Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 2 > Josef Smolík: Poselství nevoličů

Josef Smolík

Poselství nevoličů

Média často informují o nízké volební účasti, politici apelují na své voliče, aby k volbám určitě přišli, případně přímo mobilizují, hovoří o menším zlu, zodpovědnosti, nebezpečí vítězství protivníků či přímo ohrožení demokracie. Nedávná prezidentská volba byla dalším argumentem pro již přesvědčenou skupinu nevoličů: opět nevolit. Česká politická realita ukázala tristní tvář – nábojnice v obálkách, zákulisní schůzky, obviňování z korup­čních praktik, vydírání a osobní útoky. Lze se divit, že volební účast je často mizivá (samozřejmě záleží i na konkrétním typu voleb)?

Jaké je však poselství nevoličů? Co svým postojem vypovídají? A lze nevoliče vnímat jako homogenní skupinu? Jaké motivy vedou oprávněné k neúčasti na volbách? Které faktory se podílejí na nízké volební účasti?

Akt volby

O důležitosti voleb v demokratickém procesu nelze pochybovat. Samotný akt volby znamená moment, kterým se jedinec s volebním právem účastní politického procesu a de facto určuje, kdo bude vládnout. Pro nestraníka tak jsou volby momentem, kdy vstupuje svým způsobem do politiky, podílí se na utváření kolektivní vůle.

Volby jsou soutěží o hlasy, voličskou přízeň a podporu, což dokazují i sázkové kanceláře s nabídkou kursů pro strany či kandidáty. Demokratické volby, jak jsou definované, by se měly konat na základě jasných kritérií, pravidel; především by měly být spravedlivé, svobodné, rovné, tajné a všeobecné. Dalším podstatným pravidlem je, aby byly s určitou pravidelností opakovány. Samozřejmě by neměla chybět možnost ověřit dodržování pravidel, stejně jako možnost voličů získat pravdivé informace o kandidátech. Volič by také měl mít možnost zvoleného v průběhu výkonu funkce kontrolovat. Výsledky voleb by měly být respektovány i poraženými stranami či kandidáty.

Volby mají několik funkcí: podstatná je samotná funkce legitimizace moci (kdo a proč vládne, na základě čeho) se všemi rituály (vyhlášení data voleb, volební průzkumy, kampaně, diskuse, vyhlášení voleb, prohlášení k volbám, oslava volebního vítězství, případně odstoupení z funkce v důsledku volebního neúspěchu), funkce participační (lidé mají příležitost se voleb zúčastnit, něco ovlivnit), funkce výběru elit (jejich případná cirkulace, vstup nových lidí do politiky) či řešení společenských konfliktů fair-play politickým soupeřením apod. Samozřejmě že každý sociální vědec, politik, ale i občan zdůrazňuje jiné funkce volební soutěže.

Participace a neparticipace

Politickou participací se rozumí aktivní účast občanů ve věcech veřejných, v politice. Rozhodnutí účastnit se aktivně voleb vychází z přesvědčení, že hlasováním volič politický proces ovlivňuje. Někdy tuto politickou participaci hodnotíme ovšem jako nedostačující – hlavním argumentem je již samotná neúčast při volbách, případně ne-členství v po­litických stranách a hnutích.

Samozřejmě existuje nemalé množství voličů, kteří vědomě a systematicky volební právo nevyužívají (či v některých případech, např. u konkrétního typu volby, toto právo nevyužijí). V tomto případě lze hovořit o politické neparticipaci.

Proměna potenciálního voliče v přesvěd­čeného nevoliče je dána mj. představou, že samotný politický proces je značně nedůvěryhodný, ideje vyčerpané, nedůvěrou v po­litické strany a jejich představitele. Důvody pro politickou neparticipaci občanů tak lze nalézt v samotném charakteru současné politiky, která je pociťována jako značně komplikovaná, nedůvěryhodná, byrokratická a v neposlední řadě i plná „zákulisních hrátek“ a lobbyistických postupů.

