Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Jaroslav Dvořák: Co s Ruskem? A co s Lubošem Dobrovským?

Jaroslav Dvořák

Co s Ruskem? A co s Lubošem Dobrovským?

Polemika (k Listům 4/2007)

Luboš Dobrovský, novinář, politik, překladatel, v 70. a 80. letech též dělník, na počátku 90. let ministr obrany, svůj článek otitulkoval sugestivní a protektorsky znějící otázkou: Co s Ruskem? Přístup není pro jeho vidění Ruska nový. V rozhovoru 22. 12. 2000 na vlnách Svobodné Evropy formuloval svůj ­postoj podobně: „Vidím nezbytnost začít uvažovat o tom, co s Ruskem (zdůrazněno mnou; J. D.), jakým způsobem se k Rusku chovat.“ Jestliže ve vzpomínaném rozhovoru kategoricky vyhlašuje, že „Rusku lze pomoci tak, že nebudeme podporovat kohokoliv, kdo se ­ocitne v prezidentském křesle“, pak v článku v Lis­tech dospívá k závěru, že podpořit vzájemné porozumění lze jen tak, že „podpoříme ruskou opozici“. Tedy od toho, co nebudeme dělat, přechází k tomu, co dělat máme.

Zdá se, že v očích Luboše Dobrovského, kterého nelze podezírat z neznalosti Ruska, je Rusko objektem, nikoliv subjektem mezinárodní politiky. A že tedy je na prvním místě třeba se zamyslet, co uděláme s „nepoddajným dítkem“, které se začíná chovat jinak, než bychom si přáli. Na konci úvah, mají-li vůbec k něčemu vést, bychom měli zřejmě znát odpověď, co „my“, tedy zřejmě ti, kdož stojí mimo onu zemi – Rusko a kteří jsou od jisté doby sešikováni kolem Spojených států amerických, uděláme, abychom neposlušné Rusko ukáznili, přivedli k rozumu a postavili, kam patří. Možná je srazili na kolena, udělali z něj kolonii a skončili s jakoukoliv snahou jeho národa o odpor (Alexander Zinověv: Proč se vracím do Ruska, též F. X. Coquin v Réflexions sur l’assi­milation du stalinisme ŕ l’hitlérisme) a donutili, aby se kálo nejen za své hříchy současné, ale za hříchy předchůdců? A co bude za hříchy považováno, kam v historii se až půjde, určíme my.

Už první dojem při čtení byl pocit, že se setkávám s projevem nesmírné domýšlivosti. Lze nad jakýmkoliv národem, malým či velkým, vědomě či neuvědoměle, bědovat jako nad školním vysvědčením dítěte a naříkat, „co z toho dítěte bude“? Vždyť hovoříme o zemi, o evropské zemi, která je nejen geograficky (navzdory mínění francouzského prezidenta a na rozdíl od mínění jeho velikého předchůdce Charlese de Gaulla), ale i historicky a kulturně organickou součástí naší civilizace. Hovoříme o zemi s tisíciletou historií, s nesmírnými zásluhami o západní Evropu, když nejprve po staletí zadržovala nápor stepních národů a umožnila tak, aby se v naší části Evropy zrodilo a dozrálo osvícenství, o zemi, která později spoluzachraňovala Evropu před náporem „stád hunské soldatesky, hrnoucích se vpřed jako hejna lezoucích kobylek“ (W. Churchill), o zemi, jejíž zásluhy o záchranu toho nejlepšího, co na starém kontinentě vzniklo, jsou nezpochybnitelné, když za cenu „nadlidského úsilí a… kolosální oběti“ (F. X. Coquin) výrazně napomohla k přemožení režimu, který se opíral o ideologii ira­cionálních hodnot krve a rasy. Je třeba pokračovat?

Ve stejný den, kdy jsem si prostudoval článek Luboše Dobrovského, jsem si večer otevřel stránku www.mn.ru a tam si přečetl příspěvek Konstantina Kosačova, předsedy Výboru pro mezinárodní záležitosti Dumy Ruské federace Rusko-Západ: Právo na zájmy. V článku nikoliv bezvýznamného poslance mě zaujala kromě jiného tato věta: „Místo aby západní politici a hromadné sdělovací prostředky reagovali už obvyklou otázkou ,co máme dělat s Ruskem?‘, bylo by rozumnější, kdyby se naši západní partneři střízlivě a nezaujatě zamysleli, proč to či ono Moskva dělá. Proč nehledá jiné prostředky, než že tak ostře soustředí pozornost na problémy mezinárodní bezpečnosti a kontroly zbrojení.“

Činnost Luboše Dobrovského jako ministra obrany ČSFR mí kamarádi a „přátelé ve zbrani“, kteří v posrpnové éře prožili diskriminaci, hodnotí kladně. Nerad bych, aby to, co jsem napsal či ještě napíši, bral osobně. Spíše chci ukázat, že jeho názory pro mne představují myšlení, která dnes ve vztahu západního světa vůči Rusku převládá. Je živeno dovedně a koncepčně a s jistým strategickým předstihem opracovává světové veřejné mínění. Tato koncepce myslím nemusí vůbec být zpracovávána v Pentagonu či CIA, spíše ve správních radách ovládajících či snažících se ovládnout zdroje a trh se strategickými surovinami.

