Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Andrzej Brzeziecki: Velká pragmatická revoluce

Andrzej Brzeziecki

Velká pragmatická revoluce

Někteří si ještě mnou oči v úžasu, jiní zas odmítají uvěřit – a přece: Polsko pod vládou Občanské platformy dost důsledně přebudovává zahraniční politiku a mění svou roli v mezinárodní aréně, třebaže tato role působila, jako by byla napsána už dávno a byla neměnná.

Zdálo se totiž, že Varšava bude vždycky stejně proamerická i proevropská, proukrajinská i protiruská – přičemž v tom posledním případně bylo snadné vinu za takový stav svalit na Kreml a jeho imperiální choutky vůči menším státům.

Navzdory dost silným protievropským náladám byla v Polsku jeho vůle k integraci vždycky nepochybná. Dost brzo se ukázalo, že skepticismus některých polských politiků byl určen pro vnitřní potřebu, k získání euroskeptického (ostatně stále méně ­početného) voličstva. Vláda Práva a spravedlnosti (PiS) byla navzdory vlastní rétorice vůči Bruselu dosti vstřícná – když docházelo na konkrétní otázky. Také politici dvou menších stran minulé vládní koalice projevili velký pragmatismus – zvláště když se to týkalo peněz přicházejících z Unie. Symbolem takového postoje může být Radio Maryja, krajně pravicová, protievropská a antiliberální katolická stanice, která však nelenila natáhnout ruku po evropských penězích, když se její lidé rozhodli rozšířit vlastní vysokou školu.

Proevropský vektor politiky se za nynější vlády Donalda Tuska nemění – lze mluvit o jiném jazyku, větší otevřenosti, chuti vést rozhovor. Novinkou je, že Tuskova vláda má ambice starat se nejen o finanční zájmy Polska v EU, ale být tím, kdo Unii tlačí, aby se zbavila jisté mlhavosti a přijala roli hráče v mezinárodní aréně.

Účet od číšníka

Skutečně zajímavé to je ve vztazích polsko-amerických a polsko-ruských. Polsko se roky považovalo za spojence Washingtonu, protože přinejmenším od dob studené války se zdálo, že k Varšavě, hned po Londýně, má Washington zvláštní přístup. Nevadilo, že mnoho amerických politiků snad ne vždy dokázalo Polsko správně umístit na mapě světa. USA se jevily jako záruka bezpečnosti Polska – proto se Polsko bez zvláštního váhání připojovalo k americkým vojenským operacím, jako je ta v Iráku. Nebylo důležité, zda nad Vislou vládla pravice či levice, vždycky jsme byli připraveni dokonce i na konfrontaci s ostatními evropskými zeměmi, jen abychom stanuli po boku Ameriky. „Polští politici navykli George W. Bushe na to, že s nimi může jednat jako s číšníky,” psal nedávno ve velkém pravicovém (sic!) deníku Rzeczpospolita publicista Jarosław Makowski (ač on sám má blíž k levici).

Ještě před několika lety byly takové hlasy vzácné a skoro určitě by je neotiskl pravicový deník. Těžko říci, co tyto nálady změnilo – dosáhla až k Visle vlna kritiky Bushovy garnitury, jakou ji zahrnovalo světové veřejné mínění? Stačí říci, že nová vláda také začala hned skepticky pohlížet na projekt protiraketového štítu. Už dříve ohlásila stažení vojsk z Iráku. Náhle se začalo počítat a klást otázky, co vlastně Polsko na tak úzké spolupráci s Washingtonem získalo, proč se má štít ocitnout zrovna v Polsku a zda má sloužit bezpečnosti Američanů, anebo taky Poláků. A jestliže ještě nedávno byl údiv nad Čechy protestujícími proti štítu častý, nyní je leckdo začíná chápat a odvolávat se na ně. Došlo k tomu, že veřejně se už zpochybňuje teze o nějakých zvláštních sympatiích, jaké měli Američané chovat vůči Polsku ve 20. století. Tato teze v Polsku přitom dominovala od dob první světové války.

Ukazuje se, że do roku 1945 byla politika Ameriky vůči Polsku pouhou výslednicí politiky vůči velmocím. V době studené války stejně tak, přičemž spojenectví s polskou protikomunistickou opozicí bylo spojenectvím hodnot – nemělo však žádné hospodářské nebo vojenské základy. Těžko tu ostatně mluvit o skutečné politice, když jsme na jedné straně měli velmoc a na druhé všehovšudy část společnosti. Konečně v době zmatků a pádu komunismu byla Varšava pouhou kostkou stavebnice, hry, kde skutečně v sázce byla budoucnost obrozujícího se a sjednocujícího se Německa. Právě v takovém tónu o polsko-amerických vztazích psal Olaf Osica v Tygodniku Powszechném – titul textu Rozváté iluze neponechává nomen omen žádné iluze. Argumenty představované v mé­diích se ocitají v souladu se – samozřejmě vyváženějšími – vyjádřeními politiků vládní Občanské platformy.

Washington není vůči novému tónu hluchý. „Správná otázka z naší strany zní: Chce Polsko tuto smlouvu? Mnoho lidí v Pentagonu i Státním departmentu, se kterými hovořím, o tom značně pochybuje,” říká o smlouvě týkající se štítu Wess Mitchell z Centra analýz evropské politiky ve Washingtonu (Gazeta Wyborcza, 25. 1. 2008). Není hluchý – nedokáže však odpovědět tak, aby Poláky uspokojil. Varšava totiž stanovuje cenu: nové bezpečnostní záruky, rakety Patriot a pomoc pro polskou armádu. A Washington nechce nebo nemůže takovou cenu zaplatit.

