Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 3 > Wolfgang Kraushaar: Vzpoura 1968: Západ a Východ

Wolfgang Kraushaar

Vzpoura 1968: Západ a Východ

Tím, co z roku 1968 udělalo skutečně výjimečný, třebaže těžko pochopitelný fenomén, byla skutečnost, že šlo v pravém slova smyslu o první globální vzpouru. Obzvlášť mimořádná přitom byla souběžnost reformátorských či revolučních projektů, které chtěly změnit společnost východní i západní Evropya které byly nejdrsněji poraženy za Pražského jara a pařížského Máje.

V onom roce, jehož historická vzdálenost ode dneška je větší než ta, která dělila tehdejší aktéry od nacistické éry a druhé světové války, se jako proudy sbíhají různé konfliktní látky. Houstnou a v intenzitě svých mediálně podaných obrazů získávají rysy nadnárodní, světové exploze:

Útok Vietkongu na začátku buddhistického nového roku v Jižním Vietnamu vtiskl možná tomuto roku nejvýraznější pečeť. Jak se poz­ději ukázalo, byl to zlomový okamžik vietnamské války, rozpoutané Spojenými státy;

pařížský Máj, jehož euforie vyprchala jak romantický vysněný obraz stejně rychle, jako vznikla;

Pražské jaro, jehož význam byl doceněn, teprve když je převálcovaly sovětské tanky;

černošská vzpoura v USA, jejíž protagonisté volali po zbraních; legitimovalo je podle jejich názoru především zavraždění Martina Luthera Kinga;

protesty mexických studentů proti zkorumpované vládní straně, v říjnu – krátce před zahájením olympijských her – tak brutálně potlačené vojskem a zvláštními policejními jednotkami;

četné demonstrace v Amsterdamu, Ankaře, Aténách, Bělehradě, Berkelely, Bruselu, Chicagu, Dakaru, Istanbulu, Kodani, Lisabonu, Londýně, Madridu, Miláně, Manile, New Yorku, Praze, Riu, Římě, Sydney, Tokiu, Benátkách, Varšavě, Washingtonu, Curychu – to vše vytvořilo ze světa onu „globální vesnici“, o které již tehdy hovořil teoretik médií Marshall McLuhan.

Vztah hnutí roku 68 k Pražskému jaru

Oblast asociací německé veřejnosti ve sporu o hodnocení hnutí osmašedesátého roku je obsazena rozpornými, často zkreslenými představami. Jedna naznačuje, že na straně tehdejší mimoparlamentní opozice (APO), především její hybné síly, Německého socialistického studentského svazu (SDS), se nevyskytly žádné protesty proti potlačení reformních komunistických snah ve východní Evropě. Tak jako byli protestující ochotni při každé příležitosti vyjít do ulic, aby demonstrovali proti pochybení Západu, tak výrazně byli na druhé straně neteční v odporu proti potlačení Pražského jara a krokům Sovětského svazu a jeho satelitů. V této ignoranci, či přímo nedostatku solidarity s Pražským jarem lze spatřit ideologický charakter západního hnutí roku 1968. Ale přece jen je to klišé, ve skutečnosti byla celá záležitost – jak hned uvidíme – trochu složitější.

Reakce na události

Již na začátku roku 1968 se objevovala prohlášení solidarity německých a západoberlínských studentů s pražským reformním směřováním. Tak například na velkém shromáždění v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v polovině března se četla zdravice socialistických studentů ze západního Berlína. Určité části západního tisku, stálo v ní, se snaží poštvat proti sobě západoněmecké a československé studenty; jedni prý s kapitalismem bojují, zatímco ti druzí se snaží jej zavést: „Nás spojuje víc, než je reakci milé. Ve skutečnosti se náš boj liší v jednom podstatném bodě: zatímco vy se snažíte socialistický základ dovést ke svobodnému komunistickému systému, pracujeme my v kapitalistických zemích na předpolí těchto možností.“ To je, jak se ještě mělo ukázat, docela příznačné vymezení.

Na konci března dorazil v osobě Rudiho Dutschkeho do Prahy dokonce muž, který svým charismatem ztělesňoval jako nikdo jiný německou podobu hnutí roku 1968. V proslovu před více než tisícovkou studentů Univerzity Karlovy vylíčil průběh studentského hnutí v západním Berlíně a v celé Spolkové republice. K politickým změnám v ČSSR se ale vyjadřoval se zjevnou skepsí. Demokratické hnutí obnovy sice prý vítá, v žádném případě si však není jist, dodal k zamyšlení, že bude nastoupena „cesta socialistické demokratizace“. Alternativou k všemoci komunistické strany nemůže prý být zastupitelská demokracie podle západního vzoru; i ona vede totiž v konečném důsledku k „odpolitizování mas“. Skutečnou alternativu přestavuje pouze „demokracie výrobců“, která zasáhne všechny oblasti života, podniky stejně jako školy a univerzity. Stalinismus označuje Dutschke za „autoritativní socialismus“, který podle něj prodlužuje historicky překonanou „vládu centrální monopolní byrokracie“.

