Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Witold Bereś: Moje československá láska

Witold Bereś

Moje československá láska

Silvestr 1992 polskýma očima

Před patnácti lety, poslední noci roku 1992, jsem jel z Krakova do Čech, abych pak vlakem urazil trasu z Prahy do Bratislavy. Mělo se to stát v noci pokojného rozdělení jižního souseda Polska a chtěl jsem dorazit na Slovensko, kde bude vznikat ten nový stát. Cestou jsem si dopřával přestávky: nejprve to bylo město Břeclav a potom pohraniční Brodské. A text, který vznikl na základě tohoto putování, se jmenoval Cesta vlakem do rybího ocasu, vyšel v novoročním čísle vlivného časopisu Tygodnik Powszechny a měl ukazovat složitost vzájemných vztahů česko-slovensko-polských. Dneska spíš ukazuje mentální předsudky autorovy, třebaže něco z oné podivné – podivné pro nás Poláky – atmosféry zachovává.

Stát, který má před sebou ještě nějaké čtyři hodiny života, na mapě vypadá jako ryba plující na západ. Hlava tam, v Praze, méně důležitý ocas začíná někde tady. Je to správné, když se divíme mnoha Slovákům, že nechtějí být přehlíženým ocasem? Vždyť stále častěji vidíme, že stát byl jakoby federální, ale nikoliv náhodou zůstane vlajka Československa vlajkou českou, přičemž… například v hovorové polštině se obvykle říkalo „Čechy“. „Juzek pracuje v Čechách“, „Hanka byla nakupovat v Čechách“ a tak dále…

A polsko-česko-slovenské vztahy budou teď mimořádně důležité. Dosud přes všechny hlásané sympatie ke Slovákům (protože jsou i katolíci, i podle obecného mínění méně proněmečtí) naši optiku utvářela pražská média.

Moc se toho nezměnilo ani dnes. Bojíme se toho jejich rozvodu, díváme se na něj nevlídně, nechápeme ho, trápíme se nad rozpadem „visegrádského trojúhelníku“, strašíme konfliktem s Maďary a nebezpečnými svazky s Ukrajinou.

Nebo snad rozdělení představuje i pro nás nějakou šanci? Vždyť Slovensko bude mít nejdelší hranici právě s Polskem a tento ocas, ponechaný sám sobě, se bude muset aktivizovat politicky i hospodářsky. Například můžeme přemýšlet o turistice, což by oživilo naši společnou hranici. Ale na druhé straně zavedení další hranice na tranzitní trase z Polska může značně ztížit, ba i zvednout cenu naší dopravy. Ale na druhé straně to může vynutit stavbu nového tranzitního tahu z Polska přes Slovensko. Ale na druhé straně převažují obavy před novým nacionalismem. Ale na druhé straně…

Po celé dětství jsme mluvili jako o Češích o těch, co žijí za naší jižní hranicí. Nebyly tedy nejen národnostní menšiny (třebas Maďaři), ale ani Slováci.

V roce 1970 jsem bydlel v malém městečku ve Slezsku. Právě se konalo fotbalové Mistrovství světa v Mexiku, které polská televize nepřenášela. Každý z nás, těch osmi či desetiletých, chtěl být samozřejmě Pelé nebo brankář Ivo Viktor (kamarádi s německými kořeny chtěli být Gerd Müller). Ale to nebyly žádné rozpory: všichni jsme běhali k sou­sedovi, který měl druhou televizní anténu nastavenou na Ostravu. Takto jsem viděl zápas (i když v obraze bylo víc sněžení a po­ruch), ve kterém božský Pelé taktak nestřelil gól z poloviny hřiště tomu brankářskému mistrovi a Brazílie vyhrála s Čechami 4:1. Polští novináři sice říkali, že jsou to ­fotbalisti „českoslovenští”, ale nám, děckám, to připadalo prostě příliš socialistické. Vždyť co mohla znamenat polská zkratka CSRS? Určitě Česká socialistická republika sovětská, nebo něco podobného. Ne že bychom se posmívali, ale televize prostě vytrubovala do všech stran, jak to Československo mi­luje socialismus a zemi sovětů. Jak jsme mohli vědět, že je to všechno proto, že před dvěma lety sovětský tábor rozdrtil tanky československou svobodu a teď pěstuje takovou propagandu?

