Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Slavoj Žižek: Rusko před prezidentskými volbami

Antonín Rašek

Rusko před prezidentskými volbami

Za pár měsíců budou v Rusku prezidentské volby. O rok předběhnou podobné klání ve Spojených státech. Zatímco ty americké slibují změnu, možné vystřídání neokonzervativní Bushovy administrativy liberálnější vládou clintonovského typu, v Rusku se předpokládá, že ať už bude zvolen kdokoli, bude to politik putinovského střihu. Jako pretendenti na uvolněný trůn se obvykle uváděli dva politici, ve skutečnosti byli ve hře čtyři, nyní je ve hře jeden: nevýrazný putinovský úředník.

Sobě Putin patrně vyhradil post premiéra. Je jasné, že kdo bude novým ruským prezidentem, závisí na Putinovi. Čtyřicet procent Rusů je podle výzkumu veřejného mínění rozhodnuto, že zvolí toho, koho jim doporučí. Další se jistě ochotně přidají.

Ať máme na Putinovo vládnutí jakýkoliv názor, objektivně mu nelze upřít aspoň to, že zbavil Rusko nepořádku po ­Jelcinovi, i když korupci zdaleka neodstranil. Země se však dostala z hospodářské krize. Nový prezident měl prostě štěstí, mohl těžit ze surovinového bohatství stále největší země na světě. Na ruské naftě a plynu je značně závislá ­nejen Evropa, velký zájem o ně projevují i Čína a Indie. Ekonomická úspěšnost země, v níž HDP roste ročně o šest až sedm procent, se promítla i do životní úrovně. Průměrné platy se zvedly, začaly se vyplácet důchody a sociál­ní dávky, lidé se dvěma a více dětmi dostávají příplatek, klesla inflace, posílil rubl, takže občané spíše než v dolarech začínají šetřit v rublech; při rostoucí sociální diferenciaci je naštěstí zároveň stále méně lidí pod hranicí chudoby. Stát zaplatil dluhy, má čtyřistami­liardovou rezervu ve zlatě a sto padesát mi­liard dolarů ve stabilizačním fondu. Velké prostředky se prioritně investují do vědy a školství, kultury, zdravotnictví, bytové výstavby i zemědělství. Mohla se i zreformovat armáda a policie, podařilo se zároveň prodat mnoho zastaralých zbraňových systémů. A tak čtyři pětiny lidí jsou s vývojem spokojeny, i když za cenu jisté ztráty svobody.

Dodatek, jen na první pohled malý: Putin je od Lenina prvým ruským vládcem, který umí a mluví správně rusky.

Putinovi kritici

Ne všichni jsou samozřejmě spokojeni. V poslední době na sebe upozornil Garri Kasparov, který se začal politicky angažovat a chce aktivizovat ruskou společnost. Chci dostat Rusy do ulic – tak nazvala MF Dnes rozhovor se světoznámým šachistou. Kasparov řekl: „Rusko je dnes něco z korporativ­ního systému Mussoliniho Itálie dvacátých let, fungují tu čistě feudální vztahy s pod­danými a císařem v jejich středu, zůstaly nám i ještě nějaké zbytky demokratických institucí i prvky sovětského totalitního systé­mu. Žijeme prostě ve státě, který se vymyká definicím… Tento režim z hlediska geopoliti­ky neznamená žádné riziko… Naprosto zásadní idea dnešního režimu totiž zní – co nejvíce zbohatnout… Na druhou stranu je režim ve svých činech ohraničen – nemůže si to úplně rozházet se Západem, na němž je vládnoucí elita ekonomicky zcela závislá…“ Jenže Kasparovovi nezbývalo a nezbývá než politicky spolupracovat s velmi různými typy politiků, nalevo i napravo. Takže nad moskevskou návštěvou Václava Havla, kde s tímto politikem jednal, se vznáší jistý otazník.

Také Alexandr Vondra v rozhovoru s Re­natou Kalenskou v Lidových novinách uvedl, že 22 oligarchů uchvátilo 40 % národního bohatství. Mezi nejznámější patří Berezovskij, Gusinskij, Potanin (ten privatizaci vymyslel), Abramovič, Fridman, Chodorkovskij a Aven. Tři nejambicióznější se Putinovi podařilo zlomit, tři jsou v exilu a jeden ve vězení. Že někomu tato situace v menším měřítku připomíná postkuponovou situaci u nás? Putin s nimi však přece jen zatočil razantněji.

Představy o budoucnosti Ruska jsou často diametrálně rozdílné. Podle V. L. Inozemceva bude Rusku trvat nejméně jedno století, než bude nějak souřadné s vyspělými postindustriálními zeměmi. Podle fundamentalisty A. S. Panarina naopak nastane revanše dějin, Západ vyčerpá svůj potenciál, z něhož naprosto neodpovědně čerpá, a Rusko se stane „morálně náboženským fundamentem nové civilizace“, která bude jednotou „post­ekonomických společností rozvinutých na Západě, které se ještě newesternizovaly“.

