Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 2 > Jiří Lederer: Polsko těchto týdnů

Jiří Lederer

Polsko těchto týdnů

Je známo, že poprvé byl novinář Jiří Lederer odsouzen do vězení roku 1972 za „veřejné hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle paragrafu 104 trestního zákona“ (Jarmila Cysařová: Muž, který tu chybí. Český novinář Jiří Lederer 1922–1983, Radioservis, Praha 2006). Ve skutečnosti mu ovšem trest vynesla jeho láska k Polsku, jeho zasvěcenost do polských záležitostí a také odvaha, jež byla nutná dokonce i na jaře 1968 k otevřenému psaní o jednom z „bratrských“ států. A ovšem – dodejme – odvaha na stanoviscích i po letech trvat. Ledererovy reportáže z Polska roku 1968, roku studentských bouří za svobodu projevu, roku spisovatelských protestů, ba i protestů několika katolických poslanců Sejmu, ale také následujících politických čistek s antisemitských a protivzdělaneckým pozadím, vyšly v týdeníku Reportér; vyvolaly také zájem v polském exilovém tisku (pařížská Kultura). O Polsku mluvil Lederer v Československém rozhlase. Nejobsáhleji popsal tamní události v Literárních listech č. 10, 11 a 12/1968 pod titulem Polsko těchto týdnů. První část třídílné reportáže, z čísla 10, 2. května 1968, s. 11, upravenou jen mírně pravopisně (novější pravopis, přepis polských jmen) přinášíme. Reportáže Jiřího Lederera nebyly jen odvážné – i z časového odstupu a po zveřejnění mnoha historických prací o polském Březnu jsou podivuhodně přesné. A ještě něco: jedním ze dvou studentů, o nichž píše Jiří Lederer, že byli „vyloučeni z univerzity“, byl Henryk Szlajfer, pozdější ekonom, politolog a diplomat, druhým – Adam Michnik. -red-

Dojmy a setkání

Když jsem na počátku dubna při­jel do Varšavy, přátelé i známí se divili, že jsem se tam vůbec dostal. Říkali: vždyť přece ještě nedávno jsme české novináře vypovídali…

Když jsem odjížděl po deseti dnech, ­dostával jsem spoustu rad a doporu­čení. Jedni mi říkali, abych psal absolutně všechno, co jsem viděl, co jsem poznal, co jsem se dověděl. Jiní mne varovali. Právě hlasy varující jsou zajímavé, proto z nich dva uve­du.

Rozhovor s redaktorem:

On: Prosím tě, piš o nás jen tak, aby se nad tím neradovala Svobodná Evropa.

]á: Přece nepíšu pro Svobodnou Evropu, ale pro své čtenáře. Píšu to, co si myslím, že je pravda. Mnoho­krát v minulosti jsme psali s myš­lenkou, „aby toho nevyužila Svobod­ná Evropa“, a dosáhli jsme toho, že nám naši čtenáři nevěřili – vycítili polopravdy.

On: Ale nezapomeň, že když tě třeba bude Svobodná Evropa citovat, tak se potom u nás bude říkat: Vi­díte, takhle o nás píší faktičtí po­mocníci nepřátelských agentur…

Šéfredaktorova prosba:

Mohu vás o něco poprosit? Až se vrátíte do Prahy, nic nepište o Pol­sku. Ničemu nepomůžete. Můžete jen uškodit. Vyvoláte podráždění na naší straně. Začne se polemizovat. Zhorší se naše vztahy. Zrodí se podezření proti Československu – že chcete rozbít socialistický tábor. A spojené síly mohou zabrzdit to, co se u vás děje – a co je pro nás tak nadějné.

V době, kdy jsem do Varšavy při­jel – měsíc po studentských demon­stracích –, všiml jsem si jen dvou nových jevů. Vysokoškoláci si nasa­dili tradiční univerzitní studentské čapky – symbol patriotických tra­dic, který zmizel zhruba před deseti lety. To bylo očividně nové. A potom se mi zdálo, že ve varšavských uli­cích je víc policistů než kdykoli v uplynulých dvaceti letech, co toto město důvěrně znám.

