Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Josef Smolík: Černobílý fotbalový svět

Josef Smolík

Černobílý fotbalový svět

S každým začátkem nové fotbalové sezóny se v České republice hovoří i o sociálně patologických jevech, které jsou charakteristické i pro zahraniční fotbalové ligy či pro jiné sportovní hry. Návštěvníci fotbalových stadionů jsou poměrně často konfrontováni s xenofobní­mi, rasistickými a antisemitskými postoji, které jsou prezentovány transparenty, symbolikou na vlajkách či pokřiky. Podstatnou roli v chování radikálních fanouškovských skupin hraje uniformita, která se tak projevuje i ve zmiňovaných předsudcích. Tyto předsudky a postoje jsou typické pro chuligánské skupiny, které se často vyhraňují jako politické, národnostní atd. Je fakt, že tyto projevy jsou na fotbalových utkáních velice časté. V podzimních pěti ligových kolech české Gambrinus ligy se rasistické urážky a antisemitské pokřiky objevily např. při zápasech Sparty s Libercem, Ostravy s Mostem, Sparty se Zlínem, Žižkova se Spartou a Olomouce s Mostem. Tyto postoje upozorňují na celkovou míru intolerance ve společnosti či v její části. Svět nejrozšířenější a nejoblíbenější hry se čas od času stává více černobílým.

Rasismus na fotbale

V západní Evropě se již několik let větší pozornost soustřeďuje na problematiku skutečného i domnělého rasismu na fotbale. Ten přitom přímo není totožný s fotbalovým chuligánstvím, i když se s ním může prolínat. Bojuje se nejenom proti rasistickým projevům publika (které nemusí být vázány pouze na organizované skupiny chuligánů), ale např. i proti rasistickým poznámkám mezi hráči.

Za rasistické projevy při fotbalových zápasech se považuje např. hlásání rasistických názorů na hráče odlišné barvy pleti (např. „černí hráči nemají žádnou výdrž“, „černoši neumí hrát v bahně, při sněžení či při ztížených povětrnostních podmínkách“ apod.), které jsou v rasistické scéně ustálenými stereotypy; rasistické nadávky, znevažující projevy (bučení či pískot při dotyku takového hráče s míčem, vydávání opičích skřeků na hráče tmavé pleti, házení banánů, slupek od banánů či burských oříšků na černochy, což má naznačit, že jsou opice apod.), výhružky či přímé fyzické útoky hráčům odlišné barvy pleti; užívání rasistických hesel (včetně jmen známých rasistů, např. Josefa Mengeleho), chorálů a symbolů, ať již verbálně anebo na transparentech, v chuligánských ­tiskovinách či na internetových stránkách, včetně chatů (časté je i užití nacistických a neonacistických motivů, které implicitně obsahují rasistické prvky).

Černobílý svět

Rasismus projevující se na fotbalových stadionech je jedním z největších a nejtypič­tějších problémů současného fotbalu. (Dalším závažným problémem je samozřejmě korupce a neúměrně vzrůstající komercionalizace.)

V České republice se rasistické pokřiky a chorály objevují od počátku 90. let, kdy za české či československé fotbalové kluby začali nastupovat první hráči tmavé pleti. Od devadesátých let až do současnosti jsou projevy rasismu na fotbalových stadionech ­poměrně medializovány, především díky fi­nančním postihům českých fotbalových zástupců v Lize mistrů (Sparta Praha dostala za rasistické projevy při zápase se švýcarským Thunem pokutu 30 tisíc švýcarských franků, tj. přibližně 1,1 milionu korun) či poháru UEFA.

K jednomu z nejvážnějších projevů fotbalového rasismu za několik posledních let došlo při fotbalovém zápase Slovensko – Anglie (podzim 2002), který musela slovenská strana řešit oficiální diplomatickou omluvou Velké Británii. Terčem nadávek se tehdy stali reprezentační hráči tmavé pleti Emile Heskey a Ashley Cole. Rasistické chování Slováků při vítězství anglické reprezentace 12. 10. 2002 v poměru 2:1 vyvolalo na britských ostrovech vlnu pobouření a Angličané se u UEFA (Evropská fotbalová federace) dožadovali vysokých trestů. Disciplinární komise UEFA potrestala slovenský fotbalový svaz za rasistické pokřiky pokutou 60 tisíc švýcarských franků. Slovenský fotbalový svaz se za jednání fanoušků omluvil a slovenský velvyslanec v Londýně dokonce napsal oběma fotbalistům osobní dopis.

