Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > O čem přemýšlí Jaroslav Šabata

Tomáš Tichák, Václav Burian

Dějiny přece jen velkým příběhem jsou

O čem přemýšlí Jaroslav Šabata

Letos 27. listopadu měl osmdesát let Jaroslav Šabata. Čtenářům Listů není třeba ho představovat. Následující jubilejní, ač ne jen vzpomínkový rozhovor vznikal dlouho a převážně písemně. Při čtení poslední verze si na konci podepsaní autoři museli skromně přiznat, že podíl tázaného na interview je ještě mnohem větší, než bývá u tohoto žánru zvykem. Snad proto, že je zvyklý klást nelehké otázky sám sobě po celý život? V každém případě také díky tomuto temperamentu je pro něj politika stále stejnou vášní jako zamlada, stejnou v tajemnickém či ministerském křesle, stejnou ve vězení, stejnou v době, kdy je úředně vzato už dlouho důchodcem…

V eseji Pavla Švandy o osudech tří mužů skrytých pod šifrou XYZ se o prvním dovídáme, že pocházel ze selského a že rodnou vísku opustil, aby se stal přesvědčeným a ctižádostivým marxistickým intelektuálem. V pa­měti vrstevníků, zasažených událostmi padesátých let, zanechal prý výrazně nepěkné stopy, ale v následujících desetiletích úporně a odvážně boural vězení, jež kdysi projektoval a stavěl. A pak autor dodává, že je „téměř jisté“, že bude pohřbíván jako významný a obětavý bojovník za svobodu a demokracii, a dokonce zcela právem… Jestli mně to něco nepřipomíná? To víte, že ano. Větu, že jsem své rodiště opustil, abych se stal přesvědčeným a ctižádostivým marxistickým intelektuálem, jistě nelze brát doslova: z rodných Dolenic jsem odcházel studovat do Brna, a ještě mně nebylo jedenáct, filozofovat jsem začal Marxe neznaje, napřed jsem se stal nadšeným stoupencem surrealisty Brétona a pacifistickým odpůrcem atomu – jedna z mých poválečných básní se jmenuje „Máme atomovou bombu“ a končí veršem: „Kdo ještě věří, ať sepne ruce“. A teprve pak jsem byl coby marxistický intelektuál objeven jiným marxistickým intelektuálem, starším přítelem, který se vrátil z Buchenwaldu. A jeho strýcem, krajským tajemníkem komunistické strany, jsem byl pro změnu objeven jako politický talent, jehož poslal organizovat mládež. Mne poznal jako oktavána, přispívajícího do studentského časopisu nejen básněmi. Jeho pozornost vzbudila jinošsky revoluční úvaha o studentské samosprávě. Z posledních ročníků gymnázií se takových potenciálních marxistických intelektuálů vyrojily jen v Brně desítky: mezi nimi Milan Kundera a Jan Trefulka. Nejmladší byl Vladimír Blažek – jeden z mých pozdějších kolegů na fakultě. Stal se ozdobou publicistické falangy, která v šedesátých letech proslavila Literární noviny jako tribunu marxistického revizionismu.

Tím strýcem přítele, který se vrátil z Bu­chenwaldu, a krajským tajemníkem byl Ota Šling… Šlinga pro změnu, obrazně řečeno, objevila španělská občanská válka. A jak známo, skončil s Rudolfem Slánským na ­šibenici. Můj objevitel a inspirátor brněn­ského uskupení mladých marxistů se po ­popravě svého strýce a po martyriu, jímž prošel, stal přesvědčeným sionistou a anti­komunistou. Jenže to jsem už věděl svoje a na svém jsem fanaticky, jak soudili někteří mí blízcí, trval.

Co bylo podstatou toho „vašeho“, na němž jste trval?

