Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 1 > Jiří Koubek: Polské hřiště, české poučení?

Jiří Koubek

Polské hřiště, české poučení?

Snad čtenář odpustí, začnu-li úvahu o povolebním Polsku oklikou. Ospravedlněním budiž, že povede přes domácí politickou krajinu. Právě srovnání s důvěrně známými českými reáliemi nám umožní lépe nahlédnout specifičnost některých polských fenoménů. Ještě před několika lety v České republice převládalo mínění, že vadou na kráse naší demokracie jsou příliš mocné, vlivné a neochvějné politické strany. Od té doby se leccos změnilo: opoziční smlouva vypršela, televizní krize utichla a přinejmenším jedna z velkých českých stran prošla velkými vnitřními otřesy. Přesto stále platí, že nejen naše strany, ale i celý stranický systém v Evropě patří k těm stabilnějším.

To věru není polský případ. Dlouholetým problémem našich sousedů je naopak slabost a křehkost tamních stran. Aby nedošlo k omylu: ani v Polsku bychom asi ve ve­řejném mínění nenašli významný hlas volající po silných stranách, právě naopak. Ostatně málokde na světě jsou strany a stranictví jako takové milovány. Častěji se jim spílá. Tedy vyjma zemí, kde je chválení stran a vlád povinností.

Ať si o českých stranách myslíme cokoliv, jednu z důležitých rolí nepochybně plní. Právě díky své stabilitě zvládají vychovávat a průběžně „posílat na trh“ nové generace politiků. Od listopadu 1989 bychom napočítali nejméně tři. Zpravidla tento proces probíhá standardní vyzkoušenou cestou, která má své nevyčíslitelné výhody: od komunální politiky přes krajskou, celostátní parlamentní až po exekutivní (eventuelně se senátním „přídavkem“). Jak to dopadá, když se důležitá stádia vynechají nebo když dokonce celý proces běží „v protisměru“ (tj. přímá „starostizace“ senátu), vidíme na příkladě Jiřího Čunka. Jedná se ale o výjimky, které spíše podtrhují smysl a funkčnost pravidla.

V Polsku pozorujeme něco úplně jiného. Strany působí jako vratké nádoby, mezi ­nimiž se postavy poněkud chaoticky přelé­vají. A jsou to víceméně stále tytéž osobnosti. Počátky politického působení většiny současných stranických elit – lídry hlavních dvou stran nevyjímaje – můžeme vypátrat až do dalekých 80. let, ať již působili v disentu, nebo na straně režimu. Hrdinové zůstávají – jen sami pro sebe píšou nové role a romány.

To by vypadalo hezky – vždyť také my voláme po přílivu „výrazných“ a nezávislých osobností do politiky. Navíc je i psychologicky přirozené, že lidé raději volí konkrétní tváře než abstraktní ideje, případně sevřené, strnulé a vůbec nesympatické partajní organizace. Problém přichází, jestliže nadměrná personalizace politiky brání její úspěšné konsolidaci. Co to znamená? Rozkolísanost stran v Polsku znesnadňuje, aby se ustálily čitelné, srozumitelné a předvídatelné vztahy nejen mezi sebou, ale i mezi politickými institucemi obecně.

Hřiště se uzavírá?

To vše by se po předčasných volbách 2007 mohlo změnit. Výsledky totiž přinesly hned několik zajímavých rekordů. Poměrně velká pozornost byla věnována zvýšené volební účasti, která dosáhla nejvyšší hodnoty od polosoutěžních voleb v roce 1989 (nepočítaje volby prezidentské). I tak ale jen mírně překonala hranici 50 procent.

Snad důležitějším posunem je však bezprecedentně nízký počet parlamentních subjektů. Do Sejmu se dostaly jen tři strany a jedna koalice: Občanská platforma (PO), Právo a spravedlnost (PiS), Polská lidová strana (PSL) a Levice a demokraté (LiD). To samo o sobě by mohlo navodit zpřehlednění a zjednodušení politiky.

