Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 3 > Jan Jedlička: Ani Švýcarsko, ani Slovensko

Jan Jedlička

Ani Švýcarsko, ani Slovensko

Zatímco na mistrovství světa v hokeji si česká reprezentace vede podstatně lépe než naši východní sousedé, v přijetí eura nás Slováci o několik let předehnali. Mělo by nás to trápit?

Začátkem května Evropská komise doporučila zavedení eura na Slovensku již od začátku příštího roku. Ačkoliv finální rozhodnutí mají v rukou ministři financí členských států, dá se téměř jistě očekávat, že doporučení Komise vyslyší a Slovensko se stane šestnáctou členskou zemí eurozóny. Ačkoliv je Bratislava v ­plnění nezbytných kvalifikačních předpo­kladů pro přijetí eura (tzv. maastrichtská kritéria) vzorným žákem, rozhodně se nedá říci, že by slovenská ekonomika byla na euro připravena lépe než česká. V čem se od slovenských sousedů lišíme nejvíce, je absence politické vůle. Dřívější sociálnědemokratické vlády sice vstup do eurozóny slovně podporovaly, nezbytným strukturálním reformám, které by daly do pořádku zadlužené veřejné finance, se ale vyhýbaly. Nač si nepopulárními opatřeními rozhněvávat voliče, že? Současná vláda pod vedením ODS absencí reformního elánu rozhodně netrpí, na druhou stranu zavedení eura v dohledné době odpískala, původní termín očekávaného nahrazení koruny eurem v letech 2009–2010 zrušila a pro jistotu nestanovila ani žádné jiné datum. Vysvětlení je učebnicovým alibismem: lepší než stanovit termín, který bychom třeba zase nedodrželi, je nestanovovat termín žádný.

Česká ekonomika je – podobně jako hospodářství země pod Tatrami – malou otevřenou proexportně orientovanou ekonomikou. Hospodářství je taženo exportní aktivitou firem, podíl vývozů na celkové vytvořené produkci měřené HDP dosahuje 79 %. Za celou Evropskou unii je podíl vývozů na HDP pouhých zhruba 40 procent. Současně platí, že téměř 60 % našich exportů směřuje do států eurozóny. Od nového roku se začne eurem platit i na Slovensku, které je po Německu druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem Česka. Poměr vývozů do zemí eurozóny vystoupá až na dvě třetiny.

Jelikož tuzemskou ekonomiku táhnou exportéři a většina z nich se orientuje na trhy eurozóny, je pro české hospodářství klíčovou proměnnou devizový kurs koruny vůči euru. Větší turbulence na světových devizových trzích mohou hospodářskou prosperitu silně ovlivnit. Trh s českou korunou navíc patří ve vyspělém světě mezi ty menší, devizový kurs měny tak snadno mohou ovlivnit dva až tři ­větší hráči. Jakákoliv nejistota ohledně budoucích kursů samozřejmě vnáší do rozhodování podnikové sféry významná rizika. Ta se sice dají například prostřednictvím finančních derivátů minimalizovat, ale zadarmo to není.

Koruna drtí exportéry

Český exportní sektor navíc v současnosti čelí mohutnému vzestupu síly měny. V meziročním porovnání koruna vůči euru posílila o 12 %, jinak řečeno domácím exportérům vyvážejícím do eurozóny se z roku na rok proto snížily zahraniční tržby o stejné procento. Navíc většina ekonomů se domnívá, že posilování koruny vůči euru bude pokračovat i do budoucna, vyvážet zboží do eurových oblastí bude čím dál obtížnější. Nicméně ztráta konkurenceschopnosti na zahraničních trzích je přirozeným doprovodem toho, že česká ekonomika bohatne a stává se dražší. Nyní se projevuje zejména posilujícím kursem eura, které vývozcům snižuje tržby po přepočtu na koruny. Až přijmeme euro za domácí měnu, bude oslabování konkurenceschopnosti pokračovat. Na rozdíl od posilující koruny se bude projevovat rostoucí inflací. Místo snižujících se tržeb ze zahraničí budou exportéři čelit rostoucím cenám domácích vstupů.

Možná to ale pro ně bude snadnější. Odhadovat inflaci je jednodušším analytickým oborem než predikovat nevyzpytatelné devizové kursy. Navíc nyní musí podnikatelé čelit rizikům jak inflačním, tak i kursovým. Po přijetí eura budou podnikatelé muset pracovat pouze s rizikem růstu cen.