Když pak 21. srpna začalo násilné potlačování Pražského jara, vypukly v řadě spolkových měst spontánní demonstrace proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Byli to především studenti a mladí lidé, kteří vyšli do ulic, aby vyjádřili rozhořčení. Centrum protestů bylo vedle Bonnu, kde se demonstrace konaly především před sovětským velvyslanectvím, ve Frankfurtu nad Mohanem. Na transparentu, který demonstranti nesli v čele svého průvodu k sovětské vojenské misi, stálo: „Imperialismus a stalinismus jsou nepřáteli socialismu.“ Večer se shromáždily stovky demonstrantů před obchodním domem v Kaiserstrasse, kde sídlila kancelář Ministerstva zahraničního obchodu NDR. Jeden z čelných představitelů SDS Hans-Hürgen Krahl nekritizoval v projevu pouze vojenskou invenci v ČSSR, ale vyjádřil také přesvědčení, že Dubčekův proces demokratizace nebyl dostatečně rozhodně prosazován.

Po protestní demonstraci, kterou pořádal nazítří Německý odborový svaz a frankfurtská sociální demokracie a na které jako řečníci vystoupili předseda IG-Metall a primátor Willi Brundert (SPD), pocházející z NDR, se polovina z pěti tisíc účastníků vydala k sovětské vojenské misi ve čtvrti Niederrad. Jen s největší námahou se stovce německých policistů, podporované padesáti americkými vojenskými policisty, podařilo zabránit dobytí budovy.

V Západním Berlíně, dalším centru hnutí, byla situace složitější. Tam se odpoledne 21. srpna setkalo tisíc studentů v Auditoriu maximu Svobodné univerzity, aby diskutovali o situaci v ČSSR. Mluvčí SDS Wolfgang Lefèvre prohlásil, že invence jasně ukázala, že budoucnost socialismu se nemůže nadále upínat na Sovětský svaz. Christian Semler, také z SDS, ovšem vyjádřil obavu, že demonstrace by mohly „ztroskotat na antikomunistické vlně“ vyvolané Senátem, předseda republikánského klubu Klaus Meschkat napadl západoberlínskou SED kvůli zdráhání zúčastnit se kterékoliv protestní akce. Pokud v této otázce nedojde ke spolupráci, prohlásil Meschkat, nemusela by v budoucnosti nastat jednota ani v jiných otázkách. Poté se účastníci vydali k československé vojenské misi na Podbielského třídě, aby tam předali protestní dopis adresovaný ústředí Varšavské smlouvy.

Aporie antistalinismu

Za dva týdny se, přestože byl konec semestru, setkalo na Frankfurtské univerzitě 500 studentů, aby se účastnili přednášek pořádaných SDS; měli debatovat o následcích vojenské okupace. Vedoucí diskuse Dietrich Wetzel v úvodu sebekriticky poznamenal, že Německý socialistický studentský svaz by měl z událostí v Praze vyvodit důsledky i pro sebe, protože ve svém úsudku viditelně pochybil. Návrat praktik otevřené stalinistické politiky ho překvapil. Proto je nyní na SDS, aby vyplnil prázdná místa v teoretické analýze stalinismu,

Podle referátu Rainera Deppeho začala roku 1928 s první pětiletkou degenerace Sovětského svazu na „byrokratický státní kapitalismus“, jiný referát, pronesený Brigitte Heinrichovou, která se za pár let měla stát tajnou spolupracovnicí Stasi, tvrdil, že ČSSR po druhé světové válce zaznamenala rozvoj. Dalekosáhlá jednota panovala v názoru, že v případě reformní skupiny kolem Dubčeka jde pouze o „třetí generaci stalinistů“, pro niž je demokratizace prostředkem ekonomických reforem.

Příspěvky se brzy objevily v tzv. Voltairových letácích. Úvod napsal Hans-Jürgen Krahl, teoretická hlava SDS. Bylo to poprvé, kdy Krahl dal souhlas, aby byl vůbec jeho text publikován. Jeho nesentimentální úvaha Historická dialektika poststalinských reforem v ČSSR je možná nejpromyšlenější analýzou vzešlou z hnutí roku 1968. Na vyšší úrovni abstrakce byla přitom plytkost levicově orientovaného radikálního antistalinismu zřejmá.

