Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Aleš Drápal: O korektnosti (téměř) korektně

Aleš Drápal

O korektnosti (téměř) korektně

Paběrky z Madisonu

V Madisonu ve státu Wisconsin jsme pobývali devět měsíců. Neměl jsem pocit, že je to zkušenost výjimečná, vždyť do USA se dnes podívá leckdo. Po návratu však začínám mít dojem, že jsme pronikli do života Američanů přeci jen o trochu hlouběji. Třeba proto, že na naléhání ženy jsem se vyhnul bydlení v univerzitní vesničce, kde člověk spíše naváže vztahy s jinými cizinci než s Američany. A také, na rozdíl od většiny mých českých kolegů, pro nás křesťanství nebylo bariérou, ale mostem.

Politická korektnost a rasové vztahy patří k tématům, která se v rozhovorech o USA objevují nejčastěji. Moje předporozumění začíná někdy v dětství, když jsem rozkódoval, co se to vlastně myslí tím, když se zpívá, že John Brown mrtev a tělo jeho tlí. Jeho duch však kráčí dál. Daleko později jsem s úžasem zjistil, že John Brown chladnokrevně pod chabou záminkou zabil pár sousedů a pak se pustil do marného a nelogického ozbrojeného odporu, který stěží mohl sloužit jako pozi­tivní inspirace. Kupodivu se však nakonec stalo. Když jsem v mládí četl různé příběhy a romány z občanské války, překvapilo mě, že na straně mnohých jižanů byla i upřímná starost, co svoboda s černochy udělá. Jasně viděli jejich budoucí pauperizaci a rozpad ro­dinných vazeb. To mě samozřejmě nevedlo k tomu, abych se stal příznivcem ­Konfederace a apartheidu, ale pochopil jsem, že věci jsou často složitější, než jak se předkládají. ­Ostatně celé to neslané nemastné období Rekonstrukce po občanské válce je toho dokladem.

Hnutí za občanská práva spojované se jménem Martina Luthera Kinga se dnes jeví jako velkolepé vyjádření emancipace Afroameričanů, kteří už nepotřebovali někoho jiného, aby jim říkal, co jsou, ale řekli to sami. Během deseti patnácti let se názory na jejich postavení zcela změnily; ilustrativní je třeba názorový vývoj George Wallace. Jakékoliv úvahy o segregovaném vývoji začaly být společensky nepřijatelné. Odmítnutí rasové diskriminace dnes spojuje víceméně všechny Američany, na čemž nic nemění různé projevy nespokojenosti s konkrétní situací. Kdybych měl hledat analogii v českých dějinách, je to něco jako proměna názorů na monarchii mezi rokem 1912 a 1920. Něco, co bylo diskutabilní, kde byly možné argumenty pro i proti, se najednou zúžilo na jedinou alternativu, a druhá se dostala zcela mimo společenský kánon. V USA nešlo jen o Afroameričany – ještě těsně před druhou světovou válkou existovaly na univerzitách židovské kvóty pro vyučující a počátkem šedesátých let bylo stále pro Žida velmi obtížné se stát architektem! Proto synagógy z té doby vesměs projektovali křesťané.

Takzvané politické korektnosti není možné rozumět bez pochopení, jak veliký zlom společenského vědomí hnutí za práva černochů vyvolalo. Řeknu to možná příliš zjednodušeně, a třeba i nekorektně: jako by někoho napadlo, že podobně jako práva černochů lze uchopit i jiné společenské jevy, a vyvolat tak kýžené změny. Co se týče postavení žen, tato strategie jednoznačně slavila úspěch. Pokud jde o práva homosexuálů, dostala se do jistých potíží. A to navzdory mohutné kampani, která nepřímo klade rovnítko mezi odmítání registrovaného partnerství a rasismus. Gay rights are civil rights zněl studentský plakát, kolem něhož jsem denně chodil na univerzitu. Jde zřejmě o to do budoucna vyloučit diskusi o normalitě homosexuality podobně, jako byla vyloučena jakákoliv diskuse o odděleném vývoji ras.

Odmítnutí segregace se však dosud promítlo do promísení v běžném životě jen částečně. V Madisonu moji dva mladší synové chodili na střední školu a za jedním z nich přijel na dva týdny francouzský kamarád. Byl se s Jakubem podívat i do školy a byl překvapen, že v jídelně nikde neseděli u jednoho stolu studenti z různých rasových skupin. Vnímal to jako doklad, že americká společnost je stále rasistická. Možná že má do jisté míry pravdu. Moje žena se v kostele seznámi­la s dvěma černoškami. Miriam je počítačová expertka a učila policisty vyhledávat informa­ce, Deborah vystudovala ekonomii a narodilo se jí čerstvě děťátko – třetí v pořadí. Vlastně čtvrté, protože jedno zemřelo. Jednou se všechny tři dohodly, že si půjdou v sobotu dopoledne popovídat. Měly sraz v centru před jedním hotelem. Deborah rozhodla, že do hotelu zajdou a zeptají se, kde je co v blízkosti otevřené. Recepční jí odpověděl, že alko­holické nápoje se nikde v okolí před desátou nepodávají. Deborah se rozesmála a vysvětlila mu, že o alkohol jim opravdu nejde. Zůstala klidná. Pro moji ženu, která studovala mimoverbální komunikaci, to však byl hluboký zážitek. Nepochybovala, že je recepční chtěl nežalovatelným způsobem urazit.