Ale už roku 1992 vím dobře, že Češi a Slováci představují nejen různé národy, ale i různé problémy. V Tygodniku Powszechném píšu:

Člověk má ostatně dojem, že Češi se smířili s rozvodem (jsou na ten kultivovaný rozchod koneckonců úžasně hrdí). Dnes už si snad můžeme troufnout tvrdit, že rozdělení jim dokonce zřetelně přišlo vhod. Buď jak buď totiž, jedno je jisté: Praha na tom určitě neztratí. (…)

Dokonce i Pavel Tigrid, člověk s velkými zásluhami o opozici a boj za demokracii (…) klidně konstatuje, že „s Československem nebylo od začátku všechno v pořádku…“. (…)

Slováci jsou mnohem patetičtější. Dne 31. prosince bratislavská Pravda pod velký snímek monumentálních hor umísťuje báseň o tom, jak Slováci spali v Tatrách, ale dnes je budí hromy. Deník Smena trumfuje rivala velikostí písma v titulku. „Popíjejte dnes jenom tolik, abyste neusnuli před půlnocí. O PŮLNOCI SE RODÍ SLOVENSKÁ REPUBLIKA!“ a stejně obrovský snímek hodin na radniční věži a chaloupek zasypaných sněhem. Má to být dojemné, poetické a mohutné, ­přičemž… Docela jako v Polsku – čím méně konkrétního sdělení, tím větší pompa, ještě větší aspirace a už docela gigantické vyzvánění.

Neznal jsem tedy tehdy ani slovenskou hymnu. Ony skutečné dějiny Česka i Slovenska pro mě začaly teprve s rozmachem polských podzemních nakladatelství a vznikem Solidarity. Nezapomenu, jak dychtivě jsem četl Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, kterou vydala Nowa, první polské podzemní nakladatelství, a hned potom Mráz přichází z Kremlu Zdeňka Mlynáře. Uchvátily mě dvojnásobně: na jedné straně darebáctví Moskvy, na druhé velikost Čechů a Slováků. No a ta Hrabalova literární velikost!

A když přišel výjimečný stav a já jsem měl – jako hrabalovský hrdina – hodně času na čtení knih, protože jsem pracoval vždy po 48 hodinách jako hlídač na stavbě, přečetl jsem snad všechno, co se dalo z československé literatury sehnat. Důsledně jsem říkal „československé”, protože i když už jsem toho o dějinách obou národů věděl spoustu, zdálo se mi nepoctivé dělit sousedy na dva národy, jestliže od roku 1945 společně žijí a já je – spojené – obdivuji. Byly písně Karla Kryla, byl Čapek a Hašek, byl Havel, Hrabal, Kundera a Ota Pavel, Formanovy filmy, Dvořákova hudba, Seifertovy básně a spisy Tomáše Masaryka. Jen nebylo sli­tování pro Karla Gotta a Vondáčkovou, protože to byli – jak jsem tehdy jednoznačně hodnotil svět – přisluhovači komunistické propagandy. (Vondráčkovou jsem zprostil viny, když jsem ji zblízka poznal už ve svobodném Polsku po jednom z koncertů – panebože, ta její záda!) – a začal jsem ji ctít, když jsem si o ní přečetl texty Mariusze Szczygła z deníku Gazeta Wyborcza. Ale Karlu Gottovi jsem dodnes neodpustil…

A zase – i když jsem věděl, že jsou to Češi, ostentativně jsem mluvil o kultuře československé. Protože v zásadě: není důležité, jestli je to Čech, nebo Slovák, jestli opozičník, nebo někdo působící v oficiálním prostoru – každý, kdo přicházel z Československa, měl u mě předem neomezené vstupní vízum a velkou lásku.

O silvestrovské noci z roku 1992 na 1993 jsem však o Češích a Slovácích přemýšlel přece jen přízemněji:

Ve spíše poloprázdném vlaku, v koutě naprosto prázdného kupé sedí přenádherné blond zjevení. Už vím, že se budu moci konečně seriózně pustit do sbírání názorů takzvaných obyčejných lidí na rozdělení Česko-Slovenska, jak to po mně chce redakce. (…) Průvodčí je Slovák, a když se dozví, že hovoří s novinářem, proklíná politiky a říká, že z toho rozvodu nic dobrého nebude. (…) V jídelním vagóně zase politický akcent. Číšník každou chvíli (ostatně na jasné přání hostů) pouští kazetu s baladami, mezi nimiž se opakuje truchlivý refrén „Sbohem, Československo“, a dál se zpívá, že tomu novému státu bude možná nakonec líp. Číšník je Čech, vysvětluje, že snad není se z čeho radovat, ale taky je jasné, že Češi prostě na rozvodu hodně vydělají… (…)