Kým tedy bychom měli měřit současné Rusko? Jen Putinem? Či těmi, kdo v Rusku „nesouhlasí s Kremlem a nabízejí jinou (jakou konkrétně?; J. D.), přijatelnou (pro koho? ; J. D.) podobu Ruska“? Máme měřit dnešní Rusko postoji „ruských generálů“, kteří „až hystericky oponují české a polské parti­cipaci na americkém antiraketovém systému“, když sám Luboš Dobrovský považuje jejich odpor vzhledem k „neexistujícímu nebezpečí“ za irelevantní? Luboš Dobrovský si jistě i za svého působení v roli ministra obrany ujasnil, že základní povinností každé­ho generálního štábu je soustavné, v reálném čase prováděné vyhodnocování všeho, co se děje za hranicemi a co by mohlo (nikoliv jen toho, co bezpodmínečně musí) ohrozit vlastní zemi, a že generální štáb musí navrho­vat, případně deklarovat vojenské kroky, které budou učiněny, aby se nebezpečím či ­rizi­kům předešlo. Samozřejmě podle vlastního hodnocení, nikoliv podle toho, jak byly druhou stranou prezentovány. Je-li takové počínání profesionálního, odpovědného a za něco odpovídajícího vojáka hodnoceno jako výhružka či hysterie, ztrácím představu, jaký je rozdíl mezi nadávkou a věcnou argumentací.

Nebo budeme měřit Rusko také Gorbačovem? Ten na tiskové konferenci v Moskvě letos 27. července vyjádřil názor, že „ve světě vzrůstá neklid, který lze překonat jen politickými cestami (kam jistě nepatří budování nových a nových vojenských základen a zařízení; J. D.), pouze cestou spolupráce, zvyšování úlohy mezinárodních institucí (k takové cestě jistě nepatří obcházení OSN, RB, OBSE; opět J. D.)“. Či máme měřit Rusko také názorem poslance Dumy Kosačova, který vyzývá k návratu k logice: nejdříve se oboustranně věnovat partnerství a sbližování, a teprve pak rozmisťovat vojenská zařízení a vyvíjet vojenskou aktivitu – bude-li nako­nec potřebná! Myslím, že by nebylo vůbec na škodu měřit Rusko třeba pocity, které zažívají jeho lidé, když vidí, a nemusí je o tom přesvědčovat propaganda, jak je země neustále obkličována (a to od konce druhé světové války) vojenským základnami a bloky, budovanými nejprve proti „šířenému a šířícímu se komunismu“, a po jeho pádu, alespoň v Evropě – vlastně proti komu?

Všem, kteří si lámou hlavu otázkou „co s Ruskem?“, by možná neškodilo měřit Rusko i pocity, které třeba zažívá ona mně neznámá Naděnka (a miliony dalších Naděnek, Nastěnek), jíž byl adresován dopis staršího ruského vojáka, který našel smrt v Krušných horách, když spolu s jinými spěchal na pomoc povstalecké Praze (jistě na rozkaz, ale tím oběť není menší). V jeho kapse byl dopis nalezen: „Má drahá Naděnko, buď statečná, seber všechny síly. Nechtěl jsme Ti psát, myslel jsem, že Ti všechno povím, až se vrátím domů. Válka už je u konce. Ale Ty se stejně všechno dozvíš, dostaneš úmrtní oznámení. Už jsme zůstali jen my dva, už nemáme své děti. Včera jsme pohřbili Kolju. Nedokázal jsem jej ochránit, tak mi to odpusť! Panebože, za co jsme tak trestáni, bylo by lepší, kdyby zabili mne, a přitom já jsem prošel celou válkou bez oděrky. Vasja odpočívá v polské zemi a Kolja teď v německé. Spolu s ním pochovali Nastěnčina Voloďu. Až se vrátím, nějak už žít budeme, vezmeme si k sobě dvojčata Nastěnky, bude jí lehčeji. Ať už je prokletá tato válka!“

