Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Ondřej Roubal: Ztrácí vzdělání prestiž?

Ondřej Roubal

Ztrácí vzdělání prestiž?

Od vzniku soukromých (nejen) vysokých škol se vedou na nejrůznějších úrovních diskuse o tom, jaká je jejich úroveň a kvalita – a kvalita jejich studentů a absolventů – ve srovnání s vysokými školami veřejnými. Není tajemstvím, že veřejné mínění je spíše nakloněno přesvědčení, že studenti sou­kromých vysokých škol nedosahují kvalit a úrovně svých kolegů na veřejných vysokých školách, protože soukromé školy vesměs přijímají uchazeče bez přijímacího řízení a kritéria nutná pro přijetí téměř neexistují. Podle těchto názorů tak soukromou školu může studovat kdokoli bez ohledu na schopnosti a míru vstupních vědomostí. Další okolností, která komplikuje pohled na pozici soukromých vysokých škol, je školné. To opět ve veřejnosti vyvolává podezření, že student tím, že za školu platí, se jakoby „vykupuje“ z obtíží a překážek nutných u vzdělávacího procesu. Vysokoškolského diplomu tak údajně studenti neveřejných škol dosahují snadněji a tím pádem se i jako absolventi vyznačují nižší úrovní vědomostí. Domnívám se, že tento veřejný diskurs soukromým vysokým školám v mnohém křivdí.

Jedná se o problém komplikovaný, nejednoznačný a jistě i sporný, který zasluhuje podrobné a systematické zkoumání. Nakonec víme, že otázka současné úrovně vzdělání studentů vysokých škol, tedy i otázka toho, co by měli znát, čemu rozumět a co si pamatovat, vyvolává nejasnosti a pochyby. Ani mezi pedagogy zřejmě neexistuje shoda v tom, co vše by mělo „standardní“ vysokoškolské vzdělání obsahovat. Jak potom tedy můžeme jednoduše srovnávat něco, o čem vlastně nevíme, jaké by to mělo být?

Navzdory tomu se pokusím jako absolvent veřejné vysoké školy humanitního zaměření (FHS UK – obor obecná antropologie) a peda­gog na soukromé vysoké škole ekonomického zaměření (Vysoká škola finanční a správní, kde vyučuji sociologii) upozornit na některé momenty a přiblížit situaci studentů neveřejné vysoké školy.

S některými stanovisky kolegy Holubce opravdu nelze nesouhlasit. Ztotožňuji se zejména s tím, že v otázce posuzování úrovně vzdělanosti a kvality studentů je třeba být vždy kritický (nikoli však nutně skeptický). K tomu nás vedle osobních zkušeností zřejmě společně vede i jisté obecnější (snad sociologické) přesvědčení o situaci v pozdně moderní společnosti, v rámci které se mj. hodnota vzdělání a jeho prestiže pravděpodobně mění.

Podobně jako jiní pedagogové se i já snažím studenty přesvědčovat, že studium na vysoké škole nespočívá pouze v získání praktických dovedností či „tréninku“ nejrůznějších schopností, ale že je současně třeba věnovat se i tématům, která vyžadují hlubší úroveň poznatků o společnosti. Vzdělání tedy vysvětluji jako hodnotu, která je více než nacvičené stereotypy a postupy jednání jak být úspěšný. Spočívá mnohem hlouběji, především v porozumění složitosti světa. Je předpo­kladem rozvoje osobnosti, umožňuje samostatně a kriticky myslet, zpřístupňuje posuzování a řešení problémů v souvis­lostech, kultivuje a povznáší ducha. Vzdě­lání tedy rozumím i jako podmínce lidské svobody.

A právě zde je role humanitních a společenskovědních oborů nezastupitelná. Při upozorňování na hodnoty humanitní vzdělanosti, konkrétně na užitečnost sociologického poznání, se však občas setkávám na seminářích u studentů s jistými rozpaky, snad nepochopením, někdy se cítím i trapně. Ptají se, „k čemu musíme znát dějiny sociologického myšlení?“. Nebo „proč rozumět tomu, co se označuje jako postmoderní společnost?“. Je zřejmé, že na jedné straně musí studenti získávat vědomosti v oborových a aplikovaných předmětech. Na straně druhé je třeba tyto znalosti v praxi aplikovat. Proto studentům opakuji, že například v reklamě a celé marketingové praxi nebo při řízení podniků nebudou skutečnými profesionály, nebudou–li současně rozumět společnosti – například pokud jde o její demografický vývoj – nebo nepochopí-li procesy změn hodnotových systémů, procesy institucionalizace nových společenských vztahů, změn sociální struktury, proměny životního stylu atd. Musím současně doplnit, že mnozí studenti tyto souvislosti naštěstí ­pochopili.