Již ve druhých volbách v řadě se navíc neprosadila žádná strana „zvenčí“. Přitom až do voleb 2001 (včetně) byl pravidlem úplný opak. V roce 2001 do Sejmu pronikly dokonce hned čtyři nové strany. „Uzavření“ hřiště pro nové hráče se sice obecně vnímá jako neblahé, vždy je ale třeba posuzovat kontext. Pro mladou a teprve se „usazující“ demokracii může být pomyslná závora naopak příslibem stabilizace a uklidnění přespříliš vypjaté stranické soutěže. Určitá dávka rutiny by v tomto případě jen prospěla.

Za pozornost dále stojí příklon voličů k velkým stranám. Nikdy v historii svobodného Polska se vítězi nepodařilo získat tak velkou podporu – 41,51 %. Těsně nad 41 % se sice vyšplhal i levicový SLD-UP v roce 2001, ale kvůli nižší účasti to tehdy zna­menalo o milion hlasů méně, než kolik ­ob­držela PO v roce 2007. Postkomunistům navíc nedýchala tehdy na záda žádná jiná velká strana se ziskem nad 30 procent, jak tomu bylo tentokrát zásluhou vynikajícího výsledku PiS.

Poprvé tedy v Polsku můžeme zaznamenat drtivou převahu dvou rivalů. To, že tím druhým byla dosavadní vládní strana, je samo o sobě značný posun. Vládní strany si totiž z polských voleb zpravidla odnášely těžkou porážku (pravicové postsolidaritní strany 1993, AWS 2001, SLD-UP 2005). PiS ale nyní nejenže pozici obhájilo, ale dokonce i upevnilo (s nárůstem o více než 5 % a takřka dva miliony hlasů). I to může být znamením postupné konsolidace. Pokud by se trend potvrdil, naznačovalo by to, že Poláci vkládají do vítězů voleb, politických stran i politiky obecně poněkud realističtější očekávání, a že tudíž vystřízlivění z nadějí není tolik drastické. Alternativním vysvětlením by bylo, že vlády se naučily vládnout lépe (případně o tom lépe dovedou přesvědčit občany).

Může se tedy zdát, že v Polsku pomalu narůstá všeobecná spokojenost? Nebo alespoň že klesá zásadní nespokojenost? Tomu by mohl nasvědčovat odchod dvou nejradikálnějších stran z parlamentu: Ligy polských rodin (LPR) a Sebeobrany. Polarizace se tím snižuje. Přesto ale zůstávají mezi soupeři hluboké zákopy. Až dosud k ideologickému napětí významně přispívala nesmiřitelnost mezi antikomunistickým PiS (a LPR) a postkomunistickou levicí (SLD, resp. LiD). Nyní se ale oba sokové nacházejí na společné opoziční lodi. Hroty by se tak mohly poněkud obrušovat. Otázkou zůstává, zda palba, kterou oba spustí – každý z opačného konce – na vládní koalici PO-PSL, bude nabývat věcnějšího a méně dogmatického obsahu než útoky, kterými se vždy častovali navzájem.

Jinými slovy jde o to, zda se jádro mezi­stranické soutěže přesune od principiálních otázek k „normální“ všední politice. Dle mého mínění by Polsko takovou změnu potřebovalo. Až příliš energie i vášní bylo v posledních letech vyčerpáno spory o „IV. republiku“, tedy o samotnou ideu státu.