Jedna osoba je pro (mladý hoch, Slovák, jenom lituje, že to tak dlouho všechno trvalo a neudělalo se to hned po sametové revoluci). Dvě osoby se zdržely hlasování („nevím…“, „nevím…“). Dva hlasy snad lze považovat za neplatné. Naproti tomu 27 (dvacet sedm) lidí je rozhodně proti rozdělení státu. Jsou to skoro půl na půl Češi a Slováci, různého pohlaví, různého věku a různého vzdělání. Jsou odpovědi lakonické („to nie je dobré…“), smutné (mladý pár, ona Pražanka, on Američan ze slovenské matky a otce Poláka), a také strašně vášnivé: „ti politici nás napálili tak, jako si dělají dobrý den z vás v Polsku, bojovali jsme za referendum, ale namítali, že konflikt se může jenom přiostřit, a pan Klaus a ten křupan z Bratislavy si potichoučku provedli svoje“ (Slovák pracující v Praze; když mluví o Klausovi a Mečiarovi, lehce ztišuje hlas a uklidňuje se).

Je to zábavné, ale rovněž moje oficiální novinářská kariéra začala „českým” textem. Bylo léto roku 1988 – ještě existoval komunismus, ale v Polsku už to silně vonělo oblevou. Byl jsem nadále hlídačem, ale vydával jsem taky podzemní časopis. No a nadále jsem byl zamilován do Československa. Vtom jsem si pomyslel: co kdybych tak na dvacáté výročí agrese proti Praze a Bratislavě udělal nějaký velký atraktivní novinářský materiál pro jediný oficiální a slušný časopis – Tygodnik Powszechny? Šel jsem za svým ­známým, bohemistou, profesorem Jackem Baluchem (za pár let měl být prvním velvyslancem svobodného Polska ve svobodném Československu) a udělal jsem s ním obrovský rozhovor o polsko-česko-slovensko-sovětsko-ruských potížích. Text měl název Lech, Čech a…, což měla být taková žertovná narážka na báj o třech bratřích, praotcích Čech, Polska a Rusi.

Text vyšel k výročí osmašedesátého roku na první straně Tygodniku Powszechného. Jak jsem byl hrdý – můj oficiální novinářský debut, a lidé všude stojí na zastávkách začtení do první strany Tygodniku!

Ale titulek… Titulek se trochu lišil: „Lech a Čech”. Kde se vzala ta změna? Nuže, v Polsku tehdy oficiálně působil úřad komunistické cenzury, ale každý časopis mohl žádat, aby byly cenzurní zásady v textu vyznačeny. Z vlivných časopisů tohoto práva využíval vlastně jenom Tygodnik Powszechny, ale také on podléhal omezením. Jestliže totiž na text připadly víc než tři zásahy cenzora, cenzura mohla zakázat tisk celého materiálu. V rozhovoru s profesorem Baluchem byla vyškrtána tři místa – týkala se podrobností sovětské intervence v roce 1968. Čtvrtý zásah připadl na – titul. Cenzor to v telefonickém rozhovoru vysvětloval redakci takto: „Každý přece ví, kdo byl kromě Lecha a Čecha. A když zůstanou tři tečky místo Rusa, vypadá to, jako by Sovětský svaz proti sobě štval Československo a Polsko. To není pravda! Text by tedy mohl z čísla úplně vypadnout. A to by byla škoda, protože jsem si ho přečetl s velkým zájmem. Pokud však redakce změní titul, nebude problém…”

Panebože, kdybychom dneska měli v polských médiích jenom takové problémy!

V prosincovou noc roku 1992 roku jsem kolem dvaadvacáté hodiny vystoupil na stanici Brodské, už na Slovensku.

Klima v Brodském je velice studené. Bylo po deváté večer, padal sníh, z vlaku vystoupili ještě snad dva lidé, kteří zmizeli v temnotách za nádražím, a už doopravdy ani pohotovostní plácačka nemohla pomoci. (…) Vůbec nikdo tu nebyl kromě ospalé pokladní, která na otázku po příjezdu dalšího vlaku pravila nedbale: „Informace.“ (Nejbližší informace byly v Břeclavi.)