Vzdělání, nebo nácvik?

Stanislav Holubec upozorňuje na to, že média dávají slovo stále častěji těm, kteří humanitní vzdělání a některé společensko vědní obory vykreslují jako něco pro život nepraktického, realitě vzdáleného a jako cosi, čemu se mohou věnovat jen podivíni. Značný důraz média naopak kladou, zřejmě i pod vlivem požadavků firem a společností, kam mnozí absolventi vysokých škol zamíří, na vše, co studenti mohou zužitkovat bezprostředně v praxi, co slouží k okamžitému „použití“. Podporuje se tím krátkozraký prakticismus a hrozí, že mnozí vysokoškoláci půjdou těmto svůdným výzvám až příliš naproti. Tradiční hodnotě vzdělanosti vyrostl konkurent nebývale houževnatý a pro studenty nebezpečně přitažlivý. O své místo se stále důrazněji hlásí nejen v domácích, ale i zahraničních vzdělávacích systémech kursy zaměřené na trénink komunikačních a so­ciálně psychologických dovedností, nácvik situací jednání s klientem s cílem umění prosadit sebe a své zájmy či zájmy své firmy. Samozřejmě nelze popřít, že tyto tzv. měkké dovednosti jsou v řadě aspektů užitečné, napomáhají překonávat některá komunikační omezení studentů, zbavují je studu, umožňují sebepoznání, napomáhají hodnotit a řešit sociální situace. Svým způsobem rozvíjejí i empatii, a proto by na vysokých školách v nabídce kursů neměly chybět. Problém však nastává, jsou-li jejich role přeceňovány, je-li dokonce prostor určený humanitnímu vzdělávání a společenskovědním oborům kolonizován nácvikem kdejaké techniky, která je jako instantní polévka v praktickém životě kdykoli po ruce. Pokud by se kterákoli vysoká škola rozhodla jít tímto směrem, mohla by spíše fungovat jako tréninkové středisko. Vzdala by se tak dobrovolně svého tradičního poslání – tedy (i) vzdělávat a (nejen) „vycvičovat“. V krajním případě by pak mohl politologii nahradit politický marketing, sociologii nácvik efektivní komunikace, psychologii technika asertivního chování atd. Proč potom teorii a komplikované studium odborných textů? K čemu řešit hlubší problémy, když důležitý je jenom momentální výsledek? Zabývat se v tvrdých podmínkách meritokratické kompetitivní společnosti společenskými, filozofickými, historickými, uměleckými nebo politickými teoriemi se nejeví jako příliš užitečné.

V rámci dotazníkového šetření zaměřeného na sociální profil našich studentů prvních ročníků (celkem 903 posluchačů) jsme se mj. ptali na váhu různých faktorů, které považují za součást či předpoklad úspěchu absolventa školy. Zhruba jen 20 % přisoudilo rozhodující význam faktoru sociability osobnosti (emoční inteligenci), komunikačním a sociálně-psychologickým dovednostem, tedy vesměs úloze „soft skills“. Naproti tomu téměř 30 % úspěchu absolventa podle posluchačů tvoří znalosti o realitě a stavu společnosti a teoretické znalosti v oboru, který studují. Roli měkkých dovedností tedy naši studenti tolik nepřeceňují.

Pokud by se však studenti vysokých škol ztotožňovali s názorem, že si jednoduše vystačí s tím, co lze při minimálním intelektuálním zatížení v praxi bezprostředně využít jako „technický nástroj“, a že se tudíž nemusí prokousávat při studiích složitou teorií, hledat problémy a jejich souvislosti, že si nemusí klást složitější otázky a hledat jejich řešení, potom bychom mohli o prestiži vzdělání vážně pochybovat. Kam by se poděla lidská moudrost, co bychom mohli předat dalším generacím? Pokud by převažoval tento přístup ke vzdělání, těžko bychom o ­současné společnosti mohli dále uvažovat jako o společnosti vzdělanostní. Expanze zájmu o vysokoškolské studium totiž nemusí nutně znamenat, že konjunkturu prožívá sama hodnota vzdělání, že vědomosti znamenají prestiž a nevědomost ostudu. Řada zkušeností napovídá tomu, že větší prestiže dnes nabývá insti­tucionalizovaný (formální) kulturní kapitál (certifikát, osvědčení, diplom, titul), jehož hodnota je prožívána jako součást image a společenského postavení, na úkor inkorporovaného kulturního kapitálu, tedy vzdělání, vědomostí a obecně kulturně-společenského přehledu. Otázkou tedy je, není-li koncept vzdělanostní společnosti již překonán konceptem společnosti diplomů, který možná více odpovídá stavu soudobé společnosti a hodnotovým orientacím jejích aktérů.