Konzervativní PiS v roce svého vzniku (2001) vystoupilo s ideou radikálního rozchodu s postkomunistickou realitou a nastolení jakéhosi vyššího morálního řádu. Za lákavou vidinou celkové nápravy státu se v podání PiS skrývala představa dalekosáhlé dekomunizace spojené s důsledně protikorupční politikou. Svůj podíl na tom, že obě otázky začaly být pojímány čím dál více spojitě, nesou i sami postkomunisté, jejichž vlády v období 2001–2005 byly provázeny obrovskými skandály. Pravicoví konzervativci ale neváhali povýšit spjatost levice s korup­čními kauzami na jakousi vyšší a významově hlubší úroveň. Neboli, jak tvrdí, korupce a (post)komunismus k sobě bytostně patří. Argument tak začal nabývat až ontologických rozměrů. Jako by kritizovaná (domnělá) všeobecná mravní dekadence byla esencí levice – ale také (údajně) s ní spřízněného liberalismu.

Věcné není cynické

Tažení PiS za nový lepší společenský řád bylo doprovázeno nekompromisní obhajobou tradičních hodnot, odmítáním legalizace homosexuálních sňatků, snahami o zpřísnění již tak striktní potratové legislativy apod. Ruku v ruce šla politika tvrdého prosazování národního zájmu. Ta v kombinaci se silnými výroky představitelů PiS přivedla na bod mrazu polské vztahy s Berlínem, Bruselem i Moskvou. Německu se připomínala druhá světová válka v prazvláštním kontextu vyjednávání o reformní smlouvě EU.

Pozoruhodné je, že v ekonomické oblasti byl národní konzervativismus v programo­vém arzenálu PiS vždy doplňován sociálním populismem a paternalismem, na kterém se konzervativci velmi tvrdě vymezovali vůči ekonomicky liberální PO. Ani volby 2007 nebyly výjimkou.

A právě v ekonomické rovině politiky shledávám potenciální východisko z pasti ideologické polarizace. Jestliže se jádro opoziční kritiky PiS vůči nové vládě ponese v eko­nomickém duchu, pak by se světonázorové a ústavně-institucionální rozepře mohly – ku prospěchu věci – dostávat stále více do pozadí. Polská politika by tak mohla najet do „normálních kolejí“, v nichž se hlavní spor nevede o kardinální otázky hodnot a identity, nýbrž (zcela „přízemně“) o peníze.

Že snad vzývám řešení, které je nepěkné, snad dokonce cynické? Že je takové odkouzlení politiky až příliš syrové? Možná ano, ale srovnejme si obě možnosti. Pokud se v politice bojuje o daně a o míru státních zásahů do ekonomiky, může to sice být střet více či méně ostrý, ale pravděpodobně bude přece jen jistým způsobem „omezený“. V Polsku bylo dosud v sázce mnohem víc – totiž samotné fundamenty státních institucí. Šlo o model tajných služeb, o roli nezávislého soudnictví, o rozsah a dosah lustrací, o podobu státní regulace médií, o udržení (či proměnu) sekulárního charakteru státu. Staršího data, ale stále čerstvé jsou hluboké spory o (často měněný) volební systém, strukturu parlamentu (ohledně druhé komory), územně správní reformu a vymezení úlohy prezidenta. Mnohé z prvků stávajícího uspořádání dodnes nesou stopu provizoria – alespoň v tom smyslu, že na nich nepanuje velká shoda.

Příklon k „běžné politice“, jak ji v pra­volevém podání známe i z českého pro­středí, by v Polsku znamenal nepochybné zklidnění a stabilizaci. Mohl by odpoutat pozornost od kardinálních institucionálních a světonázorových aspektů. Ty první by dostaly šanci na „usazení“ v čase a ty druhé na „vychladnutí“ v hlavách.

Motivace pro „ekonomicistní“ strategii nynější opozice nepochybně existuje. PO totiž před volbami slíbila hospodářský zázrak a vybudování „druhého Irska nad Vislou“ – to vše na pozadí kritiky podmínek vedoucích k rostoucí pracovní migraci Poláků do zahraničí. PiS má tedy před sebou vděčnou a snadnou úlohu. S trochou nadsázky řečeno: opozici postačí dívat se a upozorňovat, do jaké míry se vládě v praxi daří ekonomický zázrak nastolovat. A v jakých počtech se polští gastarbeiteři do nového ráje skutečně vracejí.