To bylo poznání – řekl bych – na první omak. Setkáni s lidmi mi odkrývalo stále zřetelněji něco mno­hem vážnějšího: strach. V posledních letech jsem právě tady měl vždycky pocit větší volnosti než doma. Nej­dřív jsem si myslel: Možná teď do­ma máme tolik svobody, že se mi jen zdá, jako by ve Varšavě došlo ke zhoršení. Jenže každý nový roz­hovor mne utvrzoval v poznání, že se tam situace skutečně změnila.

Ten, s kým jsem seděl v kavárně, ztišoval hlas, kdykoli se k našemu stolku někdo přiblížil. Ten, s kým jsem se sešel ve vědeckém ústavu, měnil několikrát místo rozhovoru – stále se mu zdálo, že nás někdo sle­duje. A většina těch, s nimiž jsem se sešel – kromě nejbližších přátel – mluvila s tlumítkem na ústech: na dně srdce nosili obavu, abych neprozradil, o čem jsme hovořili, abych neprozradil jejich jméno.

Puls života na varšavských ulicích, v kavárnách, v divadlech byl stejný jako kdykoli předtím. Ale uvnitř toho života se něco změnilo. Co mě zne­pokojovalo.

Mnohokrát jsem si říkal, že mož­ná jen já zcela náhodou se setkávám právě s takovými lidmi. Že skuteč­nost je třeba úplně jiná. Od rána do noci jsem se scházel s dalšími a dal­šími lidmi. Abych se přesvědčil o atmosféře toho, co se tam teď žije. A taky abych se dověděl o událos­tech, které má Polsko těchto týdnů za sebou.

*

Navštívil jsem rodinu technika. Je­ho manželka je učitelka. Mají pat­náctiletého syna. Nikdo z nich není politicky organi­zován.

Otec mi vyprávěl, jak to vypadá u nich v továrně:

– Když byla u nás schůze, zavřela se hlavní brána, aby nikdo nemohl odejít. Shromáždili jsme se v hale a tam se řečnilo. Ne všichni souhlasili s tím, co se říkalo, ale na to nikdo nekoukal. Přečetl se dopis Gomułkovi, hlasovalo se a potom se dopis odeslal… Po schůzi jsem mluvil se svým šéfem. To je komunista. Řekl mi: Jestli se to ­nezmění, odejdu za hranice, tady se dá těžko žít.

Ale povím vám ještě, jak to bylo před schůzí. Volal mě stranický se­kretář: Vy jste ­odpovědný za to, že všichni lidé z vaší dílny přijdou na schůzi. – Odpověděl jsem mu: Já přece odpovídám jen za jejich práci, ne za to, co si myslí, ne za jejich politické po­stoje. – On na to: To znamená, že odmítáte spolupráci se stranou. – Já: Ne, to jen ­znamená to, co jsem řekl. Odpovídám za jejich práci.

… Co jsme si povídali, jeho pat­náctiletý syn psal na stroji ve vedlejším pokoji. Ptal jsem se, co píše. Řekli mi: Rozepisuje projevy z varšavské konference spisovatelů. Mno­ho lidí o ně má zájem a ty projevy u nás nikdy tiskem nevyjdou.

Povídali jsme si dlouho. Vyprávěl mi, jak rozdává spisovatelské proje­vy v továrně, jak rozmlouvá s lidmi, jak jim vše vysvětluje. A potom mi řekl větu, kterou jsem si zaznamenal:

V nejhorším mě čeká kriminál, ale budu dělat to, o čem vím, že slouží naší zemi ke cti. A potom – lip žít čestně v kriminále než nečestně na svobodě…

*

Řekl mi dělník (50 let): Viděl jsem, co dělali s těma studentama, hrůza, dělalo se mi nanic.

Zeptal jsem se ho: A co vy? – a on:

– To je těžký, zatím se nedá nic dělat.