Měl jsem za sebou podobnou zkušenost jako Jirka Vrba, byť i ne tak drastickou: konjunkturou stalinského dogmatismu jsem se musel jako „synek ze selského“ přímo protrpět: musel jsem se dokonce sám ubezpečit, že nejsem třídní nepřítel, který pronikl do strany se záškodnickými úmysly. Volky nevolky jsem si proto vypracoval vnitřní nezávislost a intelektuální východiska, která oficiálnímu myšlení oponovala. Je příznačné, že disertační práce, kterou jsem psal v letech 1951–1952, pojednávala o zvláštnostech československé cesty. A že téma jsem zpracoval v tiché polemice s Milanem Hüblem. Taky v roce 1968 jsme táhli za různé provazy: on za Husákův, já za protihusákovský. Ale od soudu, před nímž jsme pak stáli za stejný delikt, za podvracení republiky z údaj­ného nepřátelství vůči socialistickému společenskému a státnímu zřízení, jsme odešli se stejným trestem.

Proč jste – po vzoru svého někdejšího guru – komunismus neopustil?

Zde se musím vrátit k Vladimírovi Blažkovi. Byl to talentovaný syn za války popraveného komunisty Oldřicha Blažka. Myslel mimořádně kriticky a sebevědomě. Ještě před Stalinovou smrtí se pro tyto své vlastnosti musel vrátit ze studií v Leningradu; a vrátil se s názorem, že v Sovětech se socialismus nebuduje! Podle Blažka historickou pravdu zřejmě neměli bolševici, ale menševici. To byl ohromující závěr. A sotva bych mohl tvrdit, že jsem jej hned vnitřně plně sdílel. Ale sdíleli jsme stejné tajemství: tajemství odhalené za několik málo let. Je nasnadě, že s odhalením Stalinových zločinů jsme ­neměli potíže oněch soudruhů, kteří pro přijetí obludné zprávy neměli žádnou průpravu. Mne osobně nejvíc potěšilo, že na pranýři se ocitla věhlasná poučka o zostřování třídního boje.

Petr Pithart ve své studii o roce 1968 napsal také o morálce marxistických intelektuálů-revizionistů, že pokud se nemohli plně neidentifikovat se stranou, jejímiž členy byli, muselo je to nutně zbavovat mravní integrity.

Znám onu partii z Pithartovy pozoruhodné knihy z roku 1978 velmi dobře. Oceňuji, že klade důraz na to, že mluví ze své osobní zkušenosti. Ale stejně musím oponovat. Tvrzení, že jsme nemohli vystupovat s odkrytým hledím, že jsme se dennodenně museli přetvařovat a lhát, taktizovat a zamlčovat své skutečné smýšlení, říkat polopravdy, je velmi paušální. Budu-li mluvit za sebe, pak je nabíledni, že celá padesátá a šedesátá léta jsem bojoval za to, abych mohl vystupovat s otevřeným hledím. Diplomaticky. A když to šlo, tak s forčekingem. A nikoli neúspěšně. Nakonec to byl dobrý trénink pro roli disidenta v sedmdesátých a osmdesátých ­letech. Rozhodně proto odmítám názor, že mravní integrita lidí, kteří nebyli ve straně, stála v principu výš než integrita komunistů, kteří se lopotili s otázkou jak vycouvat z totalitní uličky. Dokonce myslím, že existuje vzdálená, ale výmluvná paralela mezi touto pošetilou představou a představou, že lidé žijící v emigraci jsou názorově jasnější a svým způsobem charakternější než ti, ­které komunismus křivil déle. Před několika dny to napsal jeden exilový profesor psychologie, iritovaný snahou profesora Švejnara získat pro svou kandidaturu na prezidenta komunisty. Ale je to vzácně neživotná optika.

Dejme tomu, že vy jste mohl zůstat aktivistou KSČ a zachovat si osobní integritu. Ale není váš optimistický předpoklad příliš zabarven osobní zkušeností?