Přemrštěné volební sliby PO sice kom­plikují „standardizaci“ politických očekávání běžných lidí (ve smyslu většího realismu), na druhé straně umožňují a přímo pobízejí, aby se politický boj přenesl na relativně méně žhavou půdu než dosud. Bude-li pokračovat ekonomická prosperita jako v posledních letech, nebo alespoň ­nenastane-li příliš patrné zhoršení, mohly by výhody druhého převážit nad nevýhodami prvního.

Každopádně se zdá, že faktorů povzbuzujících k mírnému optimismu je dost. Základním předpokladem jeho naplnění však zůstává stabilita stran a jejich systému, což je tvrzení snad nesympatické, leč platné. Každé další zemětřesení typu voleb 2001 by s největší pravděpodobnosti vedlo k opětovné polarizaci. Případné nové strany by o voliče musely začít bojovat jakoby od nuly, tedy se vší vervou. Vzájemné vymezování by úměrně tomu bylo razantnější. A ustálený dlouholetý demokratický systém je schopen i velké otřesy vstřebat snadněji než země, jejíž institucionální uspořádání je z různých důvodů dosti rozkývané.

Pravice? Levice?

Volby 2007 byly však teprve první ve svobodném Polsku, které se svými výsledky alespoň elementárně podobaly volbám ­těsně předcházejícím. Až dosud bylo Polsko typické obrovskými mezivolebními výkyvy – paradoxně spíše v novější fázi (po roce 2000) než v té bezprostředně transfor­mační.

První svobodné volby (1991) se vyznačovaly naprostou roztříštěností, která se v roce 1993 poněkud zmírnila. Volby 1997 jako by potvrzovaly konsolidační tendenci. Zdálo se čím dál více jasné, na čem polská stranická politika bude stát – tedy na protikladu dvou bloků: postsolidaritního a postkomunistického. Každý z obou táborů dokonce ve volbách 1997 reprezentoval jeden silný subjekt (AWS, resp. SLD), mezi nimiž se odehrál hlavní střet. Jako by se tedy rozvíjel vzorec soupeření dvou velkých hráčů, který známe z vět­šiny vyspělých demokracií. V Polsku se sice tehdy zároveň jednalo o souboj pravice a levice a oba „velikáni“ byli podstatně slabší než dnešní PO a PiS, ale i tak bychom mohli tušit vnějškovou podobnost s volbami 2007; těm přece také dominovaly dva subjekty.

Klíčový rozdíl je v tom, že v roce 1997 se nejednalo o dvě pevné a stabilní strany, nýbrž o koalice, z nichž zejména jedna projevila obzvláštní vratkost. Rozklad pravicového postsolidaritního bloku tak nemohl než být korunován volebním zemětřesením v roce 2001. Levice dosáhla historického vítězství a na opačné straně nenašla rovnocenného soupeře. Tři ze čtyř nových stran, které tehdy vstoupily do parlamentu, lze sice chápat jako „dědice“ starších pravicových a středových stran (AWS, UW, ROP), ale čtvrtá, populistická rolnická Sebeobrana, byla protestním hnutím „zvenčí“, byť ne vysloveně novým.

Volby 2005 byly zemětřesením na pokračování. „Obsahově“ podobné těm z roku 2001 byly jen v tom, že se do Sejmu opětovně dostala tatáž šestice stran (tři dokonce s velmi podobnými výsledky). Jinak ale byly ve znamení totálního kolapsu postkomunistické levice. Ta byla přitom až dosud jediným „pevným bodem“ polské stranické politiky a volby od voleb sílila.

Mohli bychom dokonce tvrdit, že podloží polské stranické politiky se kolem roku 2005 zachvělo ještě více než při volbách o čtyři roky dříve. Otřesy z let 2000–2001 totiž ještě nepřinesly narušení základního principu polské politiky – rivality postsolidaristů a postkomunistů. To se stalo právě až po volbách 2005, kdy se postkomunistická levice dostala zcela do pozadí a logika fungování systému (lze-li vůbec o systému a o logice mluvit), se veskrze proměnila.