Doma v Praze jsem občas dával k dobrému historky o absurdních důsledcích politické korektnosti na amerických univerzitách, jak jsem je slýchal od kolegů. Děti mě spíše napomínaly, abych si z takových věcí legraci nedělal. Na střední škole – a byla to jedna z nejlepších – však nakonec samy prožily znechucení, že učitelé černošským studentům tolerovali téměř naprostý nezájem o výuku. Na rozdíl od recepčního však o skrytém rasismu učitelů mluvit možné nebylo. Ostatně škola měla černošského ředitele, o kterém jsem se nedoslechl jedinou negativní informaci. Pro mladé Afroameričany je prostě hrozně těžké vymanit se ze stereotypů. Wesley, nejstarší syn Debory, byl krásný, velice chytrý chlapeček, ještě na obecné škole. Vnímal jsem úzkost, se kterou jeho rodiče hledí vstříc jeho dospívání. Deborah každý skrytý projev rasismu registrovala a jsem si jist, že vystartuje jako lvice, kdykoliv se něco takového dotkne některého z jejích dětí. Ne proto, že by sama nic nevydržela. Ale myslí si, že kdyby ji její děti viděly bezbrannou, snáze propadnou stereotypům apatie. Vůbec bych nechtěl být v její kůži.

V Madisonu je Afroameričanů poměrně málo. Do Wisconsinu přicházejí převážně z Milwaukee, kde jsou obrovské problémy. Milwaukee má pověst jednoho z nejsegregovanějších měst USA. Vysvětluje se to zajímavě: v devatenáctém století bylo osídleno do značné míry německým a později též polským obyvatelstvem. Na rozdíl od jiných měst USA se zde podařilo velmi dlouho národní homogenitu uchovat, včetně jazyka. A právě tato místní historická nefunkčnost slavného tavícího kotle národů se údajně přenesla i na menšiny, které nastoupily později.

V Madisonu je jen jedna malá čtvrt obydlená výhradně černochy. Když jsem o víkendu vyrážel na cyklistické výlety, projížděl jsem jí, a to s pocity značně smíšenými. Na ulici postávali dobře živení výrostci a zdálo se mi, že se vůbec netváří přátelsky. Jednou jsem se blížil skupince menších dětí, které si hrály na kraji ulice, a jedno z nich mi najednou zcela nepředvídatelně vběhlo jako šipka pod řídítka. Byl jsem šťastný, že jsem se mu dokázal vyhnout. Přesto za mnou šla sprška hnusných nadávek. Představa, že bych to děcko zasáhl a snad dokonce zranil, byla tíživá. Cítil jsem, že ty lidi opravdu nemám rád. Pak jsem si ale řekl, že to tak nechat nemohu. A tak jsem při průjezdu čtvrtí začal zdravit. Hi doleva, hi doprava. Ti nepříjemně zakabonění výrostci kupodivu přátelsky odpovídali. Šlo o drobnost, která však pro mne zcela proměnila situaci.

Afroameričané jsou společenští. Poprvé jsem si toho jasně všiml v září 1997, při své druhé cestě do USA. Můj hostitel a přítel mě vyzvedl na letišti a cestou domů mi chtěl trochu ukázat Philadelphii. Na ulicích byli téměř výhradně černoši. Jeho manželka říkala Chudáci lidé, nemají dost peněz na to, aby si pořídili klimatizaci. Já jsem však měl ­pocit, že vypadají docela spokojeně a to společné pobývání venku má něco do sebe. Později jsem se odhodlal k několikakilometrovému pochodu černošskou čtvrtí od Temple University až ke katedrále, kde je pochován náš krajan, svatý John Nepomuk Neumann. Neměl jsem tušení, jak hluboce se mi to vryje pod kůži. Plácky, kde se hrál basketbal za doprovodu neuvěřitelně hlasité muziky. Úpravné malé domky, před kterými se žilo: na chodnících bylo tolik stolů a lidí, že jsem často musel jít po vozovce. A velice podivný pocit být sám v takové záplavě lidí jiné pleti. Bylo těžké nevnímat napěti, které viselo ve vzduchu.

Tohle napěti je něco, co Američany tíží. V našem sboru (kostele) v Madisonu se mluvilo o cestě některých jeho členů do Keni, kde podporovali jakousi charitativní činnost (šlo o velmi rozumný projekt, jenž přináší peníze těm Afričanům, kteří již sami něco dělali, něčeho dosáhli, a podpora jim měla pouze umožnit rozšířit záběr). Říkali, jak to bylo v Africe úlevné: tam napětí mezi černochy a bělochy necítili. Tam byli jako lidé.

Na univerzitách je snaha o větší ­zastoupení Afroameričanů často jedním z dominantních témat. Říká se tomu zvýšit diversitu. Můj přítel Tom, manžel Debory, je asistentem děkana na zemědělské fakultě. Jednou, vykládal, za ním přišli, aby se stal koordinátorem lokál­ního programu zvýšení diversity. Vůbec z toho radost neměl, ale je disciplinovaný a bere nadřízené vážně. Nakonec souhlasil a navrhl, že by se měla navázat spolupráce s jakousi vyšší střední školou zemědělského charakteru nedaleko Chicaga. Nápad se líbil až do chvíle, kdy vyložil, že tam chodí lidé nemajetní, kteří by jistě nemohli platit plné školné ­prestižní University of Wisconsin. Nadřízení rozhodli, že tudy teda cesta nepovede. Dali mu ale volné ruce, aby hledal, zkoušel a vymyslel něco jiného. Hlavně aby byly nějaké výsledky, třeba malé. Moc bych si přál, aby přišly. Nejenom kvůli Tomovi, ale kvůli Americe vůbec. To, čeho dosáhla, je nepochybně obdivuhodné a zdá se, že i poměrně stabilní. Ale rozhodně to není konec cesty.

Aleš Drápal (1955) je matematik, působí na MFF UK. Jeho pobyt na University of Wisconsin-Madison byl umožněn Fulbrightovou nadací.

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.