Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Lubomír Boháč: Největší politický proces padesátých let před soudem

Lubomír Boháč

Největší politický proces padesátých let před soudem

Rozsudek nad prokurátorkou z 50. let Ludmilou Polednovou, rozenou Brožovou, už známe. Ale co mu předcházelo? Třebaže české vyrovnání se stalinskou a neostalinskou minulostí probíhalo zejména po trestně právní stránce ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi (s výjimkou východní části dnešní SRN) bezkonkurenčně, zůstával jeden z největších zločinů kabinetní justice padesátých let z hlediska trestněprávního stranou pozornosti justičních orgánů, ale i zainteresované veřejnosti. Mám na mysli největší Státní bezpečností vykonstruovaný proces s dr. Miladou Horákovou a společníky, známý též jako proces s Direktoriem čs. odboje či „záškodnickým spiknutím proti republice“. Uskutečnil se ve dnech 31. května až 8. června 1950 s třinácti představiteli demokratických stran a hnutí a skončil čtyřmi rozsudky smrti, čtyřmi rozsudky doživotního žaláře, u pěti zbývajících, až na jednu výjimku, vysokými tresty nad 20 let. Popravy byly 27. června 1950 v ranních hodinách vykonány na dvoře pankrácké věznice. K soud­ní dohře případu před demokratickou justicí došlo až po 57 letech od spáchání zločinu a téměř dvacet let od listopadu 1989.

Obžaloba

Loni v prvních srpnových dnech přinesl tisk překvapující informaci, že Městské státní zastupitelství v Praze zahájilo trestní stíhání někdejší prokurátorky Státního soudu v Praze Ludmily Polednové, roz. Brožové (1921), ob­viněné ze spoluúčasti na odsouzení dr. M. Ho­rákové a dalších tří osob Státním soudem v Praze k trestu smrti. Dne 27. července 2007 obžaloval státní zástupce Městského ­soudu v Praze Radek Klvaňa bývalou prokurá­torku Státního soudu, jedinou žijící ze čtyř tzv. intervenujících prokurátorů-žalobců v procesu, za trestný čin vraždy podle § 219, odst. 1, odst. 2 písm. a), g) Tr. zákona jako spolupachatelku ve smyslu ustanovení § 9, odst. 2 Tr. zákona. Učinil tak na základě trestního stíhání vedeného vyšetřovatelem ÚDV-Policie ČR, komisařem Iljou Pravdou a jím poda­ného návrhu na obžalobu ze 23. dubna. Městský soud nařídil jednání na 16.–18. ­října.

Ve skutečnosti začalo stíhání o dva roky dříve. Ilja Pravda zaznamenal v červnu roku 2005 zvýšený mediální zájem o případ dr. Horákové v souvislosti s 55. výročím její smrti a tvůrčím činem filmového dokumentaristy Martina Vadase, který se soustředil na rekonstrukci dokumentů zachovaných v Ná­rodním filmovém archivu. Na největší zločin minulého režimu nebyl od listopadu 1989 podán na ÚDV jediný podnět na šetření, rozhodl se tedy po souhlasu vedení Úřadu případu se ujmout. Dne 6. října 2005 zahájil první úkony stíhání dvou tehdy žijících prokurátorů-žalobců, a to dr. Antonína Havelky a dr. Ludmily Polednové. Byli ­obviněni ze spoluúčasti na justiční vraždě dr. M. Ho­rákové a dalších tří členů tzv. Direktoria čs. odboje, ilegální skupiny účelově vytvořené Státní bezpečností. Jmenovaní prokurátoři byli spolu s již nežijícími žalobci JUDr. Josefem Urválkem, JUDr. Jurajem Vieskou a JUDr. Jiřím Kepákem činěni odpovědnými za to, že státnímu prokurátorovi JUDr. Bohumilu Zieglerovi a předsedovi Senátu Státního soudu JUDr. Karlu Prudákovi předali vykonstruované důkazy o vině obžalovaných, na základě kterých byli odsouzeni.

Proti usnesení o zahájení trestního řízení podala obhajoba 28. 10. 2005 jménem ob­viněných stížnost, tvrdící, že nebylo pro­kázáno, že by trestná činnost obviněných prokurátorů byla spáchána úmyslně, a že se podíleli na nátlaku na obžalované v sou­vislosti s jejich zmanipulovanými výpověďmi. Se stížností se státní zástupce Městského soudu Radek Klvaňa ztotožnil a usnesení vyšetřovatele zrušil.

Ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, podané 2. 12. 2005, vyšetřovatel námitkám oponoval. Citoval archivní dokumenty, úřední záznamy a interní zprávy o pracovních poradách na ministerstvu spravedlnosti, prokazující, že Brožová se porad zpravidla zúčastňovala. Na poradách projednávali prokurátoři, členové senátu a zá­stupci Státní bezpečnosti zásadní otázky procesu, jeho průběh, politické zaměření a využití, výběr obhájců a další – až po návrhy na výši trestu. Brožová se prokazatelně účastnila porad 4., 21. a 29. dubna a 14., 17., 26. a 27. května 1950, což námitky jednoznačně vyvrací. Státní zástupce se tentokrát s názorem vyšetřovatele ztotožnil.

Ilja Pravda trestní stíhání Ludmily Polednové 8. ledna 2007 obnovil s odůvodněním, že ze zjištěných skutečností, již dříve uvedených, vyplývá, že „jmenovaná v postavení prokurátorky při hlavním líčení řádně nepečovala o to, aby byly zachovávány zákony lidově demokratické republiky a nesplnila zákonnou povinnost spravedlivě posuzovat trestné činy a trestní odpovědnost obžalovaných osob, jak to ukládaly tehdy platné zákony. Vzhledem k okolnostem a svému postavení v hierarchii justičního aparátu tyto skutečnosti vědět měla a musela“. Trestní stíhání A. Havelky obnoveno nebylo, neboť mezitím zemřel. Dne 23. 4. 2007 podal I. Pravda návrh obžaloby, který státní zástupce v plném rozsahu akceptoval. Dne 27. července 2007 pak obžaloval u příslušného Městského soudu v Praze Brožovou-Polednovou. Obžaloba viní „dělnickou prokurátorku“ z vědomé spoluúčasti na spáchání trestného činu vraždy dr. Milady Horákové a tří dalších údajných členů tzv. Direktoria. Horáková měla údajně v čele Direktoria organizovat a řídit protistátní, zejména špionážní činnost, namířenou proti lidově demokratickému ­zřízení. Ve skutečnosti šlo o činnost zcela vykonstruovanou Státní bezpečností. Obžaloba konstatuje, že Brožová-Polednová nerespektovala, ba naopak hrubě porušila tehdy platné zákony a vztahuje se na ni trestní odpovědnost podle současného právního řádu v plném rozsahu, tj. vedle odpovědnosti za spoluúčast na několikanásobné vraždě též trestní odpovědnost za zneužití pravomoci veřejného činitele.

Jde konkrétně o tehdy platné zákony – o trestním právu a soudním řízení č. 19/1855, zákon č. 110/1873, pojednávající o trestním řádu, dále zákon č. 232/1948 o státním soudu, zákon o zlidovění soudnictví č. 319/1948 a zákon č. 67/1948, tzv. soudcovský zákon, které vzhledem ke svému postavení v hie­rarchii justičního aparátu měla a musela znát. Zejména nesplnila zákonnou povinnost posuzovat spravedlivě a nestranně trestnou činnost a trestní odpovědnost obžalovaných a svým jednáním poskytla v dů­sledku toho státnímu prokurátoru dr. Bohumilu Zieglerovi fiktivní právní pomoc pro souhlas s navrženými tresty a veřejnosti vnucovala klamnou představu o zákonnosti procesu, přestože dobře věděla, že o procesu i rozsudcích rozhodly mimosoudní a mimojustiční orgány. Ať už z nedba­losti či úmyslného jednání došlo k řadě závažných procesních pochybení.

Kromě těchto zásadních pochybení je zde několik mimořádně přitěžujících okolností, na které „nezkušená“ mladá prokurátorka už patrně, stejně jako její obhájkyně, pozapomněla. Už sama skutečnost, že jmenovaná byla vybrána a zařazena do vedoucí skupiny, vypovídá o jejích politických a morálních kvalitách. Zatímco Urválek a Vieska se snažili vyhnout procesu poukazem na zaneprázdněnost v jiných případech, Brožová zřejmě chápala jmenování jako uznání své práce. Ani průběh procesu s představiteli řádů a účast v přípravných poradách o justičních vraždách ji neodradil.

