Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 5 > Jan Novotný: Sardiňanka

Jan Novotný

Sardiňanka

Nuoro je podle průvodců melancholické město uchovávající ducha staré Sardinie. Mezi četnými auty a obchody však není tento duch právě patrný. Melancholická nám připadala okolní krajina: rozlehlé pastviny (na Sardinii žije víc ovcí než lidí), háje korkových dubů, neprůchodná trnitá „machie“, říčky věnčené rozkvetlými oleandry a nad tím vším hory výškou mezi Tatrami a Krkonošemi, ale bez krkonošské vegetace a tatranské rozeklanosti – šedomodré holé masivy, jakoby uhnětené z jednoho kusu hmoty. Pocit slibovaný průvodci nám dala až návštěva v rodném domě první a jediné sardinské nositelky Nobelovy ceny za literaturu, jejíž jméno je Grazia Deledda.

Není zbytečné obětovat čas návštěvě muzea autorky, o níž slyšíme poprvé v životě? Nebyl to ztracený čas už proto, že muzeum zachovává sto let starou minulost, kdy svět byl méně unifikován. Vidíme v něm svéráz sardinské domácnosti od nábytku a nádobí až po zásoby potravin a surovin v komoře. Hlavně však pojmeme seznámení s Deleddou jako nabídku vrátit se na Sardinii i bez opuštění domova nad stránkami jejích knih. Někdo by řekl, že jsem je měl číst spíše před cestou než po ní. Ale mně připadá pořadí rozumné – při první návštěvě v cizí zemi se rád dívám vlastníma nepředpojatýma očima a nechávám se překvapit nahodilými poznatky, třeba i tím, že Sardiňanka dostala Nobelovu cenu. Až potom se mi nad stránkami spisovatelů a básníků vrací (trochu jako přežvykujícímu turovi), co jsem při prvním setkání ještě nestrávil, ale přece jen podržel v sobě.

Od paní Deleddy je několik knížek v češ­tině a slovenštině. Shledal jsem, že datum jejího narození je zahaleno jakýmsi tajemstvím, zhruba polovina sdělení uvádí rok 1871 a druhá polovina rok 1875 (a to beze zmínky o alternativní variantě). Druhá možnost dělá z Deleddy zázračné dítě, jemuž vyšel první román už v šestnácti letech. Tak či onak, rodina prý její zálibě v psaní nakloněna nebyla a pro literaturu bylo štěstím, že si ji vzal vysoký úředník, který strpěl, když si pro svou tvorbu vyhradila dvě hodiny denně. I poté, co se s ním odstěhovala do Říma, vracela se v nejlepších částech svého díla do svého rodného města a jeho okolí. Nobelovou cenou (1926) byli její krajané nadšeni, zatímco Italové z kon­tinen­tu si často mysleli, že by věděli o lepších kandidátech. Jeden kritik píše, že ­ocenil ­Deleddu, až když se s ní setkal v překladu do francouzštiny, a nevěděl zprvu, co čte: předtím mu její jazyk připadal těžkopádný, zatížený autorčiným provinciálním původem.

Po tom, co jsem z Deleddy stačil přečíst, řekl bych, že čas ji prověřil. Je vůči němu odolná jako monumentální hory nad Nuorem. Její svět salaší a pastvin, vinic a polí je na pohled prostý a přehledný, ale hluboce zakořeněný. Lidské vášně, lásky a nenávisti se v něm odhalují s pronikavostí, která vzbuzuje údiv: jak mohla tak nahlédnout do lidských srdcí žena, jejíž osobní život se zdá být zcela všední a pokojný? To už je tajemství literatury.

Mám-li nejstručněji vystihnout základní dojem z Deleddy, napadají mě slova: sametový horror. K jejímu kouzlu patří i ukotvení příběhů a duševních hnutí jejích hrdinů v sardinské krajině, v denních i ročních proměnách. Na závěr proto aspoň několik vět, které mi vyvolávají z paměti ostrov, jenž mi uvázl v srdci:

„Bylo skoro poledne a bledé slunce zahřívalo rovinu, kde výhonky révy vypadaly jako růžová a žlutavá kvítka. Všechno bylo modré a zelené, sem tam s trochou barvy zlaté a fialové – pryskyřníků a máty římské – a celý svět vypadal, jako by byl složen z pest­rých luk a modrých hor.“

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2007

Související články

Jan Novotný: Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Jan Novotný: Jak se žilo v socialismu?

Jan Novotný: Filozofova tichá válka


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.