Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Milan Jungmann: Kniha výjimečných esejů

Milan Jungmann

Kniha výjimečných esejů

Do svazku Paměť esejisty shrnul Pavel Švanda dvě desítky svých esejů, jež se vyznačují společným rysem: myšlenkovou hloubkou. Navíc jsou psány jazykem vylehčeným, stylem podmanivým, který se neodříká ani pokorné a nebojácně vtipné sebeironie, ani prudkého nesouhlasu s tvrzeními, která jsou autorovi proti mysli. Jsou tu vedle esejů i fejetonisticky zabarvené texty, když mužná zralost nutí zpovídat se z mladistvých omylů, a najdeme zde i úvahy a reflexe. Souhrnně je svazek Paměť esejisty pro přemýšlivého čtenáře darem k potěše.

Jeho základním smyslem je boj s tupostí, s níž do českého života pronikl, bez sebeobranných látek obětí, prostoduchý marx-leni­nismus. Proti této rozum ochromující síle je kniha zaměřena především. Administrativě v jeho službách se „rozpor mezi vůlí k nehyb­nosti a touhou po rozvoji nepodařilo … nikdy vyřešit“. Plochost, zrozená z této neplodné základny, způsobila mj. právě to, že nám chybí „vlivná tradice kritického myšlení. Za tou si dodnes musíme chodit do zahraničí, do Německa, k Anglosasům a do Francie…“

Člověk myslící tímto odvážným způsobem nemohl mít celá poválečná desetiletí, a zejména pak v letech normalizace, snadno zvládnutelný život. Muž, který navíc se nehodlal stát disidentem z povolání, se musel smířit s druhořadým postavením. Tak se stal mj. vedoucím kina, později ovšem nezbylo než si obléci dělnické modráky. Ale nekapituloval: psal filmové kritiky do brněnské Rovnosti, psal, aby „si zachoval duševní aktivitu“. Byl intelektuál a zasloužil si získat jiné pracovní vytížení. Problém byl v těch časech pro autora, který hledal životní východisko prostřednictvím krásné literatury a navíc překypoval skepticismem, přímo fatální: on totiž zároveň potřeboval nesmírnou dávku svobody. Kde ji ale vzít, když totalita zaplavila „vnuceným jazykovým, administrativním, ekonomickým, kulturním stylem celý horizont“?

Nejbližší oporou mu byli přátelé, z nichž si nejvíce vážil osobitého filozofa Josefa Šafaříka, osobnosti protikladného charakteru. Autor ho líčí bez nadšeneckých ceremonií: „Byl skrz naskrz lidsky rozumný, nikoli rozumářský, alespoň pokud ho neposedl démon podezíravosti.“ Ale Švanda jde ještě odvážně dál při filozofově charakteristice, a to tak, že to leckterého čtenáře patrně udiví: „Josef Šafařík myslím nikdy nesouhlasil s nikým jiným kromě sebe.“ V tom ovšem není za mák úmyslu zpochybnit jeho dílo, převážně esejistického žánru, neboť „šafaříkovský esej má v sobě cosi existenciálně dramatického, a neměl by se tedy rozpouštět do fejetonistické rozpovídanosti“, takřka shrnuje autor svůj pohled na význam tohoto mnoha lidem neznámého a pro jiné přitažlivého myslitele.

Názorový postoj Pavla Švandu zcela přirozeně nasměroval jinam než do světa ofi­ciálního kulturního provozu. Nejenže se ­sblížil s Václavem Havlem, ale přimkl se k časopisu Tvář, jehož byl Havel nejvýraznější postavou. O tento časopis, jejž vydával Svaz čs. spisovatelů, se vedly nekonečné boje. Pavel Švanda poskytl aspoň své jméno jako člen redakční rady a plně se solidarizoval s jeho úsilím. Při té příležitosti zdůrazňuje i kritickou odvahu Tváře, především v textech Jana Lopatky a Bohumila Doležala, „dvou krajně nelíbivých kri­tických kacířů“. Sám autor pamětí se prý podle jejich příkladu takto nekompromisně a s úspěchem vypořádal jako filmový kritik s všeobecně nadšeně přijímaným filmem Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Na jiném místě se Švanda vyznává z obdivu k Halasově poezii. Tady je mi těžko pochopitelné, že „spolkl“ protihalasovský výpad Bohumila Doležala v Tváři nazvaný František Halas – mýtus a sku­tečnost, o němž v textu není ani zmínka.

Vlastní jádro pečlivě vypraveného díla tvoří autorovo – nehrané – hledání pravého smyslu života, jinými slovy objevení Boha. Ovšemže občas „je nutné vydržet i v osamělém urputném usilování o základní smysl ži­vota“, je pevně přesvědčen sotva z totality uniknuvší spisovatel, spisovatel, který prožil naplno absurditu společnosti i sypkost erotických vztahů. Dítě z liberálně národovecké rodiny s „patriotickým traumatem“ si muselo v dospělosti složitě osvojovat jiné vnímání světa.

Před nástupem Jana Skácela do čela Hosta do domu v roce 1964 považoval tento měsíčník „za víceméně legrační lokální věstník“, polemické postoje „vlastně zůstávaly vyhrazeny jen určité poloprivilegované skupině rozhněvaných mladých mužů soustředěných v Praze kolem Literárních novin“, vyznává se Pavel Švanda. Potvrdila mu to i polemika mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, jež se točila kolem údajně světodějného významu Pražského jara. „Snad až do května 1968 progresivní pražští soudruzi neslibovali v podstatě nic víc, než že napříště budou brát na vědomí i názory ,nestraníků‘.“

V tomto složitém a – nepochybně – i rozporném rozpoložení se setkal s několika křesťansky pevnými osobami a přečetl si též paměti Naděždy Mandelštamové a přemýšlivou Hannah Arendtovou, což v něm probudilo zájem o křesťanské vidění světa, v němž člověk je přesahován čímsi posvátnějším, ­vyšším než zájmem o sebe sama. Leccos si promyslel a stal se nejen křesťansky žijícím člověkem, ale i katolíkem z přesvědčení. Jeho duchovní či vnitřní přerod byl dokončen.

Čtenář tohoto souboru esejů musí obdivovat autorovu skromnost (o svých drobných prózách píše se zjevnou sebekritičností jako o prózách poněkud puritánských). Z jeho textů vyzařuje i upřímné náboženské vyznání, které, což stále není běžné, bere ohled k situaci dnešního člověka: „V podstatě je… křesťanem ten, kdo se chápe životní praxe trpělivě dělným způsobem.“ Myslím, že s tím by souhlasil i Tomáš Halík. Proč bych s tím pak neměl souhlasit já?

Pavel Švanda: Paměť esejisty, Atlantis, Brno 2006, 340 s., náklad neuveden, doporučená cena 336 Kč

Milan Jungmann (1922-2012) byl literární kritik.

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.