Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 2 > Otakar Turek: ČEZ: čistý štít a skvrny

Otakar Turek

ČEZ: čistý štít a skvrny

ČEZ je poslední dobou vděčným tématem pro média, hospodské debaty i nářky nad rodinnými rozpočty. Mluví se o dvou „nemravnostech“. Prvá: zdražuje se elektřina (aktuálně, ale i programově v příštích letech), třebaže zisky jsou už teď tučné. A druhá: topmanaže­ři ČEZ dostali nekřesťansky vysoké odměny stamilionového řádu. Přitom za zdroj financování druhé nemravnosti se pokládá nemravnost prvá. Koneckonců správně, byť trochu prvoplánově, neboť skutečnost je přece jen složitější. Jaká je specifičnost ČEZ (pohledem zvnějšku, do poměrů uvnitř korporace, rostoucí do gigantu evropského významu, nejsem zasvěcen)? Odpověď předpokládá výklad některých navazujících, ale i vzdálenějších národohospodářských souvislostí.

Podhodnocená koruna

Z pohledu vyspělých ekonomik západního světa patříme mezi ekonomiky s lacinou pracovní silou. Zásadní význam má rozlišování dvou faktorů, které to způsobují. Prvým je nižší produktivita: je-li dnes hrubý domácí produkt na obyvatele v ČR zhruba na 62 procentech Rakouska, musí podobně zaostávat i průměrná reálná mzda. Druhým faktorem je podhodnocený kurs koruny, významně se odchylující od relace mezi cenovými hladinami obou zemí, což dále snižuje mzdové náklady na exportované zboží téměř na polovi­nu, takže se dostáváme k exportní ceně ­práce, jež je na 35 % mezd rakouských (to v současnosti, na počátku transformace to dokonce bylo pod 20 %). Oba faktory levné pracovní síly působí souběžně a komplexně, ­kardinálně se však liší svým kontextem a důsledky pro ekonomiku. Proto se pokusíme analyticky je od sebe oddělit a pojednat každý zvlášť.

Začneme od faktoru „nižší produktivita“. Použijeme přitom dvě stě let starou teorii komparativních výhod významného představi­tele klasické ekonomie Davida Ricarda; v ní má relevanci právě jen náš prvý faktor. Kurs měny tato teorie přebírala z tehdejší reality jako zajištění rovnováhy obchodní výměny mezi dvěma partnerskými zeměmi, odpovída­jící tudíž relaci mezi vnitřními cenovými hladinami v obou zemích. Odborným termínem šlo o „kurs na paritě kupní síly“. Vliv kursu na exportní cenu práce zde tedy ­chybí.

V tomto ricardovském světě nebyla při rozvíjení vzájemného obchodu mezi zeměmi pro ekonomiku jako celek levná pracovní síla výhodou, ani nevýhodou. Teprve ­desagregace této národohospodářské reálie na jednotlivé komodity rozdělila svět zboží na „polovinu“, kterou je výhodné vyvážet, a „polovinu“, kterou je výhodné dovážet. Jde přitom o výhodnost ve smyslu rovného přínosu pro růst blahobytu obou partnerů, což můžeme chápat jako spravedlivé rozdělení efektů. Ilustrujme to opět na česko-rakouské relaci. Exportní racionalitu pro ČR ­získává komodita, jejíž produktivita oproti ­Rakousku zaostává méně, než je její obecné zaostávání, vykazuje tedy hodnotu nad 62 %, a mzda při výrobě téže komodity zaostává více než mzda průměrná, je tedy pod 62 % mzdy rakouské. (Přesněji: stačí splnění jedné z obou podmínek, pokud je její proexportní efekt větší než eventuální protiexportní váha podmínky druhé).