Nemyslím. O vnitřních dimenzích politična v nejširším slova smyslu je třeba přemýšlet mnohem diferencovaněji. Uvedu příklad. V zasvěcenějších brněnských stranických kruzích se ještě v roce 1968 rozlišovalo mezi šlingovci a juranovci – podle předválečného dělnického předáka Josefa Jurana, který vedl protišlingovské tažení. A ještě navíc byli barákovci, provinční verze pragmatické a technokratické mentality lidí seskupených kolem Rudolfa Baráka, jenž mířil velmi vysoko, ale ztroskotal na Novotném. Rozdíl mezi těmi uskupeními měl povahu rozdílu přímo kulturního: bezprostředně se odvo­zoval od různého prožívání nejtemnějšího ­teroru, završeného honem na sionistické čarodějnice v prvních poúnorových letech. V polovině šedesátých let, v době, kdy se na půdě komunistické strany stále otevřeněji a stále úspěšněji prosazovalo revizionistické myšlení, si mne pro mé šlingovství přátelsky dobíral jeden krajský tajemník. Vedl jsem průzkum mínění straníků o mínění veřejnosti a jeho základní závěr zněl: oficiální tezi o důvěře veřejnosti v linii strany naprostá většina straníků nesdílí. Uvedený tajemník – byl to jistý Honza Kolář, muž blízký ideologickému šéfovi strany Jiřímu Hendrychovi – se netajil názorem, že v průzkumu nám vyšlo, co jsme si přáli. Ale sám velmi dobře věděl, že závěr odpovídá i jeho zkušenosti. Tomu odpovídal jeho postoj: až do srpna byl více méně na straně reformátorů. V ranních hodinách okupace mně řekl: Dnes se to rozčísne. A přeběhl.

A ještě jednu historku: za necelý rok od rozhovoru s Kolářem sklidil Ota Šik za svou tezi o potřebě nového ekonomického i politického systému bouřlivý potlesk delegátů XIII. sjezdu strany. Nebyl jsem sám, kdo začal myslet na svolání mimořádného sjezdu s klasickým cílem: je-li třeba změnit vadnou linii strany, musí být zvoleno nové vedení. Ergo: je třeba svolat mimořádný sjezd. V roce 1956 se podobnému manévru části pražské inteligence vedení ubránilo. Když padl Novotný, čas trhl oponou právě v tomto smyslu. Dubček bohužel myslel jinak: taky ho nenapadlo jít s námi do Vysočan.

Vraťme se k muži X., který v paměti vrstevníků zanechal nepěkné stopy, ale v následujících desetiletích úporně a odvážně boural vězení, jež kdysi stavěl. Takže je téměř jisté, že bude pohřbíván jako významný a obětavý bojovník za lidská práva a demokracii, a dokonce zcela právem…

Až bude pohřbíván, pokud se tak už ­nestalo… To je opravdu pěkné. Tak pěkné, že mne to svádí číst Švandovu charakte­ristiku muže X. jako epitaf na vlastním ­náhrobku.

Na kterém bude i to, že jste v paměti vrstevníků zanechal i nepěkné stopy?

To přece nemohu popírat a ani popírat nechci. Ale nepěkné stopy v myslích onoho segmentu mých vrstevníků, o nichž je ve Švandově charakteristice řeč, nejsou pozůstatky nahodilých osobních konfliktů. Jsou odrazem rozporů provázejících historicko-politický rozkol, jenž má hluboké politické, sociální a kulturní kořeny v moderně nejen české. Tak hluboké, že se nevyžil podnes. Novodemokratickou revolucí z let 1989–1990 byl překlenut. Ale jen podmí­něně: tuto podmí­něnost lze vytušit v kontroverzích o její interpretaci, které trvají: pro leckoho nesplnila úkol, který před ní vyvstal, nevyrovnala se s minulostí jaksepatří, protože nebyla zakázána komunistická strana. Zkrátka: nekonala se jaksepatří antikomu­nis­tická revoluce. Jenže na listopadové re­vo­luci se podíleli i komunisté: bývalí i úřadující. Jedni z titulu svého angažmá v disentu, jiní proto, že pod tlakem okolností museli najít společný jazyk s lidovým hnutím za ob­čanskou svobodu, které jim přerostlo přes hlavu.