Garri Kasparov to se svou politickou rolí nejspíš myslí vážně, když řekl: „Rusko se musí zbavit mentality občanské války a my musíme hledat to, v čem se dokážeme shodnout. Cíl je jednoduchý: být zkonsolidovanou silou v okamžiku, kdy se začne moc Kremlu rozpadat…“

Návrat velmoci?

Většina politiků a politologů je přesvědčena o tom, že Rusko chce být nejen regionální, ale i světovou mocností. Část z nich si však myslí, že někdejší supervelmocenská role je již vzdálená, reálná je spíše pro expandující Čínu. Problém spočívá v tom, že Rusko je dnes závislé především na vývozu surovin, zvláště nafty a plynu. Z vývozních komodit má na vyšší úrovni jen zbraňové systémy. Proto ruskému zbrojnímu komplexu a ozbrojeným silám nebude proti srsti rozbíhající se další kolo zbrojení. Vyvážet však zbraně například na Střední Východ, aby se tu zkompli­kovala situace Američanů, jak to Rusové činí, je trochu sebevražedné. Stáhnou-li se totiž USA z tohoto krizového prostoru, což je po vítězství demokratů v pre­zidentských volbách reálné, může se nepřátelství z tohoto teritoria obrátit právě na sever, proti Rusku.

Jan Hlavatý v Literárních novinách napsal: „Záměry současné ruské politiky lze uhadovat velmi nejasně. Co se zdá být evidentní, Rusko se nevzdává možnosti globální dominace. Má samozřejmě strach z útočného fanatismu, využívajícího islámskou víru a hrozícího vybuchnout kdykoliv na dlouhých jižních hranicích. Na druhé straně má obavu z obrovského hospodářského růstu, jímž může spojená Evropa být a vedle nějž se Rusko může čím dál víc cítit jako druhořadý partner.“ Tento publicista upozorňuje i na ambivalentní zahraniční politiku Američanů a její důsledky: „Spojené státy jsou svojí demokratickou podstatou přímým spojencem Evropy, ale tím, že její jednotnost nerespektují a jednají přes ni s jejími jednotlivými částmi, které jsou navíc dnes považovány za desintegrační, dělají vstřícný krok k Rusku, jež, zdá se, nostalgicky pohlíží na ztracené impérium, zahrnující dříve velkou část území na západ od tehdejších ruských hranic. Jestli tento rys politické praxe bude pokračovat, není těžké pak uzavřít bilaterální dohody, které opět budou dělit svět na sféry vlivu.“

Amerika a Rusko

Tento vývoj samozřejmě nemohl nezůstat bez vlivu na – v podstatě zatím nejlepší – pováleč­né americko-ruské vztahy. Shodou okolností jedněmi z protagonistů negativní ­změny jsme se stali i my. Zmíněný již bývalý ­ministr obrany a nynější vicepremiér Sergej Ivanov, jeden z ještě nedávných pretendentů na prezi­dentství po Putinovi, v ruské televizi prohlásil, že Spojené státy budováním radaru ve střední Evropě staví novou berlínskou zeď, tedy usilují o nové rozdělení Evropy, což je ovšem na první pohled trochu nelogické. Znovu totiž navrhuje vybudovat s NATO a USA do roku 2020 společnou protiraketovou obranu. List Independent k tomu objektivně napsal, že řada evropských politiků nevidí zvyšováni vlivu USA ve střední ­Evropě ráda. „Je to národní rozhodnutí s evropským dopadem.“

List Washington Post napsal: „Rusko už není servilní jako v 90. letech, kdy sice odmlouvalo, ale nakonec se vždy sklonilo. Podle Rusů začal pracovat starý americký reflex: obklíčit, oslabit a dokonce zničit Rusko, které se vynořuje z postsovětských ruin jako soudržná, bohatnoucí a sebevědomá země i globální mocnost.“ U Rusů se také projevuje tradiční rozpolcenost: obdiv i odpor k Západu. Za toleranci k rozšiřování NATO a americkému počínání ve Střední Asii i za podporu ukončení války na Balkáně se Rusku od USA nedostalo zadostiučinění, na­opak. V časopise Foreing Affairs, který vydává respektovaný Výbor pro zahraniční zprávy, byla uveřejněna studie, že USA jsou schopny udeřit jadernými zbraněmi na Rusko, aniž by se zmohlo na odvetu. To popudilo i ruské amerikanofily. Putin zareagoval: Sovětský svaz neprohrál studenou válku, prostě ji pouze dobrovolně ukončil.