Teď už můžeme přistoupit k naší současné problematice. Zahraniční investice předvedou podstatu věci nejzřetelněji. Nebudeme zatím brát v úvahu vliv podhodnoceného kursu. Jestliže by (podmiňovací způsob používám právě s ohledem na jen teoretický předpoklad kursu na paritě) západní investor přestěhoval výrobu z mateřské země k nám, postavil u nás výrobní provoz s technologií na západní úrovni, tedy se západní produktivitou, platil české mzdy (případně i naší optikou vylepšené, ovšem ještě pod úrovní, již dosud platil ve své zemi) a vyvážel výrobky od nás na své staré trhy za původní ceny, pak by se příběh odehrával přesně v ricardovské režii: obě strany by měly prospěch. Západní podnikatel by si zvýšil zisk, když vyrábí levněji než doma, naše platební bilance by se vylepšila o devizový přínos, odvozený z nákladů naší práce, přepočtených „poctivým“ kursem na paritě, případně bychom získali i výše naznačenou mzdovou bonifikaci. Vyinkasovali bychom daň ze zisku a je tu i příspěvek k řešení problémů s nezaměstnaností.

Přejděme ke druhému kroku a přestaňme ignorovat kursovou anomálii v podobě výrazné odchylky od parity k podhodnocené koruně (podmiňovací způsob už tedy můžeme opustit). Cena naší práce se dále sníží, západní investor tak získá přídavkem k efektu definovanému v prvém kroku úvah další „bonifikaci“, jež je zpravidla i robustnější než výhoda ricardovského typu. Namístě je zde termín kursová renta pro zahraničního investora, jejíž konotace zahrnuje i prvek nezásluhovosti, chcete-li – nemravnosti. „Protipoložkou“ bonifikace partnera na naší straně je totiž adekvátní snížení devizového přínosu pro českou platební bilanci, takže má opodstatnění hovořit o redistribuci hodnot mezi zeměmi v náš neprospěch. To už je samozřejmě od Ricarda na hony vzdáleno. Už nemáme co činit s rovným efektem pro oba, ale s efektem pro jednoho na úkor druhého.

Českým podnikům měla hluboká devalvace vytvořit výhodu pro vývoz v ­podobě nízké ceny a pomoci jim vymanit se z tíživé situace po ztrátě východních trhů exportem na ­Západ. Nejzřetelněji to na začátku transformace zapůsobilo u podniků, které získaly zakázky od západních partnerů v podobě zušlechťovacích procesů (práce ve mzdě). Ladilo to s tehdy se rozvíjejícím racionalizačním trendem západních firem, zejména nadnárodních korporací, založeným na vertikálním rozčlenění výrobního procesu a přestěhování vybraných zušlechťovacích operací do zemí s lacinou prací. Kontrakty se uzavíraly za podmínky nerovné síly partnerů. Silnější západní partner si vybíral z alternativních nabídek mnoha podniků i v jiných postkomunistických zemích, diktoval ­technologické podmínky zušlechťovacího procesu i kvalitativní ­parametry zušlechtěného komponentu (čímž si kompenzoval manko důvěryhodnosti postkomunistického světa i nejistoty, které západní partnery mnohdy od obchodování odrazovaly), a také trval na ceně odvozené od exportní ceny naší práce. Na mikroekonomické úrovni to nicméně bylo výhodné pro oba partnery. Náš podnik se zachránil od existenčního ohrožení a cena mu pokryla jeho náklady. Západní partner si zvýšil zisk, a to nejen o ricardovský efekt (při ­nadiktované technologii i ten zde zpravidla byl), ale hlavně o kursovou rentu. I zde tedy šlo o redistribuci hodnot v náš neprospěch, hrazenou opět jen v makroekonomické poloze tím, že devizové tržby byly sníženy v míře odpovídající znehodnocení kursu koruny pod paritu. V mikroekonomické poloze bylo vše v pořádku, žádná újma pro konkrétní náš subjekt se nedostavila. Je proto na místě hovořit zde i o specifickém státním protekcionismu.