Před zahájením hlavního líčení se na Ministerstvu spravedlnosti za účasti náměstka ministra dr. Karla Klose, členů senátu, intervenujících prokurátorů a orgánů Státní bezpečnosti konalo několik porad (za účasti Brožové), na kterých byl průběh hlavního líčení do detailů projednán. Z listinných důkazů je zřejmé, že žalovaná nemohla ne­vědět, že v inscenovaném a zpolitizovaném procesu budou uloženy vysoké tresty těž­kého žaláře včetně trestů smrti, konfiskace majetku a ztráty občanských práv. Dr. Brožová se rovněž podílela vedle Urválka a Kepáka na vypracování žaloby, dodatečně ­re­vidované Generální prokuraturou a Ministerstvem spravedlnosti. Byla pověřena vedle J. Ur­válka a J. Viesky i pronesením závěrečné řeči se zaměřením na morální odsouzení obžalovaných. Zúčastnila se také výkonu trestu smrti.

Součástí dokumentace je i záznam zhodno­cení procesu, který vypracovala dr. Brožová-Polednová. Poukazuje na některé především politické nedostatky, které by podle ní mělo napříště odstranit politické školení, a pochvaluje si naopak dobrou spolupráci se Státní bezpečností. Je třeba „děkovat za to, že proces dopadl dobře“. Žalovaná nezákonnou činnost popírá. V rozporu s listinnými důkazy na svou obhajobu uvádí, že jí nebylo známo, že rozsudky byly dohodnuty předem, prezident republiky obžalovaným neudělil milost, o jejich vině byla přesvědčena významná část společnosti, což dokazují tisíce rezolucí adresovaných Státnímu soudu. Sama je o vině obžalovaných dodnes přesvědčena…

Soud

Jednání soudu proběhlo před Senátem Městského soudu v Praze za předsednictví Petra Brauna. Bez přítomnosti obžalované, která se kvůli údajně zhoršenému zdravotnímu stavu nedostavila. Písemně se však omluvila a sou­hlasila, aby přelíčení probíhalo bez její ­účasti. Státní zástupce Radek Klvaňa přednesl obžalo­bu, vinící někdejší prokurátorku ze spoluúčasti na vraždě odsouzených v pro­cesu ­řízeném sovětskými poradci a Státní bezpečností.

Poté se soud věnoval téměř pětihodinovému čtení listinných důkazů. Komentátoři poukazují zejména na zprávu státního prokurátora Bohumila Zieglera z 26. května 1950, adresovanou ministru vnitra, která je považovaná vzhledem k vině obžalované za klíčovou. Ve skutečnosti jde o informaci z prů­běhu porady na ministerstvu spravedlnosti ze dne 29. dubna 1950, ve které byly projednány základní otázky přípravy a průběhu procesu včetně jmenování intervenujících prokurátorů a členů senátu. Prokazuje rovněž, že o vině a trestu bylo rozhodnuto již pět dní před zahájením vlastního řízení. Ze zprávy je zřejmé, že Brožová se zúčastnila nejen této, ale i několika dalších předběžných porad. Z další Zieglerovy zprávy z 9. listopadu 1950, podávající závěrečnou informaci nejen o hlavním procesu s dr. Horákovou, ale i o všech 35 navazujících procesech, vyplývá, že vyšetřovatelé StB přiznání obviněných vynucovali často fyzickým i psychickým násilím, což lze vyčíst z formulace o „trpělivých politických diskusích, kterými byli vyslýchaní přiváděni k úplnému doznání“.

Z dokumentů je patrné, že prokurátorka Brožová byla 14. dubna 1950 vybrána do skupiny prokurátorů-žalobců a o měsíc později byla pověřena spolu s dr. J. Urválkem a dr. Jiřím Kepákem vypracováním předběžného návrhu obžaloby. Ten se několikrát upravoval, ale jen nepodstatně. Podle citovaných dokumentů byla „dělnická prokurátorka“, absolventka 1. ročníku dělnické přípravky (PŠP) Ludmila Brožová hodnocena jako politicky značně vyspělá, osvědčila se jako dobrý řečník již ve dvou závažných politických procesech s představiteli řádů z přelomu března a dubna 1950. I když neměla potřebné právní vzdělání, byla spolu s Urválkem a Vieskou pověřena závěrečným projevem, zaměřeným především na ob­žalované ženy a jejich morální odsouzení, čehož se zhostila na úrovni („obžalovaná Horáková dávala v podzemí dohromady nepřátelské bandy ke zničení republiky“).