V Brně byl tedy hlavním mluvčím Občanského fóra bývalý tajemník KV KSČ, a protože nespěchal s výměnou komunistického primátora, ocitl se v podezření, že ruka ruku myje.

Jak snadno a rychle o sobě daly vědět ­nepěkné stopy, které jsem zanechal v paměti vrstevníků! A jak bleskově byli zapomenuti všichni „úřadující“ komunisti a já jsem se v mžiku stal hlavním komunistickým pot­en­tá­tem v Brně! Především staré ženy se rozhořčovaly, že mám tu drzost ještě vystupovat na veřejnosti. Pravda, brněnská náves je ve srovnání s poměry v Praze příliš přehledná. Ale tím se nevysvětluje všechno: určující byl spodní tón prostoupený stereotypem, podle něhož lidé mé generace musí být stůj co stůj na špici a jen na špici. Jaroslav Střítecký jej uvedl do oběhu v uhrančivém eseji už na okraji rozpravy o českém údělu zahájené Milanem Kunderou a Václavem Havlem na přelomu let 1968–1969. A normalizační éra se svým antichartovním syndromem jej zabudo­vala do hloubky. Mimochodem: tato uměle ­přerušená rozprava přímo volá po ucelené kritické refle­xi, schopné proniknout nejen k jádru vztahů mezi oběma klíčovými genera­cemi druhé poloviny dvacátého století, mezi takzvaně Kohoutovou generací a „šestatři­cátníky“, jejichž ikonou se stal Václav Havel, ale k men­tálním dispozicím pro novou demo­kratickou orientaci vůbec. Ostatně i Švanda trefně zachycuje hlasy, podle nichž se muž X., když už nemohl patřit k mocným, musel kvalifikovat jako bojovník za zájmy utlačených…

Ale Pavel Švanda se s touto, jak píše, zploštělou siluetkou lidské figury neztotožnil…

Protože je nedůvěřivý k dějinně politickému horizontu lidských osudů. To lze demonstrovat na výběru dvou dalších hrdinů tříčlenného panelu XYZ. Podle Švandy všichni tři zabředli do neprůhledných dějů, postrádajících jádro.

Pro jedny budete pořád komunista… Ale berou to i dnešní komunisté?

To se dotýkáte velmi aktuálního tématu: jistou paní Marii Chovancovou z Ostravy, která mne zřejmě zná z doby, kdy jsem byl krajským tajemníkem ČSM v Karlových Varech, mimochodem docela úspěšným, popudil nedávno vysílaný televizní dokument Víta Janečka Dějiny Jaroslava Šabaty do té míry, že uznala za vhodné mně vyčinit. Konečně prý pochopila, že jsem byl odjakživa naladěn pravicově a protisocialisticky. Že jsem své levicové přesvědčení jen předstíral, se ukázalo na tom, že k tajné pravičácké opozici „dizidentů a V. Havla“ jsem zamířil, sotva začala vznikat. Nebudu citovat všechny nadávky, jimiž svůj dopis končí, ale nemohu si odpustit její tečku nad „i“: „Je bohužel pravda, že Vaše hnusné chování má také většina Pražáků, my jim říkáme pražské kurvy, a Brňáků, těm říkáme Židáci, germáni a lakomci.“

Tím nemá cenu se zabývat!