Jak to je v případech standardních výrobků vyvážených na Západ? Základní schéma je analogické jako u práce ve mzdě, rozdíl je jen v tom, že náš podnik má větší šanci (tím větší, čím atraktivnější a kvalitnější je jeho výrobek) vyjednávat o cenu a dotlačit ji blíže k úrovni běžné na zahraničních trzích, odpoutat ji tedy od svých nákladů směrem nahoru. V takovém případě připadá partnerovi jen část kursové renty, zbytek získává český vývozce, zvýší si zisk. Podceněný kurs ovšem pohříchu otevírá možnost i pro obchodování postrádající ricardovskou racionalitu, tedy pro vývoz výrobků natolik drahých, že by je bylo racionálnější v duchu teorie komparativních výhod dovážet. V takových případech partner – dovozce získá opět jen část kursové renty. Její zbytek de facto kompenzuje našemu výrobci jeho (z hlediska mezinárodní soutěže) relativně vysoké náklady, umožní mu i při nich vyvážet. I zde je protekcionismus přítomen.

A jak to všechno souvisí s ČEZ? Ten sice také operuje v situaci extrémně devalvované koruny, důsledky zde jsou však kardinálně jiné. Elektřina jako vývozní artikl patří totiž mezi produkty, jejichž definičním znakem je, že se obchoduje za cenu, která je na světových trzích obvyklá (ropa může posloužit jako reprezentant této skupiny s největší vahou v mezinárodním obchodě). Zahraniční kupující partner tuto cenu se samozřejmostí v devizách uhradí, a žádnou kursovou rentu tedy nezíská. Přínos deviz pro naši platební bilanci je na férové úrovni, jakou by zazname­nal i kterýkoli vývozce kdekoli jinde. To nicméně neznamená, že zde žádná kursová renta neexistuje. V korunové podobě ji totiž celou shrábne domácí výrobce, protože světovým trhem uznaná cena (třeba v eurech) se přepočte pro příjemce korun krajně příznivým kursem (ano, podceněný kurs je pro příjemce devizové tržby při přepočtu na koruny příznivý). A právě tato renta pak má lví podíl na oněch báječných ziscích, které ČEZ ­vykazuje. Rentní podstata zisku zde tedy je, a na těch více než 40 miliardách zisku ČEZ tedy lpí konotace nezásluhovosti, nemravnosti. To platí obzvlášť křiklavě o té jeho frakci, kterou ČEZ získává z prodeje elektřiny domácím odběratelům za ceny přibližující se ceně na zahraničních trzích. Na oprávněnosti tohoto mravního soudu nic nemění ekonomická „normálnost“ či racionalita chování ČEZ, který pouze realizuje – z hlediska tržní ekonomiky pochopitelnou – politiku zdražování cen na úroveň, kterou by za tutéž elektřinu získal při alternativě jejího vývozu. Navíc za podmínek, kdy na příslušných trzích je právě nyní elektřiny nedostatek, takže – chápáno optikou čisté ekonomické racionality – by přesun produktu na trhy s vyšší cenou byl logický, stejně jako přizpůsobení ceny na domácím trhu ceně při exportu. Zdražování elektřiny pro domácí spotřebitele je tak nutno z celospolečenského hlediska brát jako náklad, placený za politiku hluboce devalvovaného kursu. Těch nákladů je – jak bylo výše vyloženo – více. Proč se tedy veřejné mínění tak vrhlo právě jen na náklad v podobě dražší elektřiny? Připomeňme, že výše uváděné náklady mají makroekonomickou podstatu, a proto je veřejnost necítí tak intenzivně jako mikroekonomický náklad v podobě dražší elektřiny. Ten se totiž neblaze připomíná fakturami v každé domácnosti, podniku či instituci.

Snad je zajímavé, že elektřina není zřejmě jedinou komoditou, za niž naše mikroekonomické subjekty inkasují kursovou rentu. Obdobně jako elektřina se v poslední době zvyšují i na domácím trhu ceny dřeva, když alternativa vývozu kursovou rentu nabízí. Nebo jiný, známější příklad: bankovní sektor s notnou dávkou monopolistických manýr zvýšil poplatky pro domácí klienty na západní úroveň a nemá ani tu polehčující okolnost jako ČEZ, že by se mu nabízel vývoz jeho služeb západní klientele. S ČEZ je zde i další paralela: platy manažerů, zde ale navíc i průměrné platy v celém bankovním sektoru, vyčnívají nad „okolí“ a veřejnost to přijímá jako nemravnost.

