Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 3 > Pavel Kopecký: Izrael a Československo: 1948

Pavel Kopecký

Izrael a Československo: 1948

Nedávno zaujalo média, že podle jistého izraelského psychologa byl prorok starých Židů Mojžíš během svých vizí pod vlivem drog. Usměrněn přírodními psychotropními látkami spatřil vůdce Vyvoleného národa hořící keř, co neshořel, a měl i jiná „vyvolenecká“ uzření, jež mu mohla dát oprávnění vyvést lid z poroby a určit mu zákony. Kterak tomu bylo doopravdy – třebaže přírodní národy a omamné jedy takřka jedno jsou – Bůh suď. Buď jak buď: bez zázraků a nábožného vytržení podníceného proroky to tehdy určitě nešlo. Koneckonců ani ve 20. století od ukřižování jiného Žida, ­Ježíše, v časech silných sekulárních náboženství představovaných především arcižidobijcem a narkomanem Hitlerem, tomu začasté nebylo jinak.

I moderní Stát Izrael vznikl v jakémsi svatém nadšení „věku rozumu“, který přinesl dary, o jejichž zhoubnosti se Danajským mohlo jen zdát. Především dva otevřeně globální konflikty; nejstrašnější, protože systematické devastace toho, co nazýváme lidstvím. Úcta k životu a lidským právům od té doby chodí o žebrácké holi. Svými nuznými hadry stávají se nezbytným koloritem, ba zástěrkou pro věci vpravdě velmi málo svaté. Tel Avivu geograficky nepříliš vzdálený Irák je bohužel slabikářovým příkladem.

Úhelným kamenem politiky Velkoněmecka byl antisemitismus. Šoa čili holokaust tvoří páteř koncepce systematického vraždění milionů. Židé a jiná etnika hynou po Daleké cestě, likvidovaná bezpříkladně bestiálním způsobem v továrnách na smrt, což dokonce hne cynickými srdci politiků protifašistické koalice na Západě i Východě. Titíž koneckonců s hitlerismem tak či onak dlouho před válkou (či během ní) spolupracovali. Když připočítáme některé vysloveně prospěchářské geostrategické motivy mocností, sešlo se mnoho dobrých důvodů ke zformování novodobého židovského státu. Svým způsobem vysoce logické je budování tzv. rasové demokracie (dle některých odborníků), která má ve své době poměrně úzké, hlavně vojenské vztahy k další regionální mocnosti, k režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Ten se zajímavou náhodou stává oficiální státní politikou regionální mocnosti taktéž roku 1948…

Vznik Státu Izrael ze 14. na 15. května v roce vybojování Vítězného února nebyl – vzdor příznivé mezinárodní kostelaci, kdy podpora myšlence sionismu měla v řadě politik své místo – ani krátký, ani bezbolestný. Státotvorný projekt, schválený nakonec tehdy mladou Organizací spojených národů, vůbec nepatřil mezi nové. U kořenů návratu do pradávné „země otců“ stálo mnoho nezištných, převážně levicových aktivistů a myslitelů, novodobých proroků, z nichž nejznámější je zřejmě lékař a publicista Theodor Herzl (1860–1904). Vedle mnohaleté aktivity mohovitých židovských organizací, které skupovaly ladem ležící půdu ve Svaté zemi a rozsáhlými vyjednávacími aktivitami s mocnostmi připravovaly ustavení státu, existovaly i jiné, ostřejší metody boje za národní celek. Radikální židovští činovníci se neštítili teroristických akcí, jež šokovaly svět. Pumových útoků na britské vojáky a důstojníky, zastrašování autochtonního arabského obyvatelstva, které rozhýbalo nekonečný kolotoč vzájemných masakrů, ale především zavraždění švédského diplomata Bernadotta, mírového vyjednavače OSN pro Palestinu, jemuž právě tisíce Židů vděčily za život zachráněný z koncentračních táborů.

Poměrně dlouho se u nás opomíjel fakt, že, řečeno nenávistnou terminologií 50. let, u zrodu „světového hnízda sionismu“ stálo též někdejší Československo, také to již komunistické. Společenství, jenž si – mimochodem – svou celistvost nezachovalo a naopak později náleželo k přísným podpůrcům arabského živlu. Pochopitelně v závislosti na obratech a „prozřeních“ imperiální politiky Sovětského svazu. Zájem (už brzy jaderné) supervelmoci ustavit nový, ač nevelký celek vyplýval ze zájmu „dobrého hospodáře“ na blízkovýchodním trojském koni. Zchytralý „otec národů“ Josef Stalin postupoval jednoznačně, byť skrze prostředníka – Československou republiku, o niž se kdysi zasloužil jiný levicový ideolog, bojovník s antisemitismem Tomáš Garrigue Masaryk.

Prakticky ve chvíli vyhlášení – pro Araby krajně pochybného – státu mu tito etničtí příbuzní Hebrejců vyhlašují regulérní válku, jak koneckonců předem avizovali. Oproti dřívějším půtkám rozpoutávají skutečnou ozbrojenou konfrontaci, na jejímž konci má být jedině vymazání novopečené entity z mapy. „Zahnání Židů do moře“ rezonovalo arabskou politikou ještě mnohokrát a je tomu fakticky leckde dosud. Že k tomu nedošlo ve čtyřicátém osmém, způsobila vedle velikého odhodlání nacionalistických bojovníků taktéž dobře organizovaná výcviková a materiální pomoc. Tu – svým způsobem a v několika ohledech – umožnil pád Třetí říše. Nevídaná tragédie židovstva proměnila dobové smýšlení a z řady vítězných protihitlerovských armád přicházeli zkušení vojáci židovského původu (včetně občanů Československa, v jehož zahraničních útvarech měli nemalé zastoupení). Mladá „lidová demokracie“, tradiční zbrojnice Evropy, se plně orientovala na sovětské válečné technologie, a tak mohla mladičkému státnímu útvaru v Levantě nabídnout také obchod místními přebytky kořistních zbraní (zejména v moderní válce nepostradatelná letadla).

Šedesáté výročí převratných událostí osmič­kového roku 1948 si připomíná též Izrael oslavou vlastní státnosti, zatímco český stát 28. října tradičně oslavuje vznik celku už řadu let neexistujícího. Židovský stát prošel bouřemi druhé poloviny dvacátého století, jež mu splývá s permanentním válečným stavem (krize v Suezu, Šestidenní válka, Jomkipurová válka anebo ozbrojené angažmá v rozpolceném Libanonu jsou pouze vrcholy tamějšího krvavého „soužití“ národů) a posud stojí na ideách, řečeno s TGM, na nichž byl zbudován. Na přísně národnostním, ba rasovém principu (hovoří se též o etnokracii, náboženských a sociálních mýtech, krajním militarismu i prvcích komunistické společnosti). Řada charakteristických rysů malé židovské domoviny je ovšem přímým důsledkem agresivní nenávisti sousedů. S ohledem na geostrategický význam prostoru plného nenávistí není svým způsobem divu, že v mnoha ohledech horký a nepřehledný region relativizující mnohé mohl také zrodit krvavého teroristického vůdce, jemuž norští akademici přidělili Nobelovu cenu míru, zatímco v jeho zemi mír nenastal.

Pavel Kopecký (1979) je politolog, vysokoškolský učitel a publicista.

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.