mnohokrát), že Češi mají v Rusku pověst dobrodruhů, kteří ohromně rádi dělají věci pro většinu Rusů nepochopitelné, jako že se na vlastní pěst, bez cestovních kanceláří vydávají do nejvzdálenějších a nejdivočejších končin, neznámo proč zlézají vrcholy a štíty a místo pěti ­hodin v letadle touží strávit pět dní v nevětra­ném vagóně s dalšími padesáti lidmi na Transsibiř­ské magistrále. Jaký paradox: daleko od domova jsou Češi natolik mámeni exotikou, že podstupují nejrůznější rizika a mnohdy i příkoří, zatímco doma se většinou chovají jako peciválové. Vybavuje se mi lhostejné hospodské české plebejství, jehož angažovanost končí s dopitým půllitrem, a pak už nic. Moskevští přátelé nám přejí šťastnou cestu a návrat. Myslím, že je těší možnost potkat se občas s cizinci, kteří mají rádi Rusko a kteří v této zemi přes všechnu její chaotičnost dokáží najít něco krásného a omračujícího.

Jak by asi řada Čechů polykala naprázdno, kdyby viděla cenovky v ruských obchodech nebo přepočítávala ceny bytů a nájmů v tisících dolarech za metr čtverečný! Copak by se asi stalo s českou dušičkou, kdyby šlo opravdu do tuhého a ona musela za svou holou existenci bojovat tak těžce a krutě jako mnohá duše ruská? V ohlušujícím rachotu moskevského metra (ze stejných Mytiščinských závodů jako ty pražské, jenže nerekonstruované) si domlouvám: Že se někdo má hůř než já, přece ještě neznamená, že se mám skvěle! A zase slyším to česky uzívané nadávání na všechno. Stanice Jugo-zapadnaja, metro je na konečné, vystupujeme a jdeme sehnat někoho, kdo nás (snad) za rozumnou cenu doveze zbývajících pět kilometrů. A pak už jen ráno brzo vstát, dojet na nádraží a vydržet pět dní, než vlak na trase Moskva – Čita dorazí k Bajkalu.

Nebouchat, dítě spí!

Když jsme se průvodčí našeho vagónu č. 3 zeptali, jestli tento vlak jede do Ulan-Ude, odsekla své ano tónem, jako by říkala – a kam jinam by jel. Uvnitř jsme zjistili, že naše lůžka jsou v uličce a ještě u záchodů; ale co – dobrodružná česká povaha aspoň pozná, jak to chodí v ruském vlaku. A ­opravdu to chodí skoro nepřetržitě, dokonce to ­courá, sem a tam se to vláčí – kouřit, čůrat, umýt se, umýt nádobí, pak s ubrouskem a zase s dítětem a zase kouřit a tak pořád dokola. V plackartě – společném lůžkovém vagónu bez dveří a pře­pážek všechno závisí na tom, jakého spoluces­tujícího ti osud (paní za okénkem pokladny na nádraží) přihraje. Ruské že­leznice jsou podivuhodnou výjimkou potvrzující pravidlo, že z pohledu turisty v Rusku nefunguje normálně (tj. tak, jak jsme ­zvyklí) skoro nic. Vlaky jsou čisté, pohodlné, jezdí přesně a v prů­běhu cesty v nich dokonce průvodčí uklízí.

Trochu překvapeně hledíme na spolucestující, mladé manžele s asi osmiměsíčním chlapečkem a poněkud dojímavým příběhem. Táňa se jela před třemi lety poprvé podívat do Moskvy a už se nevrátila. Až teď ji potkáváme na cestě domů, do Ulan-Ude, kam jede ukázat rodině svého muže Pavla a syna Matvěje. Šestým do počtu v našem „oddělení“ je Sergej Vladimírovič, postarší pán, který se moc hezky stará o to, aby ostatní osazenstvo vagónu aspoň nebouchalo dveřmi, když už musí pořád někam chodit. Mottem naší cesty se stalo zašeptané zvolání: Nebouchej dveřmi!

Cesta ubíhá stále stejně mdlým tempem, vlak ukrajuje kilometry, které nikdo nevnímá, a také hodiny, které přibývají podle toho, jak se mění časová pásma. Pozorovat ruskou krajinu z vlaku je jako nechat se hypnotizovat. Vzpomínám si, jak se postupně měnila nálada dopisů německých vojáků z východní fronty. Od nadšeně dobyvatelského tónu až po stížnosti na depresivní krajinu, která ubíhá dny a týdny beze změny. Jen rovná, zelená rovina s občasnými březovými hájky nebo nevzhlednými vesnicemi. Podobně si prý stěžovali i francouzští vojáci 130 let před Němci.