I když jsou projevy rasismu při zápasech v posledních letech slyšitelné především na stadionech ve střední a východní Evropě (především v Srbsku, Chorvatsku, Makedonii, Rumunsku, Bulharsku, Polsku, Rusku ad.), nevyhnou se rasistické pokřiky, chorály či názory ani zemím, jako jsou Francie (prezident Chirac odsoudil výrok představitele francouzských socialistů Georgese Freche, který tvrdil, že za francouzskou reprezentaci hraje mnoho černochů), SRN, Holandsko, Španělsko, Itálie (italský senátor za Ligu severu po MS 2006 v Německu prohlásil, že „Itálie porazila tým, který v honbě za výsledky obětoval vlastní identitu, kdy nominoval černochy, muslimy a komunisty“; jeho vyjádření však ostře odmítla italská vláda stejně jako představitelé Francie) či Anglie.

Fotbalové federace FIFA (Mezinárodní fotbalová federace) a UEFA jsou často kritizovány za nečinnost. Na kritiku odpovídají vzdělávacími akcemi a osvětovými programy. Jako represe využívají tzv. odečítání soutěžních bodů ve fotbalových soutěžích (při prvním rasistickém prohřešku jsou klubu odečteny tři soutěžní body, při druhém prohřešku šest bodů, při následujících incidentech by měl klub být přeřazen do nižší soutěže a při opakovaných incidentech by bylo mužstvo vyřazeno ze soutěží FIFA). V mi­nulém roce rovněž UEFA zpřísnila tresty za rasismus. Klubům tak hrozí pokuty ve výši 15 tisíc eur, uzavření stadionu či zákaz hraní na domácím stadionu, kontumace výsledků, odečítání bodů či vyloučení ze soutěží.

FIFA i UEFA vytvářejí speciální fondy na kampaně proti rasismu, kam plynou peníze z pokut uložených fotbalovým klubům a z pro­deje propagačních triček, dresů a dalších předmětů. FIFA rovněž založila pracovní skupinu pro potírání rasistických projevů na stadionech, která je složena z bývalých hráčů a trenérů.

Dokumenty Rady Evropy kritizují výbuchy rasismu při fotbalových utkáních a upozorňují na to, že sport by měl vést k vzájemné úctě, toleranci a férové hře, ve které není pro rasismus místo. Odpovědnost za boj proti rasismu nesou také fotbalové kluby, fotbalový svaz, orgány státní správy a nevládní organizace. Přesto se i na českých fotbalových stadionech často setkáváme s projevy fotbalových radikálů, které mají blízko k propagaci fašismu a nacismu. Na fotbalových stadionech jsou čas od času vyvoláváni nacističtí zločinci, lze se setkat i s hajlováním (především mladíků pod vlivem alkoholu), vyvoláváním rasistických a provokativních hesel (např. s pokřikem: „racists, fasicts, hoo­ligans“ atp.).

Jasným příkladem z české fotbalové ligy může být transparent části fotbalových radikálů Sigmy Olomouc (při zápasu mezi Sigmou Olomouc a FC Slováckem z podzimu 2006) „Rasismus je víc než klubismus“.

Dalším negativním prvkem při kopané je „fotbalový antisemitismus“. Na fotbalových stadionech se objevují prvky antisemitismu, které lze chápat jako latentní, protože označení soupeřící skupiny za židy nehodnotí skupinu podle náboženství či rasové příslušnosti, ale je myšleno jako urážka jiné chuligánské skupiny. S těmito nadávkami se můžeme na fotbalových utkáních setkat zcela běžně.

V České republice jsou chuligáni i fanoušci nazýváni židy, často je slyšet pokřiky „polští židi“, „Jude-Slavia“ či „židovská Slávie“ (při ligových zápasech Slavie Praha je to časté, např. při derby s AC Sparta Praha v letech 2004, 2005, 2006 či v podzimních ligových kolech ročníku 2007). Na pokřiky „Jude-Slavia“ zareagovala na konci srpna i Židovská obec, která adresovala dopis fotbalovému klubu AC Sparta Praha, jejíž příznivci pokřik vůči slávistickým rivalům často používají.

S podobnými projevy (pokřiky, chorály, slogany) se lze setkat téměř v celé Evropě. Některé fotbalové kluby jsou s židovskou komunitou spjaty historicky (Ajax Amsterdam, Tottenham Hotspur, MTK Budapešť ad.), takže i samotní chuligáni se s tím často identifikují a označují se za židy (včetně některých příznivců Slavie Praha)! Samozřejmě otázka k zamyšlení je, kdy je „fotbalový rasismus“ a „fotbalový antisemitismus“ myšlen zcela vážně a kdy se jedná o nereflektovanou provokaci či „běžnou“ normu projevu některých.