Druhý den soudu se promítal několikahodinový dokument o procesu, který měl před 57 lety sloužit propagandě. Teď mohl být použit jako důkazní prostředek. Přiblížil atmosféru procesu a Brožové přitížil. Pro svou délku mohl být dokončen až následujícího dne. Poté soudce po souhlasu obhajoby přečetl svědectví Milana Moučky, který byl v čele skupiny vyšetřovatelů procesu, sdělené policii v březnu 2007. Na Moučkově svědectví trvala původně Brožová. Když se ho soudu nepodařilo předvolat, souhlasila obhajoba se čtením písemného svědectví. Moučka si na jméno Brožové samozřejmě vůbec nevzpomíná. Popírá, že by se účastnil přípravných porad, a dokonce tvrdí, že se žádné takové porady prokurátorů, soudců a příslušníků StB nekonaly. Dr. Miladu Horákovou navíc sám nikdy nevyslýchal. Uvádí, že byl v procesu pověřen zajišťovat ostrahu pankrácké věznice. Archivní dokumenty, předložené žalobou, však vypovídají o něčem jiném. Z dokladu ze dne 27. 5. 1950 je patrno, že nejméně jedné takovéto porady se M. Moučka zúčastnil, a to spolu s Osval­dem Závodským a Ivem Milénem.

Třetí den bylo dokončeno promítání filmového záznamu. Hned poté měl soud zvážit důkazy, které soudu předložil obhájce obžalované Vladimír Kovář. K tomu nicméně nedošlo. Hlavním bodem programu byla závěrečná řeč státního zástupce Radka Klvani, který připomněl, že justiční zločiny z let 1948–1989 nejsou podle zákona č. 198/1993 promlčeny, což je nutné vztahovat i na jednání obžalované. (Dodejme, že dobou, která nepodléhá promlčení, je období, kdy nemohla být obžaloba podána, tj. od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Vzhledem ke dvacetileté promlčecí lhůtě za zločin justiční vraždy by mělo dojít k promlčení až v roce 2009. Případná změna právní kvalifikace trestného činu by ovšem tuto verzi mohla zvrátit.) Státní zástupce zdůraznil, že o protiprávním odsouzení svědčí nejen řada předložených listinných důkazů, ale i rozhodnutí Nejvyšší­ho soudu a generálního prokurátora z let 1968 a 1990, kterými bylo všech třináct obža­lovaných z roku 1950 rehabilitováno. Hlavním důkazem je podle Klvani zpráva z 26. května 1950, která vznikla za účasti všech soudců i prokurátorů, a tedy i Polednové, určená tehdejšímu ministru spravedlnosti Štefanu Raisovi. U všech třinácti jsou navrže­ny konkrétní tresty včetně poznámky „výkon“ u trestů smrti. Také Polednová jednala se záměrem fyzicky likvidovat obžalované jako politické odpůrce, i když nebyla iniciá­torkou. Klvaňa připomněl, že tehdy devětadvacetiletá prokurátorka se neváhala ­popravy osobně účastnit. Nebyla pasivním svědkem. Jako spolupachatelka se zúčastnila justiční vraždy (je to vlastně poprvé, co se před soudem používá termínu justiční vražda).

Obhájce Kovář v závěrečném vystoupení argumentoval nedostatečným právním vzděláním absolventky dělnické přípravky i nemožností jakkoliv ovlivnit rozsudek (přitom žalovaná neváhala kritizovat zařazení Jana Buchala, odsouzeného k trestu smrti, do skupiny obžalovaných a navrhovala ho využít jako svědka v procesu!). Obhájce ve prospěch mandantky uvádí, že nebyla jediným žalobcem, a tak tvrzení, že je vinna trestným ­činem vraždy, neobstojí; pokračuje, že ani průběh a závěry procesu, ani rozhodnutí odvolacího soudu a prezidenta nemohla ovlivnit. Je ­proto naprosto mylné tvrdit, že by bez jejího přispění absolutní tresty nebyly vyneseny. ­Proto navrhuje zprostit mandantku obžaloby s tím, že ani ona sama se necítí vinna. (Obháj­ce přitom necituje přesně znění obžaloby, která nehovoří o trestném činu vraždy, ale hromadné vraždy, spáchané ve spoluúčasti.)