Povyražením jsou asi dvacetiminutové zastávky ve větších městech. Na nástupišti se odehrává vždy totéž. Místní babušky těkají po peróně a nabízejí cestujícím své čerstvé pirožky, blinčiky, vařené brambory, pečená kuřata, uzené ryby a jiné dobroty. Zastávka přináší ještě jednu zvláštnost – průvodčí zamkne záchody a otevře je bez výjimky až poté, co opustíme město, což je zdrojem mnoha vtipných situací a hlavně pak dlouhých front přede dveřmi, sotva se dá vlak do pohybu. Projíždíme Perm, Jekatěrinburg, Omsk, Novosibirsk, Krasnojarsk a Irkutsk.

Ještě poslední noc a ráno už uvidíme Bajkal. Dáváme se do řeči s Pavlem a Táňou. Otvíráme vodku Putinku a je nám divné, proč se Andrej tak zdráhá prozradit nám, kde pracuje. Za chvíli je jasné, že se jenom obyčejně stydí. Být zaměstnán v bezpečnostní agentuře není nikterak prestižní. Ovšem je to slušně placené místo a rodinu nějak uživit musí, zvlášť když ještě studuje práva na soukromé, tedy placené univerzitě. Oběma je třiadvacet let a nikdy nebyli za hranicemi Ruské federace, což mají společné s mnoha mladými Rusy, kteří sní uvnitř „impéria“ o tom, jaké je to za jeho hranicemi, jaké je to v „té Evropě nebo Americe“. A jejich představy jsou často utvářeny těmi nejblbějšími americkými i jinými filmy a seriály, stejnými, jaké nabízejí naše televize.

Ráno nás budí polední slunce. Je 7 hodin moskevského času, místní hodiny ale ukazují 12. Po zastávce v Irkutsku se před námi poprvé otevírá pohled na Bajkal. Ohromující je mlha, která se vznáší nad vodou. Její zvláštní jakoby modrošedý odstín se každou chvíli mění podle toho, jak mlha řídne nebo houstne. Vlak jede dlouho podél západního a jižního pobřeží jezera. Sem směřuje většina turistů, do Sljudjanky a na ostrov Olchon. My se vydáváme na opačný, burjatský břeh s nadějí na méně turistického ruchu ŕ la russe. Čeká nás roztrpčení a oprava našich školometských představ o tom, jak vypadá divoký kapitalismus.

Bronzová hlava

Ulan-Ude je hlavní město Burjatské republiky. Není ovšem burjatské, dokonce ani ruské, je sovětské. Se sovětským velikášstvím a urbanismem věčného betonu. Centrum tvoří ohromné čtvercové prostranství, kterému vévodí největší bronzová hlava Lenina na světě. Přemýšlel jsem, proč zrovna tady mají největší Leninovu hlavu. Odpověď mi nabídl největší umělohmotný Buddha, jakého jsem kdy viděl, v nedalekém budhistickém dacanu. Jako se sovětská ikonografie ráda inspirovala křesťanskou symbolikou a jejím využitím v praxi, v Burjatii, kde se obyvatelstvo hlásí k lámaismu, převzala tradici obřích soch a místo zlatého Buddhy nabídla monstrózního bronzového Lenina.

Ubytování v hlavních hotelích ve městě je drahé, jako bychom byli v Moskvě nebo přinejmenším v západní Evropě. Nakonec shání­me levnější variantu, podobnou našim prázdninovým hostelům na kolejích. Je tu příšerné vedro, přes 40°C, a kromě hlavy Leni­na a něko­lik kilometrů vzdáleného budhis­tic­kého centra nic zajímavého. Jen značné množství místních Burjatů – alkoholiků. Při pohledu na ­živoucí trosky vytanou na mysli američtí Indiá­ni, kterým prý chybí nějaký enzym rozkládající alkohol. Jen cosi mumlají, potácejí se prostorem a těžko odhadnout, jestli vědí kam. Dole na místním Arbatu na nás nějací mladí hejsci v japon­ském autě ­křičí Yankee, go home. Japonsko je blíž než Moskva, takže asi tři čtvrtiny aut jsou z do­vo­zu s volantem uzpůsobeným pro jízdu vlevo. Jezdí se ovšem vpravo. Ulan–Ude působí ­dojmem vesnice, o níž bylo přes noc rozhod­nuto, že bude velkoměstem. Zašlá sláva sovět­ských časů je vidět na kdysi bohatých květino­vých záhonech, kdysi zavlažovaných systémem vodotrysků. Dnes tu na pár místech teče voda z hadice, která spíše vypadá jako nezáměrně děravá, kolem ní usychá sluncem spále­ný trávník, ozdobený několika pelargóniemi.

