Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Andrzej Stasiuk: Na Boží hod do Budapešti a zpět

Andrzej Stasiuk

Na Boží hod do Budapešti a zpět

Vyrazili jsme v šest ráno. Byl mráz a ještě svítily hvězdy. Na mrtvém přechodu foukalo a hned za průsmykem po tamté straně hor se počasí změnilo. Studená mlha pokrývala Slovensko. Jeli jsme šedivým příšeřím. Kdesi cestou žlutě planula vysoká okna kostela. Byl to přízračný koráb za svátečního úsvitu a nikde živé duše. Snad trpěl farář nespavostí. Naprosto pustá byla ta země. Nečinná a zastavená. Kontury, obrysy, skvrny a stíny. Vyjasňovalo se, čímž pustota ještě rostla. Taky jsme přes vesnice jeli osmdesát devadesát, neboť nikde nebyli ani žádní psi nebo vrány. Teprve v polovině země, na půl cesty mezi naší a maďarskou hranicí, se něco začalo dít na silnici, nějaká světla se mihotala ve zpětném zrcátku. Před Košicemi se objevili první lidé. Byli staří a šli po kraji cesty na ranní mše. Ženy v krátkých sukních po kolena, baňatě vyčechraných přes nabírané spodničky. Každá v šátku a s tlustou modlitební knížkou v ruce. Podle toho jsem vždycky poznával neděli na Slovensku, podle těch sukní a podle knížeček tlustých jak kapesní bible. Ale teď bylo teprve sedm. Poslouchali jsme Woodyho Guthrieho a chtěli jsme dojet do Budapešti za čtyři hodiny. Měli jsme s W. každý skoro padesát let, a co pamatuji, chtěli jsme poslouchat Guthrieho, jet za nosem, a nejlíp po dálnici. Sny jsou dobrá věc. Čím později se splní, tím líp. Dálnice začínala teprve v Miškolci, ale i tak se dalo od hranice v Tornyosnémeti jet víc než stovkou, protože Maďarsko taky ještě spalo a silnici nedávno opravili. Mířila skoro rovně, šplhala na hřbety mírných pahorků. Zastavili jsme jenom v Encsi, abychom na liduprázdné benzínce koupili dálniční známku, hnusné obložené chlebíčky a zásobu redbulla. V naprostém tichu, za úsvitu mezi láhvemi vína, motorových olejů, pornografií a automapami zněla maďarština krásně a znepokojivě. Jako nejstarší a nejvzdálenější z jazyků.

Takže dálnice. Sto čtyřicet, sto padesát, jako by člověk honil ten vstávající den, jako by ho chtěl předjet a projet skrz něj. Nějak tak, protože je těžké popsat rychlou jízdu šedou pustinou, kdy krajina vlastně neexistuje. Nějaké komunální smetiště a hejna vran. Zoufale rozlezlý statek s bahnitým výběhem vpravo hned vedle naší čtyřproudovky. Káňata trčela jako sochy na sloupcích plotu podél dálnice. Čekala, až něco zabijeme, nějakého menšího ptáka nebo hlodavce, aby se bez úsilí mohla nakrmit. Potom se začala objevovat sem tam auta.

Za pěkného dne je z vrchů kolem Gödöllő vidět kopce Budína. Dunaj a velké město leží neviditelné kdesi dole a nad nimi se tyčí mírné zelené hřbety. Vždycky jsem měl ­naléhavý dojem, že na druhé straně dunajského praúdolí začíná jiný světadíl, a samotné praúdolí a vyhřátý vzduch, který je naplňuje, nějak nevysvětlitelně připomínaly moře. Ale teď bylo houby vidět. Stejně dobře jsme se ­mohli blížit k Warce, abychom překročili Pilici. Bylo to jenom širší a zrovna začaly výjezdy na Hungaroring, Vác a Ujpest. Měli jsme doce­la dobrý čas: čtyři hodiny a deset minut.