Euro zvyšuje renomé

Přijetí eura navíc bude mít významné dopady, které nelze přímo kvantifikovat. Vstupem do eurozóny se země stane členem prestižního klubu ekonomicky vyspělých zemí. Dá se proto očekávat, že se Slovensko začne zbavovat nálepky rozvíjejícího se trhu či nováčkovské země a stane se standardní ekonomikou západoevropského střihu. Změna renomé ekonomiky bude významná pro zahraniční investory. V očích jak finančních investorů, kteří investují peníze do cenných papírů, tak i přímých zahraničních investorů, kteří v cílových zemích budují výrobní či vývojové kapacity, se Slovensko stane stabilnějším a méně rizikovým místem pro investice. To je důležité zejména v souboji o zahraniční investory, který ve středoevropském regionu již několik let intenzivně probíhá. Zahraničním investorům, kteří ve střední Evropě stavějí nové továrny, samozřejmě nejde o ovládnutí místních trhů. Jejich produkce je v drtivé míře určena pro export na velké trhy západní Evropy, kde se platí eurem. Potýkat se s kursovými riziky je pro ně dodatečným a nadbytečným nákladem.

Zavedení eura Bratislavou tak pro tyto firmy může představovat rozhodující investiční pobídku, proč postavit výrobní závod nebo vývojové středisko na Slovensku, a nikoliv v ČR či Polsku.

Příliš těsný kabát

Patrně největší nevýhodou brzkého vstupu do eurozóny je ztráta vlastní měnové politiky. Po přijetí eura Česká národní banka nezanikne, ale ztratí pravomoci v oblasti měnové politiky. V případě hospodářských potíží koruna nebude moci oslabit vůči euru a ČNB nebude moci snížit úrokové sazby. A naopak pokud české ekonomice bude hrozit „přehřátí“ doprovázené vzedmutím inflace, centrální banka nebude moci zatáhnout za záchrannou brzdu zvýšením úroků. Tuto činnost za ni převezme Evropská centrální banka, sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem. Ta se při rozhodování ale nebude primárně řídit potřebami české ekonomiky. Měnovou politiku určuje podle zájmů celé eurozóny. Česká ekonomika je však pouhým zrnkem písku v eurovém pískovišti – na ekonomickém výkonu eurozóny se podílí 1,3 %. Největší podíl zaujímá Německo s 27 procenty, následované Francií (21 %) a Itálií (17 %). Nastavení parametrů jednotné měnové politiky Evropskou centrální bankou se tak bude spíše orientovat podle aktuální situace v Německu, Francii či Itálii než v malé České republice.

Koncept „jedné velikosti pro všechny“ však nemusí být apriori škodlivý. Pokud bude české hospodářství vysoce podobné německému, francouzskému či italskému, zkrátka eurozóně jako celku, jednotná měnová politika podle potřeb největších eurových ekonomik bude vyhovovat i nám. Zatím tomu tak ale není. V loňském roce byl náš ekonomický růst (6,5 %) více než dvojnásobný oproti růstu celé eurozóny (2,6 %) a i v nejbližších letech porosteme rychleji. Také struktura českého hospodářství je poněkud odlišná. Podíl průmyslu máme výrazně silnější než v eurozóně, naopak služby mají na našem ekonomickém výkonu menší podíl než v zemích, kde se platí eurem.

Jednotná měnová politika pro různorodé ekonomiky se negativně projeví v době tzv. „asymetrických šoků“. Jedná se o vnější negativní ekonomické jevy (například raketový vzestup cen ropy či přírodní katastrofa), které mají rozdílné (neboli asymetrické) dopady na jednotlivé části eurozóny. Měnová politika by si v dané postižené oblasti zasluhovala jinou podobu než ve zbytku měnové unie.

Euro a čínská hrozba

Příkladem asymetrických šoků je situace, kdy agrární ekonomiky budou postiženy globálním suchem a neúrodou zřetelně více než státy, které vsadily na informační technologie a znalostní ekonomiku. Hrozbou může být i nadměrná orientace České republiky na automobilový průmysl. Není vyloučeno, že se Čína naučí dělat nejen levné, ale i kvalitní a bezpečné automobily a zopakuje se smutný příběh evropského textilního průmyslu, který byl zdecimován čínskou konkurencí. V případě masivní redukce výroby automobilů v Evropě, například pod náporem čínských automobilek, by Česká republika byla postižena zřetelně víc než eurozóna jako celek. Evropská centrální banka by pravděpodobně snížila úrokové sazby a euro by oslabilo, vysoce zasažená česká ekonomika by však potřebovala ještě razantnější uvolnění měnové politiky.