Koruna extrémně podhodnocená

Ekonomická podstata ani racionalita toho, co jsme označili jako kursová renta a redistribuce HDP mezi zeměmi jako její důsledek, nenachází oporu v ekonomické teorii hlavního proudu. Dává však za pravdu těm „minoritním“ ekonomům, kteří upozorňují na roli síly ekonomických subjektů a celých ekonomik v současném světě. Ve sborníku Power in Economics (Penquin Books, 1971) K. W. Rothschild píše, že subjekty používají sílu (power, česky moc, převaha i síla) k modifikaci samotného tržního mechanismu a že nerovnoměrně rozdělená síla podstatně ovlivňuje výsledek tržních operací.

Logicky se nabízí otázka, proč Československo (a analogicky i ostatní tranzitivní ekonomiky) razantní devalvaci měny na začátku transformace zvolilo, a odvozeně otázka, zda zde sehrála roli ona nerovnoměrná síla partnerů. Nesporné je, že jsme i zde přijali doporučení Mezinárodního měnového fondu a Světové obchodní organizace, jejichž politi­ka bývá podezírána z lobbistickho vlivu zejména nadnárodních korporací. Na druhé straně však můžeme mít i jistou dávku pocho­pení: doporučení reflektovala reálně existují­cí slabší postavení našich exportérů a snahu usnadnit jim uplatnění na západních trzích. Rozpad RVHP a ztráta východních trhů přivedla podstatnou část našich podniků do hlubokých odbytových potíží a tím i existenčního ohrožení. V nabídce chyběly atraktivní výrobky, které na Západě od osmdesátých let zaznamenávaly prudký technický pokrok a jejich export měl nevšední dynamiku. Kontrast s šedí východního „socialistického“ zboží vyzníval až hrozivě. Uplatnit se s nevalnou pověstí, kterou podniky a komodity postkomunistické ekonomiky měly, bylo ­bezesporu krajně problematické. Úvahu, že kursem vytvořená láce našich výrobků pomůže problémy překonat, nelze kategoricky odmítnout. Navíc – devalvovaný kurs přispíval k rov­nováze naší platební bilance tím, že zdražil dovoz a blokoval tak hrozící importní lavinu. Tu mohl vyvolat neukojený hlad lidí i podniků po výrobcích západních kvalit.

Jakkoli je dobré (alespoň ex post, když už se bohužel nestalo ex ante) si uvědomit náklady, jež zde Klausova transformační politika přinesla, nelze ji kategoricky odsoudit. Patřil jsem na začátku 90. let k ekonomům, kteří dávali přednost odkladu liberalizace zahraničního obchodu s poukazem na to, že právě takovou politiku úspěšně aplikovala Erhardtova reforma v NSR koncem 40. let a později i asijští tygři na startu k hospodářské, tedy i exportní expanzi. Dnes nicméně pokládám tento názor za neaktuální a také – nebylo by férové porovnávat Klausovu alternativu, která měla „příležitost“ vyjevit slabiny v praktickém testu, s tou, která se osvědčila jinde a u nás byla jen alternativou na papíře. Beru tedy Klausovo řešení jako historický fakt, musím nicméně poukázat na nepropracovanost v některých směrech.

