Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Dagmar Vaněčková: Dávná a dnešní Kréta

Dagmar Vaněčková

Dávná a dnešní Kréta

Můj muž mi občas předhazoval, že jsem snad měla za předky nomády. Je ovšem pravda, že se rád podřizoval mé cestovatelské vášni, dojmy si užíval a ještě raději o nich s notnou dávkou fantazie vypravoval. V posledních létech se chystám na cesty už většinou sama, protože posedlost poznáváním cizích krajů ani s neúprosně přibývajícím věkem mě neopouští. Jen se nevěnuji zaznamenávání faktů, ­cifer, jak bývalo součástí mého životního povolání, ale do paměti nasávám náladu krajiny, imprese z vod a horstev, přírodních dějů i tváří lidí. Tak sotva vím, kolik ta či ona země má obyvatel či jakou rozlohu. Netuším procento nezaměstnanosti nebo hrubý národní produkt na hlavu. Za rok může být leccos jinak, zatímco krajina zůstane na svém místě, pokud ji nesmete zemětřesení, vodní příval.

Jak bývám potrhlá v předsevzetích nadměrně netrápit zchátralou tělesnou schránku, vždy znovu podlehnu volání dálek, podporovanému reklamou cestovních kanceláří. Před časem jsem se vydala na Krétu, kam jsem se koneckonců toužila podívat už ­dávno, poprvé určitě po přečtení Kazantzakisova Řeka Zorby. Z jeho příběhu mi utkvělo v paměti, jak umírá ve stoje u okna, s po­hledem na moře. V krajní neskromnosti si občas vyprošuji od Boha něco podobného pro sebe….

Stará láska nerezaví, v mém případě k mo­ři, jeho vůním a pachům, k tyrkysu i jiným odstínům modři, barvy romantiků, k neko­nečné rozloze mořské hladiny, s bílými čepičkami pěny, a nejednou hněvivě rozbouřené. I tentokrát jsem si říkala: třeba už naposled… Zármutek z loučení byl nepatrně umenšen, když jsem po bouři na březích rozpoznávala černé stopy mazutu a nafty z tankerů a naplaveniny plastového odpadu. Ale moře u ostrovů si přece jen víc podržuje průzračnost. A suchozemec v mělkých vodách vidí kroužit hejna drobných rybek kolem svých nohou a cítí jejich jemné dotyky.

Co bude, až tady nebudem, zpívá Bolek Polívka. Stejně ani já nevím, jaké památky po naší epoše naleznou promíchaná lidská plemena. Budou to asi sotva artefakty srovnatelné s pozůstatky dávné kultury minojské, které mne nadchly v archeologickém muzeu krétského města Chanii.

Vždy se cítím trochu zaskočena pohledem na předměty denní potřeby i umělecké výtvory z dávných věků, nad jejich působivou jednoduchostí, elegancí, citem tvůrců, jedním slovem krásou. Můj údiv nad dovednostmi individuí ze vzdálených, z dnešního pohledu civilizačně problematických dob bývá až dětinský. Namísto důkladného studia světových a českých dějin jsme v mé generaci byli nuceni biflovat životopis Adolfa Hitlera, později ztrácet čas ekonomickými zákony zločinného diktátora. Mýty i skutečné děje antiky a násle­dujících ér bylo mi dohánět pod tlakem existenční nutnosti letem světem.

Rozsah vatikánských sbírek je ohromující, až únavný. Od doby, co jsem tam byla, ­mívám k návštěvě muzeí nechuť. Po pravdě řečeno následkem prudké proměny počasí jsem strávila poslední hodiny na Krétě v archeo­lo­gic­kém muzeu. Vůbec jsem nelitovala. Nebýt toho, byla bych odlétala jako poloviční ­idiotka. Vkusně, přehledně, a přitom skromně, jak peníze stačily, jsou zde představeny poměrně čerstvé i starší vykopávky z okolí města, jež před věky bylo nazýváno Kydonia. Jsou vystaveny v původně křesťanském chrámu, po tureckém vpádu a okupaci proměněném v mešitu a posléze v útočiště ­výsledků práce archeologů různých ná­rodností.

Na nevelkém prostoru je soustředěno bohatství předmětů z kamene, hlíny, zlata, stříbra, drahokamů, kůže, textilu. Nechybějí do mramoru vytesané podoby bohů, bohyň a bůžků, busty císařů římského impéria, Hadriánova ve dvojím zpracování, sošný Herkules bez hlavy. Objemné kamenné vany, hrubě zpracované rakve, nespočet mincí a šperků. A znovu sestavené mozaiky, jež zdobily stěny i podlahy antických paláců.