Teprve ve volbách 2007 se stalo, že trend předchozích voleb byl skutečně potvrzen. Poprvé v dějinách svobodného Polska vidíme, že dvoje po sobě následující volby byly v režii týchž dvou hlavních soupeřů. Pro srovnání, v ČR se všechny sněmovní volby od roku 1996 (včetně) nesly v duchu zápasu mezi ODS a ČSSD. V naší zemi je takový „přehledný“ model pravidlem, v Polsku naprostou výjimkou. A to navíc ještě s jednou podstatnou výhradou. Kvůli zkrácení funkčního období a samorozpuštění Sejmu přišlo toto polské „potvrzení trendu“ pouhé dva roky po předchozích volbách. Na skutečné potvrzení si tedy budeme muset počkat. Až stávající volební období vlastně ukáže, zda lze o nějakých počínajících pravidelnostech a zákonitostech vůbec hovořit.

Co ale víme již nyní? S pravděpodobností, blížící se jistotě, nebude mít hlavní stranická soutěž pravolevý obsah (alespoň ne v ak­tuálním volebním období). To samo o sobě zakládá jistou naději, že soupeření by mohlo být méně ideologické a věcnější (tj. orientované na jednotlivá dílčí témata).

Mluvím-li o pravolevém obsahu, nenechme se zmást mnohoznačností těchto sym­bolických prostorových pojmů. V Polsku tyto značky nikdy neměly primárně eko­nomický rozměr tak jako v ČR nebo ve většině demokratické Evropy. Šlo v nich spíše o vztah k minulému režimu, ale také o hodnoty a eticko-světonázorové principy. Při troše zjednodušení bychom mohli hovořit o štěpení „tradice versus modernita“. Za­tímco „minulostní“ dimenze se v poslední době oslabila a vytratila díky tomu, že postkomunisté přestali být jedním z hlavních ­aktérů, kulturní a světonázorový rozměr přetrvává.

A jestliže konzervativně liberální PO nemá valný zájem ani jednu z těchto dimenzí zvýrazňovat, protože v nich sama není příliš vyhraněna, PiS by k tomu za jistých okolností mohlo být motivováno. Z logiky věci by takový scénář mohl nastat, pokud by opětovně stoupla váha levice a antikomunismus by se opět stal vítaným prostředkem politické kampaně. Oproti tomu dnes se vlastně proti aktuálně slabým postkomunistům „nevyplatí“ bojovat.

Ovšem i bez ohledu na případně rostoucí levici by se PiS mohlo uchýlit k silné a „čisté“ (tedy dosti moralistické) verzi projektu IV. republiky a začít stále víc napadat vládnoucí liberály pro jejich „zkaženost“. Sama o sobě se taková strategie nejeví jako příliš racionální ani účinná, ale PiS by k ní mohlo být tlačeno prostředím, jež symbolizuje spřízněné mediální impérium magnáta T. Rydzyka s programem nacionálně ultrakatolického konzervativismu.

Pravděpodobnější variantou přesto zůstává přesun těžiště hry do střetu o ekonomickou politiku. Pak bychom mohli být svědky zajímavého paradoxu, který však je paradoxní jen z české, nikoli polské perspektivy. Opoziční „pravice“ bude doslova závodit s „levicí“ o to, kdo vůči vládě „středu“ nastolí věrohodnější ekonomickou kritiku „zleva“. Ostatně nebylo by to v polské historii poprvé, kdy konzervativní pravice útočila na levici či střed (ekonomicky) zleva.