Festival dobré vůle

Co je zajímavé, Polsko je náhle, pokud jde o štít, připraveno naslouchat ruským výhradám. Jak známo, ruští generálové nejdou pro slovo daleko, aby vyjádřili nespokojenost s americkými plány na vybudování štítu. Polský ministr obrany Bogusław Klich a ministr zahraničí Radosław Sikorski pokaždé klidně odpovídají: to jsou závažné výhrady, musíme je vzít v úvahu. Minulá vláda Jarosława Kaczyńského přitom považovala pouhou zmínku, že s míněním Rusů je třeba počítat, za újmu na cti. Tento postoj polské vlády je důsledkem slov premiéra Donalda Tuska z jeho expozé, ve kterém říkal, že Varšava chce mluvit s Ruskem „takovým, jaké je”. To je snad poprvé takto zřetelně vyslovená deklarace, že Polsko se přestává považovat za nositele demokracie a svobody v regionu, k čemuž se cítilo předurčeno od dob srpna 1980 – stačí připomenout Poselství národům středovýchodní Evropy, vydané Solidaritou roku 1981, a také pozdější vyjádření polských politiků po roce 1989. Vždyť hlavní příčinou ochlazení polských vztahů s Ruskem bylo angažmá nejdůležitějších politiků z Varšavy v řešení politické krize na Ukrajině v roce 2004, což nebylo Kremlu po chuti. Rusku se nelíbila ani podpora, jakou Polsko poskytovalo běloruské protilukašenkovské opozici.

Ve svém expozé nyní Tusk věnoval Bělorusku a Ukrajině všehovšudy tři správné a banální věty, naproti tomu v Moskvě už byl šéf ministerstva zahraničí, aby se tam po něm vypravil i sám premiér – je to první taková návštěva po mnoha letech. Kalendář polsko-ruských vztahů v posledních měsících představuje jakýsi festival dobré vůle. Rusko odvolalo embargo polského masa, Polsko odblokovalo odpor proti členství Ruska v OECD; ruský ministr zahraničí Sergej Lav­rov sice se zaťatými zuby, ale přece přiznává Polsku právo na suverénní rozhodnutí o pro­tiraketovém štítu, polský ministr zahraničí, jak už bylo řečeno, deklaruje ochotu s Rusy na toto téma hovořit.

Tato gesta ukazují, že oteplení v polsko-ruských vztazích je možné a nezávisí jen na rozmarech Kremlu. Ruská média nedávno Tuska označila za proruského politika – nestalo se to polským politikům už mnoho, mnoho let. A snad nikdy.

Současně je to zatím oteplení povrchní – v hloubi zůstává stále mnoho nevyřízených i vyvstávajících problémů – třeba historické otázky jako vražda v Katynu, o kterých Rusové stále nechtějí hovořit. Ovšem dojde-li k tvrdé diskusi, obě strany budou muset držet nervy na uzdě. Poláci zatím totiž nemají v úmyslu vzdát se veta ve věci nové smlouvy o spolupráci mezi EU a Ruskem. Ohrožení představuje také vnitřní politika: Rusko rádo hraje se zahraničními záležitostmi pro potřeby propagandy, v Polsku opozice pod vedením nedávného premiéra Jarosława Kaczyńského neustále kritizuje Tuska, že Kremlu ustupuje a ohrožuje národní zájmy.

Politika konkrétního

Lidé odpovídající dnes za zahraniční politiku v Polsku mají pověst pragmatiků. Tomu taky odpovídaly cesty, jimiž prošli na domácí politické scéně. Třebaže jsou sami antikomunisty, nemají dilemata příznačná pro lidi vycházející z někdejší demokratické opozice (jako Bronisław Geremek nebo Tadeusz Mazowiecki), ale nemají ani potřebu stále zdůrazňovat vlastní identitu, což se často omezovalo hlavně na trvání na svém (Jarosław Kaczyński); vybudovali svou stranu tak, aby se líbila voličům a měla úspěch.

Zahraniční politika je zřejmým prodloužením tohoto postoje. Politici Občanské platformy necítí potřebu mluvit o „strategickém spojenectví” mezi Varšavou a Washingtonem, pokud by se snad toto spojenectví Polsku přestalo vyplácet, nebudou se taky tak často scházet s ukrajinskými politiky, jestliže schůzky kromě mnoha krásných slov nepřinášejí hmatatelné zisky a jen Polsko vystavují střetům s Moskvou. Varšava se taky velmi málo vyjadřuje k nezávislosti Kosova – třebaže je to projekt západních demokracií, který se zato velmi nelíbí Moskvě.

Takže: protiraketový štít ano, ne ovšem ve jménu pochybného polsko-amerického přátelství, ale za peníze; podpora ukrajinské demokracii ano, ale ne na úkor polských hospodářských zájmů v Rusku. Zřejmě taky polská politická elita promyslela diskuse amerických a evropských intelektuálů a došla snad k závěru, že svět má být multipolární. Pro Poláky, zvyklé uvažovat tak, že ve velké politice je Amerika dobrá, Rusko špatné a Evropa nijaká, představuje tato změna myšlení velkou revoluci.

Andrzej Brzeziecki (1978) je novinář, redaktor krakovského časopisu Tygodnik Powszechny.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.