Nacházíme autobusové nádraží a kupujeme si jízdenky na autobus-maršrutku, spíš mik­ro­bus pro čtrnáct lidí. Čeká nás příšerná šestiho­dinová jízda po cestách, které se ne­dají nazvat silnicemi. Cestou si povídáme s buddhistickým mnichem, který jede stejným směrem. Smějeme se, jak ohromný je rozdíl mezi tím, když větu Jedu na Bajkal řekne on doma v Ulan-Ude a my v Čechách. Vyptává se na Prahu a Karlovy Vary a za­sněně si slibuje, že se tam snad jednou někdy… Omlouvá se za ruské silnice, ale lepší by ani nechtěl, proto­že by sem jezdily davy a všechno zničily. Mluví o Bajkalu jako o někom velkém a důstojném. Jako o člověku. Bajkal je otec a Angara, která jediná z něj vytéká, matka, říká legenda.

V maršrutce s námi jede maminka s šes­tidenními dvojčaty. Jede domů z porodnice. Jak sebou auto hází, chytá se co chvíli s bolestí za břicho. Z autorádia hrají ruské hity, kterým se tady posměšně říká popsa, a čerstvá maminka si k tomu zpívá. Slova stejně prostoduchá jako u českého popu. Ja ljublju tebja, ty ljubiš menja.

Bajkal

Přijíždíme do Usť-Barguzinu. Desetitisícové město leží v místě, kde se řeka Barguzin vlévá do Bajkalu. Síť pravoúhlých ulic je tvořena z velké části dřevěnými bytovkami připomínajícími vyhnanecké baráky. Množství opilců je tady nevídané. Městečko působí beznadějně, značná část místních nezaměstnaných by stejně nemohla pracovat, protože buď nic neumějí, nebo jsou stále opilí. Vodka a ryby – to je životní náplň většiny. Největší ruch se soustředí kolem přívozu, který kyvadlově převáží přes řeku auta za peníze, pěší zadarmo. Po dlouhé době se v Rusku setkáváme s tím, že je něco ZADARMO. Na druhé straně začíná poloostrov Svatý Nos. Jsme bezradní, protože se nemáme čeho chytit. Nemáme informace. Průvodce z Lonely Planet zřejmě dál nedošel, protože se pouze zmiňuje o nejkrásnějších pohledech, které se v Usť-Barguzinu otevírají. Je zataženo a žádná krása se před námi neotevírá. Místní pouze krčí rameny a ukazují, že Svatý Nos je TAM. Zažíváme typickou situaci. Nikdo nic neví, respektive každý ví něco jiného. Samotní Rusové cestují v naprosté většině s cestovními kancelářemi a pouze na jedno místo, ze kterého pak případně pořádají výlety. A za všechno platí neskutečné peníze. Nějaký mladík se nám nabízí, že nás zaveze do jakéhosi Monachova za 2500 rublů (kurs ke koruně zhruba 1:1), cesta zpět je za stejnou cenu. Když protestujeme, že to je drahé, krčí rameny – taková je cena – a odjíždí.