Na závěr jednání navrhl státní zástupce pro obžalovanou trest v nejnižší možné hranici – 5 let ve věznici s ostrahou, který je možný mimořádně uložit a který navrhuje s ohle­dem na věk a zdravotní stav obžalované a delší časový odstup od trestného činu. Soud si vyhradil právo rozhodnout do 14 dnů a vyhlásit jej 1. listopadu 2007. Nakonec rozhodl pro trest osmiletý.

Z nepříliš četných komentářů je patrno, že autory nezajímá ani tak rozsudek, jako skutečnost, že k postihu dochází opožděně, aniž se zamýšlejí nad všemi souvislostmi. Některým (Pavel Verner, Právo) se nicméně jen jeví trest na nejnižší hranici jako nedostatečný bez ohledu na věk a zdravotní stav pachatelky, neboť neodráží společenskou závažnost činu, jehož trestní sazba za normálních okolností činí 10 až 15 let, i doživotí. Zejména časový odstup by neměl být polehčující okolností. S tím nelze než souhlasit. Licoměrně vyznívá názor politika, který sice s odsouzením souhlasí, ale současně odsouzenou lituje, že si nemohla trest odpykat dříve a do konce života tím bude trpět. Zbytečně si navléká přes politický dres kněžskou sutanu. Vždyť soucituhodná stará paní by zřejmě neváhala takový trest znovu uložit. Soudu sice práci neztěžovala a na rozdíl od vyšetřovatele Aloise Grebeníčka netrvala na své účasti. Je samozřejmé, že právní řád a humanitní přístup nedovolí, aby prokurátorka ve svém věku a zdravotním stavu vězení nastoupila. Ale spravedlivý rozsudek by měl být přísnější.

Souvislosti

Soud se soustředil vysloveně na trestněprávní odpovědnost. Okolnosti pro soud okrajové, ale pro dějinnou paměť nezbytné, připomeňme. Proces s dr. Horákovou, zvaný mj. i akce „Střed“, byl součástí vlny teroru, která zaplavila zemi bezprostředně po únorovém převzetí moci. Jejími výkonnými nástroji byly akční výbory v politické rovině a poli­tické procesy v rovině trestněprávní. Do roku 1950 se uskutečnila řada drastických nezákonných procesů s představiteli protinacistic­kého odboje, armády i politického života.

Činnost odpůrců poúnorového režimu, která nebyla ani na hraně trestné činnosti, musela být účelově „upravena“ na špionáž a velezradu, snahu o nastolení vlády buržoazie a obnovu kapitalismu, aby mohli být postave­ni mimo zákon nebo i likvidováni. Ve stínu historie procesu zůstává skupina obžalovaných, kteří justiční exces přežili, i jejich osudy. Pro soud nebylo podstatné, jaký ohlas vyvolal proces a zejména rozsudky smrti a po­pravy u mezinárodní veřejnosti. Nelze ovšem zamlčet ani tisíce domácích souhlasných rezo­lucí adresovaných Státnímu soudu. A konečně – proces nebyl jen největší, ale též přelomo­vý, a to aktivní účastí sovětských poradců.

Ilegální skupina Direktoria existovala fakticky pouze v soudních protokolech.

Dr. Horáková spolu s dalšími popravenými a odsouzenými byli souzeni za něco, co nespáchali. Neexistovalo ilegální centrum, jehož činnost měla dr. Horáková řídit. Už její zatčení 27. 9. 1949 bylo nezákonné, neboť její činnost po únoru 1948 lze sotva kvalifikovat jako trestný čin. Samozřejmě, dr. Horáková, dr. Nestával, dr. Peška, Přeučil, Kleinerová a další zásadně nesouhlasili s převratem a nemínili se s nedemokratickými poměry smířit. Před soudem 27. ledna 1950 dr. Horáková otevřeně přiznává: „Nepopírám, že moje činnost směřovala ke svržení dnešního lidově demokratického zřízení, poněvadž toto považuji za jistou formu diktatury, ne za demokracii, ani za vládu lidu, ale za vládu jedné strany…“. Stejně jako její přátelé nepovažovala však v dané době aktivní vystoupení proti režimu za produktivní. Představitelé demokratických stran, kteří neodešli do exilu, se scházeli a diskutovali o situaci, programových otázkách, o možnosti spolupráce, ale uvědomovali si, že režim ani mezinárodní situace nic jiného zatím nedovolí. Svědčí o tom např. jedna ze schůzek na faře ve Vinoři, kde se sešli z iniciativy prezidentova bratra Vojty Beneše zástupci národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců, kteří se shodli v názoru na nekoordinovanou ideovou rezistenci. Byli prostřednictvím korespondence ve spojení s politickými představiteli dr. P. Zenklem, dr. H. Ripkou, E. Táborským, V. Majerem či A. Klimkem po jejich emigraci. Jejich činnost byla soustavně sledována Státní bezpečností, zejména kontakty v zahraničí.