Volba míry devalvace koruny (ve třech krocích v roce 1990 ze 17 Kč za USD na 28 Kč za USD) směřovala spíš k maximálnímu ­zlevnění vývozních komodit než k optimalizaci efektu naší obchodní bilance. Jde o to, že úměra „čím nižší cena, tím větší odbyt“ přestává v extrémní poloze fungovat, „směšně“ nízká cena diskredituje kvalitu, takže závislost růstu fyzického objemu exportu na klesa­jící ceně není lineární. Naproti tomu ­devizový výnos za daný objem u vývozu za ceny na úrovni exportní ceny práce klesá s mírou devalvace kursu lineárně. Optimem kursové polohy vzhledem k jedině racionálnímu cíli (maximalizovat devizový efekt exportu) mohla tedy být i menší míra devalvace. Na importní straně se měla a mohla s devalvací podělit celní politika. EU nám dokonce doporučovala, aby hladina celní ochrany u nás byla vyšší než u starých členských států. Vinou nedocenění souvislostí a asi i horlivosti jsme se však s celními sazbami dostali v průměru níže.

Kdybychom i přijali Klausovu míru devalvace, mělo se podnikům zřetelně a ­věrohodně dát na vědomí, že následná hospodářská politika bude směřovat k postupnému zhodnocování koruny, a že tedy výhody extrémně ­levné koruny jsou dočasné. Podniky závislé na exportu pochopitelně uvažují v intencích ­zásady „čím levnější koruna, tím lépe pro nás“. Dodej­me – pohodlněji. Expektace zpevňované koruny by na podniky vytvářely žádoucí tlak světového trhu, který ostatně Václav Klaus proklamoval. Jestliže neshledal únosným vystavit podniky tomuto tlaku hned na začátku transformace, tím naléhavější byla politika následného zhodnocování koruny včetně utváření odpovídajících expektací její úspěšnosti.

ČEZ bez kupónů

Nevím, zda za to, že ČEZ nespadl do kupóno­vé privatizace, můžeme děkovat konkrétní osobě či instituci, nebo to kvitovat jen neurči­tým zaplaťpánbůh. Byl přeměněn na ­akciovou společnost, část akcií už stát prodal a něco inkasoval, ČEZ dnes výborně prosperuje, přičemž tento soud je na místě, i když zisky očistíme o jejich rentní část. Ke kupónové metodě privatizace velkých podniků byla tedy alternativa. Nabízela ji expertní skupina vedená místopředsedou české vlády Františkem Vlasákem, v hlubším dopracování ji pak najdeme v pracích V. Klusoně a Z. Šulce. Pádně argumentována byla v podstatě stejná alternativa i v materiálu, který Prognostický ústav ČSAV v srpnu 1990 zpracoval u příležitosti posuzování oficiální vládní transformační strategie v parlamentu. Tento materiál byl obzvláště cenný tím, že zdůrazňoval také nezbytnost institucionální výbavy privatizačního procesu, směřoval k prioritě právního řádu jako prostředí privatizace. Privatizační alternativa byla odmítnuta nejen Klausem, ale i na zmíněném zasedání parlamentem, který tím (striktně posouzeno) převzal za kupónovku díl odpovědnosti. Právní řád jako klíčová podmínka úspěchu privatizace a celé transformace zůstal zakopanou hřivnou. To je dobré vědět alespoň dnes, kdy jsou neblahé důsledky kupónovky a nedokonalosti institucionální struktury evidentní pro většinu zasvěcených, možná i pro většinu občanů vůbec.

Alternativní materiály předpokládaly, že privatizace velkých podniků bude postupným procesem, vyžadujícím řadu let. V prvé fázi mělo jít o komercializaci státních podniků, vytvoření jejich právní subjektivity, spojené se svobodou podnikání a hmotnou odpovědností za výsledky. Klíčem ke konsolidaci hospodaření pak měla být smluvní vazba odměn manažerů, a také jejich hodnocení a případ­ného odvolávání, na výši dosahovaného zisku a míru zhodnocení základního jmě­ní podniku. Teprve potom, v čase pro jednotlivé podniky diferencovaném, by se přistoupilo k prodeji (podle toho, jakou podnikatelskou formu by státní podnik měl) buď celého podniku, nebo jednotlivých balíků akcií postupně, po částech. (Modifikace, aplikovaná v případě Škody Mladá Boleslav, spočívala v rozšíření základního jmění podniku vstupem kapitálu zahraničního partnera v podobě modernizace a rozšíření kapacity; dělba akcií mezi oba partnery bude pak odpovídat relaci původního ku přidanému základnímu jmění.)