Přeplouváme přívozem a jdeme pěšky přímo za nosem, snad Svatým, nevíme, co bude a kam vlastně jdeme. Po dvou kilometrech si unaveně sedáme a jíme uzeného omula – rybu, kterou jsme si koupili v přívoze. Nikdo nic neříká. Přijíždí nějaké auto. Špinavá terénní toyota s rozbitým předním sklem, z ní vystupuje burjatský chlapík s vlasy do culíku a ptá se na cestu do vesnice. Trochu koktá. (Mimochodem za celý život jsem nepotkal tolik koktavých lidí jako za měsíc v Rusku.) Říkáme, že nejsme místní. Odjíždí, jen z předního sedadla na nás ještě mává jeho žena. Za chvíli se auto vrací a manželé se nás ptají, odkud jsme a kam chceme. Připadáme si trochu trapně, protože nevíme. Představuji si, jaký je na nás pohled. Dva Češi s ohrom­nými batohy, 6000 km od domova na otázku, kam jdou, odpovídají, že nevědí. Řidič nabízí, že nás svezou do zálivu, kde stanují oni. V autě se seznamujeme – Stanislav je malíř z Ulan-Ude a v Barguzin­ském zálivu maluje krajiny, Galina ho doprovází a stará se o něj, protože je trochu popletený. Vjíždíme do Zabajkalského národního parku. Asi po 25 kilometrech prašné cesty plné děr a výmolů se před námi otevírá průvodcem z Lonely Planet slibovaný překrásný pohled. Poloostrov Svatý Nos. Nálada se mění podobně rychle jako bajkalské počasí. Ještě před chvílí bylo zataženo, teď je jasně modrá obloha, průzračný vzduch. Naši zachránci odjíždějí ještě kus dál, my stavíme stan a jdeme se koupat. Bajkal je v těchto místech klidný, mimořádně teplý a ukazuje nám svou vlídnou tvář. Břeh z hrubého červeného písku, připomínající tenisovou antuku, se do vody svažuje jen zvolna. Pijeme z jezera, voda je čistá a průzračná. Říká se, že na volném jezeře zachvacuje nezkušené zvláštní závrať, způsobená průzračností hlubin. To se nám ovšem stát nemůže, tady jsme v bezpečí, kolem je ticho a čisto.

Jdeme navštívit Stase s Galinou, jsou asi kilometr od nás. Pijeme čaj s varenjem (mali­nová marmeláda k čaji). Ptám se, jestli se dá dostat nahoru na Svatý Nos. Galina mi odpovídá otázkou: Co tam budeš dělat? Těch pár lidí, co se tu utábořili, jsou většinou rybáři nebo rekreanti, co se nehnou z pláže. Bibione na Bajkalu. Nakonec Svatý Nos přece jen zdoláváme, oproti ruským zvyklostem je tu dokonce cosi jako značená turistická stezka. Nevede ovšem plynule po vrstevnicích, ale přímo vzhůru. Pozor, stoupání 50°!

Po pěti dnech se vracíme zpět do Usť-Barguzinu a zvoníme v domě Alexandra Loginova, který zařizuje výlety na trajektech. Říká, že je to drahé, ale že se pokusí nás přiřadit k nějaké skupině. Pořád někam telefonuje, vždy s negativním výsledkem. Nakonec navrhuje, ať se přesuneme zpátky na Svatý Nos, do osady Monachovo, odtud prý vyplouvají trajekty. Jsme naštvaní, protože od Monachova jsme byli asi 15 km, jen jsme o tom nevěděli. Stále tentýž problém – nedostatek správných informací. Vydáváme se zpět na Svatý Nos a stopujeme. Po dvou hodinách zastavuje auto – GAZ, co ho známe z dob Sovětské armády v Československu coby vojenskou sanitku. Řidič chce za 25 km jízdy 2500 rublů na osobu. Nabízím mu dvě stovky za oba a apeluji na to, že stejně jede tím směrem. Směje se mi, smlouváme a nakonec nás za 400 rublů vezme. Nemáme drobné, takže to stejně přijde na 500. Pražské taxi na Bajkale. V přístavu Monachovo se situace opakuje. Stojí tam pět lodí připravených vyplout za 2500 rublů za hodinu. Zkoušíme smlouvat, ale neúspěšně. Čekáme, jestli nepřijede nějaká větší skupina, ke které bychom se přidali. Po dvou hodinách otráveně odcházíme a lezeme na kopec, z něhož je nádherný pohled na jezero. Pro samé zhnusení ze všeho toho vydřidušství jsme zapomněli vnímat všechnu tu krásu kolem. Bajkalská příroda naštěstí není tvořena podle ruských představ o volném trhu. Vidíme jeden z trajektů, jak jede prázdný někam dál do zálivu. Pomalu se loudáme z kopce dolů, chceme se vykoupat. Tady v Čivirkujském zálivu je spousta lidí, není tu víc než dva metry vody, takže je teplá jako v termálních lázních. Prosíme mladý pár, jestli bychom si u nich mohli na chvíli odložit věci, než se vykoupeme. Hned se seznamujeme. Jsou to čerství absolventi práv z Ulan-Ude na svatební cestě. Nad autem jim vlaje ruská vlajka. Pijeme vodku a jíme vynikající včera ulovenou štiku. Andrej se ptá na americký radar a proč se zase necháme manipulovat. Rozjíždí se už skoro stereotypní ruský výklad dějin. Bratrství Slovanů, omluva za okupaci v osmašedesátém s po­vinnou připomínkou obrovského utrpení při osvobozování Evropy. Nesouhlasím s tvrze­ním, že se opět necháváme manipulovat a upozorňuji na rozdíl mezi okupací a dohodou suverénních států. Chvilku diskutujeme, ale můj odpor je chabý a Andrejovo nadšení z našeho setkání veliké. Trochu přiopilí se vydáváme po dvou hodinách na cestu zpět do Usť-Barguzinu. Stopnout auto se nám daří téměř ihned. Inteligentní řidič, původně učitel z Ukrajiny, účtuje služby normálním způsobem, takže nás za 200 rublů doveze až k přívozu.