Politickou neparticipaci ovlivňuje i konkrétní politická a společenská situace, témata, jaká politické strany předkládají, ­cirkulace (případně necirkulace) elit ve stranách, vyhro­cená předvolební kampaň, to, že se někdo naprosto neidentifikuje se žádnou ze stran, celkové zklamání z politické situace, chybějící přijatelná politická alternativa atp.

Při přemýšlení o volebních kampaních se naskýtají i otázky: Přispívají negativní volební kampaně k nízké volební účasti? Přispívají vyhrocené volební kampaně naopak k vyšší mobilizaci voličů?

Politická neparticipace, resp. politická apatie (Political Apathy Disorder) byla dokonce některými psychiatry diagnostikována jako nová kategorie v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch jako jedna z poruch osobnosti. Podle některých amerických psychiatrů je hlavním znakem politické apatie klinicky významné chování, resp. psychologický syndrom či znak, který je nejčastěji spojován s 1) přítomností distresu (pocity úzkosti, znepokojení atp.), 2) nespokojeností v určité oblasti života (selhání sociální funkčnosti, nepomáhání ostatním), 3) onemocněním či stářím. Že by tedy nevoliči byli jen lidé trpící poruchou osobnosti? Jaké jsou tedy druhy motivace neúčasti?

Motivace neúčasti

Politologové, sociologové, politici a členové volebních štábů politických stran se zaměřují spíše na motivy, které vedou voliče k účasti ve volbách, případě k volbě určité strany. Existují však i motivy, které vedou k neúčasti. Obě dvě skupiny motivů úzce souvisejí, přesto však je obtížné motivy nevoličů jednoznačně určit. To vyplývá i z toho, že motivy nevoličů se jen obtížně zjišťují (např. dotazováním, rozhovory). Informaci o motivech volby politické strany spíše poskytne volič než nevolič. Je rovněž nutné si uvědomit, že motivy proč nevolit mohou být i zcela subjektivní, i objektivní povahy.

Do volebního rozhodování podle Matějů a Vlachové (1996) podstatným způsobem vstupují postoje a hodnoty, které političtí vědci nazývají vnitřní a vnější účinnost politického systému (internal and external political efficacy). Zatímco „vnitřní účinnost“ lze chápat jako schopnost a ochotu jedince porozumět politickým problémům (pocit vnitřní účasti na politickém dění, člověku není politika osobně odcizena), „vnější účinnost“ bývá často interpretována jako „politická důvěra“ (důvěra v systém, absence pocitu, že politika je člověku odcizena nezávisle na jeho vůli, porozumění a participaci).

Samotná politická neparticipace je buď důsledkem krátkodobých vlivů (např. neúčast ve volbách do Evropského parlamentu, vystupuji-li proti evropským strukturám), nebo naopak dlouhodobých, vyplývající z celkového přesvědčení (např. u anarchistů, přesvědčených nevoličů atp.).

Stejně tak je podstatná i mediální sféra, která se v procesu politické komunikace pokouší apelovat výběrem témat na potenciální voliče. Prezentací politické situace mohou média vyvolat i to, že voliči považují jak média, tak strany za nedůvěryhodné, manipulující.

Dalším faktorem ovlivňujícím jak voliče, tak nevoliče, jsou předvolební průzkumy so­ciologických agentur. Mohou například poten­ciální voliče malých neparlamentních poli­tických stran vést k rozhodnutí nevolit vůbec; důvodem může být nedostatečná podpora vyplývající z předvolebních průzkumů a pravdě­podobnost neúspěchu. Kromě řady nešťastných politických kroků vládnoucích i opozičních stran přispívá k beznaději a absolutnímu znechucení občanů možná „diskriminace“ demokratických mimoparlamentních stran (např. při zastoupení v médiích).