Zas bylo pusto. Šli jsme po Andrássy út a prázdnota se rozlévala jak na dálnici. Chybě­li jenom ptáci čekající na kořist. Vyplatilo se vstát o půl šesté, aby to člověk viděl. ­Budapešť byla nahá. Vypelichaná z lidí. Trocha sněhu, trocha mokré mlhy, architektura a konec. Odbočili jsme do Bajza utca, protože mě to táhlo na Keleti. Vždyť nakonec jaké místo na světě o Vánocích víc připomíná betlémskou stáj než promrzlé nádraží? Takže jsme úhlopříčně proťali čtvrť Erzsébetváros s jejími tragic­kými balkóny, rzí ozdobných mříží, ostatky štuků, s její omamnou melancholií a vůbec se vším tím, co vyráží dech fanouškům a vlajkonošům dekadence. Pešť vylínala z lidstva a línaly i omítky. Nikde, kam zrak dosáhl, netrčel žádný mrakodrap. Město šlo klidně na jatka. Kladlo svou smutnou a krásnou hlavu pod ostří času. Jak jsem čekal, nádraží bylo promrzlé. Koupili jsme si oba ke­bab. Hubená žena s dítětem v náručí kupovala pivo a cpala zelené plechovky do kapes šusťá­kového pláště. Veliký muž černé pleti ­klábosil maďarsky s holkou od kebabů. Rozdávali jsme almužnu. Každou chvilku někdo přistoupil. Po stovce, po padesáti forintech. Nebyli tu žádní cestující, jenom utahaní obyvatelé nádraží a šediví holubi. Takže káva, kebab a almužna, až nás nakonec vyhnal ledo­vý průvan, táhnoucí podél kolejí z východu. „Byls tady vůbec někdy?“ zeptal jsem se W. „Tak dávno, že si to vůbec nepamatuju,“ ­odpověděl. A tak jsme se vydali rychlým krokem tam, kde by mělo tlouci srdce veliké metropole. Nedaleko Blaha tér stál dav. V té ­vylidněnosti, v té sváteční prázdnotě to vypadalo na happening, na nějakou uměleckou akci. Ale byli to jenom bezdomovci a otrhaní chuďasi. Dvě stě tři sta zachumlaných, zahalených postav ­stálo ukázněně ve frontě před bufetem pod širým nebem. To krišnovci v den Narození Páně krmili hladové. Jedni servírovali jídlo, jiní poskakovali, ťukali do ­bubínků a prozpěvova­li nesmrtelnou mantru: Haré Ráma, Haré ­Krišna, Haré, Haré… a tak dál. A hned dál, podél Rákóczi út se zase táhl skoro ničím nenarušený prostor. Na Károly ­körút vyšel z domovních vrat mladý muž ve ­špinavé bundě a požádal o devatenáct forintů. Tak to řekl: nineteen forints, please. Dali jsme mu dvě stě, vždyť devatenáct je naprosto nic. Možná znal ­anglicky jenom tu jedinou číslovku? A potom, už blíž k Dunaji, se začali objevovat turisti. Všichni s foťáky a batůžky a ve sportovních botách. Hovořili různými jazyky, zastavovali se a cvakali zamlžené foto­grafie. Sotva bylo vidět na protější břeh. Neměli jsme batůžky ani ­foťáky a upřímně řeče­no jsme vypadali spíš jako bez­domovci než jako zvídaví návštěvníci. Vyhledával jsem sluchem i zrakem obyčejné Maďary, ale na Řetě­zovém mostě bylo víc Japonců a Korejek než Budapešťanů. Město připomína­lo dekoraci, gigantickou výpravu superprodukce a ti všichni Evropani, Američani a Asiati se prostě potloukali jak v nějakém prochladlém a zvlhlém Hollywoodu. Šli jsme na druhou stranu. To nebyla Budapešť. To byl nějaký Petrohrad s řekou barvy špinavého plechu. Obešli jsme dokola náměstí Adama Clarka. V tunelu pod Hradním vrchem se blýskala matná rezavá světla. Začali jsme se vracet. Měli jsme v nohách nějakých deset kilometrů chodníků a bolely nás. Ve Városligetu na zamrzlém jezeře se klouzalo několik bruslařů a hrála hudba. To museli být místní, Japonci totiž asi spíš ne.

Vyrazili jsme za soumraku. Strmé, sněhem pocukrované střechy předměstí mi připomínaly dětství. Otevřel jsem okno a očichal vzduch. Chtěl jsem ucítit vůni uhelného kouře. Zas jsme jeli sto čtyřicet a poslouchali staré desky. Zastavili jsme se v Encsi u stejné benzínky. W. si chtěl koupit maďarskou kořalku. Zmizel na pěkných pár minut. Vrátil se a řekl: „Zapomněl jsem si brejle a nedovedu rozeznat flašky vína od pepsi.“ Dal jsem mu svoje, ale nehodily se. Šel jsem a řekl: „Kérek kettő körtepálinka.“ Opakoval jsem to třikrát a hoch mi nakonec podal dvě láhve. W. usedl za volant. Něco jiného je přečíst etiketu a něco jiného je řídit. Hleděl do tmy a předjížděl všechny ty sváteční řidiče. Před hranicí jsem pustil rádio a chytil jsem mši v maďarštině, ale hned se zas ztratila. Doma jsme byli před devátou. Amen.

Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik; jeho knihy vycházejí i slovensky a česky.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.