Jeden z nápisů, který se v oněch dnech objevil na pražských zdech, zněl: „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil!“ Krahl citoval tento sarkastický nápis, aby vyjádřil svůj základní postoj – obranu leninismu, který platil za revoluční, proti poststalinismu, odsouzenému jako revizionistický degenerativní jev. Následovala další karikující poznámka, odkazující na známou Marxovu formulaci z Osmnáctého Brumaire Ludvíka Bonaparta: „Praha 1968 zrcadlí budapešťskou tragédii z roku 1956. Hrdinové z roku 1956 byli popraveni, ti z roku 1968 se plačky vrátili domů…“ Tím byl případ vyřešen. To, co mohlo na státní představitele v Moskvě a v Praze působit jako „kabinetní politická fraška“, bylo pro československý lid „hroznou stalinskou přírodní katastrofou“. Den invaze, 21. srpen, znamenal „zahraničněpolitický 18. Brumaire Sovětského svazu“. Čas opravdového historického činu, povstání dělnické třídy proti sovětskému panství, tím byl promarněn.

Krahlovo odmítnutí pražského reformního komunismu nevycházelo jen z nedostatku ducha odporu a vzpoury. V Dubčekových pokusech o opatrné ekonomické a politické otevření větřil liberalizaci podle západního tržního modelu. Jeho rozsudek zněl: „Falešné vědomí snahy doplnit nový socialistický výrobní způsob o staré liberální instituce rodí chybný teoretický idealismus a zaslepený praktický revizionismus poststalinských reforem v ČSSR.“ Z tohoto hlediska se podle něj „idealizující liberalismus“ intelektuálů a studentů i „ekonomický reformismus“ technokratů státní a stranické špičky vzájemně doplňovaly. Tuto základní orientaci považuje za první známku návratu k buržoazní době, plné iluzí. „Emancipaci od stalinismu,“ tak zněl jeho zničující úsudek, se prý zjevně pokusili provést jako „světodějné vyvolávání duchů mrtvých“ (Marx) fosilního liberalismu, dávno překonané fáze kapitalistické soutěže buržoazní společnosti“.

Zkušenost okupace vojsky Varšavské smlouvy měla ukázat, že v zemi, kde jsou výrobní prostředky v rukou státu, existují na jedné straně podmínky pro „pokračování revolučního třídního boje v socialistickém táboře“, na druhé straně ale také předpoklady přerodu společenského vědomí v „liberalistickou ideo­logii“. Dříve nebo později se dle Krahlovy prognózy, již však události předběhly, mělo reformní hnutí iniciované Dubčekem obrátit proti němu samotnému. Od jistého bodu měla „akce české dělnické třídy“ vést už pouze k úspěšnému převzetí politické moci v zemi, pokud by byla připravena postavit se „proti reformistům“. Této historicky zřejmě existující možnosti „sovětská kontrarevoluce“ přinejmenším dočasně zamezila.

Byl to v podstatě boj na dvou frontách, o němž Krahl hovořil na příkladu pražských reformistů; pro revoluční sebepochopení SDS byl naprosto příznačný. Na jedné straně nebylo pochyb, že sovětský poststalinismus musí být poražen, na druhé straně se stejně rozhodně zdůrazňovalo odmítnutí technokratického reformismu, živícího iluze zřejmě historicky překonaného liberalismu.

Tento postoj odpovídal na konci šedesátých let mínění většiny SDS. Ztotožnění s bolševismem leninského ražení pokračovalo odmítnutím liberalismu a právního státu, odsuzovaného jako cosi „buržoazního“. Stalinismus byl vnímán pouze jako degenerace původní revoluční myšlenky. Za tímto zploštěním se skrývala takřka naprostá slepota vůči totalitnímu konceptu bolševismu. Třebaže kritika ruské revoluce Rosy Luxemburgové byla v SDS obecně známa a respektována, nikoho to nevedlo k tomu, aby jakkoliv pochyboval o historické oprávněnosti Říjnové revoluce.

Shrnutí

Koincidence osvobozovacích snah na Východě a Západě patřila zcela jistě k nejpřekvapivějším fenoménům roku 1968. Oba procesy sice skončily historickou porážkou, zprostředkovaly však i dva důležité poznatky: že nelze reformovat satelitní stát SSSR, aniž by se předtím změnily mocenské poměry v moskevském mocenském centru, a že přes dočasné spojení studentů a pracující třídy nelze revolucionovat vysoce rozvinutý kapitalistický stát. Jisté propojení Prahy a Paříže není však jen negativní v tom, že ztroskotala touha po svobodě a nezávislosti, je to také krok k překonání hranic bloků.

Propojení mezi západní a východní Evropou do jisté míry předjímalo změny v letech 1989-90-91, které začaly pádem Berlínské zdi a skončily rozpadem Sovětského svazu. Snad víc než pouze náhodná časová koincidence mezi Pražským jarem a pařížským Májem vyvolala synchronizující efekt, který rozhodně aspoň usnadňuje evropskou integraci po pádu Varšavské smlouvy, snad ji i urychluje.