Stalo se to před volbami 2005, kdy PiS nemilosrdně atakovalo „levicovější“ PO – za projekt rovné daně. Také AWS v roce 1997 v boji s ekonomicky poměrně liberálními postkomunisty silně akcentovala sociální hledisko. Ostatně třetí písmenko zkratky znamenalo „Solidarita“. To nás vlastně vede k samotným historickým kořenům této polské pravice. Vždyť i stejnojmenné velké opoziční hnutí 80. let bylo neseno převážně sociálně-ekonomickými požadavky.

Aby byla prostorová dezorientace úplná, připojím poznámku k onomu vládnoucímu polskému „středu“. PO i PSL jsou sice ve specifických polských souřadnicích oprávněně umísťovány do středu – každá z nich je však centristická zcela jinak. Z jistého hlediska si lze sotva představit odlišnější dvojici. PO je vyloženě městskou stranou, kterou podporují mladší, vzdělanější a zámožnější lidé. PSL naopak žije z polského venkova (především z nejmenších obcí), kde pro ni hlasuje velmi pevné voličské jádro, složené převážně ze starších lidí a rolníků.

Dějiny půdorysů

„Mentálně“ je PO rozhodně podobnější levici než lidovcům. Na volebních mapách lze dokonce přesvědčivě ukázat, že PO v podstatě postkomunisty funkčně i teritoriálně zastoupila. „Geneticky“ se zase PO spíš než PSL podobná PiS. Pojí je společný solidaritní původ. Navíc mezi oběma stranami došlo k velkému množství personálních přestupů. A přelévání není zdaleka vyloučeno ani do budoucna. Velká rozdílnost dnešních vládních partnerů ale nemusí být nutně na škodu – naopak. Při troše úspěšnosti by se díky ní mohly (alespoň politicky) poněkud překlenout hluboké kontrasty mezi polským městem a venkovem, jakož i mezi (zjednodušeně řečeno) západem a východem. PSL má příležitost hájit ve vládě zájmy venkova a tradicionalistických a chudších regionů na východě a jihovýchodě. Pokud by po volbách 2007 tato strana bývala skončila v opo­zici – po boku obdobně sociálně, geograficky a demograficky zakotveného PiS – mohly by velké „sociologické“ kontrasty uvnitř Polska rychle nabývat na váze, a to se všemi nebezpečnými důsledky. Současné vládní spojenectví PO a PSL pravděpodobnost takových rizik snižuje.

Po skromném pohledu do budoucna malá retrospektiva. Vkrádá se totiž otázka, proč v případě Polska bezmála dvě desetiletí po změně režimu musíme řešit tajenky základního uspořádání. Jak se to stalo, že jsme vůbec nuceni zabývat se samotným půdorysem stranického systému, když jinde (např. v ČR) je to samozřejmost a bezmála trivialita? Proč jsou české strany stabilní, když ty polské byly až dosud tak zranitelné? Proč vykazují v obou zemích zhruba podobné počty členů, ač Polsko je asi čtyřikrát lidnatější? Který „model“ je lepší a proč – partajní, nebo personalizovaný?

Ve svém potenciálním extrému samozřejmě žádný. Při srovnání jejich stávajících podob je funkčnější případ český, který se opírá o relativně odolné politické strany a vcelku čitelný stranický systém. Pak bych tedy doplnil jednu naprosto kardinální otázku. Jak je radno postupovat, abychom si tuto komparativní výhodu udrželi? Jak se vyvarovat „polských chyb“? A které to jsou?

Jeden z faktorů tkví hluboko v historii a obava z „chyb“ není na pořadu dne. První Československá republika upevnila již tak solidní základy demokratického stranictví, byť některé formy měly i stinné stránky. Shodou dobových okolností se meziválečné Polsko stalo příkladem takřka dokonale opačným. Piłsudského sanační režim byl podobně protistranický jako jiné autokracie své doby. Po druhé světové válce byl sám pojem „strana“ dále diskreditován režimem jediné Strany. Byť se podobné státostrany v okamžiku získání mocenského monopolu stávají faktickými parodiemi stranickosti, podstatné jsou obrazy, které panují v povědomí. A tam je útlak spojován zkrátka se „Stranou“, ačkoli se ve skutečnosti o žádnou stranu (ve smyslu „části pluralistického celku“) nejedná.

