Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 2 > Pavel Rychetský: Věda pod dozorem politiků

Pavel Rychetský

Věda pod dozorem politiků

Odlišné stanovisko [Ústavního soudu k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/07 o Ústavu pro výzkum totalitních režimů], které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji, směřuje jak proti výroku II, kterým byl s výjimkou zrušení dvou slov v ust. § 7 odst. 9 napadeného zákona návrh na zrušení zákona zamítnut, tak proti vlastnímu odůvodnění nálezu.

1. Soudím, že Ústavní soud se měl zabývat při svém posuzování návrhu na zrušení celého zákona nejen argumentací navrhovatelů, ale zejména ústavněprávní rovinou zákona, kterým je zřizován ústav s posláním vědeckého bádání jako státní organizace sui generis pod politickou kuratelou jedné z komor Parlamentu – tedy orgánu čistě politického, generovaného v soutěži politických sil ve všeobecných volbách a ústavně pověřeného k zákonodárné činnosti. Skutečnost, že napadený zákon predestinuje poslání vědecké instituce, která má být zcela nezávislou na politických vlivech, používáním hodnotových soudů (např. „období komunistické totalitní moci“), nepovažuji samu o sobě za důvod protiústavnosti přijatého zákona. S použitými hodnotícími termíny se dokonce v převážné míře ztotožňuji; pouze soudím, že zákonodárci nepřísluší v normativní části zákonů mimo jejich preambuli hodnotit historii a de facto tak „zaskakovat“ za ta vědecká historická pracoviště, kterým je toto poslání svěřeno. A pokud se politické složky moci ve státě – tj. moc zákonodárná a výkonná – domnívají, že výsledky vědeckého bádání v nějaké konkrétně určené oblasti nejsou dostatečné, je jejich nepochybnou povinností zvýšit formy podpory vědě a výzkumu, která je v naší zemi tradičně nedostatečná a například ve srovnání s ostatními členskými zeměmi Evropské unie na téměř nejnižší míře. Skutečně demokratický právní stát nemusí přijímat zákony, kterými hodnotí svou vlastní minulost; s lítostí jsem nucen na tomto místě své úvahy konstatovat, že k takovým legislativním praktikám se zpravidla uchylují právě režimy autokratické. Protiústavnost napadeného zákona tudíž argumentuji ze zcela jiného kritéria – tím je v daném případě dle mého názoru porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Podle ústavních kautel obsažených v těchto ustanoveních je Česká republika demokratický právní stát založený na demokratických hodnotách a úctě k lidským právům a svobodám, který se s ohledem na absolutní svobodu myšlení a svědomí, založenou na pluralitě a soutěžení názorů, nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani náboženské vyznání. Listina to vyjadřuje slovy: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. V oblasti, do které napadený zákon zasahuje, pak nutno uvedené ústavní kautely interpretovat v souladu s čl. 15 odst. 2 Listiny, zaručujícím svobodu vědeckého bádání v poloze svobody absolutní, kterou nelze omezit. Pro oblast vědeckého bádání se České republice podařilo imperativ plynoucí z požadavku svobody vědy dosud naplňovat tím, že jak vysoké školy, tak Česká akademie věd, jejichž společným posláním je cestou nezávislého vědeckého bádání rozvíjení poznání, mají zákony zaručenou a institucionalizovanou autonomii, akademické svobody a nezávislost vědeckého výzkumu. Tak byly vysoké školy i Česká akademie věd úplně odstátněny a zákonem dostaly podobu veřejnoprávní korporace, samy vytvářejí své orgány (v tajných volbách) a stát není oprávněn do jejich vědecké a výzkumné činnosti, stejně jako do otázek personálních, zasahovat. V případě napadeného zákona bylo pracoviště s posláním vědeckého zkoumání naší novodobé historie zřízeno jako organizační jednotka státu, u které si horní komora parlamentu naopak vyhradila v ust. § 7 výlučnou pravomoc volit a odvolávat vedení ústavu. Soudím, že přijetím napadeného zákona, který uvedené principy zřizování a činnosti vědeckých pracovišť nerespektoval, Parlament projevil nejen nedůvěru v existující systém institucionálního uspořádání vědeckých a výzkumných pracovišť a vysokého školství, ale i nedůvěru v demokratický právní stát a jeho stávající instituce.

Shrnuji: záměr co nejhlubšího a nejvědeč­tějšího studia a bádání tragických období našich moderních dějin beze zbytku sdílím, ať se již realizuje zvýšením prostředků na vědu a výzkum, grantovou podporou anebo i zřízením dalšího vědeckého pracoviště. Pokud však takové pracoviště zákonodárce zřídí cestou zákona, ve kterém současně stanoví, kdo v něm smí (nebo naopak nesmí) působit, a rozhodování o tomto výběru vyhradí výlučně politickému orgánu, je možné tento legislativní krok hodnotit jenom jedním ze dvou způsobů. V prvním případě tak vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu. V druhém případě se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty „vyvolené“, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli. Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti a měl být zrušen.