Mladá žena z vyšších kruhů zemřela při porodu. Z nálezu usouzeno, že do úst jí vložená zlatá mince byla úplatkem pro Charóna, který ji měl spolehlivě dopravit po řece Léthé do podsvětí. Blízko jejích pozůstatků byly nalezeny nádherné šperky. Žensky mne zaujal zlatý náhrdelník s drobnými drahokamy mnoha barev. Skoro se mi hloupě nechtělo uvěřit, že to není dodatečné falsum.

Půvabné vázy a mísy, zčásti restaurované ze střepů, dokládají, jak žili lidé v pozdním neolitu a v období rané minojské kultury. Ze 13. století před Kristem pocházejí nápisy v písmu, jehož obdoba byla za našich časů objevena v okolí starověké Kydonie a pak pouze v paláci Knossos v Heraklionu.

Antika a moře, propasti, jeskyně, strmě hornaté vnitrozemí, na dohled dosud ne­obydlené ostrůvky. V Chanii, druhém největším městě Kréty, starobylý benátský ­přístav, zbytky pevnostních hradeb, moderní centrum středomořské kultury, v němž právě končila výstava o životě a tvorbě spisovatele Kazantzakise. Těsný shluk kaváren, restaurací, obchodů, stánků s nepřeberným množstvím výrobků, většinou až příliš obvyklá lákadla pro turisty. Krajně přelidněné, hustě prostavěné pásy pobřeží, zamořené auty. Půjčovny a prodejny aut se střídají s mrňavými potravinářskými samoobsluhami, jimž se tady říká supermarkety. V nich se odbývá pro většinu turistů zjednodušený nákup v eurech.

Hlučná hlavní komunikace je nalepena z jedné strany k hotelům na plážích a z druhé strany, hned po drobných zahrádkách, vinicích a domcích, začínají hory. Ne příliš šťastná kombinace pro ty, kteří hledají klid, slunce, vzduch a pohodu. Co chvíli vítr přivane zápach spalovaných odpadů. Na ostrovech ani na pobřežích pevnin turistů neubývá. Jako už i jinde než na jihu Evropy povalují se a hromadí, kam oko dohlédne, papírové a plastové obaly, nedopalky cigaret. Rakouský publicista Otto Brusatti uzavřel nedávnou reportáž ze soudobého New Yorku: svět nezahyne na letecké bomby pana Usámy, na zdivočelé atomové elektrárny nebo na tání severního pólu, ale na plastové sáčky. ­Kréta, ale obecně končiny obývané Řeky jsou rájem pro kuřáky. Kampaně proti kuřácké vášni jsou zatím nemyslitelné. Stížnost, aby se v jídelně nekouřilo, odbyla řecko-česká průvodkyně: Když je dovoleno kouřit i v porod­nicích?!

Postavy žen a mužů v koupacích úborech jsou přehlídkou masité, prorostlé civilizace. Následkem roztažených žaludků se konzumují neuvěřitelné porce v senzačním tempu. Večerní hody se proměňují v dostihy, kdo víc a rychleji si od všeho nabere.

Čeští turisté jezdí k moři výhradně v páru: manželé, milenci, přítelkyně, kamarádi. Paní z Berouna se mne zeptala: A to vždycky cestujete sama? Asi by ráda dodala: Ve vašem věku? Ano, za několik minulých let jsem si na převahu samoty zvykla. O příjemné nové známosti však nemívám nouzi. Ve výletním autokaru mne upoutala mladá elegantní dáma, jediná se slušivým slamákem na hlavě. Slovo dalo slovo, i zjistila jsem podle akcentu, že nejde o Češku. Tipovala jsem slovanský původ. Jsem z Mol­dávie, přiznala se skoro zahanbeně. To jste asi studovala v Kišiněvě, zeptala jsem se. Snad překvapena, že Moldávie a Kišiněv nejsou pro Češku španělskou vesnicí, trochu se rozpovídala. Vystudovala pedagogiku, provdala se za úspěšného pražského advokáta, nyní si vylepšuje češtinu, aby mohla pracovat. Ne­opomněla zdůraznit, že sice ovládá ruštinu, ale v její vlasti se hovoří rumunsky.

Na svou turistickou známost jsem si vzpomněla v souvislosti se zprávou o výsledku parlamentních voleb v Moldávii, nejchudší zemi Evropy, kde s převahou zvítězila reformovaná komunistická strana. A nedávno mi ji připomněla také výzva v rakouských médiích: Pater Georg Sporschill, jezuita, známý dobročinností ve prospěch dětí ulice (Strassenkinder) v Rumunsku, zaměřil svou pozornost na chudobou nejvíc postižené děti v Moldavsku. Peníze sebrané v Rakousku a věnované prostřednictvím takzvané adopce na dálku umožní dětem školní docházku, jídlo, i přístřeší.

Příště o dalším z „mých“ ostrovů… Třeba o Insel der Seligen, Ostrovu blažených, jak se dříve rádo nazývalo Rakousko?

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.