My vs. Oni

V celosvětově nejoblíbenější hře se projevuje jasné vymezení fanouškovských skupin „my“ vs. „oni“, a to často v situacích, kdy je celá společnost prostoupena nacionalistickými vášněmi. Tak tomu bylo i při rozpadu států bývalého sovětského bloku. I během existence Československa se často v ochozech stadionů objevovaly projevy nacionálního šovinismu („Češi“ vs. „Slováci“). Při rozpadu federace bylo zaznamenáno několik střetů mezi fanoušky, které byly povzbuzeny historickou situací a zvýrazněnými nacionalistickými náladami. To odsuzovali někteří starší fanoušci, kteří dříve navázali kontakty („družbu“) s fanoušky jiných klubů (např. Ostrava-Trnava, Sparta-Košice).

Na fotbalových stadionech se často ozývaly i slovní nacionalistické výpady, např. pokřik „Bi a bi, bi Slováka do hlavy!“, zatímco slovenští příznivci odpovídali pokřiky „Češi peši do Prahy“ nebo „Bi Pražáka do hlavy“. Další skandování na slovenských fotbalových stadionech v období společného státu bylo např. „Kto vypadne z ligy: Maďari a Židi!“

Dalším příkladem byl rozpad bývalé jugoslávské federace, kterému předcházely násilné střety mezi národnostně zaměřenými chuligánskými skupinami (srbskými, makedonskými a chorvatskými, ale i obyčejnými příznivci fotbalových klubů jako Crvena Zvezda, Hajduk Split, Dinamo Záhřeb či Partizan Bělehrad), které vyvrcholily kolem roku 1989.

C. A. Brkicová prezentuje docela rozšířený názor, podle něhož zápas mezi Dynamem Záhřeb a Rudou hvězdou Bělehrad znamenal začátek války Chorvatska za nezávislost. Na začátku zápasu se příznivci obou táborů poprali v ochozech i na hřišti. Policie, ovládaná Srby, chorvatské fanoušky bila, přičemž srbským dovolovala, aby se vyřádili – a narůstající nespokojenost s Jugoslávií tak vyšla na povrch. O tom, že v těchto oblastech je šovinismus stále živý, svědčí i incident, při němž bylo přibližně 150 příznivců srbského celku Rad zatčeno poté, co na podzim 2006 vykřikovali hesla „Srbsko pouze pro Srby“ a „Pryč s muslimy“. Poté byli obviněni z podněcování k rasové a etnické nenávisti.

S vyjádřením nespokojenosti s politikou ur­čitého státu jsou konfrontovány i české fotbalové stadiony. Na jaře roku 1999 se tak často na stadionech ozývala podpora S. Mi­lo­ševičovi a zásah NATO proti Srbsku se ­promítl i do skandování „Fuck the USA“. Pro­jevy fanoušků, které do hry vnášejí nacio­nalistické vášně, samozřejmě velice zvyšují bezpečnostní rizika (jako příklad lze uvést zápasy mezi kluby Řecka a Turecka, Chorvatska a Srbska, Anglie a Turecka atp.).

Disciplinární komise UEFA sleduje i projevy šovinismu a pronikání politických záležitostí do fotbalu a trestá prohřešky pokutováním klubů i svazů. Ne zcela rozumně však vyzněl požadavek předsedy FIFA z roku 2006, aby se před zápasy nehrály státní hymny, jelikož vyvolávají nacionalistické vášně.

I když se (nejenom) novináři, fotbaloví činovníci, hráči, pedagogové a policisté projevy chuligánů zabývají, změna k lepšímu nenastává. Zázrak nepřichází. Názory, že Česká republika se zde musí poučit v za­hraničí – v Anglii, v Německu či Itálii – jsou příliš jednoduché. Je pravda, že ony země se snaží s výtržnostmi vypořádat již několik desetiletí, ale neustále se opakující incidenty, projevy rasismu, násilné střety spíše naznačují, že cesta prevence i represe bude velice dlouhá. Někteří příznivci fotbalu prostě budou svět vidět i nadále pouze v černobílých barvách. Lze si přát, aby jich bylo stejně málo jako uživatelů černobílých televizorů.

(Literatura: Brkicová, C. A.: Skupinová terapie: zrození národa. National Geographic. 6/2006; Harsányi, L.: Chuligáni. Správa o stave chuliganizmu, rasizmu, antisemizmu a intolerancie v slovenskom futbale. Ludia proti rasizmu, Bratislava 2005)

Josef Smolík (1976) přednáší na Fakultě sociálních studií MU v Brně.

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.