Stejně důležitá je i tzv. politická kultura, tj. souhrn názorů, postojů, charakteristik, tradic a projevů v konkrétní společnosti. V Čes­ké republice je například typická nedůvěra v politické procesy a schopnosti politiků, nedůvěra ve smysl působení v politických stranách a zastupitelských sborech. Dalším z faktorů nezájmů o volby je už to, že pro určité voliče může být voleb a politických stran příliš mnoho (poslanecké, senátní, krajské, komunální, evropské, případně obecní referenda), čímž je ztížena orientace a ochota se voleb zúčastnit.

Další charakteristikou nevoličů může být i to, že jim vyhovuje status quo a ve volebních kampaních se neprojevují zajímavá a sro­zumitelná témata. I proto nevoliči nechávají volbu jiným, nechávají jim zodpovědnost, aby si případně i utvořili alibi a mohli snadněji kritizovat strany i jednotlivce.

Mluvívá se i o roli počasí během voleb, o tom, že část voličů o víkendech, kdy se volby většinou konají, je mimo svá bydliště a vyřízením volebních průkazů se nezatěžuje. Krejčí (1994) zmiňuje i takové faktory, jako jsou nemoc, vzdálenost volební urny, nepochopení voleb a odmítání voleb z princi­piálních důvodů.

Jedním z návrhů jak eliminovat uvedené omezující faktory je zavedení elektronické volby pomocí internetu. Samozřejmě se v souvislosti s tím naskýtá mnoho otázek a spekulací včetně možného zneužití, obtížného technického zajištění a kontroly. Elektronický způsob však neřeší principiální odmítání voleb.

Odmítání voleb souvisí se stupněm socializace, s životními zkušenostmi a přesvědčením, stejně jako s příslušností k určitým sociálním vrstvám, zájmovým organizacím, partám atp. Z tohoto hlediska každý potenciální volič či nevolič má zcela specifické psychické, morální, kulturní a náboženské přesvědčení a ty mají vliv i na jeho volební (ale i nevolební) akt. Samotná volební účast je zajímavým sociologickým ukazatelem. Přesto motivy nevoličů nejsou blíže definovány, stejně tak jako souvislosti s dalšími sociologickými ukazateli (nezaměstnaností, průměrnou výší platu, cirkulací elit v po­litických stranách, počtu kandidujících politických uskupení atp.).

Poselství nevoličů

Je poměrně obtížné stanovit, jaké poselství nevoliči vysílají. Je to ostatně značně heterogenní skupina, složená jak z nevoličů přesvědčených, tak z bývalých, často zklamaných či přímo znechucených voličů.

Nízká volební účast se většinou vysvětluje nezájmem o politiku. Přesto nelze vyloučit, že to bývá i naopak: sledováním politiky je člověk znechucen a nenalézá alternativu. Neúčast lze pak vnímat jako protest a výraz nespokojenosti. Možná je i druhá varianta: nevolič je spokojený a jeho hlas „není třeba“. Z neodevzdaných hlasů však tento rozdíl poznat nelze. Neodevzdaný hlas tak podpoří zavedené strany či uskupení s pevným voličským zázemím.

Nejhorší je, pokud nevolení vyjadřuje naprostou rezignaci a nedůvěru v politický systém. Člověk se odmítá podílet na politice, odmítá ji a realizaci hledá ve světě mimopolitickém.

Jak lze interpretovat, že volební účast do České národní rady v roce 1990 byla 96,8 %, v roce 1992 jen 85 %, do PS PČR v roce 1996 byla 76,4 %, v roce 1998 pak 74,0 %, v roce 2002 pouhých 58,0 % a o čtyři roky později 64,5 %? Ano, správně, družstva modrých i oranžových tuší.

Přesto je mnohem lepší účast šedesáti až devadesáti procent, než když se po sečtení hlasů zjistí, že volební účast byla víc než stoprocentní.

Josef Smolík (1976) je politolog, přednáší na Fakultě sociálních studií MU v Brně.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.