To si nemyslím z důvodů, které se týkají vnitřního vývoje současné komunistické strany: paní z Ostravy reprezentuje nejkrajnější polohu prostředí, v němž je zakotvena. Víme ovšem, že KSČM se zřekla Poučení z kri­zového vývoje, ale dokonce i osvícenější ­komunisté dobře vědí, že s jeho duchem se ještě zdaleka nevypořádali. Jako perličku bych mohl uvést setkání s Janem Fojtíkem v tramvaji před několika málo lety. Zamyšleně je ukončil poznámkou: Taky zblbls! Ale perliček, které uvedený syndrom ilustrují, je mnohem mnohem víc: jednu, která ilustruje stále ještě napůl oficiální přesvědčení o pravicovém charakteru disentu, jemuž předali Adamec a jemu podobní hegemonii v sametové revoluci, reprezentuje slovo o „havlofašismu“, které předjímalo chování většiny poslanců KSČM při volbě prezidenta. Nevím, jestli jeho poměrně vzdělaný autor zná dějiny Kominterny, které měla naše generace v malíčku. Možná že je zná. Ale proč ho potom nenapadlo, že politické nadávky operující se slovem fašismus a so­ciálfašismus se v komunistické straně rojily ještě začátkem třicátých let, a to v souvislosti s Masarykem a sociálními demokraty. A že nikdo z mé generace, kdo si vážil sám sebe, nepochyboval o tom, že to byl neskutečný průšvih, přímo urážka zdravého politického rozumu.

Ale stejně je to zcela mrtvé rameno české politiky.

Zdaleka není tak mrtvé, jak by se mohlo zdát. S KSČM se má věc tak jako s kamenem, pod nímž se to jen hemží různou havětí. Je načase kámen obrátit. Ale nikoli zákazem strany, nýbrž jejím návratem ke kořenům demokratické obnovy, kterou symbolizují Vysočany. Získá tím celá česká politika. Čas v tom směru dozrál: stojíme na prahu nové vlny publicistické reflexe velkých mezníků nejnovějších českých dějin – 20. výročí sametové revoluce 1989 a 40. výročí roku 1968. Jako dosud nikdy jde o reflexi celé epochy vzniku a zániku „Masarykovy republiky“. Tedy i 60. výročí února 1948 a 70. výročí Mnichova, jakož i devadesátého výročí roku 1918. A tábory, které se šikují k měření ideových sil, se zjevně rýsují mnohem viditelněji než před deseti lety. Potřebu ucelené reflexe české otázky „po Masarykovi“ diktuje stále zjevnější potřeba po kultivaci české politiky: neboť bez odpovídající kultury politického myšlení se k produktivnímu ústavnímu konsensu nepropracujeme.

Na to asi ani ČSSD, ani – tím spíš – KSČM nemají dost intelektuálních a mravních sil.

Můžete mít pravdu. Ale začarovaný kruh, v němž se pohybují, lze rozrazit jen jedním způsobem: programatikou, kterou budou společně čelit představě, že rok 1968 představuje jeden velký důkaz nerefomova­telnosti socialismu a že touto pravdou se vysvětluje rok 1989. Součástí tohoto ideologického projektu musí být spravedlivá kritika dubčekovského reformního komunismu. S tím pak souvisí potřeba čelit nesnesitelně kýčovitému a po všech světových stranách rozlezlému mýtu s poraženeckým ledvím, jehož erbovním znamením je metafora o Pražském jaru, které zhynulo pod pásy tanků.

Ale ono zhynulo!

Poraženectví je v tom, že se ignoruje skutečnost, kterou vyzvedl Milan Kundera ve svém napadaném vánočním poselství z roku 1968: že československý podzim snad ještě převyšuje význam československého jara. Petr Pithart s ním v tom zcela zásadně polemizuje. Tvrdí, že v zemi obsazené půlmilionovou armádou šlo už jen o to, jakou podobu dokážeme vtisknout vlastní porážce. Při vší úctě k Petru Pithartovi a jeho mimořádně podnětné studii: to je s ohledem na fakta neudržitelný kapitulantský argument, odkazující k vnějšímu faktoru politické situace, vzniklé ztroskotáním politického plánu, jenž měla půlmilionová armáda jistit. Nebudu zde tuto tezi argumentovat – už jsem to nejednou dělal. Důležité však je nevytrhávat ji z kontextu Kunderovy argumentace: je opodstatněná ve všech svých podstatných rozměrech, počínaje tvrzením, že Češi a Slováci poprvé od konce středověku opět stanuli ve středu světových dějin, až po vyhroceně polemické tvrzení, že socialismu, který má dojít svobody a demokracie, nezbývá nic jiného než vytvořit svobodu a demokracii, jakou svět neviděl. Jan Patočka mimochodem pojal krátce předtím situaci stejně: to odpovídá historickému významu setkání dvou velkých novodobých evropských tradic: socialistické tradice s tradicí liberální, jež se rýsuje jako klíčový úkol jednadvacátého století: V roce 1968 jej Češi a Slováci vytušili lépe než všechna studentská hnutí Západu dohromady.