Ještě v roce 1949 se Státní bezpečnost obávala obnovy vlivu demokratických stran. Největší starost jí dělali národní socialisté, přestože ani ilegální činnost sociálních demokratů a lidovců nebyla zanedbatelná a narůstala. Proto orgán řídící ilegální činnost, který uměle vytvořila, sestavila z členů národně socialistické strany. Do čela tzv. Direktoria čs. odboje vybrala Státní bezpečnost známou před­stavitelku národně socialistické strany, radikální Františku Zemínovou, případně Antonii Kleinerovou. Původní politické zaměření procesu reagovalo s jistým zpožděním na demonstrace kolem XI. všesokolského sletu v červnu a červenci 1948, pohřbu Edvarda Beneše v září a na narůstající počet ilegálních skupin, mělo odhalit vážné nebezpečí domácí reakce, usilující ve spojení s reakčními kruhy Západu, především USA, Anglie a Francie a jejich zpravodajských služeb (CIC, IS, Sűreté), o zvrat poměrů v ČSR.

Závažné změny ve vztazích mezi lidově demokratickými zeměmi a Sovětským svazem a bývalými spojenci, roztržka s Ju­goslávií (červen 1948), inspirující Stalinovu teorii o zostřování třídního boje, se promítly i do hledání nepřítele ve vlastních řadách, v ko­munistických stranách, což dokazují procesy v Albánii (Koči Dzodze), Bulharsku (Trajčo Kostov), Maďarsku (László Rajk), Polsku (Władysław Gomułka). Sovětská blokáda západních sektorů Berlína (od 24. 6. 1948), vznik NATO (7. 4. 1949) stejně jako vznik NSR a NDR (duben–květen 1949) či rezoluce Kominformy proti Jugoslávii a korejský konflikt (červen 1950) nepřispívaly ke klidu. Začátkem října 1950 po ukončení úkolu v procesech v Albánii, Bulharsku a Maďarsku se sovětští poradci objevili i u nás. Bezpečnostní komise ÚV KSČ za této situace rozhodla o změně politického využití procesu s Direk­toriem. Měl odhalit, resp. prokázat aktivizaci západních rozvědek proti režimu nejen u nás, ale vlastně ve všech lidově demokratických zemích. Proto musela být rozšířena příliš jednostranná „politická základna“ skupiny. Obža­lovací spis ze 22. května 1950 na základě návrhu Bezpečnostní komise upravoval také její původní název. Z dosavadního Direktoria se stává „záškodnické spiknutí proti republice“ a mění se i kvalifikace trestné činnosti „spiklenců“.

V důsledku toho a též proto, že řada nově obžalovaných se s původními členy neznala a nestýkala, musely být znovu provedeny výslechy a vypracovány nové protokoly. Změnit bylo nutno i předpokládanou úlohu, a tedy i postavení jednotlivých obžalovaných ve skupině. Do čela ilegální skupiny byla vzhledem ke své obecně uznávané politické autoritě postavena charismatická činitelka Čs. strany socialistické, členka ústředního vedení a bývalá poslankyně JUDr. Milada Horáková. Mění se rovněž složení jednotlivých podskupin s ohledem na výši navrhovaných trestů.