*

Ministerský úředník:

Situace je nyní u nás velmi, velmi složitá. Říkám vám – velmi složitá. Nevěřte, prosím vás, co se vám zdá na první pohled. U nás nejde o boj proti intelektuálům, protože mnozí mezi intelektuály udělali mnoho chyb. A nejde u nás o antisemitis­mus, protože opravdu tu byly silné sionistické tendence. A potom neza­pomínejte, až si budete dělat celko­vý obraz situace, že tu ve všem, co se u nás děje, jsou pozitivní prvky. Bude se vám zdát na první pohled, že se potlačuje demokracie, že se dusí svoboda, ale za tím jsou pozi­tivní prvky – rozbíjí se to, co do­sud bylo špatného. Jen o nás, prosím vás, nepište zjednodušeně!

*

Nepsat zjednodušeně! Nejsem historik, abych postihl všechny proudy společenského pohybu. A ani historik je obvykle ne­postihne. Novinář zaznamenává, co viděl, co slyšel, co poznal, co pochopil – se vším rizi­kem omezenosti svého vnímání a chá­pání. Nadto já jsem prožíval v Pol­sku moment překvapení: jak se změ­nilo ovzduší života.

A většina těch, které jsem potkal, nevěděla, co se to opravdu děje a proč. Někteří vyslovovali domněn­ku, že probíhá mocenský zápas ve vedení vládnoucí strany.

Co se to stalo

Kdosi napsal, že budoucí historiko­vé budou psát o – „březnových udá­lostech“. V březnu došlo ke student­ským demonstracím. Ale co jim před­cházelo?

Z útržků rozmluv, z novinových zpráv, z projevů státníků, z úvah a statí skládám si – možná nepřes­ný – obraz „běhu polských dějin“ posledních měsíců.

V těch dějinách má své zvláštní místo arabsko-izraelský konflikt. V Polsku vyvolal prudkou ideologic­kou a politickou ofenzívu. Byly po­řádány schůze, přijímaly se rezoluce proti izraelským agresorům, které zaplnily první stránky novin. A zá­roveň ­zesílila ofenzíva proti sionismu. W. Gomułka ve svém červnovém projevu, z podstatné části věnovaném sionismu, mluvil do­konce o nebezpe­čí židovské páté kolony v Polsku.

Došlo k prvním čistkám. Jsem-li dobře informován, nejdřív se začalo v armádě, hlavně v letectvu. Dověděl jsem se, že příčinou propouštění vý­znamných velitelů bylo vyslovení pochybností o hodnotě obranného protileteckého systému, který je v Polsku prý stejný jako v Egyptě – a ten byl evidentně málo účinný. Pochyb­nosti prý byly likvidovány tím, že po­chybovači byli uvolněni z vojenské služby.

Druhou významnou událostí loňské­ho roku bylo podzimní zvýšení cen. Mnoho se o něm nepsalo. O to víc se o něm hovořilo v polských rodi­nách.

A potom přišla Dejmkova inscenace Mickiewiczovy hry Dziady v Národ­ním divadle. První představení pro­běhla normálně. A tu se začalo po Varšavě šířit, že jsou v inscenaci protisovětské narážky. Proticarské prvky klasické hry byly tlumočeny aktuál­ně jako protisovětské. A zazněl po­tlesk při některých scénách.

Začalo se mluvit o tom, že insce­nace bude zastavena. A nakonec se ve veřejnosti rozšířilo, že inscenace je skutečně zakázána a že poslední představení bude 30. ledna. Pocho­pi­telně, když se veřejnost doví, že ně­které představení bude z moci úřední poslední, promění se takové předsta­vení v magnet, který zákonitě přitáhne i ty, jimž je jinak divadlo veli­činou málo známou.

Sál Národního divadla se 30. led­na večer naplnil až „po strop“. Stráž­ci pořádku kupodivu uvolnili brány divadla nad míru. A nic divného, že mezi diváky značnou část tvořili stu­denti, kteří po představení demonstro­vali proti zákazu. Demonstrovali v di­vadle a později i v ulicích.

Nedlouho potom byli dva studenti vyloučeni z univerzity – prý proto, že poskytli falešné informace o prů­běhu této demonstrace západnímu korespondentovi.