Peter Beinart v knize The Good Fight je přesvědčen, že úspěch Ameriky je závislý na ochotě podřídit partikulární zájmy, vlastní každému státu, univerzálním hlediskům. Amerika i přes své nynější výjimečné postavení jediné supervelmoci není světová říše římského a ještě méně koloniálního typu, musí svou vůdčí úlohu dokázat. Nyní především v boji proti terorismu, jehož nebezpečí však bylo po 11. září 2001 zveličeno. Z krize, která nastala, může Američany vyvést liberální politika, tedy v pravém slova smyslu občansky angažovaná levice. Prezident Bush se upnul na sílu, čímž ji zároveň diskreditoval. Důsledkem je ztráta důvěry v Ameriku i sebedůvěry samotných Američanů.

List The Financial Times napsal: „Putin má pravdu, že unipolární svět, vzniklý po pádu SSSR, se projevil jako nestabilní a pomalu mizí.“ Německá kancléřka Angela Merkelová je proti základně v Polsku a v ČR, chce protiraketovou obranu v rámci NATO a po otevřené diskusi s Ruskem. Nelze se proto divit, že The Financial Times konstatoval: „Putinova slova v Mnichově nebyla začátkem nové studené války, ale studenou sprchou.“

Jenže u nás se realita ne vždy respektuje. Jinak by například Jiřina Šiklová v Otázkách Václava Moravce 4. 3. 2007 nemohla říci: „Je lépe se mýlit s USA než mít pravdu s Putinem.“ Pamětníci si možná vzpomenou, že jde o možná nechtěnou paralelu se Stalinovým výrokem: „Je lépe se mýlit se stranou než mít pravdu s imperialisty.“

Demografická tragédie

Světu hrozí podle názoru převážné části odborníků, politiků a veřejnosti dvě apokalyptické vize: ekologická a demografická. Demografická čísla jsou neúprosná. Koeficient prosté reprodukce populace je 2,1 na každou ženu: Austrálie má 1,67, Kanada 1,5, Španělsko 1,2 a pouze USA 2,07, zatímco Somálsko 6,91, Nigérie 6,83, Afghánistán 6,78, Jemen 6,75. Roku 2060 už například Evropa údajně nebude evropská.

Rusko má hrozivý koeficient 1,2. Po rozpadu Sovětského svazu měla země 150 milionů obyvatel, nyní jejich počet klesl na 145 milionů. Průměrný věk žen je 70 let, u mužů klesl na hrozivých 55 let. Jako primární příči­na se uvádí vodka. Demografická prognóza varuje, že nedojde-li k razantnímu obratu, v roce 2050 bude v Rusku žít jen 100 ­milionů lidí. Osmdesát procent Rusů přitom žije na západě, jenom 20 % za Uralem na Sibiři.

Naděje na zlepšení situace není růžová. Např. polovina Rusek je svobodných; z 1000 nebylo 175 nikdy vdaných, 180 ovdovělo a 110 se rozvedlo a žijí samy. Je tu o 15 % víc žen než mužů. To je přitažlivé pro čínské muže, jichž je pro známou populační ­politiku o desítky milionů víc než žen. V r. 2020 má být o 130 milionů Číňanů víc než Číňanek. Kolik jich už žije na Sibiři, se přesně neví, uváděná čísla jsou až neskutečně rozdílná. Nedá se však říci, že by tato migrace byla pro Rusy prospěšná, spíš je bezpečnostní hrozbou. Stejně jako migrace muslimů z jihu.

Vyhlídky tedy nejsou příliš optimistické: Rusko je mezi expandující Evropskou unií, která má osminásobný národní důchod na hlavu a trojnásobný počet občanů, a Čínou s pětinásobným národním důchodem a desetinásobným počtem obyvatel. Ve prospěch Ruska svědčí jen přírodní bohatství a znovu se probouzející vojenská síla.

Armáda

V roce 1989 měla Sovětská armáda 4,8 milionu vojáků, v roce 1994 3,5 milionu a nyní jen 1,1 milionu (pozemní vojsko 395 tisíc vojáků, letectvo 160 tisíc, válečné námořnictvo 140 tisíc, strategické jaderné síly 80 tisíc a kosmické síly 40 tisíc příslušníků). Se snižo­váním počtů zastarávala i výzbroj a dokonce sociální zabezpečení vojáků. Proto desetitisíce vojáků z povolání hledaly raději uplatnění v civilu. V roce 1997 spáchalo 487 vojáků základní služby sebevraždu, v roce 2004 zahynulo mimo vojenskou službu 640 příslušníků a z nich 142 se samo připravilo o život. Finanční situace armády se začala zlepšovat ­teprve po nástupu Vladimira Putina k moci po roce 2000.