Tím polemizujete i s Václavem Havlem, který Kunderovu představu označil za nabubřelou iluzi a formu provinciálního mesianismu, který vyzvedává jako ctnost to, co je jinde normální.

Tento Havlův hyperkritický výpad představuje slabou stránku v podstatě silné pozice: charakterizovala ji nepochybně snaha obrátit pozornost stejným směrem, jakým ji o něco málo později obracel svým tragickým činem Jan Palach: na programovou ochablost a nalomenost Dubčekova vedení v jeho postoji k okupantům.

Neodhaloval Havel Kunderovu neschopnost pohlédnout do očí počínající normalizaci?

Tak to není: základní intence Kunderova vánočního poselství mířila proti slabošskému zahazování flinty do žita. Nebyla to zestetizovaná variace dubčekovské ochablosti a nalomenosti. V tom se Kundera od Havla nelišil. Spíše to bylo tak, že Havlova argumentace se ocitla v sousedství s argumentací, která Kunderovu pozici dehonestovala jako náhradní nacionální ideologii. Tu plně rozvinul Jaroslav Střítecký, jenž se pro změnu ocitl v sousedství Gustáva Husáka. Ten se vůči kritice kapitulantské orientace, se kterou jsem vystoupil ÚV KSČ, vymezil v podstatě stejně: tirádami proti těm, kdo se vezou na vlně nacionalismu. V pozadí tohoto kosmopolitně laděného odporu k nacionalismu probleskuje ovšem sofistikovaná náklonnost vycházet vstříc imperiálně velmocenským spádům.

Kundera tedy udeřil na dobrou, ne na falešnou strunu, ale podobně jako Kosík a nejméně půl stovky dalších novopečených členů ústředního výboru plně nepostřehl, jak závratně rychle se lepší část vedení strany vydává napospas vnějšímu i vnitřnímu protiv­níkovi. Přitom spolu s celým intelektuálním křídlem podcenil zákulisní manévry vlivné části „centristických“ reformátorů, soustředěných kolem pražského vedení strany. Jak známo, směřovalo k plnému vyřa­zení Dubčeka ve prospěch schopnějšího Husáka. Takovou chybu Havel samozřejmě neudělal a ani udělat nemohl. Je už zkrátka z takového těsta. Svým chováním předjímal aktivistickou orientaci, na které se o několik let později shodli signatáři Charty 77 – jistou výseč těch, kteří urovnali cestu husákovské normalizaci, nevyjímaje.

Čím se podstatně liší váš a Pithartův vztah ke komunistické straně?

Opíšu to aktivistickým důrazem: Petr mohl ještě deset let po roce 1968 napsat, že zná osobně jen několik málo komunistů, kteří koncem roku 1967 nebo na samém začátku roku 1968 vystoupili z KSČ. A chválí je, protože alespoň v poslední chvíli pochopili, co se stalo, a také vytušili, co nastává. To mne irituje. Jak může chválit politickou dezerci v nejméně vhodném okamžiku? V okamžiku, kdy se začal prudce otřásat mocenský monopol KSČ a propukala jeho otevřená krize? Podobně nerozumím Švandovi, když konstatuje, že na XYZ je neproblematicky zřetelné jen jedno: že není k dispozici věrohodný horizont, který by překlenul a zahrnul všechny reálné protiklady, které se v jejich situaci promí­tají. Bráním se ovšem myšlence, že ­absence společného horizontu vylučuje smysluplný rozhovor s lidmi Švandova či Pithartova typu, tj. s křesťanskými konzervativci nebo liberály s konzervativní­mi rysy.