2. S ohledem na shora uvedený závěr, že v daném případě měl být napadený zákon pro neústavnost celý zrušen, se ve svém separátním votu již věnuji pouze dvěma ustanovením, která soudce zpravodaj správně navrhoval zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem a většina pléna Ústavního soudu (byť ta nejmenší možná) tento návrh neschválila. Poslední věta ustanovení § 7 odst. 6 zní: „Členství v Radě je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí.“ Listina v Hlavě druhé upravuje základní lidská práva a základní svobody, mezi která v čl. 20 odst. 2 řadí právo občanů zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. Podle odst. 3 citovaného článku Listiny lze toto právo omezit pouze zákonem, přičemž čl. 44 Listiny explicitně stanoví, že uvedené právo lze omezit pouze soudcům a prokurátorům, zaměstnancům státní správy a územní samosprávy, příslušníkům bezpečnostních sborů a ozbrojených sil. Podle mého názoru nelze členství v Radě podřadit pod žádnou z uvedených profesí a ustanovení poslední věty v § 7 odst. 6 je zjevně protiústavní. Původní soudce zpravodaj kolega Nykodym dále navrhl i zrušení ustanovení § 19 odst. 1, písm. a) napadeného zákona, podle něhož se za nespolehlivého považuje každý, kdo byl kdykoli v době od 25. února 1948 do 15. února 1990 členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska. S takto zavedeným institutem nespolehlivosti zákon spojuje zákaz být členem Rady Ústavu, ředitelem Ústavu, ředitelem Archivu nebo vedoucím zaměstnancem Ústavu nebo Archivu. K otázce ústavnosti zákazu povolání, respektive omezení přístupu k vy­braným veřejným funkcím ve státě, se Ústavní soud již opakovaně vyslovil v řadě svých nálezů, např. k zák. č. 451/1991 Sb., na­zvanému lustrační. Uvedený zákon realizuje zákaz přístupu k vedoucím funkcím ve státních orgánech, přičemž tento zákaz povolání spojuje s minulým zapojením v repre­sivních orgánech komunistického režimu (StB, LM) nebo se zastáváním vysokých funkcí v KSČ. Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/92 z 26. listopadu 1992 seznal ústavně legitimním zákonné uplatnění takového zákazu, neboť posuzovaný zákon se týká jen velmi omezeného okruhu pracovníků, a to výlučně v mocenském, správním a hospodářském aparátu nebo v konce­sova­ných živnostech, které jsou nebo mohou být zdrojem určitých rizik, ať již z hlediska ochrany demokratického zřízení a jeho principů, bezpečnosti státu nebo ochrany státního tajemství nebo takových funkcí, z nichž je možno zjevně nebo skrytě ovlivňovat vývoj společnosti. Současně Ústavní soud ČSFR dodal, že „podmínky stanovené zákonem pro výkon takových funkcí jsou navíc časově omezené na poměrně krátké období, v němž se předpokládá dovršení demokratického procesu“. Český Ústavní soud pak ve svém nálezu Pl. ÚS 9/01 dovodil, že prosazování ideje „demokracie schopné se bránit“ je legitimním cílem zákonodárství demokratického státu, přičemž současně vyjádřil, že „postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy“. Nyní posuzovaný zákon se však těmto závěrům ústavního soudnictví zcela vymyká. Jednak rozšiřuje zákaz přístupu k vyjmenovaným funkcím na pouhé „prosté“ členství či kandidaturu v KSČ nebo KSS (kdykoliv v nově vymezeném rozhodném období) a dále tento zákaz aplikuje nikoli na veřejné funkce v orgánech státní moci, ale na vědeckém pracovišti. Argumentace požadavkem ochrany demokracie pak nemůže obstát, je-li u Ústavu i Archivu naopak základním posláním rozvíjení svobodného bádání, které musí být založeno na pluralitě a soutěži názorů. Právě pro totalitní režimy, které má Ústav zkoumat, bylo vlastní, že a priori vyloučily např. z účasti na vědecké (později i jakékoli jiné) činnosti celé skupiny občanů podle rasové, třídní nebo jiné příslušnosti (např. nacismus Židy). Argumentace většiny mých kolegů, že zákonem použitý pojem nespolehlivosti jako kritéria pro zákaz přístupu k uvedeným funkcím v Ústavu a Archivu je třeba interpretovat jako svého druhu formu podjatosti, se mi pak jeví přinejmenším komická. V duchu takto uplatněného principu by mohl být zamezen přístup k vědecké práci historika např. z období náboženských válek, inkvizice, reformace a protireformace každému, kdo je praktikujícím příslušníkem nebo věřícím některé z církví nebo náboženských hnutí, nebo kdo jím dokonce v minulosti pouze na krátko byl. Na tomto místě svého disentu jsem se rozhodl poněkud vybočit z ustálených ústavněprávních mezí argumentace svým osobním vyznáním: Dopadem ustanovení § 19 odst. 1 je vyloučení z přístupu k vybraným funkcím v Ústavu a Archivu řady významných historiků, kteří se pro objasnění zločinů autoritativních režimů v naší zemi nepochybně přičinili mírou dosud nejvyšší. Za všechny lze jmenovat Bartoška, Kaplana, Křena, Mlynárika, Otáhala, Pichlíka, Prečana, Reimana, Tesaře a další, z nichž navíc řada byla vězněna nebo dohnána k emigraci, neboť právě oni patřili k těm, kteří měli odvahu se komunistické zvůli postavit na odpor, což o většině zákonodárců, kteří pro toto diskriminační ustanovení zvedli ruku, ani soudců Ústavního soudu, kteří toto ustanovení aprobovali, říci nelze.

Shrnutí: V rámci ústavněprávního přezkumu mělo být ustanovení § 7 odst. 6 zákona zrušeno pro přímý rozpor s čl. 20/2 a 44 Listiny. Ustanovení § 19 odst. 1, písm. a) zákona je při aplikaci kritéria proporcionality v rozporu s právem garantovaným v čl. 21 odst. 4 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 ­Listiny.

V Brně dne 13. března 2008

(Redakčně jen mírně upraveno, titulek redakce)

Pavel Rychetský (1943) je předseda Ústavního soudu.

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.