Podle deníku Izvěstija měla v polovině roku 2006 ruská strategická raketová vojska k dispozici 503 odpalovacích zařízení balistických raket čtyř typů a na nich bylo umístěno 1853 jaderných bojových hlavic. Podle novější ročenky Military Balance 2007 má ruská pozemní armáda 507 nosičů raket vybavených 2035 jadernými hlavicemi. ­Jaderné zbraně v počtu 156 nosičů s 986 hlavicemi má i ruské vojenské námořnictvo na sedmi a čtyři na rezervních ponorkách Tichooceánské a Severní flotily. Vše však zastarává. Z devadesáti ruských ponorek s jadernými raketami zbylo devět. Strategické bombardéry jsou nyní jen na dvou leteckých základnách. V roce 2012 má mít armáda pouze 200 strate­gických raket s 800 hlavicemi a na osmi ponorkách nosiče s 500 hlavicemi. Jaderné zbraně může nést i 16 nadzvukových bombardérů Tu-160 a 64 bombardérů Tu-95 (každý stroj může nést osm střel s doletem 3000 km).

Rusko podle velitele vzdušných sil Vladimíra Michajlova v reakci na umístění ­nového systému protiraketové základny ve střední Evropě pracuje na nové generaci protivzdušné obrany. Nová technologie předčí systém S-400 s dosahem 400 km.

Ruský HDP je třináctkrát menší než americký, těží hlavně z prodeje ropy. Vojenský rozpočet Ruska je relativně ještě nižší a činí 31 miliard dolarů, americký 620 miliard, tj. dvacetkrát víc. Ruský vývoz zbraní však prosperuje. Jen tak se může stát, že Indové kupují víc ruských tanků než ruská armáda. Zvyšuje se i prodej ruských zbraní Sýrii, Venezuele a Íránu. Íráncům Rusové mj. prodali protiraketový systém za 700 milionů dolarů. Putin to zdůvodňuje tvrzením, že svět nemůže mít jednoho pána, jednoho vládce.

Rusko už sice není supervelmocí, ale je dost silné na globální opozici, zvláště dokáže-li se spojit s Čínou a dalšími zeměmi, kterým se americký hegemonismus nezamlouvá. Jak někdo aforisticky poznamenal – Rusko bylo jako Horní Volta s raketami, nyní pro změnu je jako Saudská Arábie s rake­tami. Jeho reakce na americký pokus rozmístit ve střední Evropě část protiraketového systému se dala tedy dříve či později očekávat. Nejdříve rétorická, nyní faktická.

Pryč z CFE?

Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CEF) byla podepsána 19. listopadu 1990 v Paříži. Měla zajistit rovnovážný stav mezi Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou. Obě seskupení mohla mít v Evropě dohromady 20 000 tanků a stejné množství dělostřeleckých baterií, 30 000 obrněných vozidel, 6800 letounů a 2000 bitevních vrtulníků.

Rok před začátkem platnosti, v červenci 1992 však byla v Praze rozpuštěna Varšavská smlouva, což Rusku umožňovalo počínat si při dodržování úmluvy volně. Proto od roku 1996 probíhala nová jednání, jejichž výsledky byly podepsány přesně za devět let po prvé dohodě 19. listopadu 1999. Liší se v tom, že limity jsou stanoveny ne pro aliance, ale jednotlivé státy; stanoví také počty zbraní aktivizovaných při cvičení – s povin­ností hlásit velká cvičení 42 dní předem.

NATO se zavázalo, že na území svých nových členských států (ČR, Polsko, Maďarsko) nerozmístí žádné významné pozemní či vojenské uskupení, což podle Ruska dislokace americké protiraketové obrany porušuje. Smlouva měla vstoupit v plat­nost po ­ratifikaci třiceti účastnickými zeměmi. Zatím tak učinilo jen Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Kazach­stán. Členské země NATO slíbily ratifikaci až po odchodu ruských vojsk z mol­davského Podněstří a gruzínské Abcházie a Jižní ­Osetie. Nyní mohou Rusové – 150 dní od pozastavení účasti – modernizovat armádu a redislokovat její součásti podle potřeby. Např. rozmístit balistické střely v Kaliningradu. Již nyní však Rusové odmítají inspekční kontrolu svého vojenského potenciálu.

Rusko se tak vrací k velmocenskému postavení, jaké měl Sovětský svaz. Odstoupení Moskvy od smlouvy Rusko nijak nezahanbuje – západní státy ji ani neratifikovaly. Američané v roce 2002 odstoupili od smlouvy o proti­raketových systémech, aby mohli vybudovat protiraketový štít. Rusko v odvetu odstoupilo od smlouvy START III, omezující množství jaderných zbraní. Již v květnu 2002 byla uzavřena smlouva SORT, vymezující počet operačně nasazených jaderných hlavic na 1700 až 2200. Je uzavřena na deset let. Za pět let tedy hrozí, že by Rusko při pokračujících konfliktech mohlo vypovědět i ji.

Antonín Rašek

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.