… V tomto momentě mne na celé věci zaráží jedna jediná věc: že se vědělo ve veřejnosti, kdy se koná poslední představeni Dzia­dů. Bylo mi to – pochopitelně neúředně – tlumočeno tak, že někdo chtěl vyvo­lat demonstrace. Kdyby hra byla prostě stažena, k žádné demonstraci by nedošlo…

V polovině února studenti Varšav­ské university zaslali parlamentu pro­test.

V druhé polovině února se mezi varšavskými spisovateli objevila pod­pisová listina žádající mimořádnou schůzi varšavské odbočky. Schůze se konala 29. února.

Co se dělo uvnitř

O spisovatelské schůzi jsem přečetl velmi mnoho vět v polském tisku. Vět napsaných novináři i pronese­ných politiky. Byly to prakticky vý­lučně věty – odsudky. Rozdíly me­zi větami byly jen v tónu formulací – od jemnějších odmítnutí až po nejtvrdší odsudky („nepřátelé lidu a so­cialismu“).

Našemu čtenáři, který si připome­ne, co porůznu četl u nás po sjezdu spisovatelů, by to byly věty důvěrně známé. I okolnost, že se v polemic­kém zápase odmítá veřejně něco, co nebylo dovoleno publikovat, není ne­známá.

Zajímaly mne i okolnosti spisova­telské plenárky. Od nikoho jsem se nedověděl, kdo byl jejím iniciátorem. A opět jsem zaslechl, že s podpiso­vou listinou je to dost podivné – jako by šlo o provokaci, jako by ně­kdo měl zájem na tom, aby se spisovatelé vyslovili, a tím se stali objek­tem ideologických útoků (i to je informace zcela neúřední).

Na schůzi je pozoruhodné ještě ně­co. Když již několik hodin probíhala, začal okolo budovy přibývat počet různě rozestavených policistů – to bylo k večeru. A v noci okolo jede­nácté hodiny přijížděly k budově nákladní automobily s lidmi, kteří se dobývali do budovy. Říkali, že jsou dělnické delegace. A přiváželi přijaté rezoluce, v nichž se ostře odmítal průběh spisovatelské schůze a dokon­ce se odsuzovala některá vystoupení spisovatelů – to vše v době, kdy schůze probíhala. (Když jsem se to dověděl, říkal jsem si: Tohle je poli­tická pohotovost, na to se ani u nás v minulosti nepřišlo.) Nákladních automobilů přibývalo. Tlak „dělnických delegací“ narůstal. Po půlnoci tedy schůze skončila.

Byla přijata rezoluce, v níž se praví:

Delší čas se množí a zesilují zása­hy orgánů spravujících kulturní a uměleckou oblast. Zásahy se týkají nejen obsahu literárních děl, nýbrž i jejich rozšiřováni. Systém cenzury a řízení kulturní a umělecké činnosti je neveřejný, není v něm stanovena kompetence jednotlivých orgánů ani není určen způsob odvolání proti je­jich rozhodnutím. Takový stav je pro národní kulturu nebezpečný, brzdí její rozvoj, odnímá jí autentický charakter a odsuzuje ji k postupnému umrtvování. Zákaz Dziadů je toho zvlášť křiklavým příkladem.

Naprostá většina se přihlásila k této rezoluci, i když existovala ještě druhá, za kterou stála skupina spiso­vatelů komunistů.

Diskuse na schůzi se víc než sa­motným zákazem Dziadů věnovala širším politickým otázkám, což od­povídá profesionálním zájmům spisovatelů (podmínky pro jejich tvorbu jsou přece bezprostředně vytvářeny charakterem politického systému).

Antoni Słonimski prohlásil, že od roku 1956 lidé již nemizí bez soudů, ale soudy se stávají nástrojem msty. Rozvoj literatury byl zabržděn. V lite­rárních časopisech kraluje nuda. Ob­jevily se politické indexy. V tisku není možno protestovat proti křivdám a nepravdám. Novináři se stále méně starají o svého čtenáře. Všichni tvůr­ci se shodují na tom, že cenzura šílí.