Podařilo se mi z ní však vytáhnout, že hranice je někde tady. A skutečně na některých mapách, na kterých se dá Brodské ještě najít, je vidět, že vlastně leží na hraniční čáře, kterou v tomto místě tvoří řeka Morava. Nádraží však bylo zjevně na druhém konci vesnice, protože jsem už přejížděl most přes řeku. Na jiném mostě už ovšem odedávna stojí tabulka s nápisem Česká republika a na druhé straně Slovenská republika.

Když si člověk takto zamiloval stát jménem Československo a tak se s ním sžil a tak byl pro jeho životopis důležitý, bylo těžké se smířit s jeho rozdělením, třeba sebecivilizovanějším. Co je to za pořádek! Češi a Slováci mají svobodu, měli by se radovat ze sametového vypuzení Rusáků, a oni se zabývají pitomostmi, jako je boj o pomlčku. Nebo válka o to, které písmeno v názvu má být velké (jenom v prvním, anebo v prvním i druhém slově?). No a především – je ta čárečka uprostřed pomlčka, nebo spojovník?

Ne, to jsem pochopit nemohl. A že se navíc na jihu Evropy dělil jiný stát, donedávna socialistický, a to způsobem zcela nesametovým, zlobil jsem se na Čechy a Slováky mohutně a z onoho textu zřetelně probleskuje má nálada.

Záznam z 31. prosince 1992, již z Bratislavy:

Cestou už tradiční rozhovory tisku s prvním zdrojem informací – s taxíkářem. Jaké příjemné překvapení – šílená uvážlivost. Rozvod musel být, protože jeden druhému pořád hleděl na ruce a říkal, že projídá jeho peníze. Teď bude mít každý svou pokladnu: konečně se Češi a Slováci budou prostě moci mít rádi. Ostatně těm i těm záleží jenom na solidní práci, čehož nejlepším důkazem je, že se dokázali rozejít tak kulturně, jak to dnes už snad nikdo na světě nedokáže. Taxíkář – Slovák se nebojí kapitalismu a nezaměstnanosti. Za komunismu to bylo hrozné, člověka drželi zkrátka, nic neměl ze života. A teď sice ráno musí jezdit autobusem, večer v taxíku, ale už byl letos na prázdninách v Itálii. A on prosí, abych jako novinář všem řekl, že Slováci mají svoje sousedy rádi, nikomu nechtějí a nebudou překážet, že všechno bude OK. (…)

Vyzvánějí zvony, znějí salvy z pušek, hraje orchestr, premiérovi Mečiarovi dojetím selhává hlas a desetitisíce lidí pod novými pra­po­ry Slovenska, pod jeho státními znaky a pod transparenty právě pijí moře ­alkoholu, tančí, smějí se a pláčí. Spíše radostí, ale že by také odpůrci rozvodu vyšli oslavovat?

No a tisíce, statisíce petard vybuchují na zemi, ve vzduchu i hned nad hlavami. Někdy taky níž, takže je slyšet kvílení záchranky, která sbírá kohosi zkrvaveného z ulice. Samozřejmě, svátek vyžaduje, aby člověk něco obětoval.

Dnes víme (je snadné být moudrý post factum), že strach byl zbytečný, protože i když chvilku Slovenskem málo demokraticky mával jistý politik s povahou bratří Kaczyńských, nakonec to všechno dobře dopadlo.

Text z ledna 1993 jsem uzavíral větou: „Nejlegračnější je ovšem to, že prvního ledna 1993 ve všech zpravodajských servisech sousedila se zprávou o zavedení hranice mezi Českem a Slovenskem zpráva o zru­šení vnitřních hranic v Evropském spole­čenství.”

Teď budou za chvíli zrušeny vnitřní hranice mezi Polskem, Slovenskem i Českem a západní Evropou. Ale já jsem přece jenom v pokušení, abych napsal v jistém smyslu něco podobného pointě staré patnáct let: Nejlegračnější je ovšem to, že jak v říjnu informovala polská média (portál Onet), „všechno nasvědčuje tomu, že díky euru 2020 bude znovu vzkříšeno Československo. Českomoravský fotbalový svaz a jeho slo­venský protějšek mají totiž v úmyslu se společně ucházet o pořádání fotbalového ME v roce 2020“.

Witold Bereś (1960) je filmový a televizní producent, scénárista a novinář.

Ján Čarnogurský: Československo rozdelené

Witold Bereś: Moje československá láska

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.