Nejen „za diplom“

Nesouhlasím s tím, že by studenti soukromých vysokých škol měli být automaticky horšími studenty jenom proto, že si studium platí a že nemusejí překonávat složitou proceduru přijímacího řízení. Mnozí právě proto, že za studium platí, velmi dobře „hlídají“ úroveň výuky, jsou nároční na pedagogy, dodržování učebního programu, dbají na jejich přístup a styl výuky. V dotazníkovém šetření jsme studentům položili i otázku, zda školné hrazené převážně z vlastních zdrojů znamená i větší zájem o studium a odpovědnější přístup k plnění studijních povinností. Téměř 75 % našich posluchačů s tímto výrokem souhlasí. Přitom školné si převážně z vlastních zdrojů hradí na naší škole zhruba stejný podíl studentů – z větší části jde pochopitelně o posluchače kombinované formy studia, kteří pracují a mají tak možnost školné sami financovat (83 % pracuje na plný pracovní úvazek). Právě to je často motivuje k aktivnějšímu přístupu, například využívají konzultační hodiny nebo se nestydí požádat pedagoga, aby uspořádal i mimořádný seminář. Naši posluchači si dobře uvědomují, že za peníze, které za studium platí, mohou i něco žádat. Neodvádí-li pedagog při výuce kvalitní práci, je neochotný či nejeví zájem se studenty komunikovat – nebo chybí-li v knihovně školy aktuální odborná publikace k vybranému kursu –, nemají naši posluchači strach tomu čelit. Chovají se naopak velmi energicky, odhodlaně a sebevědomě. S trochou nadsázky můžeme říci, že jenom „za diplom“ by nebyli studenti ochotni tolik zaplatit, obvykle chtějí naštěstí více.

Z výsledků dotazníkového šetření, zaměřeného i na hodnotové orientace studentů, vyplývá, že většina přistupuje k životu aktivně a jen velmi malé procento zastává pasivní postoj „nic neplánuji, jenom čekám co přijde, nechám to osudu“. Životními cíli našich studentů jsou hodnoty profesní dráhy, úspěšnosti v zaměstnání a rodinného zázemí. Naopak k nejméně významnému cíli patří „být slavný“. Převažuje ambiciózní životní orientace, touha „něčeho dosáhnout“, k něčemu cílevědomě směřovat a nenechat nic náhodě, což se projevuje i v očekávání přínosu vzdělávacího procesu. Posluchači, kteří si uvědomují, že vysoká škola řadu těchto cílů zpřístupňuje, nebudou lhostejní k tomu, co jim nabízí. Potom je na pedagozích, aby dokázali své studenty přesvědčit, že humanitní vzdělání není překážkou jejich ambicím, ale že je jejich předpokladem.

Mám za to, že pedagogové veřejných i soukromých vysokých škol se na jedné straně setkávají s tím, co lze vnímat jako projevy dekadence úrovně vzdělání a kvality studentů, a na straně druhé s mimořádně nada­nými a pilnými studenty. Podobně jako Stanislav Holubec a zřejmě i mnozí další pedagogové odcházím i já z posluchárny občas zklamán zjištěním, co studenti neznají, o čem nepřemýšlejí. Daleko více mě ale znepokojuje, s jakým sebevědomím se někteří k takovým neznalostem hlásí. Setkal jsem se s tím na veřejné i soukromé vysoké škole. Zdálo se mi, že neznalost je prožívána studentem spíše jako hrdinství než pocit trapnosti a studu. Navíc se mi často nenaplnil zřejmě naivní předpoklad, že student si znalost doplní, sedne si ke knize či alespoň ke slovníku, aby byl na příští hodinu připraven. Přestože se tyto případy týkají spíše jednotlivců, nemyslím si, že by nemusely být projevem něčeho, co se může rychle šířit po posluchárnách českých vysokých škol. Je otázkou, do jaké míry to může souviset s trvalejším projevem poklesu prestiže znalostí a vědomostí či se změnami v celkové atmosféře zájmu o studium. Z těchto pohledů by jistě bylo zajímavé zaměřit hlubší pozornost i na srovnání prostředí soukromých a veřejných vysokých škol. Vždyť ignorance a lhostejnost ke vzdělání je horší než něco nevědět.

Ondřej Roubal (1975) je sociolog, vedoucí katedry marketingové komunikace na Vysoké škole finanční a správní.

Související články

Stanislav Holubec: Kdo stojí o humanitní vzdělání?

Jan Novotný: Průměr snad poklesl, špičky jsou výš

Vojtěch Bednář: Chyba je spíš na straně učitelů

Ondřej Roubal: Ztrácí vzdělání prestiž?

Zdenka Ulmannová: Vzdělání jako falešný evergreen každé vlády

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.