Jerzy Andrzejewski si stěžoval, že se nebere v úvahu, co si myslí a říká národ. „Mnoho let se nevyslovuji ve­řejně, ale nyní s plnou rozhodností, jaké jsem schopen, chci povědět, že v Polsku navzdory oficiálním zprá­vám a prohlášením se dějí věci, které jsou v protikladu se základním prá­vem společenské, politické a morální existence. Panuje politické bezpráví. Opravdu se mi to neříká snadno, ne­rad vyslovuji takovou žalobu.“

Stefan Kisielewski hovořil o cen­zuře jako o tajné, nezákonné insti­tuci. A tajná je proto, že je bázlivá a že se stydí sebe sama.

Pawel Jasienica připomněl, že zá­kaz Dzia­dů vyvolal znovu antisemitis­mus. Zdůraznil, že je to politický pro­blém – elementy antisemitismu v polské situaci znamenají pověsit si mlýnský kámen na vlastní šíji. ­Stačí podívat se do světa: začíná velký proces snímání odpovědnosti hitlerov­ského Ně­mecka za likvidaci židů a tato odpovědnost se částečně přesou­vá na Poláky. A to, co se děje v Polsku, ovšem přináší pro to argu­menty.

Jacek Bocheński si v konkrétní pol­ské situaci nedělá iluze o možnosti naprosté politické svobody. Pobuřuje ho nezdůvodněné omezování svobod, to stálé udržování jakoby výjimeč­ného stavu, demagogie, že nad námi ustavičně visí smrtelná hrozba, že musíme stále používat mimořádných bezpečnostních opatření, že jedno ne­bezpečné, protože svobodné slovo, že jedno představení může vyvolat státní katastrofu, katastrofu společenského pořádku, režimu.

Leszek Kołakowski namítal, že kaž­dá kritika je neustále hodnocena jako antisocialistická, nepřátelská re­žimu, a tudíž usilující o návrat kapi­talismu. Ale to je demagogie, které se nelze poddávat.

Roman Bratny byl znepokojen prů­během schůze. Tady není místo pro vyhlašování samozvaných provolání o stavu státu, a naopak je zde místo pro diskusi o otázkách ozdravění kulturních vztahů.

Mluvili ještě mnozí jiní. Jerzy Putrament prosil o slovo poslední – jako místopředseda Svazu spisovatelů a jako sekretář stranické organizace. V projevu polemizoval s mnoha vystoupeními. Zdůvodnil, proč by shro­máždění mělo přijmout návrh rezoluce spisovatelů-komunistů. Na konec přijatou rezoluci charakterizoval jako demonstraci – proto absolutně ne­může být základem pro rozhovory s Gomułkou. A vyslovil svůj názor na Gomułku: „Znám ho lépe než vy a vím, že má velmi mnoho vad. Asi o něm mohu říci víc než kdokoli z vás. Těžko se s ním hovoří, nemá smysl pro humor, je alergický na spisovate­le, má celou řadu jiných nepříjem­ných vlastností, ale je to člověk, kte­rý v jistém, pro naší zemi a národ mimořádném momentu mohl učinit víc než kdokoli jiný v Polsku. Mám na mysli otázky vztahů polsko-sovětských. Ať chceme nebo ne, osud na­šeho národa je spjat s těmito vztahy. A chtěl bych se zeptat: Koho navrhujete na jeho místo? Snad kardi­nála Wyszyńského, který se ani s Vatikánem neumí dohodnout? Musí­me s ním tedy rozmlouvat a musíme učinit všechno, abychom ty rozhovory usnadnili.“

Mohl bych z různých projevů cito­vat mnohem víc. Ale snad jsem za­chytil to podstatné pro charakter schůze, o níž se dodnes píše div ne jako o kontrarevolučním spiknutí – a vlastně často právě tak.

Ti, kteří tu mluvili, byli nejednou označeni za inspirátory událostí, kte­ré zanedlouho následovaly.

K první rozsáhlé studentské demon­straci došlo 8. března. Začínají udá­losti, které představují svého druhu vrchol politického vlnění posledních měsíců. Ten vrchol znamená součas­ně otevřený nástup policie. A po něm nový typ politického zápasu v Polsku.

Jiří Lederer

Obsah Listů 2/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.