Právě ČEZ absolvoval přepokládaný dlouhodobý proces – trval asi sedmnáct let. Dnes je živým a zřetelným svědectvím životaschopnosti popsané alternativní privatizační strategie. Podobné svědectví přinesla privatizace dalších podniků, zejména automobilky Škoda nebo třeba odložená privatizace Telecomu. Tyto úspěšné případy mohly bohužel jen naznačit, jak rozumný a reálný byl další strategický cíl privatizační alternativy, totiž vytvořit akumulací tržeb z privatizace finanční základnu pro reformu sociálních systémů, zejména důchodového zabezpečení. Dnes by právě třeba v případě ČEZ mohla být ­zbývající kvóta akcií v rukou státu prodána za významnou částku. (To jen abychom si uvědomili kontrast proti podnikům ukradeným v kupó­novce, věřím však, že k prodeji „slepice, která snáší zlatá vajíčka“ nedojde.) Jestliže ČEZ a jiné analogické případy mohly „jen naznačit“, je to proto, že valná většina státních podniků do nešťastné kupónovky spadla, a žádná tvorba fondu pro reformu sociálních systému se tudíž nekonala. Zde by Topolánkova vláda měla hledat viníka, proč musí své současné problémy řešit tak ztěžka a nepopulárně.

Zatím jsem ČEZ jen velebil a myslím, že to zasluhuje. Je zde však skvrna na čistém štítě, kterou už jsme rozebrali: topmanažeři dostali část (asi podstatnou) odměn evidentně i mimo své skutečné zásluhy. Princip odměňovat je podle zisku a růstu základního jmění byl přitom správný. „Jen“ se při koncipování smlouvy nemělo zapomenout na doložku, která zisk očistí od kursové renty. Tak ale už smlouva byla zřejmě podepsána a smlouvy musí platit. Lze nanejvýš vyjádřit apel: mravní vadu zakotvenou ve smlouvě může zmírnit jen mravný postoj těch, kdo z ní profitovali.

Viníci praví a nepraví

Ve veřejném prostoru působí dvě ­anomálie, které jsou v ostré disharmonii s tím, co chtěl tento článek sdělit. Nikdo v mediích nevítá zhodnocování koruny v posledních letech jako proces opouštění neblahé abnormality a jako svědectví, že ekonomika se stává zdravější, když silnější korunu umožňuje a unese. Aktivní obchodní bilance to dokládá. Média naopak zdůrazňují ústy různých analytiků, že koruna je neúnosně silná, a stávají se tak hlásnou troubou podnikových lobby.

V předvolební diskusi prezidentských kandidátů jsme mohli zaznamenat jednu výmluvnou epizodu. Jan Švejnar svému soupeři připomněl rozsáhlé ekonomické a mravní náklady spojené s kupónovou alternativou privatizace a jejím slabým právním jištěním. V. Klaus kontroval tím, že každá podobná operace musí mít nenulové náklady. Implicitně to vypovídá o třech věcech. Jako ekonom selhal, když nenulové náklady posvětil v libovolné výši a nectil stěžejní zásadu ekonomie, že vždy jde o hodnocení, zda náklady jsou úměrné efektům. Jako diskutér provedl nečestný úhybný manévr, nečelil kritice, jak byla vyslovena. Opět potvrdil svou neschopnost sebereflexe, když dodnes setrvává v rozporu s pádnými argumenty na názoru, že transformace v jeho režii včetně kupónovky byla perfektní a zádrhel do ní vnesla jen Česká národní banka a „sarajevští atentátníci“.

P. S. Píši se snahou o srozumitelnost i pro neekonomy, ne všechny „pravdy“ zde podkládám argumenty; zájemce o ně odkazuji na svůj článek Distribuce efektu mezinárodního obchodu v globalizovaném světě (Scientia et Societas 4/2006).

Otakar Turek (1927) je ekonom.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.