Hnutí roku 1968 ve Spolkové republice sdílelo iluze Prahy a Paříže v míře nikoli nepodstatné. Jeho postoj k reformnímu ko­munismu v ČSSR, polskému studentskému hnutí a k protestům mládeže v NDR proti potlačení Pražského jara byl ale rozpolcený.

Ortodoxně marxistická část odmítala snahy o demokratizaci ve střední a východní Evropě průhledným argumentem, že by zahraničněpoliticky mohly vést k ohrožení mírového soužití a vnitropoliticky by mohly vinou konzervativních sil působit antikomunisticky. Také reakce nedogmatických protiautoritářských stran, které reformní proudy a hnutí samy o sobě vítaly, se však vyznačovala zásadní ambivalencí. Na jedné straně vyslovovaly kritiku poststalinských režimů, na druhé straně se obávaly, že podporou reformního komunismu nepřímo posílí sociálnědemokratický reformismus.

Tato dvojznačnost, za níž se nakonec skrývalo přání udržet za každou cenu ideu revolučního zvratu, chápaného v tradici Říjnové revoluce, vedla ke slepotě vůči totalitním implikacím leninismu. Představa, že stalinismus lze pochopit jako byrokratickou strnulost nebo pouhou degeneraci původně legitimního projektu, prozrazovala neschopnost prohlédnout totalitní diktaturu a její kořeny a potrestat zločiny spáchané jejím jménem.

Zatímco frakce a proudy SDS i mimoparlamentní opozice, které protestovaly proti násilnému ukončení Dubčekových snah, věřily, že se mohou nadále pevně držet leninismu, síly, které vítaly tanky v Praze jako údajné zajištění socialistických států, podřizovaly své socialistické představy principu reality totalitního mocenského bloku. Obě části hnutí roku 1968 byly, aniž to tušily, na historickém scestí. Zatímco první vsadili na totalitární myšlenku, druzí se drželi ručitelů totalitární praxe.

Na rozdíl od ortodoxní levice byla situace nové levice poznamenána paradoxní časovou mimoběžností. To, co považovali za svůj objev –, době odpovídající formu socialismu, koncepci, která by byla s to vyhnout se klamné alternativě mezi sociální demokracií a stalinismem – bylo v téže době na druhé straně železné opony usvědčeno ze lži. Sovětské tanky nezničily v československém lidu pouze naději na reformu, ale naději na jakoukoliv změnu poststalinského systému jako takového. V neschopnosti nové levice pochopit toto historické dementi v celém rozsahu se odrazila bezvýchodnost jejího socialistického projektu.

S odstupem čtyř desetiletí se musí vlastně jevit pozoruhodně, jak rozdílné režimy, strany, organizace a hnutí se tehdy mohly odvolávat na socialismus jako na společného jmenovatele. SED i SPD, francouzští nebo italští socialisté, i Dubček, i Tito, Castro, Gomułka, Ulbricht nebo Brandt, Kreisky nebo Palme, Jusos nebo SDS – zdá se, že se všichni shodují, že cíl všech společenských změn může být pouze v socialismu. Ústřední levicový pojem však rozhodně neprokazuje schopnost rozlišovat diktátorský a totalitární režim či organizaci. Z rozpačitosti zrozené formulace jako „státní socialismus“ nebo „reálný socialismus“ to prozrazují bez příkras.

Po pádu Berlínské zdi a konci studené války nepochybně a nikoliv bez důvodu klesl tento ideologicky zatížený termín v kursu. Podoby jako „socialismus s lidskou tváří“ nebo „demokratický socialismus“ byly přijímány spíše jako něco trapného než jako zárodek obnovy. Ke společenské koncepci, o jejíž lidskosti a demokratičnosti nelze mít jistotu, zněly nikoliv nepodložené argumenty, je prostě nutno přistupovat s nedůvěrou.

Osmašedesátník a pozdější ministr zahraničních věcí Joschka Fischer vydal v roce 1992 knihu, ve které se pokusil s tímto problémem vypořádat. Nesla jednoduchý název: Levice po socialismu. Podle jeho názoru levice po skončení konfliktu mezi Východem a Západem nemůže být nadále opodstatňována socialismem.

Mnohé nasvědčuje, že podněty, které přineslo Pražské jaro, taková představa vystihuje lépe než ta, jež se chce dosud odvolávat na projekt ve dvacátém století právě tak převálcovaný.

Proneseno na mezinárodním sympóziu Pražské jaro: konec jedné iluze?, pořádaném 11. a 12. března 2008 Diplomatickou akademií ve Vídni

Z němčiny přeložila Soňa Morcinková

Wolfgang Kraushaar (1948) je německý politolog a historik.

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.