V čele první skupiny obžalovaných se přirozeně objevuje výrazně levicově orientovaná dr. M. Horáková, ostatně také významná představitelka protinacistického odboje, odsouzená nacisty k trestu smrti. Vedle ní byl do skupiny zařazen JUDr. Oldřich Pecl, bývalý úředník, bez politické příslušnosti, podle obžaloby známý protrockistickým smýšlením. Dále historik a publicista Záviš Kalandra, vyloučený již dávno z KSČ i z redakce Rudého práva, obviněný z trockismu. Čtvrtým členem skupiny byl Jan Buchal, štábní strážmistr SNB v. v., člen ilegální ozbrojené skupiny na Ostravsku, kterého obžaloba vinila z „organizovaného branného odporu“, což po­dle nového zákona na ochranu lidově demokratické republiky představovalo nejhorší možný zločin. Vzhledem k údajně ­vedoucí roli při organizování protistátní činnosti a špioná­že, přímému spojení se zahraničními zpravodajskými agenty prostřednictvím poúnorové emigrace (P. Zenkl, H. Ripka, A. Hais, E. Táborský) vynesl soud nad jmenovanými rozsudky nejtvrdší – tresty smrti (§ 1, odst. 3 zák. č. 23¼8 Sb. se zřetelem na § 34 Tr. z.).

Druhá skupina, rovněž čtyřčlenná, byla sestavena z významnějších činitelů strany národně socialistické. Byl do ní zařazen JUDr. Josef Nestával, bývalý poslanec a člen Ústředního národního výboru v Praze, JUDr. Jiří Hejda, bývalý funkcionář strany a člen plánovací komise při předsednictvu vlády, František Přeučil, bývalý majitel nakladatelství Pamir, po únoru 1948 člen ilegální Hospodářské rady. A rovněž Antonie Kleinerová, bývalá poslankyně strany, která byla v úzkém kontaktu s dr. P. Zenklem a dr. H. Ripkou doma, i po jejich odchodu do emigrace. Ti byli „vzhledem k jejich závažné úloze v ile­gální organizaci“ odsouzeni na doživotí.

K poslední, třetí skupině obžalovaných členů údajné organizace, odsouzených k vyso­kým trestům těžkého žaláře, patřili JUDr. Bedřich Hostička, bývalý tajemník Čsl. strany lidové, organizačně aktivní v počátcích ilegální činnosti lidovců. Byl odsouzen na 28 let těžkého žaláře. JUDr. Zdeněk Peška, profesor Právnické fakulty UK, po únoru 1948 a nuceném sloučení sociální demokracie s KSČ předseda ilegálního ústředního výboru strany, mj. účastník historické schůzky ve Vinoři, byl odsouzen na 25 let těžkého žaláře, JUDr. Jiří Křížek, bývalý advokát a právní zástupce některých západních velvyslanectví (Velká Británie, Rakousko), politicky indiferentní, byl za svou „špionážní činnost“ odsouzen na 22 let, Františka Zemínová, nejstarší ze skupin obžalovaných, bývalá poslankyně národně socialistické strany, byla odsouzena k tres­tu těžkého žaláře na dvacet let. Jako poslední byl do skupiny zařazen Vojtěch Dundr, účastník protinacistického odboje, bývalý ­ústřední tajemník sociálně demokratické strany a re­daktor. Po únoru 1948 se podílel na vypracování programu ilegální sociální demokracie. Jediný vyvázl s nižším trestem (15 let).

Protestům navzdory

Za výjimečnou brutalitu procesu nesou odpo­vědnost nejen justiční orgány a členové Bezpečnostní komise ÚV KSČ, ale i prezident Klement Gottwald, který rozsudek podepsal, aniž vyhověl žádosti o milost, podanou obhájcem Milady Horákové JUDr. Vladimírem Martinem a její dcerou Janou. Justiční vražda dr. Horákové měla ve světě mimořádný ohlas a proti vykonání rozsudku ­protestovala řada významných představitelů vědy a kul­tury, mezi nimi Albert Einstein, Bert­rand Russell či fyzik John Bernal, z politiků mj. generální tajemník OSN Trygve Lie. Vedle jednotlivců protestovala dopisy a telegramy řada významných univerzit (Vídeň, Paříž, Londýn, Ženeva, Stockholm, Filadelfie, Washington, New York) a vědeckých institucí. Československý komunistický režim se dostal politicky motivovanou vraždou ženy na úroveň stalinistického režimu Envera Hodži v Albánii, majícímu na svědomí o několik let později justiční vraždu Liri Belishové. K tako­vému barbarství se v evropském prostředí žádný jiný z prosovětských režimů nesnížil.