Čelit asymetrickým šokům lze kromě měnové politiky dalšími nástroji, tzv. přizpůsobovacími mechanismy, zejména aktivní fiskální politikou a zpružněním trhu práce. Bohužel fiskální politika ani trh práce tyto parametry zatím nemají. I v době rekordních růstů HDP se české veřejné finance nacházejí v chronických deficitech, navíc největší část výdajů je mandatorní povahy – lze je měnit pouze prostřednictvím novelizace zákonů, nikoliv rychle a pružně podle momentálních ekonomických potřeb. Trh práce je nadále poznamenán značnou rigiditou. Nezaměstnaní nejsou zvyklí rychle se překvalifikovat s ohledem na poptávku zaměstnavatelů, stěhování se za prací (mimo mladou generaci) není příliš rozšířené, odbory nedovolují zaměstnavatelům snižovat mzdy, když má firma potíže.

V souvislosti s přijímáním eura se objevují obavy o vzestup cen. Je férové přiznat, že oprávněně. Z krátkodobého hlediska se mohou zvýšit ceny v prvních měsících po zavedení eura vlivem zaokrouhlování. Toto zdražení není příliš nebezpečné. Jedná se o jednorázový faktor a jeho výše byla statistickými úřady odhadnuta na maximálně 0,3 %. Bohužel se však zdražování vlivem zaokrouhlení jinde odehrálo u sice levných, ale nejviditelnějších složek spotřebitelského koše – zboží každodenní spotřeby: máslo, mléko, chléb, nápoje… Pro omezení tohoto zdražování se v České republice plánuje zavedení povinnosti obchodníků udávat ceny v obou měnách: v původní domácí i v euru – a to šest měsíců před zavedením eura a až jeden rok po něm. Spotřebitelé si na nové eurové ceny navyknou dříve a snáze rozpoznají, který obchodník využil zaokrouhlení ke zdražení a kdo ceny nezměnil.

Z hlediska ekonomiky je nebezpečnější dlouhodobé vyrovnávání cenových hladin. Jak Česká republika ekonomicky dohání průměr Evropské unie (či eurozóny), tak zároveň dochází ke sbližování cenových hladin. To se děje dvěma způsoby: prostřednictvím vyšší inflace v ČR než v EU a přes posilující kurs koruny vůči euru. Až nahradíme korunu eurem, vyrovnávat cenové hladiny bude možné pouze přes vyšší domácí inflaci. Nyní je cenová hladina v ČR pouze asi na šedesáti procentech průměru EU, prostor pro sbližování cen je tudíž veliký. To bude postupovat tak rychle, jak rychle se průměru EU budeme blížit v ekonomické výkonnosti (standardně se měří ukazatelem HDP v přepočtu na obyvatele; nyní je ČR mírně nad 80 % průměru EU). Podle našich odhadů může sbližování domácí inflaci zvednout o 2 až 3 procentní body a tento efekt skončí, až se přestanou sbližovat cenové hladiny, resp. až přestaneme ekonomicky dohánět průměr EU.

Ostrůvek raději ne

Popsané výhody a nevýhody přijetí eura, které se odrážejí v přínosech a nákladech, samozřejmě nejsou v čase konstantní. Předpokládáme-li, že česká ekonomika bude pokračovat v nastoupeném tempu přibližování evropské, můžeme konstatovat, že náklady zavedení eura v ČR do budoucna budou klesat. Tím argumentuje ČNB i vláda: počkejme, až náklady zavedení eura poklesnou, pak teprve euro zaveďme.

Na Slovensku zvolili jiný přístup. Místo jednostranné orientace na náklady berou v úvahu i přínosy společné evropské měny. Odkládání eura znamená, že stát začne využívat jeho výhod až později a nyní se jich dobrovolně zříká. Klíčovou otázku, zda již nyní přínosy vstupu do eurozóny převyšují náklady, zodpověděla Národní banka Slovenska: její analýza odpověděla kladně. V přijetí eura nás předběhli Slováci, ambice vstoupit do eurozóny v roce 2012 mají Poláci. Pokud euro zavedeme do roku 2013–2014, ekonomická katastrofa nenastane. Nicméně stát se izolovaným ostrůvkem v eurovém moři, to by nebyla správná makroekonomická strategie. Druhým Švýcarskem zkrátka nejsme a nebudeme.

Jan Jedlička (1974) je ekonom, působí v Kanceláři pro Evropskou unii České spořitelny, kde se věnuje zejména otázkám zavedení eura v ČR, využívání strukturálních fondů EU, dopadům vstupu do EU či vlivům evropské legislativy na domácí finanční sektor.

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.