Mám možnost se – zejména díky internetu i zájmu o Rusko, který mne provází od studentských let, v neposlední řadě i díky znalosti jazyka – kupříkladu o prezidentu Putinovi dovídat nejen to, co mi prezentují naše sdělovací prostředky, ale přečíst či pro­studovat si projevy jeho, jakož i projevy ­ministra Lavrova, poslankyně Naročnické a dalších. U nikoho ze jmenovaných jsem nevypozoroval, že by „trval na nevyvratitelnosti Tjutčevova tvrzení o nepoznatelnosti Ruska“, jak to nabízí Luboš Dobrovský. A možná měl Tjutčev na mysli, že Rusko nelze poznat jen rozumem, ale je třeba přibrat i duši, cit? Za tři roky, které jsem v Rusku prožil, si myslím, že je to neméně důležité. Což ostatně platí nejen pro poznávání Ruska. A jestli Luboš Dobrovský některé názory politiků či generálů Ruska chápe jako výhružku, tedy jako něco, čeho se musíme bát, pak oponuji: Nevidím jediný vnitřní důvod, a to je pro zahraniční politiku podle mého soudu rozho­dující, pro který by Rusko potřebovalo k řešení hromady vlastních problémů v zemi „bohaté na zdroje a talenty“ (Gorbačov) výbo­je a rozšiřování impéria v jakékoliv podobě. TGM požadoval pro utvrzení demokracie v naší zemi nějakých padesát let, kterých se jí nedostalo. Důsledky vidíme dodnes. Proč by takovou možnost neměla dostat tak obrovská a „výrazně nehomogenní země“?

Máme mít z Ruska strach? Tvrdím, že ne! Musíme mít spíše strach z těch, kteří by chtěli z Ruska učinit ze všech stran základnami a vojenskými zařízeními obklíčenou zemi, vybudit v něm pocity podobné těm, které po staletí vyvolávaly stepní národy a pak nájezdy napoleonovských a hitlerovských armád. Můžeme mít ovšem strach z Ruska, které by bylo zatlačeno do pozice, „ve které bojovník nasazuje veškeré síly, neboť nemůže ani uniknout, ani očekávat milost“ (Konrad Lorenz, Takzvané zlo, Kolumbus, Praha, 1992). A že by se mohlo k něčemu takovému schylovat? Nepodceňujme kupříkladu to, co se děje v ruské pravoslavné církvi. Metropolita Kirill prezentoval v Danilovském klášteře manifest Ruská doktrína. Citát je výmluvný: „Je důležitá psychologická výchova ruské vládnoucí elity – celému světu musí ukázat rozhodnost k použití jaderných zbraní v kritickém momentu a nebát se přitom žádných mezinárodních tribunálů. Musíme spojit rozvoj a obnovu jaderného strategického arzenálu země s psychologickými operacemi, které přesvědčí celý svět o ruské rozhodnosti a nemilosrdnosti.“ Tato doktrína má představovat eschatologickou strategii Ruska po všechny časy dějin (Ogoňok, 37/2007).

Jako odpověď na otázku, „co s Lubošem Dobrovským“, navrhuji jediné: potýkat se s jeho názory, polemizovat s nimi. A ­obec­něji: skoncovat s podceňováním Ruska a věřit, že tak jako se Rusko dokázalo od „stalinismu osvobodit svými silami navzdory všem západním prognózám“ (F. X. Coquin), dokáže vybudovat takovou formu demokracie, která bude odpovídat jeho tradicím, historii, kulturním hodnotám a která bude demokratickou i v případě, že nebude plně odpovídat západní koncepci, jež je – nevím, na základě jakého oprávnění – považována za jedině správnou a pro všechny země vhodnou. Připo­juji se v tomto smyslu k výzvě francouzského historika Coquina: „Nepleťme si postup demokracie s vybojováním nových trhů nebo strategických předmostí, nevytvářejme novou, tentokrát demokratickou variantu netrpělivosti a totality.“ A to ani vůči Rusku.

Jaroslav Dvořák (1928), ing., byl letcem, působil v armádních velitelských funkcích, do čistek po r. 1968 v letecké inspekci. Je mj. autorem knihy Letcem ve studené válce (2003). Žije v Brně.

Obsah Listů 5/2007

Související články

Luboš Dobrovský: Co s Ruskem?

Jaroslav Dvořák: Co s Ruskem? A co s Lubošem Dobrovským?

Luboš Dobrovský: Stručná odpověď panu Jaroslavu Dvořákovi

Být Rusem v Estonsku

Aleksander Kaczorowski: The Great Central European Swindle

Perry Anderson: Řízená demokracie v Rusku


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.