Proces s Direktoriem je právem označován za největší politický proces 50. let nejen pro čtyři rozsudky smrti, pět doživotí a dalších deset trestů smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí, uložených ve 35 navazujících proce­sech, ale pro masově organizovanou účast veřejnosti i mimořádně propagandistické ­politické využití. Historiky je označován za zlomový. Byl prvním u nás, na kterém se rozhodující měrou podíleli sovětští poradci. Nejdříve k nám přicházejí v říjnu 1949 na žádost Klementa Gottwalda poradci Lichačov a Makarov, aby v ČSR pomohli s odhalením „československého Rajka“, neboť „titovští agen­ti“ měli existovat pochopitelně ve všech lidově demokratických zemích. Vzhledem k tomu, že jejich příchod spadá do doby přípravy procesu s Direktoriem a s „československým Rajkem“ to bylo složitější, přeorientovali se na proces s dr. Horákovou. Zkušenostmi ze sovětských procesů prokázali vyšetřovatelům neocenitelnou pomoc zcela novým přístupem k organizaci soudu. Politickou koncepci a rea­lizaci zajišťoval předem detailně ­vypracovaný scénář. Metoda vyšetřování založená na nepře­tržitých výsleších s minimem odpočinku a spánku až do naprostého vyčerpání, byla efektivní. Vyslýchaný nebyl schopen racionální kontroly toho, co vypovídá. Výslechové protokoly (tzv. otázkové) neměly se skutečným výslechem nic společného. Vyšetřovatel připravoval nejen otázky, ale i odpovědi a jeho úkolem bylo přimět vyšetřovaného, aby se za každou cenu s odpovědí ztotožnil, i když se odpovědi na stejnou otázku soustavně ­měnily. Forma protokolů tak logicky navazuje na vyšetřovací metodu. A pro jednání před soudem, zejména před hlavním líčením, se vyšetřovaní museli výpovědím učit zpaměti. Závěrečné vyšetřovací protokoly byly ­závazné jako scénář i pro prokurátory, i pro soudce. I když výsledky nebyly vždy stoprocentní a někteří dlouho odolávali, převážná většina fyzický i psy­chický nápor nevydržela. Jako vzorová byla tato praxe postupně ­uplatňována ve všech dalších procesech až do roku 1952. Doba, kdy mohl např. Miloslav Choc v prv­ním velkém poúnorovém procesu v roce 1949 výpovědi při hlavním přelíčení odvolat s tím, že byly vynuceny nátlakem, byla minulostí.

Procesy probíhaly od poloviny června 1948, po soudu s Direktoriem v drastičtější podobě v režii sovětský poradců, až do roku 1954. Na přelomu let 1950–1951 se jejich politické zaměření významně proměnilo. Dosud byli obětmi nekomunisté, příslušníci demokratických stran a organizací (Sokol, Orel, skauti), účastníci protinacistického odboje, skuteční i vykonstruovaní američtí špioni, církevní hodnostáři, zámožní rolníci a jen v menší míře „zrádci“, jako „titovští agenti“ či „trockisté“. Když je po procesech s L. Rajkem a T. Kostovem třeba odhalovat nepřítele ve vlastních řadách, musí se i KSČ po delším váhání přidat. Stalo se tak až po kritice sousedních „bratrských“ stran, přesvědčených, že centrum mezinárodního spiknutí proti socialismu a jeho hlava nemůže být jinde než právě v ČSR, nemluvě o nespokojenosti a netrpělivosti Velkého bratra. Po neúspěchu pátrání po „československém Rajkovi“ a zatýkání v řadách nižších stranických funkcionářů „díky“ iniciativě poradců, které Stalin mezitím už dvakrát vyměnil, začalo tajné šetření generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Z Moskvy přišel v červenci 1951 na základě výpovědí již zatčených podnět k jeho odvolání z nejvyšší stranické funkce a v říjnu téhož roku přivezl Mikojan návrh na jeho zatčení. Gottwald ještě stačil zorganizovat trapnou komedii a nechal R. Slánského koncem července vyznamenat nejvyšším státním vyznamenáním u příležitosti jeho padesátin, ve druhé polovině listopadu téhož roku ho dal ale odvolat z funkce a vydal příkaz k jeho zatčení. V noci z 23. na 24. listopad byl Slánský zatčen a zatýkání se zaměřilo do nejvyšších stranických řad.

Stalinský teror nebyl v žádném případě terorem jakobínským, revolučním, ale upevňoval stalinskou totalitu, srovnatelnou s totalitou nacismu.

Lubomír Boháč (1926) je historik a publicista.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.