Mne především neleká nedůvěra k vel­kému příběhu lidstva neboli k jeho uni­verzalistické perspektivě: to patří k post­mo­der­nímu hiátu v moderně, tj. k době poznamenané krizí křesťanského univerzalismu i krizí jeho seku­larizované verze, což znamená především krizí verze marxistické. Celý můj vlastní ­duchovní vývoj je dán rozchodem s per­spektivou utvářenou ztroskotáním bolševického experimentu. To neznamená, že se vzdávám přesvědčení, že vyšší společenský řád je možný, ba – jak tradičně zdůrazňují komunisti – potřebný, a tedy v nedogmatickém smyslu nutný. Nutný v uvozovkách. To je mimochodem zcela v souladu s národní tradi­cí: napsal-li Masaryk ve Světové revoluci, že jeho učiteli byli Vico, Comte a Marx, prozradil tím, že s nimi sdílí předpoklad směny společenských řádů. Že dějiny evropského lidství představují velký příběh; že mají smysl. Řečeno jazykem jeho předchůdců: že v dějinách působí skrytý plán Prozřetelnosti.

Za druhé: Švanda sice říká, že pro ty tři muže nemá k dispozici věrohodný horizont, ale neříká, že je mu lhostejné lidské srozumění. Není zkrátka nihilista: na počátku ­devadesátých let chtěl věřit, že stojíme na prahu nového zlatého věku evropského humanismu. A neprobleskuje snad těmito slovy smysl pro perspektivu duchovní jednoty Evropanů – jednoty, která má ze snadno pochopitelných důvodů klíčový význam pro jednotu lidstva?

Za třetí: jako věrohodný horizont ­otestova­ly dějiny originální dialog marxistů a křesťanů, který vyvrcholil na půdě Charty 77. Připomínám, že mezi nimi byli i vězni z padesátých let a že Chartu podepsali spolu s exkomu­nisty, a dokonce bez zaváhání. Josef Zvěřina napsal, že nelze žít v nenávisti. Tento dialog nebyl možný proto, že marxisté a křesťané se shodli na nějaké doktríně. Právě naopak: byl možný proto, že ctili předpoklad Martina Heideggera, že živá perspektiva nevzejde z humanismu jako do sebe uzavřeného -ismu, ale z všestranného zápasu o lidskost jako takovou. A to ve všech tradičních politických stranách a prostředích: v prostředí socialistickém, liberálním i konzervativním.

Za čtvrté: platí-li optimistický předpoklad, že jsme se po dvacátém století, jež bylo stoletím boje o nadvládu nad světem, ocitli na prahu nového věku – věku evropského humanismu, pak se tato zkušenost, zkušenost dialogu socialistů, liberálů a křesťanských konzervativců nemůže ztratit. Nutně ovšem na sebe vezme jinou podobu. Nevíme jakou. Ale víme, že se na ní podepíše konfrontace s tendencemi proměnit i jednadvacáté století ve století imperiální nadvlády.

Konečně: neexistuje snad projekt nového amerického století? A nepředstavuje snad nebý­vale monumentální rozvrh nového trans­latio imperií? Z toho ovšem neplyne, že jde jen o repliku všech předcházejících přenosů či přesunů imperiálních center. V daném ­případě jde o zemi, která má sílu uvést moder­nu na dráhu planetární metaevoluce, překonávající všechno, co zde, pokud jde o in­teg­raci lidstva, dosud bylo. Půjde tedy o to, aby projekt neuvízl v tradičním imperiálním formátu: aby se vyvíjel v duchu autentické demo­kracie a humanity. Třebaže k ame­rickému no­vokonzervativismu má v mnohém blízko Alexandr Vondra, ba i Václav Havel, stoupenec americké protiraketové základny ve střední Evropě, ani to není v žádném případě fatální překážka na cestě k smysluplnému rozhovoru o nové univerzalistické perspektivě.

Jaroslav Šabata

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.