Tuto fázi dějin mají Češi i Poláci víceméně společnou – a tedy pro stranictví obdobně destruktivní. V naší zemi však toho bylo – díky demokratické tradici – od samého počátku více pro přežití a pro zachránění. Navíc v polské protikomunistické opozici zakořenily antistranické sentimenty mnohem silněji než v české, jejíž významnou část ostatně tvořili bývalí straníci.

Zcela jiným příběhem jsou „chyby“ institucionálního typu, které se narodily až bezprostředně po přechodu k demokracii. V Pol­sku to byl především odklad prvních plně soutěživých voleb až do doby, kdy se soli­daritní tábor po dlouhých měsících vlastní vlády zcela roztříštil. Polsko také nadmíru experimentovalo s volebními systémy. Pohyblivost pravidel ke srozumitelnosti a před­vídatelnosti hry nepřispívá. To jsou však „jednorázová“ či „přechodně systémová“ selhání, která už poněkud zavál čas.

Jak volit prezidenta?

Jedna „institucionální vada“ však v Polsku stále trvá – a též pro nás je toto téma ­bytostně aktuální. Mám na mysli přímou volbu prezidenta. Nejenže komplikuje a zamlžuje vztahy uvnitř exekutivy (jak polský příklad na premiérsko-prezidentských sporech o ­vedení zahraniční politiky názorně ilustruje). Nejenže vede k potenciálním politickým kolizím a symbolickým střetům dvou lidových legitimit. Problém je skryt ještě hlouběji.

V Polsku se jedná o volby stejného řádu jako volby parlamentní, jsou chápány jako rovnocenně významné. A vskutku. Prozatím každé prezidentské klání mělo zásadní důsledky pro vnitropolitický vývoj – pro vzniká­ní a zanikání stran, ale především pro vztahy mezi nimi. V roce 2005 samotná logika situace a pouhý volební kalendář znemožnily, aby vládní koalici uzavřely dvě pravicové strany, které se k tomu ještě před volbami zavázaly (PO, PiS). Sotva lze totiž vyjednávat o společné vládě, když mezi aktéry zuří tvrdá kampaň o nejvyšší úřad v zemi. Prezidentské volby 2000 zase předznamenaly následný rozklad středově pravicového tábora.

Bylo by možné namítat, že to vše se událo v kontextu čerstvého a teprve se usazujícího stranického systému. Argument lze však položit zcela obráceně. Nebyla to také právě přímá volba, co komplikovalo a prodlužovalo proces tohoto usazování? Ale i kdybychom připustili, že současné Polsko je již vůči destruktivním vlivům všelidové volby hlavy státu podstatně odolnější než dříve, jedna námitka zůstává. Dvojkolejnost volebního kalendáře významně narušuje čtyřletý politický cyklus. Vlády, které by jinak musely upadat do předvolební horečky až poslední rok před blížícími se volbami, musí často v citlivém poločase podstupovat dramatickou bitvu. Prostoru pro normální vládnutí bez přemrštěných slibů a populismu moc nezbývá. Premiér Tusk, o jehož prezidentských ambicích se příliš nepochybuje, bude tomuto dilematu čelit již za dva roky – sotva nastoupil do úřadu.

Francie dobře věděla, proč svůj volební kalendář sjednotit, i když v jejím případě šlo především o zamezení tzv. kohabitace. Každá mince má ale dvě strany. Pravidelná bezprostřední následnost parlamentních voleb po prezidentských zase znamená, že rytmus politiky ve skutečnosti určují právě a především volby prezidentské. Nicolas Sarkozy by mohl vyprávět. Všechna tato dilemata by si ČR měla ujasnit, než se pustí do případného experimentu.

Jiří Koubek

Obsah Listů 1/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.