V Rusku jsou české země zdá se vnímány jako země zaslíbená. Skoro každý, koho jsme potkali, znal Prahu nebo Karlovy Vary. Mnozí u nás byli na dovolené. Vesměs se všichni omlouvají za rok 1968, zdá se, že je to docela živé trauma. Vtrhnout do zaostalého Afghánistánu nebo Čečenska, kvůli tomu svědomí nikoho netíží, ale obsadit civilizované Československo, zemi, k níž se v Rusku tradičně vzhlíží jako k oáze klidu, pohodlí, kulturnosti a vzdělání, činí najednou z Rusů stejné barbary, před kterými jinak s gustem chrání svět.

U Loginovů nás čeká rozpálená sauna a ryba k večeři. U stolu debatujeme o depresi, která tady vládne a která zcela určuje pohled místních lidí na život. Pan domácí říká, že naděje tu je, že cítí, jak se věci pomalu dávají do pohybu a mění k lepšímu.

V Moskvě doma

Zpátky do Moskvy se vracíme letadlem z irkutského letiště. A v Irkutsku je najednou všechno skoro jako v Evropě, asfaltové silnice, fungující hromadná doprava, architektura, klasicistní budova divadla, parky, veřejné osvětlení… Procházíme se po nábřeží a potkáváme maminky s kočárky. Večeříme (za moskevské ceny) na zahrádce v cent­ru města, kolem chodí turisté z Polska, Německa, Francie. Vypadá to skoro idylicky a nic nenasvědčuje, že 300 kilometrů odtud je Ulan-Ude se svou jedinou atrakcí, největší hlavou Lenina na světě.

Sedíme v přijímacím pokoji rozlehlého moskevského bytu na dobré adrese (kousek od Novoděvičího kláštera), u prostřeného stolu, který předčí všechny představy o ruské pohostinnosti a bohaté ruské kuchyni. V lec­čems připomíná francouzskou, jen je všeho třikrát tolik. Paní domu nás stále vybízí, abychom si přidali, po večeři se pije čaj a ­podává zmrzlina. Stanislav Alexandrovič nám ­dolévá francouzského vína a Darja Jevgenijevna nás nabádá, jen ať se nebojíme, dnes večer se bude pít normálně, jako v Evropě, tj. bez věčných přípitků při každém zvednutí sklenice. Ukazujeme fotografie z Bajkalu, hostitelé nás ob­divují za odvahu a slibují si, že se tam snad taky jednou podívají. Dcera Táňa se za dobu našeho putování po Dálném Východě stihla provdat a odjet na svatební cestu na Island. Vrátila se o dva dny dřív než my, takže si prohlížíme rovněž islandské fotky a video. Přichází další návštěva, Tánina kamarádka z Anglie, která je v Rusku na dovolené. Zní angličtina, ruština i čeština. Rozdáváme ­dárky a jiné dostáváme. Rozbíhá se opatrně humorná a jako po staletí bezvýsledná debata o skutečné ruské příslušnosti na ose Východ – Západ, Asie – Evropa. Ještě společná fotografie.

Alexandr Jeništa (1976) je rusista.

Obsah Listů 5/2007

Související články

A. J. Liehm: O dvojí revoluci

Marián Hatala: Aj vy máte pozitívnu náladu v regióne?

Miroslav Szücs: Z rozčarování jsme založili Nomad Volunteers


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.